DVA VÝFUKY

S otcem máme, nepřekvapivě, mnoho společného. Oba jsme kupříkladu mívali nejdříve dlouhé, později nějaké vlasy, které nám při jízdě na našich milovaných strojích vlály anebo vstávaly hrůzou na hlavě. U mě tím strojem bylo a je horské kolo značky RB, u otce to býval podivný skútr Čezeta přezdívaný prase. Trosky různých exemplářů tohoto typu se o mnoho let později, když jsme byli malí, válely u dědy na zahradě a svými nevšedními tvary podněcovaly naši představivost.

Pro následující příběh je podstatná ještě jedna společná vlastnost: dáváme si navzájem zvláštní dárky, které neumíme pořádně přijímat. Nedostatečně projevujeme emoce, začneme třeba odcházet uprostřed procesu předávání, nejspíš věnovat se zábavnějším věcem; dárce je pak v rozpacích. Jako když se onehdy moje žena, která na kytaru nehraje, naučila brnkat mou oblíbenou skladbu a na mé narozeninové oslavě ji předvedla, pokýval jsem hlavou a šel jsem si pro chlebíček a rum s kolou.

Přes tato rizika jsme tátovi k šedesátinám sehnali prasečí skútr. Vymyslel jsem to už před časem a nikdo mi to včas nerozmluvil. Měl jsem dojem, že vepřové období je jedno z těch, na něž rád vzpomíná. Historku, jak jeli na Karlštejn a měli výfuk přidělaný páskem a ulomené zrcátko a místo klaksonu měli zvonek a zastavili je policajti, ale dobře to dopadlo, protože policajt jim jen chtěl říct, že je silnice zavřená, ať jedou jinudy, jsem slyšel v různých variacích xkrát a nepřestává mě bavit. Dá se říct, že zraje jako víno.

A jako já mám ikonickou fotografii, na níž jako (hodně malé) dítě ujídám slepicím starý chleba z kastrůlku, táta má drsňácký portrét vsedě na divném motocyklu, který vypadá, jako by návrhář původně kreslil lokomotivu nebo motorový člun a po náhlé změně zadání se mu to už nechtělo moc předělávat.

Když se na narozeninové zahradní slavnosti hosté rozestoupili a zpod hnusné plachty vykoukl otlučený rypák 59 let starého stroje, můj otec několik dlouhých vteřin stál bez hnutí a mlčel. Pravděpodobně mu hlavou běžely vzpomínky na všechny ty upadlé výfuky a kilometry tlačení, kdykoli si tenhle nevýkonný, zato obézní motocykl usmyslel, že prostě dál nepojede.

"Prase!" zvolal nakonec táta do nervózního ticha. Pak se zeptal, jestli skútr má jeden, nebo dva výfuky. "Dva," přiznal jsem nejistě, neznaje "správnou" odpověď. Otec spokojeně pokýval hlavou, usadil se na sedlo, zatroubil, poděkoval a šel se věnovat grilu.

Momentálně má stroj výkon jen 1 k. 

(Děkoval pak během večera mnohokrát, až moc, a byl opravdu dojatý, jako jsem byl i já tehdy s tou nacvičenou písní. Jen nám to prostě déle trvá. Pomaleji startujeme).

Oslava byla skvělá. Příbuzní i kamarádi dorazili v hojném počtu. Hejno juniorů víc než hodinu sestavovalo gril a bylo legrační i inspirativní to pozorovat. Načež se snědlo hodně masa i buchet. Promítala se difamující rodinná videa a bezvadné fotky z legendární motocyklové expedice za spolužačkami. Té se tehdy otec zúčastnil na náhradním stroji, neboť prase bylo zrovna chromé.

Ostatně i tohle darované ještě ráno před oslavou jezdilo, ale po troufalém, a proto neúspěšném pokusu dojet z Rudné do Modřan po vlastní ose nás sledovalo jen coby statický exponát. (Dojeli jsme k ceduli TACHLOVICE). Začínal jsem chápat, že to vlastně není dárek, ale tak trochu i kletba. Přesto se hrozně těším, až s tátou a strýcem zjistíme, co tomu je, a ze dvou výfuků se vyvalí typický dvoutaktní smrad.

Otci, který teď chudák hledá původní návod k použití a údržbě a klíč na svíčky, nicméně slibuji, že k sedmdesátinám dostane zcela konvenční dárek. Luxusní dovolenou, seskok padákem, výlet hyperloopem do Brna, elektromobil Tesla nebo normální motorku.

text Řízek, foto Ivan Tatíček, Hanka, Maruška a Ř.