DVA VÝFUKY

S otcem máme, nepřekvapivě, mnoho společného. Oba jsme kupříkladu mívali nejdříve dlouhé, později nějaké vlasy, které nám při jízdě na našich milovaných strojích vlály anebo vstávaly hrůzou na hlavě. U mě tím strojem bylo a je horské kolo značky RB, u otce to býval podivný skútr Čezeta přezdívaný prase. Trosky různých exemplářů tohoto typu se o mnoho let později, když jsme byli malí, válely u dědy na zahradě a svými nevšedními tvary podněcovaly naši představivost.

Pro následující příběh je podstatná ještě jedna společná vlastnost: dáváme si navzájem zvláštní dárky, které neumíme pořádně přijímat. Nedostatečně projevujeme emoce, začneme třeba odcházet uprostřed procesu předávání, nejspíš věnovat se zábavnějším věcem; dárce je pak v rozpacích. Jako když se onehdy moje žena, která na kytaru nehraje, naučila brnkat mou oblíbenou skladbu a na mé narozeninové oslavě ji předvedla, pokýval jsem hlavou a šel jsem si pro chlebíček a rum s kolou.

Přes tato rizika jsme tátovi k šedesátinám sehnali prasečí skútr. Vymyslel jsem to už před časem a nikdo mi to včas nerozmluvil. Měl jsem dojem, že vepřové období je jedno z těch, na něž rád vzpomíná. Historku, jak jeli na Karlštejn a měli výfuk přidělaný páskem a ulomené zrcátko a místo klaksonu měli zvonek a zastavili je policajti, ale dobře to dopadlo, protože policajt jim jen chtěl říct, že je silnice zavřená, ať jedou jinudy, jsem slyšel v různých variacích xkrát a nepřestává mě bavit. Dá se říct, že zraje jako víno.

A jako já mám ikonickou fotografii, na níž jako (hodně malé) dítě ujídám slepicím starý chleba z kastrůlku, táta má drsňácký portrét vsedě na divném motocyklu, který vypadá, jako by návrhář původně kreslil lokomotivu nebo motorový člun a po náhlé změně zadání se mu to už nechtělo moc předělávat.

Když se na narozeninové zahradní slavnosti hosté rozestoupili a zpod hnusné plachty vykoukl otlučený rypák 59 let starého stroje, můj otec několik dlouhých vteřin stál bez hnutí a mlčel. Pravděpodobně mu hlavou běžely vzpomínky na všechny ty upadlé výfuky a kilometry tlačení, kdykoli si tenhle nevýkonný, zato obézní motocykl usmyslel, že prostě dál nepojede.

"Prase!" zvolal nakonec táta do nervózního ticha. Pak se zeptal, jestli skútr má jeden, nebo dva výfuky. "Dva," přiznal jsem nejistě, neznaje "správnou" odpověď. Otec spokojeně pokýval hlavou, usadil se na sedlo, zatroubil, poděkoval a šel se věnovat grilu.

Momentálně má stroj výkon jen 1 k. 

(Děkoval pak během večera mnohokrát, až moc, a byl opravdu dojatý, jako jsem byl i já tehdy s tou nacvičenou písní. Jen nám to prostě déle trvá. Pomaleji startujeme).

Oslava byla skvělá. Příbuzní i kamarádi dorazili v hojném počtu. Hejno juniorů víc než hodinu sestavovalo gril a bylo legrační i inspirativní to pozorovat. Načež se snědlo hodně masa i buchet. Promítala se difamující rodinná videa a bezvadné fotky z legendární motocyklové expedice za spolužačkami. Té se tehdy otec zúčastnil na náhradním stroji, neboť prase bylo zrovna chromé.

Ostatně i tohle darované ještě ráno před oslavou jezdilo, ale po troufalém, a proto neúspěšném pokusu dojet z Rudné do Modřan po vlastní ose nás sledovalo jen coby statický exponát. (Dojeli jsme k ceduli TACHLOVICE). Začínal jsem chápat, že to vlastně není dárek, ale tak trochu i kletba. Přesto se hrozně těším, až s tátou a strýcem zjistíme, co tomu je, a ze dvou výfuků se vyvalí typický dvoutaktní smrad.

Otci, který teď chudák hledá původní návod k použití a údržbě a klíč na svíčky, nicméně slibuji, že k sedmdesátinám dostane zcela konvenční dárek. Luxusní dovolenou, seskok padákem, výlet hyperloopem do Brna, elektromobil Tesla nebo normální motorku.

text Řízek, foto Ivan Tatíček, Hanka, Maruška a Ř.

FC FOREJT - VYDUNĚNÁ HOVADA 2:3

O jednom trochu vyhroceném zápase
text Vlastík, foto Řízek

Tak jsem po kratší dvouzápasové pauze, zaviněné mou téměř neustálou víkendovou nepřítomností, opět vyrazil na „mistrovský“ zápas 8G hanspaulské ligy. Nečekaně proto, protože jsem již od brzkých pátečních hodin s Jiříkem popíjel alkohol na akci, která nese jednoduchý název Pánská, tentokráte v Nové Hůrce na Šumavě. Podobně dopadl i Rádoš, který slavil cosi v Rakovníku. To jen na úvod.

Již po příjezdu na pankráckou škváru a prvním pohledu na soupeře (AC Odlehlá), bylo jasné, že budeme rádi, když celý zápas přežijeme ve zdraví. Několik žlutých karet z minulých zápasů a pověst problematických prasat, to byla vizitka našeho dnešního soupeře. Stejně jako nám jim o nic nešlo, neboť tak jako my figurovali v klidném středu tabulky.



Chlapci si ze mne dělali jako vždy vtípky, a proto jsme do zápasu nastoupili v celkem dobré náladě. Také i z toho důvodu, že se konečně dostavili rozhodčí, z nich jeden vypadal jak Leoš Mareš a ani jednomu nebylo víc jak osmnáct. Upřímně si nedovedu představit, jak by zápas dopadl, kdyby rozhodčí nedorazili.

Hned v úvodu mě opravdu vytočil soupeř s číslem sedm. Zakopl, upadl, divil se, rozhodčí nic nepískli a asi i z toho důvodů mě začal urážet. (Poznámka redakce: „Drž hubu, buřte!“) Byl jsem čím dál víc naštvaný, hráči soupeře hráli spíše rugby, a navíc nám dali laciný gól.


Po přestávce vystřídal Jirku v bráně Rádoš a z jednoho z mála přímých kopů dal Jirka gól, já té střele raději jen uhnul, abych ji ještě nevyrazil. Po několika slibných šancích (Péťa, Pecen) vsítil soupeř, který neustále osočoval rozhodčí, moralizoval atd. trochu se štěstím gól na 2:1.

Hra se příliš nezměnila až do závěrečné desetiminutovky. To jsem nejprve sledoval balón, v zápalu boje jen proběhl kolem soupeřova brankáře, který jej již držel ve svých rukavicích. Následně se gólman rozzuřil a řekl mi, že pokud to udělám ještě jednou, rozbije mi hubu. Asi proto, že byl vytočen, mi vzápětí předložil míč jak na stříbrném podnose a já zcela nepochopitelně vsítil vyrovnávací gól.


Asi by vše dopadlo pro nás lépe, kdybych o chvíli později využil skvělý Marťasův důraz a trefil prázdnou bránu. Takhle se hrálo stále stejně a já musel podruhé střídat, neboť ležící hráč soupeře přímo před zraky rozhodčích obemkl svýma nohama mou nohu, já ji nemohl vytáhnout a pokračovat v akci. Od plic jsem mu to vysvětlil („Ty č..u!“) a hned jsem raději utekl na střídačku. Kdybych nevystřídal, asi by to dopadlo zle. Soupeřův hráč se i přesto ke mně vrhnul, já se opravdu v tu chvíli těšil na to, až na mě sáhne. Nesáhl, ke štěstí nás všech.


Vrchol všeho byl, když v poslední minutě Matyáš fauloval na hranici pokutového území a rozhodčí to pískli. Jirka to okomentoval („Jdi do p..i!“) a dostal červenou kartu, údajně za urážení rozhodčích. Je to výsměch, soupeř to dělal celou dobu a nic se nestalo. Také Péťu tento moment hodně vytočil, navíc soupeř po něm dal vítězný gól.

Rozhodčí svým způsobem chápu, báli se soupeřových vyduněných hráčů, ale vyloučit našeho hráče, a navíc v závěru zápasu byl totální alibismus.

Po zápase jsem sklidil od svých kolegů za svůj neurotický přístup k zápasu oprávněnou kritiku, na druhé straně fotbal hraji pro zábavu, a protože mě baví, a nemám zapotřebí se nechat urážet a omlacovat od takových blbců.


Na závěr mi nezbývá než konstatovat, že jsem velmi rád, že až na mé koleno tento zápas všichni přežili ve zdraví. Stejně jako Péťa odmítám proti takovému soupeři příště nastoupit. Myslím, že to nemáme nikdo zapotřebí, a navíc zdraví máme jenom jedno. Jinak co se týče kvality fotbalu, tak musím konstatovat, že byla strašná.

FC Forejt zdar.

Vlastík

ZLOČIN A TREST

Prasátko snad nemá hlad...
text, foto mobilem a archivní fotka Ř.

Že létání s velkými tažnými draky (takzvaný powerkiting) může být dost nebezpečná a adrenalinová záležitost, o tom asi málokdo pochybuje; však je také varování o akutní blízkosti smrti součástí každého draka, podobně jako krabičky cigaret. Odvážným letcům však nehrozí nebezpečí jen od zákeřných větrných poryvů, blízkých lesních porostů (viď, Matouši?) či nedostatečné hmotnosti v kombinaci s chybějícím pudem sebezáchovy (že jo, Smeagole?). Nečekané komplikace může totiž způsobit třeba i zakomplexovaný sedlák.

V neděli kolem poledního svítilo příjemné sluníčko a nad polem u Třebotova pofukoval nezákeřný, celkem mírný a vlahý vítr. Není divu, že jsme se tam zanedlouho octli i já a Jirka. Sotva jsme rozbalili plachty, rozmotali pětadvacetimetrové šňůry a provedli první neúspěšné starty, po polní cestě přijela červená fábie a v ní pán v modrých montérkách.

V dalších několika okamžicích jsme se o sobě dozvěděli řadu dost nelichotivých věcí (byl jsem kromě jiného označen za buzeranta – proti čemuž se ohrazuji: ty kraťasy jsou jenom takové veselé!) a posléze i důvod těch invektiv: pán je sedlák, pole je pánovo, na poli je schovaná řepka a my jsme na ní svým několikaminutovým pobytem údajně zanechali nevratné škody. Když si sedlák lépe prohlédl naše vozidlo, ke všem nadávkám přidal ještě adjektivum pražský případně debilní pražský.

Je třeba podotknout, že jsme mu neopláceli stejnou mincí, naopak jsme byli až nečekaně slušní, veškeré zabedněné burany a choromyslné vesničany jsem pronášel jen v duchu. Několikrát jsme se mu omluvili a slíbili jsme, že ihned odjedeme a už se na jeho panství a přilehlý vzdušný prostor nikdy nevrátíme. Muži to však vůbec nestačilo. Jeho s amokem hraničící zloba se nejprve přesunula k našemu autu – muž ze svého pole vyzvedl obrovský šutrák a chystal se inzultovat páté dveře nebohého vozu, načež se hněv přelil v chladný kalkul.

„Kolik máte peněz?" zahřměl ten dobrý muž, jak jsme později seznali, křestním jménem Igor. (Celé příjmení uvádět nebudu, aby na vesnici nebyl zbytečně zostuzen, nebo naopak zbytečně proslaven, ale začíná na K a končí na unda a mezi tím je několik dalších písmen). Trvali jsme na 50 korunách a na tom, že jsme chudí studenti. Pán s kamenem nad dveřmi párkrát naprázdno promáchl. Nutno uznat, že mu nechyběl herecký talent – nejen favorit měl docela nahnáno. Pak najednou odhodil kámen zpět na pole, vytáhl vizitku a řekl, že chce deset tisíc a že všechny místní policajty má pod palcem.

Zopakovali jsme chudé studenty. „Tady leží nějaká plachta“, prohlásil Igor, popadl Jirkova týden starého bělostného draka v ceně vyšší než místní pozlacená řepka a narval ho i se šňůrami do kufru svého vozu. Jirka protestoval pouze verbálně, k mému nezměrnému údivu. Navrhli jsme, že si náš prohřešek odpracujeme. Tvrdohlavý sedlák po nás sice ještě párkrát hodil závratnými ciframi, načež seznal, že mu opravdu nic nedáme. Koneckonců, dostatečnou náplastí mu mohla být vidina Pražáků kydajících hnůj.

A tak jsme jeli kydat hnůj. Tedy spíše uklízet prasátkům jejich páchnoucí domeček. Bylo tam příšeří, dvě lopaty, vidle – a kupodivu prasata. Nejprve jsem se trochu ostýchal mezi ně vstoupit, podezřívaje Igora z vyšlechtění speciálních lidožravých vepřů, ale prasátka byla přívětivější svého pána, a tak jsme jejich produkty lopatami rádi přeházeli do sousedních pokojíčků – na hlavy dalších zvířátek, kterým to nevadilo. Práce to byla namáhavá, ale legrační a šla nám rychle od ruky; za slabou třičtvrtěhodinku jsme byli hotoví.

Byli jsme vykoupeni. Igor nám beze slova vrátil draka a jeho otec nás odkázal na jiné pole, kde můžeme beztrestně pobíhat. Pohádka tak neskončila svatbou, nýbrž nádherným tříhodinovým létáním za sílícího větru a bezvadného počasí. A poučení pro milé děti: nikdy nešlap na něco, co by mohla být řepka, nebo skončíš mezi prasaty. A pro zlobivé děti: Nikdy nevíš, kde se zrovna skrývá Igor...