STROJ ČASU

"Máte tady ten sráč," oznámil otci jeho dvorní opravář vozidel a vraků. Neznamenalo to nic menšího, než že jeho skútr značky Čezeta, rok výroby 1959, je najednou schopen pohybu.

Obstarožní motocykl přezdívaný prase byl dárek k otcovým narozeninám; jenže dárek uspěchaný - tichý, nepojízdný. Přesto, že otec se strýcem (kdysi mívali vozidla stejného typu a rochnili se v nich) dali hlavy dohromady, na závadu nepřišli. Ani se k tomu vlastně moc nepřiblížili a čas plynul. Jen jsme o problému hodně mluvili a bylo to otravné. Přesněji řečeno, žena mi řekla, ať už s tím prasetem jdeme do prdele, a měla pravdu.

Teď tu ale stojíme na radotínské ulici, motor bublá, z výfuků jdou světlemodré jedy a zapatlaný mechanik chrlí další nadávky vůči nebohému stroji, pod nímž se nezadržitelně vytváří nedůstojná loužička. "Chčije z toho volej, nebrzdí to a to zdaleka není všechno," mávne rukou muž a přeje nám, potměšile, šťastnou cestu.

Skútr má bydlet na chalupě a druhý den ráno se ho tam pokusíme dostat. Je to zhruba osmdesát kilometrů. Táta je jezdec, má zářivě bílou přilbu jak dobrovolníci v Sýrii, kolem krku šálu a na rukou pracovní rukavice. Vypadá docela vyrovnaně na to, že na tom 35 let neseděl. Já jsem řidič doprovodného vozidla, jako mají na Dakaru. V kufru máme asi nějaké nářadí, pokud ho otec naložil, kromě toho i nealkoholické pivo, kdyby pilotovi z prachu cest vyschlo hrdlo. Za autem máme pro všechny případy přívěs, byť kolem toho proběhla výměna názorů: podle otce to skútr uráží, podle mě dojedeme nejdál do Břežan a pak za ten vozík budeme strašně rádi.

Kladu otci na srdce, ať jede pomalu. "Pomalu ne, to je nebezpečné," odtuší, motor, nebo spíš motůrek zaburácí, nebo spíš zaskřehotá a jezdec se nejistě dává do pohybu. Ještě méně jistě se otáčím s přívěsem, mezitím otec mizí, takže v nové roli doprovodného vozu poprvé selhávám.

Najdu jej až u pumpy v Dolních Břežanech, které jsou oproti všeobecnému očekávání na kopci. Oproti mému očekávání na mě otec už nějakou dobu čeká. Návštěvník z jiných časů budí rozruch. Modrobílá čezeta v lidech vyvolává podobné sentimentální pochody jako jiné tuzemské vynálezy té doby, jako třeba kofola, Karel Gott nebo měnová reforma. Motorkáři při míjení natahují jednu nohu - buď tím otce zdraví, nebo jej upozorňují na nesklopenou stupačku.

Zase mi ujel. Při průjezdu Mukařovem proto bílou helmu na krajnici málem přehlédnu. Motorka utichla a stojí v pangejtu. Asi jsme dojeli, ovšem jako doprovodný vůz mám konečně šanci vyniknout. V praxi to vypadá tak, že otci podávám chlazený nápoj a sleduji, jak hasákem, nebo co to je, přidělává uvolněný výfuk. Asistenční služby vynalezli zřejmě mnohem později než čezety.

Výfuk nepadá a cesta odbočuje z hlavní silnice na rozbitou okresku mezi lesy, plnou zatáček a horizontů, ale skoro bez provozu. Tentokrát se držím na dohled a občas se přistihnu, že se nahlas směju. Skútr se na každé větší díře nebezpečně rozvlní a to zadní kolo rozhodně není ve správném úhlu, při náklonech tajím dech, ale cíl se rychle blíží.

Za vraty chalupy otec otvírá šampus, polévá karoserii a pár kapek sektu se v louži mísí s unikajícím olejem. Vlastně nevíme, jak skútr pokřtít. Podle otce by měl takový stroj mít indiánské jméno. Tedy jméno s příběhem, ale zároveň i přesahem. Zatím z toho vychází něco jako Ten, kterému v Mukařově upadl výfuk, ale nevzdal se a před obcí Nučice normálně v kopci předjel osobák.

text a foto Řízek
fotogalerie je zde 

DVA VÝFUKY

S otcem máme, nepřekvapivě, mnoho společného. Oba jsme kupříkladu mívali nejdříve dlouhé, později nějaké vlasy, které nám při jízdě na našich milovaných strojích vlály anebo vstávaly hrůzou na hlavě. U mě tím strojem bylo a je horské kolo značky RB, u otce to býval podivný skútr Čezeta přezdívaný prase. Trosky různých exemplářů tohoto typu se o mnoho let později, když jsme byli malí, válely u dědy na zahradě a svými nevšedními tvary podněcovaly naši představivost.

Pro následující příběh je podstatná ještě jedna společná vlastnost: dáváme si navzájem zvláštní dárky, které neumíme pořádně přijímat. Nedostatečně projevujeme emoce, začneme třeba odcházet uprostřed procesu předávání, nejspíš věnovat se zábavnějším věcem; dárce je pak v rozpacích. Jako když se onehdy moje žena, která na kytaru nehraje, naučila brnkat mou oblíbenou skladbu a na mé narozeninové oslavě ji předvedla, pokýval jsem hlavou a šel jsem si pro chlebíček a rum s kolou.

Přes tato rizika jsme tátovi k šedesátinám sehnali prasečí skútr. Vymyslel jsem to už před časem a nikdo mi to včas nerozmluvil. Měl jsem dojem, že vepřové období je jedno z těch, na něž rád vzpomíná. Historku, jak jeli na Karlštejn a měli výfuk přidělaný páskem a ulomené zrcátko a místo klaksonu měli zvonek a zastavili je policajti, ale dobře to dopadlo, protože policajt jim jen chtěl říct, že je silnice zavřená, ať jedou jinudy, jsem slyšel v různých variacích xkrát a nepřestává mě bavit. Dá se říct, že zraje jako víno.

A jako já mám ikonickou fotografii, na níž jako (hodně malé) dítě ujídám slepicím starý chleba z kastrůlku, táta má drsňácký portrét vsedě na divném motocyklu, který vypadá, jako by návrhář původně kreslil lokomotivu nebo motorový člun a po náhlé změně zadání se mu to už nechtělo moc předělávat.

Když se na narozeninové zahradní slavnosti hosté rozestoupili a zpod hnusné plachty vykoukl otlučený rypák 59 let starého stroje, můj otec několik dlouhých vteřin stál bez hnutí a mlčel. Pravděpodobně mu hlavou běžely vzpomínky na všechny ty upadlé výfuky a kilometry tlačení, kdykoli si tenhle nevýkonný, zato obézní motocykl usmyslel, že prostě dál nepojede.

"Prase!" zvolal nakonec táta do nervózního ticha. Pak se zeptal, jestli skútr má jeden, nebo dva výfuky. "Dva," přiznal jsem nejistě, neznaje "správnou" odpověď. Otec spokojeně pokýval hlavou, usadil se na sedlo, zatroubil, poděkoval a šel se věnovat grilu.

Momentálně má stroj výkon jen 1 k. 

(Děkoval pak během večera mnohokrát, až moc, a byl opravdu dojatý, jako jsem byl i já tehdy s tou nacvičenou písní. Jen nám to prostě déle trvá. Pomaleji startujeme).

Oslava byla skvělá. Příbuzní i kamarádi dorazili v hojném počtu. Hejno juniorů víc než hodinu sestavovalo gril a bylo legrační i inspirativní to pozorovat. Načež se snědlo hodně masa i buchet. Promítala se difamující rodinná videa a bezvadné fotky z legendární motocyklové expedice za spolužačkami. Té se tehdy otec zúčastnil na náhradním stroji, neboť prase bylo zrovna chromé.

Ostatně i tohle darované ještě ráno před oslavou jezdilo, ale po troufalém, a proto neúspěšném pokusu dojet z Rudné do Modřan po vlastní ose nás sledovalo jen coby statický exponát. (Dojeli jsme k ceduli TACHLOVICE). Začínal jsem chápat, že to vlastně není dárek, ale tak trochu i kletba. Přesto se hrozně těším, až s tátou a strýcem zjistíme, co tomu je, a ze dvou výfuků se vyvalí typický dvoutaktní smrad.

Otci, který teď chudák hledá původní návod k použití a údržbě a klíč na svíčky, nicméně slibuji, že k sedmdesátinám dostane zcela konvenční dárek. Luxusní dovolenou, seskok padákem, výlet hyperloopem do Brna, elektromobil Tesla nebo normální motorku.

text Řízek, foto Ivan Tatíček, Hanka, Maruška a Ř.