Jednou z nich bylo oslavit narozeniny dítěte, které vůbec neví, že má narozeniny ani co je to čas a že plyne lineárně, z balónku ve tvaru obří jedničky (nebo penisu, konstatovali účastníci oslavy) má respekt, foukaček, které měly být srandovní, se děsně bojí, takže začne plakat, a v životě neměla žádný dort, proč taky.
Takže tekly slzy, krev i nervy a všichni včetně oslavenkyně si to užili, jak se říká.
Výborný byl ostatně už předvečer oslavy (tedy navlas přesně rok po narození): oba dědové přišli více méně naráz zkontrolovat vnučku a taky trochu syna/zeťáka, jak si vede v nezvyklé a opravdu poněkud nemužné roli. A stali se tak svědky scény, kdy se roztomilá holčička v růžovém oblečku momentálně objevující nově nabyté superschopnosti pětice všemi směry rostoucích zubů zahryzla tatínkovi do břicha, tatínek na ni zařval, holčička se usedavě rozplakala a odmítala přestat. Dědové se s lepšími i horšími výmluvami pochopitelně kvapně rozloučili.
Následně přišla z práce maminka, to bylo radosti a smíchu, a pak jsme jí chtěli ukázat, jak už hezky umíme vylézt sami na postel rodičů (tenhle mimibazarový plurál absolutně nesnáším, ale jeho nakažlivost překonává deltu). Počkej, ještě rozsvítím, ať to máma lépe vidí. Hrozná, dutá rána, jako když brada narazí do dřevěného rantlu kolem postele, pak ta dlouhá vteřina ticha, a pak usedavý řev a taky trochu krve. A taky jsme po těch dramatech šli spát až po půl desáté. Myslím Heda, ten plurál je občas matoucí. My mnohem později, protože jsme pekli dort.
Nebyl v něm žádný cukr, takže ezomaminky by nás pochválily, zato pět banánů, tři jablka, troška mouky a asi cisterna jogurtu, který po jakémsi tajuplném rituálu zcela změnil skupenství, takže by se s ním dalo koulovat. Měl jsem trochu pochybnosti, ale výsledný produkt mě nadchl i vizuálně: z granátového jablka jsem po celém obvodu nalepil do krému odrazky, čistě kvůli bezpečnosti.
Oslava nakonec byla dobrá, třebaže decentní, ježto polovinu očekávaných účastníků uvěznila dětská karanténa. Jídlo bylo skvělé a Heda měla možná ještě vykulenější oči než obvykle, nicméně nejlepší bylo, když jsme objevili, že sklenicemi a hrníčky lze ťukat. To zcela zastínilo dort, takže povinnou součást prvních narozenin, nic nechápající dítě zamatlané od hlavy až k patě krémem, nemůžeme nabídnout.
Dostala krásnou herní krabici s různými hejblátky a pak i tee-pee jako takový svůj vlastní domeček. Protože v tee-pee na našich táborech vždy spala poněkud protivná sorta správňáků, trošku jsem se ošíval a pokoušel jsem se na internetu najít alternativu v podobě zmenšeniny starého vojenského stanu, kde by se pod miniaturním prkenným letištěm povalovala basa s lahváči (dětskými) a plech s plesnivým nedojedeným pudingem (bez cukru). Nicméně se zdá, že to dosud nikdo nevyrábí, škoda.
V tee-pee nově spí kocour, Heda si na oplátku hraje s krabicemi od jeho žrádla (které kocour nejí). A dětský dort jsem sežral já - ale to by po tomhle stresu udělal snad každý!
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat