BOSTON

Moje Achillova pata je moje Achillova pata. Zároveň je to také jeden z důvodů, proč v poslední době ubylo hrdinských kousků, jimž bych se zde i jinde chlubil. 

To je na jednu stranu dobře, protože jsem díky tomu třeba zjistil, kolik času mi tyto prakticky zbytečné věci dříve zabíraly, a nahradil je smysluplněji (především prací). Také jsem se malinko naučil plavat - a pak to zase zapomněl. 

Především jsem však uplynulý rok namísto snahy o kvalifikaci na vysněný maraton v Bostonu (je to sice nejtrapnější běžecké klišé, ale nějaký cíl se hodí) strávil zkoumáním sebe sama a příčin, proč mě při rychlejším pohybu bolí pata. Ne nesnesitelně, zato tak, že člověk z toho pohybu fakt nemá radost. Pata už vůbec ne. Čím víc se pozoruji, tím víc to bolí. S Googlem jsme došli ke shodě, že mám zánět achilovky. Mohlo by to souviset s tím, že mám už dva roky v patě šroub. Nebo taky ne.

Jsem skoro stejně starý jako třetí generace lanovky na Petřín, kolem které jsem rád běhával cestou od Hediny školky (je o měsíc mladší). Ano, ta lanovka, která před pár dny definitivně dojezdila. Můj pohybový aparát je podobně zhuntovaný, ale na rozdíl od výše zmíněné vrstevnice nedostanu v dohledné době náhradu od designérky vibrátorů. Tu starou odvezou v lepším případě do muzea. 

Snažil jsem se tedy celý rok najít nějaké východisko, aby se můj sport nezúžil jen na sledování Tour de France na gauči po boku mého oblíbeného tchána, a já se mohl vrátit k zoufalým pokusům o posouvání vlastních hranic. 

Zkusil jsem několik fyzioterapeutických pracovišť a na tom prvním mi po několika měsících a sedmi rázových vlnách (au) řekli, že pro mě už víc nemohou udělat (s časovým odstupem to hodnotím jako docela fér přístup). Začal jsem místo toho cvičit podle jakéhosi protokolu (doktor Google). Denně jsem dělal monotónní výpony na jedné noze na schodech venku před domovním vchodech a párkrát mě sousedi omylem praštili dveřmi, protože jsem za nimi nebyl vidět. Zakoupil jsem zelené fosforeskující švihadlo a drtil ho hned za těmi nebezpečnými dveřmi a děti v parku se mi smály. 

Kamarádka běžkyně mě poslala na Kolářovu kliniku na Chodov. Sympatická doktorka si mě prohlédla a vyslechla, vyplázl jsem trojku a žertoval, že pokud to nebude stát 20 tisíc, rád přijdu zase. Doktorka se zatvářila nepobaveně, protože roční členství, které mi vzápětí nabídla, stálo 19 900 (au), a tak jsem z toho nějak zbaběle vycouval. 

V mezičase jsem si koupil ojeté silniční kolo, protože v sedle bylo patě docela dobře. Ale já jsem chtěl přece běhat.

Zkusil jsem to jinde a za každou další fyzioterapii a rázovou vlnu jsem platit v rozmezí od 1500 do 2000 (takže to v součtu bylo ještě mnohem víc než Kolářova honosná klinika). Ale zase jsem zjistil, co je to fasciální manipulace (au!). Akorát to nebylo k ničemu.

Pořád se nic nedělo, a tak, když můj poslední terapeut (za moje peníze) odjel na dlouhou dovolenou, udělal jsem si volno i já a přestal cvičit. A vzdal jsem to se vším všudy a napsal svému ortopedovi, jestli ten šroub teda nevyndáme, a dostal jsem termín na konci září. 

A pak to ze mě spadlo. A když jsem šel kolem prodejny, koupit jsem si tam nové běžecké boty, které se samozřejmě shodou okolností jmenují Boston, a dal do nich nové vložky na míru. 

Stala se pak velmi zvláštní věc: pata v nich bolela o dvě třetiny méně. Já jsem si ty boty po doběhnutí normálně i vyfotil, jak jsem byl v šoku.

S každým dalším pokusem o běh jsem zrychloval a pajdal méně. Párkrát jsem se vrátil mezi trénující kamarády na ovál na Děkanku, držel se s těmi, s nimiž jsem se držel i loni, a vždycky napjatě čekal, co se stane, jestli druhý den budu moct chodit. A šlo to. "Nechceš se na tu operaci...?" ptala se Maruška. Přiznám se, že jsem byl podobně jako můj pravý kotník celkem zviklaný.

Jenže kdo si myslí, že jsem na tu operaci nešel a zcela rozumně počkal, jestli se to teda nakonec nespraví samo, je samozřejmě mimo. Teď mám rozřízlou a sešitou nohu, pajdám a pozoruju se a nemám absolutně žádnou jistotu, jestli to celé k něčemu vůbec bylo. Ale pořád jsem na tom nesrovnatelně lépe než ta blbá lanovka.

text a foto Řízek

RANGERS

Jsou všude a je jich moc. Staří, mladí, hubení, silnější, klušou, sprintují, se závažným výrazem kontrolují na hodinkách tepovou frekvenci, komentují své skvělé tréninky na Stravě a na Instagram se fotí s dramatickou, právě zdolanou krajinou zkrášlenou západem slunce. Prostě všichni běhají. Všichni - až na mě.  

Já běhám akorát po doktorech. Můj výpadek má řadu negativ, ale i jedno pozitivum: nouze mě naučila plavati, protože při plavání, jak jsem zjistil, mě nebolí nic, ani pata. 

Takhle, nedá se říct, že bych předtím vůbec neplaval ani to, že bych teď plaval nějak zvlášť dobře. Ale přece jen je to výrazný posun. Dřív jsem chodil třeba dvakrát do roka, aktuálně dvakrát až třikrát týdně.

Teď vám v několika bodech přiblížím, co je potřeba k tomu, aby se člověk na prahu čtyřicítky stal plavcem. Nečekám, že by to někoho inspirovalo, spíš jsem nevymyslel originálnější strukturu. 

1) Voucher. Moje žena nejspíš tušila, že mi brzo něco odejde, a proto mi před víc než rokem nadělila pět lekcí plavání s Libby. Dáváme si navzájem hodně voucherů, většina z nich propadne, a nejinak to vypadalo tentokrát – odchodil jsem dvě lekce, pak se nějak udělalo počasí na běhání a bylo to: plavky, brýle i ručník bouch bác! letí do kouta. Na podzim, když už pata fest bolela, jsem si na Libby vzpomněl a ukecal ji, abychom to společně dokončili, i když byl voucher už dávno prošlý. Na konci páté lekce jsem uplaval svých prvních asi deset metrů kraulem nebo něčím, co se tomu blížilo. Bylo to dost hrozné. Slíbil jsem, že se ozvu a že si zas dáme nějakou lekci, což jsem samozřejmě neudělal, protože to raději budu dělat po svém a blbě. 

2) Brýle. Občas jsem do bazénu zavítal i dříve, proto jsem měl i nějaké brýle. Potíž byla v tom, že přes ně nebylo moc vidět. Plodilo to celou řadu nepříjemně kontaktních situací. Byl jsem si skoro jistý, že plavecké brýle jsou od toho, aby byly neprůhledné a zamlžené, ale pak jsem si v obchoďáku více méně náhodou koupil nějaké asi za patnáct stovek a od té doby nevycházím z údivu, co všechno jsem předtím neviděl. 

3) Dráha. Plaval jsem vždy svoje pomalá prsa v takové té džunglí, kde se pěstuje Brownův pohyb, a ty vyznačené dráhy, jež jsou ohraničené plovoucími zábranami, jsem vždy obešel obloukem, vždyť ty jsou určené opravdickým sportovcům. Než jsem se jednou osmělil a otázal se plavčíka, jestli bych do jedné momentálně téměř opuštěné nemohl nakouknout. Dobrý muž mi vysvětlil, že do drah může i plebs, nejsou-li přítomny barevné kužely. A ty tam nebyly. Dráha je lepší. Klesá v ní riziko čelní srážky (ale taky už jsem ji zažil).

4) Permice. Paní Václava na pokladně v Podolí mi při mém váhání vnutila bodovou permanentku za cenu roční tramvajenky s tím, že je nejvýhodnější a že ji všichni kupují, čímž mě dostala a stal jsem se předplatitelem. Motivován tím, že to musím do konce roku dochodit, jsem ji pro jistotu projezdil za dva měsíce.

5) Kraul. Co jsme s Libby jen nakousli, jsem se (blbě) doučil sám. Pochopil a okoukal jsem, jak mám dýchat, takže jsem se po deseti metrech přestal topit. Máchat rukama není nijak zvlášť složité na koordinaci a šolíchat nohama také. Prsa jsou oproti tomu věda, v mém podání pokřivená. Výhoda je, že tu nikde není míč, který by se mi tam pletl, ani spoluhráči - velmi pravděpodobně plavu hrozně, ale nikdo známý mě při tom nevidí.

6) Podolí. Vždycky mi to tam přišlo sešlé a malinko odporné a páchnoucí a studené, ale vlastně mi to přirostlo k srdci. Mám to totiž opravdu blízko. Navíc je bazén plný různých bizarních zákoutí a zákazů, třeba místnosti na holení, kde se nikdo neholí, protože všichni se holí a oškrabují si zetlelou kůži přímo pod zákazem holení a oškrabování, a pak je tam taky královna všech cedulí, která v mnoha zkomolených jazycích zakazuje ždímání plavek. Nebo ti divnolidi, kteří se zřejmě formují v páře! Podolí baví. Akorát když člověk vyleze ven a zrak mu zavadí o cyklostezku, zase tam jsou. Všichni - až na mne. 

text a foto Řízek

NEVÁHEJ A TOČ

Jsem sám zvědav, jak ten kotník bude fungovat, uklidnil mě ortoped a vyndal mi z těla kovové spony a stehy. Mohutnou plastovou ortézu mi dovolil odkládat na noc, nařídil neblbnout, došlapovat nejvýš na 30 procent a vyslovil prognózu, že za měsíc to sundáme úplně, "pokud zrovna ten den nemáte zas nějaký ten maraton".

Vlastně mě ta drobná, ale chirurgicky přesná poťouchlost přiměla se nad sebou malinko zamyslet - jestli k tomu celému, rozuměj své vlastní existenci, přistupuji správným způsobem. Nedospěl jsem k žádnému hmatatelnému závěru, ale o den později, když jsem na chatě hlídal Hedu a ona mi na odrážedle ujela z kopečka po místní asfaltce, jsem si slíbil, že napříště budu vůči ní radši ještě úzkostlivější, když už vůči sobě nejsem. A že s berlemi asi odrážedlo spíš už brát nebudeme. 

Scéna jako z Neváhej a toč skončila samozřejmě pádem a řevem, třebaže by nám Eduard Hrubeš na konci pořadu odevzdal videokameru japonské výroby. Pofoukal jsem plačící dítě, sám sobě vynadal a cítil, jak můj kotník po tom zoufalém sprintu a došlapování na 300 procent otéká. Neblbnout!

Co se dá dělat? S berlemi a ve třiceti stupních nic moc. Nechat se i s dítětem naložit do auta a odvézt do Čerčan na krásnou plovárnu. Nechat si přinést židli do stínu a chmelovou limonádu. Hedu už mi raději nesvěřili, mohu aspoň hrát se synovcem a babičkou na dece prší a poplést pravidla, což jsem si nemyslel, že vůbec jde, ale hlavně vyhrát. Namáčet oteklou nohu v hnědé vlažné Sázavě. Pozorovat špatná tetování slunících se dam, potící se tenisty a jejichpoškozená lýtka místních dívek. 

Heda už zapomněla na dopolední karambol, má spoustu nových zážitků, jako je třeba bosá chůze v trávě, a celou pusu a nohu od zmrzliny. Její sestřenice a bratranec řádí na jezu a čas se vleče. 

Jedeme domů, dítě dnes podruhé usíná v kočárku a nám z toho plyne, že to dnes bude hodně dlouhý den. Spálené děti sledují v televizi nějakého idiota, co hraje Minecraft, a je to zábavné a informativní jako pozorovat obstrukce ve sněmovně. Děda vaří večeři a pro čtyři dospělé a tři děti nachystá dva pytlíky rýže, což je možná zralé na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Doba je zlá. 

Heda usne někdy po půl desáté, zbylé děti záhy. Někdy po takových dnech má unavený člověk neodolatelnou chuť hodit si polystyrenovým letadélkem, které odpadlo dětem a teď se válí na trávníku.

Bohužel jsem jej poslal do prvního křoví. Půjdu se po něm mrknout. Jsem sám zvědav, jak bude ten kotník fungovat.

text a foto Řízek

LAZAR

Začetl jsem se do poutavého popisu klasických severských brutalit a chvíli nevnímal. Najednou jsem si uvědomil, že je kolem mě podezřelé ticho. Zjevně bylo něco špatně, něco tu chybělo. Jenže co? Rozhlížel jsem se kolem sebe: i v tvářích dalších cestujících se zrcadlilo jakési napětí, jako se i na mokré vozovce se červeně zrcadlila brzdová světla vozů, ale to už si trochu vymýšlím, protože bylo devět ráno a možná ani nepršelo.

Netrvalo dlouho a rozklíčoval jsem, co se děje: tramvaj nejede. Rozklíčoval to i její řidič a zvolal, že je velký výpadek. A kdo že spěchá, ať vyrazí pěšky. 

Spěchám, protože jsem to všechno nechal na poslední chvíli. Mnoho let žiju s přetrhanými vazy v kotníku. Dá se to, dá se s tím i běhat maraton, akorát pak kotník na magnetické rezonanci "vypadá jako Mariupol". A to si zrovna nevymýšlím, protože s tím přirovnáním přišel doktor, který mi slíbil, že mi operace vylepší život. Jistě, to už mi nepochybně slibovali i jiní lékaři, jenže tenhle je určitě erudovanější, navíc je to náš předplatitel. A medicína taky nepochybně pokročila, nejen můj věk. V neposlední řadě: oceňuju to přirovnání.

Zkrátka mě to přesvědčilo, ženu tak úplně ne. Právě kvůli tomu (nepovedenému) maratonu jsem navíc zákrok a následné užíravé údobí totální nemohoucnosti odložil do nejhoršího možného termínu. Maruška se měla simultánně vrátit do práce, k tomu Heda o několik dní dříve neplánovaně dostala čtyřicítky, na které dlouho nezabíraly běžné léky a dokonce ani celodenní sledování Prasátka Peppy.

Chvilku potom, co konečně zabrala antibiotika, dceřina teplota i naše úzkostlivost se vrátily k normálu, a žena naopak návrat do práce odložila, protože moudřejší ustoupí, jsem vystoupil z padlé tramvaje. Zaklapl jsem Lazara a schoval ho do batohu, zapnul všechny přezky, utáhl tkaničky - a do nemocnice trochu paradoxně doběhl. Záznam aktivity na hodinkách jsem nezapnul, ale nemohu říct, že by mě to nenapadlo.

Dostal jsem lůžko, vyložil knížku na přidělený stolek a moje drobné zpoždění nikdo neřešil, protože nedostatek proudu zbortil plán na řadě front. Operační harmonogram nabral skluz, v koupelně, kam jsem byl odeslán, chvílemi nešel proud (a zapomněl jsem ručník doma, za což rozvodna na Chodově nemohla). Když výpadek skončil, ozvalo se z rozhlasu, že máme okamžitě opustit budovu, načež spolubydlící čerstvě po endoprotéze viditelně zbledl. Byl to samozřejmě planý poplach.

Do pokoje vtančila energická sestřička a ocenila výběr literatury na stolečku. Než jsem stihl otočit společenskou konverzaci k severské literatuře, došlo mi, že tím myslí čistě příhodnost názvu díla mé aktuální situaci. Dušuju se, že to nebyl záměr: tohle krvavé dílko mi leželo rozečtené u postele ještě v době, kdy jsem dávno skákal přes kaluže. 

A odvezli mě na sál. Tam jsem nasálně nasál vůni dezinfekce a seznámil se s pánem, jehož jméno si patrně nikdy nikdo nezapamatuje, protože je anesteziolog. Já vím jen, že říkal něco o tom, že mi teď dali panáka. A že asi ještě jednoho. 

Probudil jsem se o tři hodiny později vedle Lazara a sportovních hodinek, které jsem musel doslova i metaforicky odložit do šuplíku. Byl tam i nový spolubydlící, nebo přinejmenším vypadal jinak. (Jak se později ukázalo, jako všichni nemocniční spolubydlící věděl všechno o všem počínaje vytrvalostním běháním přes chov masitého skotu po situaci menšin z Ukrajiny).

Zrekonstruovaný Mariupol byl hluboko pod sádrou a do návratu k běhání a do toho vylepšeného života mi zbývalo vlastně už hrozně malinko: počkat na buchtičky se šodó k večeři a pak ještě zhruba půl roku.

EXPERTI PŘES BĚH

Milane, popoběhni trochu dopředu, ať na tebe vidím. Ták. Neuvažoval jsi o nějakých pronačních botách? Tvoje klenby už mají dost. - Běžíš jako tučňák! - Ty, Vašku, běžíš krásně, jen jdeš trochu moc přes paty. - Ale máš moc velkej zadek. - Ty máš největší zadek na světě! Nikdy jsem neviděl tak velkej zadek, jakej má Lukáš! (Tak spolu hovoří a špičkují se experti přes běh.)

V pátek večer se na třídní sraz nečekaně doslova přiřítil Pája, renesanční muž - sportsman, vypravěč, lékař v Německu a propagátor levného a majitel značkového běžeckého oblečení. Jestli prý nedáme v neděli nějaký menší běh. A to já vždycky moc rád.

Jelikož jsem nejen majitel velkého zadku, ale zároveň i skvělý taxikář a organizátor, sešli jsme se v neděli v zamlženém Radotíně dokonce čtyři - doplnil nás Milan K. a Venál. A čtyři kumpáni, to už je veselá výprava. Navíc téměř samí extroverti se srdcem na dlani.

Cesta vedla údolím a temným lesem, jak se zpívá v jedné pěkné písničce. Stoupali jsme na nejvyšší radotínský vrchol, a když už pomalu začal řídnout vzduch a les přecházel v kosodřevinu, zavelel Pája k vrchařské prémii. Sprintovat mě bavilo asi pět vteřin a ostatní dva běžci si o nás, zatímco si můj někdejší soused vychutnával sladké vítězství, mysleli asi to, co si o mně myslí Pájova přítelkyně. Ta si o mně totiž prý myslí dost nehezké věci.

To samé si asi o nás všech pomyslela cyklistka, kterou jsme v dalším stoupání cíleně předběhli a přáli jí hezký den, příjemné šlapání a podobné zážitky. Každého cyklistu potěší, když jej předběhne zástup čtyř orosených mladých mužů s odhodlaným výrazem.

Byl to jeden z běhů, kdy člověk sotva stíhal pravidelně zvedat nohy, naslouchat skvělým historkám a nepravidelně vybuchovat smíchy. Nahoře u obrovského ranče, který pokaždé neznámému šťastlivci závidím a u něhož Václav vždy neopomene zmínit legendu, že toto gigantické panství dostaly nějaké dívky za zřejmě mimořádně hezké maturitní vysvědčení, se stalo něco divného. Zrovna, když jsme se bavili o úskalích spojených s výrony kotníku, jsem se s výronem kotníku zřítil na tvrdou zem, zasádrovanou rukou a bolestivou grimasou napřed. Na výrony a podobné vylomeniny jsou mí kamarádi zvyklí, ale tohle načasování bylo výjimečné.

Výjimečný byl i výron. Vždyť můj všední kotník - a to jsem ještě v té chvíli netušil - se v následujících šedivých dnech měl zabarvit do psychedelicky fialové barvy a narůst do rozměrů melounu (toho žlutého, ne zeleného, zase to nebudeme přehánět). Ale za uznalého potlesku imaginárního publika jsem vstal a spolu s kamarády jsem náš nedělní, nakonec třináctikilometrový výběh dokončil. Mohl jsem se tak zúčastnit i hodnocení kvality běžeckého stylu a následného špičkování.

Experti by nicméně řekli, že teď chodím trochu jako tučňák, sice hezky, ale dost výrazně přes paty. A mám fakt velkej zadek.

text Řízek, foto Pája přes korejské zrcadlo

VŠECHNO NEJLEPŠÍ

Jak nejlépe oslavit narozeniny, to ví můj bráška Citrón. Patnáctiny proměnil v mejdan nešikovnosti a karambolismu a bezmála se mu podařilo to, oč jsem se neúspěšně pokoušel v dobách, kdy jsem byl ještě mladý a nešikovný - abych měl naráz v sádře obě nohy.

Zazvonil mi v práci telefon a ze zkroušeného bráchova hlasu mi to bylo jasné téměř od začátku, přesto mi trochu cukaly koutky. Oslavenec, který už přibližně čtrnáct dní chodí o berlích, totiž upadl na schodech do metra tak nešikovně, že si zvrtl i druhou nohu. Tak jasně, není to sranda, sanitka, čekání v Motole, rentgeny, omluvenky a tak, ale stejně mi to přišlo takové půvabné. A velmi wernerovské, chůze nám prostě dělá problémy.

Je tedy pravda, že na současném nezáviděníhodném stavu bratra mám i svůj podíl, před dvěma týdny jsem jej vytáhl na squash a takhle to dopadlo - patnáct minut před koncem skvělého mače se najednou zničehonic zřítil k zemi se strašlivým řevem a odborníci pak zjistili, že měl i pořádný důvod, polámal si v kotníku nějakou zbytečnou, ale zřejmě poměrně křehkou kostičku.

A to byla ta první plastová sádra, na snímku zelená. Zbývalo jen napínavé a dlouhé čekání, jak dopadne druhý rentgen. Tentokrát sádra nakonec nevyšla, karambolik si způsobil jen výron a dostal pouhou ortézu. A táta čerstvě patnáctiletého výrostka, který na elektrickou kytaru mimochodem válí skoro jako Hendrix nebo Petr Janda, musel táhnout domů na zádech.

"Vztek, vztek, vztek," popsal zraněný své pocity exkluzivně pro Řízkovy stránky. A dodal, že ta nově zraněná noha bolí zhruba devětadevadesátkrát víc než ta dříve poškozená.

Já mám sice s nohami v sádře celou řadu zkušeností, ale tohle se mi teda fakt ještě nepovedlo, takže vlastně klobouk dolů. Umím i pokažené narozeniny; když mi třeba před třemi lety v noci na Nový rok vybrali z auta plnou krosnu a kytaru.

Ale tohle? Jak se s tím asi chodí? Dá se s tím třeba randit? Jak si vůbec vyzvedne čerstvou občanku?

Tak jako tak ti, Kubo, ještě jednou přeju všechno nejlepší, hodně zdravíčka, a teď už prosím hlavně opatrně.

text Řízek a fotky z mobilu táta Luboš

KONEC DOBRÝ, SESTUP VOLÁ

Poslední utkání nemohlo totálně zpackanou fotbalovou sezonu vytrhnout - o našem sestupu už si hodně dlouho nejen cvrlikali vrabci na střeše. Ono to s jedním bodem a devíti porážkami z deseti zápasů jinak ani dopadnout nemohlo. Ale remízou 3:3 s postupujícím Šejkem Peterka jsme si přinejmenším spravili náladu.

Pršelo a Běchovice, kde jsme měli hrát, byly strašně daleko. Strašně daleko byl i Václav, když jsme mu volal, kde jako je, když tu máme sraz a já tu jsem. Dočkal jsem se jej asi po 25 minutách a telefonátech, kdy už čtyři další mušketýři - celý zbytek týmu - vyčkávali u hřiště.

Prozřetelnost nás ale protáhla Jižní spojkou v rekordním čase, vozidla uhýbala, jako bych měl na střeše fabie majáček, a když ne, jel jsem jako Knight Rider nebo Trpišovský. Zkrátka a dobře, na svůj první zápas po půlroční zdravotní pauze jsem dorazil takřka včas.

Vyzbrojen masivní ortézou na kotníku a bezmeznou důvěrou v kombinaci umění a magie ortopedů na Malvazinkách, vrátil jsem se mezi tyče. A sledoval bizarní sestavu s dalším nepříliš často hrajícím, věčným rekonvalescentem Vlastíkem na hrotu a Venálem v neobvyklé roli posledního. Představili se rovněž Pája, Luboš a Rádoš, abychom to měli kompletní. Výhoda nedostatku hráčů se projeví teprve při jejich výčtu - nezabere to moc místa ani práce.

Nevedlo se nám špatně. Rozhodčí pár minut po úvodním hvizdu vymyslel standardní situaci v náš prospěch, kterou ale neměl kdo kopat. Specialisté jsou zranění, anebo nechodí. Nakonec se odhodlal Václav a jeho přízemní rána po teči obránce skončila k našemu nekonečnému údivu v síti. V pozápasovém rozhovoru pro Řízkovy stránky se přiznal, že to byl jeho první přímý kop v životě.

Venál měl i jinak svůj den. Dvakrát ostře vypálil, jenže pokaždé jeho střelu brankář vyrazil, jednou na tyč. Akorát si někde zapomněl svůj dres, tak hrál v nějakém hnusném tričku.

Ale šejci byli opravdu trochu někde jinde, nejen co se týče tabulky a výhledu do příští sezony. Když trochu zabrali, začali nás přehrávat. Šancí měli dost. A proto i záhy vyrovnali.

Noha držela, a tak jsem se odhodlal k tradičním a divácky velmi atraktivním dlouhým nákopům na Vlastíka, ze kterých dosud historicky nikdy nic nebylo. Dnes ale jeden z těchto předem ztracených balonů Vlasta asi záměrně sklepl na Luboše a šli jsme podruhé do čela.

Souboj se Šejkem Peterka měl pro mě kromě comebackového rozměru i rozměr virtuální. Jeden z jeho hráčů totiž také hraje fotbalový manažer Hattrick. Kdo z nich to je, jsem zjistil záhy. Uživateli Many 46 (v dresu číslo 46) jsem totiž vyrazil balon přímo k nohám a tento sympatický chlapík s excelentním zakončováním se nemýlil. Aby ne, já jsem jen hašteřivý člověk s ucházejícím chytáním v nedostačující formě, nemohlo to dopadnout jinak.

O poločase 2:2, sranda a spokojenost, pot stoupal vzhůru k reflektorům, dál spíš mrholilo a každý byl tradičně poločasově chytrý. Vlasta umí o pauze rozhazovat rukama jak Baroš vsedě ve vápně!

Nezměnili jsme nic. Bylo nás málo, fyzicky jsme přestávali stíhat, soupeři měli značnou převahu jak v poli, tak na střídačce. Občas se šejci rozestavili kolem našeho vápna jak při házené.

Na polovině soupeře často zůstával jen Vlastík. Ten mimochodem podal také velmi dobrý výkon - přenesl si svou současnou slušnou bowlingovou formu i na umělý pažit. Hrál pozičně, jako obrovská kuželka stál zády k brance a soupeři občas nevěděli, co s ním, ani dva jej nedokázali odtlačit. "Ty ses po deseti letech, co hraješ hanspaulku, konečně naučil podržet balon," vysekl mu po zápase poklonu kapitán Venál.

Čas od času jsme se ale dostali i k brance protivníků. Byl to zase Vlasta, u nějž začala naše poslední letošní úspěšná akce. Ostře pálil z úhlu a odražený míč doklepl do sítě Rádoš. Byli jsme neuvěřitelně efektivní a potřetí jsme vedli.

To bylo asi čtvrthodiny před koncem a bylo jasné, že udržet titěrný náskok bude soda. Tlak soupeře stoupal, my kompaktně drželi prešovský beton, a když už to vypadalo, že by to třeba mohlo vyjít, jeden z nejlepších soupeřových hráčů angličanem srovnal. To se možná dalo chytit, ale to bych se nesměl uplynulého půl roku válet. 

Pak se mohl (zády k brance) ještě proslavit Vlastík, ale to už by asi ani nebylo spravedlivé. Stará známá nejnižší osmá liga volá; sedmiligová epizoda končí, ale díky pěknému poslednímu zápasu aspoň ne tak trpce.

text a brutální mobilní fotka Řízek

ZÚČTOVÁNÍ

A jsme konečně dole! Já i plastová sádra. Jistě celou řadu lidí zajímá, jaké jsou mé pocity. Tak určitě úleva, pak to teda trochu bolí a celý ten kloub zatím moc nefunguje. To mi ale nebrání v kostce zrekapitulovat, jaké to vlastně bylo.

1 - přesně tolik mám nyní zdravých nohou;
24. červnového dne jsem se byl proběhnout a nějak to nedopadlo;
45 dní trvalo lékařské vědě, než zjistila, že mám zase přetržený vaz;
8 je, pane, počet pokusů na magnetické rezonanci, kterým jsem se podrobil. A 4, jen 4 byly úspěšné, zbylé jsem znehodnotil tím, že jsem se vrtěl;

2 - počet plastik vazů, které jsem už v minulosti přerval, přesto jsme tomu dali ještě jednu šanci, také je to počet zlatých rukou mého ortopeda;
460,- je cena za nadstandardní pokoj na Malvazinkách za den;
0 korun se platí v případě, že se do nemocnice kvůli komplikacím musíte na víkend vrátit, a to se vyplatí;
45 - cena litrové coly od báby, co objíždí pokoje s vozíčkem s občerstvením;

63 - IQ mého nemocničního spolubydlícího, úspěšného mladého muže s velkým potenciálem, audinou a ambicemi;
224 zhoupnutí na berlích měří cesta z domova k metru, zpátky asi o dvacet víc, protože to je do kopce;
440 korun se doplácí na elegantní plastovou sádru v barvě dřevěného uhlí, která se nedrolí a dá se s ní lézt i na 6ti metrové žebříky;

32 heparinových injekcí jsem si bodal do prostoru lékaři nazývaného kožní řasa, jemuž my, laici, říkáme pneumatika na břiše;
1 berli se mi podařilo zlomit;
1900 - měl stát sporttester, který jsem si nakonec neobjednal, protože ho nějakou dobu nebudu potřebovat;
84 let bylo možná babičce, která mě v tramvaji chtěla pustit sednout;
2,5 hodiny jsem čekal na sundání sádry;
6 neděl celá ta belhavá šaškárna trvala.

text a mobilní fotka Řízek

V PAVILONU A1

Na klinice na Malvazinkach existuje ponekud nadstandardni oddeleni A1, patrne pojmenovane po proslule rakouske dalnici. Cele je ladene do cervena. Na chodbe se prsi kratke vzkazy a podepsane fotografie od zazracne uzdravenych, vesmes vehlasnych sportovcu, pocinaje Cechem, Kaberlem a Rosickym, kterym tu patrne ortopedi zachranovali kariery. Mezi nimi visi basketbalista, lyzar, tenista a bojovnik Klaus - vida ho, ten si troufl dokonce na delsi dopis. Docela dobra particka celebrit.

Za komancu se tu mozna nekde pobliz lezeli exponenti a pohlavari. O jejich diky uz patrne nikdo nestoji, anebo je maji nekde v archivu. A ted se tu valim ja. Asi taky nic psat nebudu, staci fotka na zdi. Nebo jeste uvidim.

Proc jsem tady? V pomerne citelne priplatkovem pokoji (abych byl konkretni, 460,- za nocleh, ale s nemocnicni "plnou penzi" a s celou radou narkotik v cene) s wifi, placatou televizi a vyhledem na statny smrk a vetsi cast Smichova, zahalenou ted kupodivu do mlhy?

Ja ti nevim, vlastne jsem si nemohl vybirat, nic jineho nez nadstandard tu neni. Ani jsem nemohl kecat do toho, kterou slachu mi z otloukanka kotniku seberou, aby ji pridelali misto pretrzeneho vazu opodal. Uz tam pry neni kde brat - a jestli to znovu prervu, implantuji mi tam pry kus mrtvoly. Brr.

Akce kotnik probehla vcera a nadstandardni doktor priznal, ze vzhledem k vyse nastinenemu stavu te vybombardovane nohy musel krapet improvizovat. Ale ze to i tak asi bude fungovat. Predstavuji si, jak neco podobneho rikal Rosickemu. Nebo jeho agentovi, jestli tyhle veci taky resi. Jak spolu s celebritou hned zacali vahat, jestli jim tu dekovnou fotku vubec podepise. Nakonec to podskrabl, a jeho kariera byla zachranena. Nebo ne? Obcas jeste hraje, ne?

Jinak prezidenta jsem tu dokonce videl. Ne ted, ale pred tremi roky, kdyz jsem tu - jeste jako nula - pobyval o patro niz na podradnem oddeleni B. Prezident s novou kycli krizoval bazenem, dokonce jsme sdileli stejnou fyzioterapeutku, ta mu ze brehu ukazovala, jak ma spravne drzet takovy barevny plovak. A z meho tehdejsiho pokoje jsme se potom pokouseli praktikou vyfotit spionazni snimky Livie, kterak za nim s kytici prijela audinou, ktera nedrnca.

Co moje kariera? Jsem si skoro jisty, ze ta bowlingova a novinarska se zachranit podari. Jestli ten zbytek, to je ve hvezdach. Ted se soustredim hlavne na navstevy. Vcera tu byla Maruska, dnes se tesim na Vaclava. Za chvili ma prijit. Misto kytice mi asi priveze banany a porno, coz uz je takova nase tradice. A kdyz to pujde dobre, ve ctvrtek me pusti zpet do standardni reality.

mobilni text a foto Rizek

TOTÁLNÍ VÝRON!

Člověk nemusí být bůhvíjaký latiník, nebo dokonce doktor, aby pochopil, že sousloví totální ruptura značí průser. V mém případě se dá konkrétně směle hovořit o přetrženém vazu na zevní straně kotníku. Zajímavé na tom je, že jsem si to vlastně diagnostikoval - s využitím moderních zobrazovacích metod a erudovaných známých - téměř sám.

Když jsem se tu někdy v květnu nadšeně rozplýval o tom, jak je krásné běhat, potit se a funět, netušil jsem, že moje nová vášeň brzo vezme za své. Jednoho červnového rána jsem vyrazil do Krčáku na obvyklé desetikilometrové kolečko, jenže těsně před koncem - najednou výron a pád po hubě do jehličí. A taky hledání klíčů od auta, které jsem v panice zahodil do křoví.

Pár dní potom jsme jeli do Londýna, už s ortrézou a berlemi. A pak na tábor, už jen s ortézou. Když se střihem přeneseme o pár výronů a návštěv na ortopedii, třímal jsem o měsíc později výsledek vyšetření na magnetické rezonanci, abych zjistil, co že jsem si to při tom nezdařeném výběhu všechno počochnil.

Přiznám se, byl jsem z těch latinských šifer nejprve trochu jelen. Že totální ruptura musí být něco brutálně a dočista přetrženého, jsem však poznal sám a Google to jen potvrdil. Zbytek poradili kamarádi s aspoň trochou lékařského vzdělání.

Je totiž doba dovolených, opravdoví doktoři se bezostyšně válejí na plážích a na ruptury nemají čas. Až se vrátí do práce, seznají, že mám přetržený vaz, zánět šlach, artrózu a hypochondrii - a to už já všechno vím, takže mám náskok.

Až pan doktor s profesionálně zachmuřeným výrazem prohlásí: "Budeme to muset otevřít a dát to do pořádku. Ale zvládneme to, nemějte strach," nebudu mít strach, protože už si to několik dní představuji, a kdyby to šlo, už bych dávno sám sebe odoperoval a zahájil rekonvalescenci.

Jenže ono to nějak nejde. Nezbývá tedy než se obalit trpělivostí a sádlem a čekat, až se opálení ortopedi pustí do díla.

text a repro Řízek