SALÁM - KLUS - BANÁN

Já bych si teda Tomáše Kluse na narozeninový mejdan nepozval. Nikoli ovšem z obavy, že bychom spolu nutně museli soupeřit o pozornost přítomných žen. Ty totiž na naše oslavy stejně už prakticky nechodí - pokud to nejsou manželky, jimž to doporučuje společenská konvence.

Prostě proto, že mi Klus vadí - a měl by i vám.

Když na třicetinách Mňágy a Žďorpa v pražském Foru Karlín začal lepkavě odříkávat píseň Salám - banán, na protest jsem se proto otočil zády k němu. Vzhledem k tomu, že jsme stáli asi devadesát metrů od pódia, bylo to spíš symbolické gesto. Jako Péťovo marné volání: "To už stačilo!" po několika vteřinách této skladby. Klus se pak dokonce na pódiu něco snažil pokřtít, ale nešel mu (slizce roztomile) otevřít šampus. To jsem ovšem taky neviděl, protože jsem se opět otočil.

Navzdory přepálené ceně vstupenek bylo v Karlíně celkem plno. Jako předkapela hrála Mucha, křičela a nebylo jí rozumět, až na nějaké vulgarismy v refrénech. Podle některých ohlasů to ovšem byl záměr. Blbý zvuk byl i na začátku hlavního vystoupení; rozšířená sestava muzikantů na pódiu neměla povětšinou vůbec žádný smysl, protože se to vše splynulo do jednoho stereotypního rachotu. Pak se to tedy naštěstí srovnalo, nebo jsme si zvykli. On si člověk zvykne na všechno.

Jinak se to rozjíždělo dost zvolna, protože Mňága z pravděpodobně marketingových důvodů potřebovala odehrát i novější, v Praze dosud neznámé věci. Ony jsou přitom docela fajn, třeba Znali se asi hodinu i Rodné lány naznačují, že by možná stálo za to si naposlouchat posledních pár desek. Akorát odezva v publiku byla docela vlažná.

Když už došlo i na prověřené hity a začalo to být zábavnější, zabrzdil koncert onen Klus. Po něm došlo třeba i na Vladimíra Mertu, který zahrál svou píseň Chtít chytit vítr. Trochu krutě jsme se shodli na tom, že by se měl naučit Fialovu upravenou verzi, protože jeho originál je fakt zdlouhavý a unylý. Ostatně jako ten Klusův Salám.

Pak už zase hrála Mňága a přehrála ohromné množství pecek z minula; hodně prostoru měla vůbec první deska Made in Valmez. Nakonec se i skákalo, tleskalo do rytmu a i u nás, daleko od pódia, i decentně pařilo. Jen je škoda, že si kapela netroufla zahrát i nějakou raritu, něco překvapivého. Snad akorát komorní A ty tam byla pro fajnšmekry, jinak písničky plynuly dost často i v zažitých koncertních dvojičkách (po Goin' blind přijde Matahari atd.). Ale zase jim to celkem šlapalo. Než bylo zase bůhvíproč nutné nekonečné minuty představovat všechny hosty, techniky, zvukaře, osvětlovače, bedňáky, řidiče, sekuriťáky, kuchaře, číšníky a šatnáře. To je kromě zvaní Tomáše Kluse hrozný nešvar koncertů.

Podle nedávné analýzy dává Mirka Spáčilová naprosté většině recenzovaných filmů šedesát procent. Neurazí, nenadchne. Tak tenhle koncert byla taková průměrná Mirka.

text a foto Řízek

DOMÁCÍ BUŘTÍK

Na nedávném večírku bývalých spolužáků z vysoké školy celkem překvapivě vyšlo najevo, že z nás více než dvou desítek přišedších se žurnalistické profesi už věnuji jen já. Zčásti je to způsobeno tím, že mnohé naše spolužačky jsou na světě proto, aby z nich byly maminky, avšak i muži v naprosté většině utekli směrem k lépe placeným, méně zodpovědným a pohodovějším zaměstnáním. Třeba svolavatel srazu teď místo práce v deníku řídí tramvaj. A vypadá šťastně.

Přitom ještě v prváku se ve velké posluchárně vedle sebe tísnili samí budoucí Kmentové, Komárkové, Spáčilové, Otové i Pavlové. Já sám jsem dost dlouho nevěděl, ke kterému ze slavných vzorů se přimknout. Kulturu jsem zavrhl poté, co byl můj úplně první rozhovor v životě shledán příliš banálním. Pravda, ptát se zpěváka kapely Květy, jaký je pocit, že dostali Anděla za alternativní hudbu, možná nebyl šťastný nápad. Druhá polovina rozhovoru se mi navíc nenahrála, protože jsem na diktafonu něco blbě zmáčkl, jak jsem z toho podivného člověka byl nervozní.

Někdy máme i rybu.

Že nebudu sporťákem, naznačila už příhoda při tvorbě školních novin Fleš. "Šli jsme na procházku, udělali jsme si buřtíky," říkal v mém článku lakrosový reprezentant před klíčovým zápasem a já jsem se stal terčem posměchu, protože přece takové články se mají psát klišovitě a respondenti mají taky mluvit ve frázích, ne o buřtících. Dokonce mi pak i zlovolně říkali Buřtíku. Přesto jsem se pak sporťákem načas stal. Můj první samostatný výtvor měl titulek "Rakouský kuchař chce skočit 200 metrů. Je to blázen?", čímž se tak zhruba daly shrnout moje ambice i potenciál v tomto oboru.

Krátce jsem psal i o zahraničí (jednou jsem si spletl jednoho diktátora za jiného, který byl už tou dobou asi dvacet let po smrti), ovšem nakonec jsem vylučovací metodou skončil v domácí rubrice.

Pracovat pro domácí rubriku je tak trochu zvrhle skvělé. Zejména v pátek v podvečer, kdy se redakce příhodně umístěná do někdejší tovární haly prakticky vyprázdní, právě až na dlouhý stůl lidí z domácího. Sedí tu zčásti tragédi, kteří nestíhají odevzdat naplánované články, pak ti, kteří na tyto články čekají, protože je musí přečíst, zeditovat a sarkasticky okomentovat, a pak je tam množina dalších lidí, kterým se buď nechce domů, anebo nemají osobní život, takže vlastně nemají kam jít.

Jindy zase tlačenku.

Páteční podvečer je zároveň čas na nejlepší fóry. Třeba když ministerstvo zdravotnictví narychlo svolá tiskovku do IKEM, třebaže jsme se zrovna bavili o plánech na víkend. Pochopitelně se začneme pídit po tom, co se v institutu děje tak mimořádného, nejdřív ale musíme vymyslet dostatek "pravděpodobných" hypotéz, proč se někdo pokouší o tak bizarní věc, jako je v 17 hodin v pátek přinutit novináře někam zajet.

Vyhrává nakonec varianta, že nešikovná sestřička upustila zkumavku s ebolou, načež po ní naštvaný doktor hodil druhou, která prolétla oknem a zasáhla autobus dětí jedoucích do zoo. Někteří by v takovém případě situaci řešili podobně radikálně jako v případě ptačí chřipky, takže všechno vybít. Pracovitější kolegyně opáčí, že jsme debilové, a volají svým tajným zdrojům, co že se tam stalo, ale opravdu. Já mezitím aspoň zaliji putovní fíkus. Je to kytka, která se dědí, ale já ji vytáhl z koše. Vždycky pár měsíců prosperuje, pak předstírá smrt, ale pak se znovu vzchopí.

Jasně, že nakonec zjistíme, že v IKEM prostě jenom praskla teplovodní trubka (šéf nemocnice to popíše jako "ruptura"). To ale není tak důležité, protože mezitím se téma hovoru přesune jinam a postupem i ti, kteří nejsou tak úplně skalní domácí. Ti opravdoví vytrvalci na posilněnou vysají Jesenku a zatímco kolegové z jiných oddělení už dělají ty věci, jež se v pátek večer doma nejspíš dělávají, ale my je neznáme, přepisujeme třeba rozhovor s Dominikem Ferim a řešíme, jak moc velký kartáč ten pán ve své partaji dostane. A pak konečně jedeme domů a potkáváme studenty, kteří zatím sní ty svoje banální sny a jedou někam pařit. Řidiči tramvaje, maminky, sporťáci i Komárkové přicházejí opravdu o hodně.

text Řízek, foto Markéta H.

JACEK BIAŁY

Už tak půl roku jsem intenzivně pozorovala zájem svého milého o muzikanta s fádním jménem Jack White. Když se ukázalo, že tenhle interpret v rámci šňůry navštíví i stověžatou matičku, bylo nabíledni, že Lukáš dostane lístky darem. A tak jsme 13. listopadu vyrazili směr Karlín.

Ve frontě, která se táhla skoro až na Florenc, jsme potkali Lukyho bývalého neoblíbeného kolegu, kterého opakovaně označuje za debila. Trochu jsem mu to záviděla, ale naštěstí i já jsem si svého idiota na koncertu našla, když jsem zjistila, že tam byl v prach se měnící hejhulák Petr Fiala.

Předkapela v podobě dvou skákacích ženštin se stejnou parukou nás zrovna moc nebrala, naštěstí to za 20 minut zabalily, jenže následovala další půl hodiny rapu z rapráků. Jack asi dlouho ladil, kdo ví. V devět se ale hvězda zjevila i se svou kapelou.

Rozjeli to ve velkém a asi se to líbilo, když jsem viděla frenetické polské fanoušky vedle nás, kteří po každé písni křičeli „Jaceeeek“. Jak jsem se dozvěděla od kamarádky Wiki, Jackovy kořeny skutečně sahají až do Polska, o to větší zklamání mě potkalo, když Jack pištěl: „Hello Czechoslovakia!“. Ale intelekt se od něj ten večer vlastně neočekával.

Můj choť se bavil stejně jako natřískaná tovární hala, já se chytala u songů, které jsem jakžtakž znala. Po hodině se Jacek rozloučil, ale to jen tak na oko. Praha (a Krakov) si ho přivolaly zpět. Člověk by čekal, že vystřihne tři songy jako přídavek a goodbye North America, ale frajer to klátil dalších 40 minut. Tak jsem si šla aspoň koupit rum.

Tím jsem myslela, že to pro mě končí, ale osud tomu tak nechtěl. O Jackovi jsem si ještě ten večer přečetla, že to je docela milej blázen (svatba před šamanem, knížky o černým moru) a tyhle jeho bulvární stránky mě nakonec přivedly k poslechu jeho songů, který teď ohromně miluju. A tak hrajeme třeba hru ve vaně, kdy Lukyn předvádí Whiteovy písničky a já hádám, co to je. Pouštím si ho, když jdu z práce a když jedu v autě.

Sečteno podtrženo – ten koncert jsem děsně prokoučovala. Měla jsem si tohohle borce naposlouchat dřív, protože teď už hraje jen v Chile. A potvrdilo se pravidlo, že když se jmenujete nějak jednoduše a krátce – jako Jack White, Lucie Bílá, Michal David, tak je vaše umělecké konání předurčeno k adoraci. Proto je jasné, že já ani Xavier Baumaxa nikdy Karlín nevyprodáme, zato se třeba jednou všichni potkáme na Iblácích.

text Maruška, foto David James Swanson