OSLAVÝLET

Bylo nás přesně pět a půl, neboť Péťa byl zaevidován pouze jako polovina, jelikož byl jako účastník nedělního výletu nejistý: v sobotu večer měl rodinnou sešlost, která se občas protáhne. Schrödingerův Péťa.

Kluci popadli batohy a plechovky a opustili vyhřáté BMW zaparkované na plácku před zbraslavským nádražím, od Prahy se s dieslovým bubláním blížil vlak a z okénka na nás mával Vašek. No, mával... Spíš gestikuloval. Péťa doma dospával, takže nás nakonec bylo přesně pět. Pět fotrů! Záměrně nebudu říkat "jenom", vždyť pět je dobré číslo - pět bylo Rychlých šípů, hrdinů z Rychlé roty i knižní série Správná pětka. Ale třeba šest by bylo taky bývalo fajn.

A proč jsme vlastně vyrazili: touhle dobou, když jsme ještě bývali populární a před zenitem, jsme s Jirkou slavívali společně narozeniny. Kromě toho Vašek tradičně pořádal svoje Vánoční posezení (spíš posezení než vánoční). S číhajícím covidem je veškeré slavení takové pitomé, a tak jsme si vymysleli společný výlet kolem Sázavy, na úplně čerstvém vzduchu zhruba v místech, kudy jednou povede dálnice D3. 

Byl jsem tím (Maruščiným) nápadem zcela nadšen, načež jsem byl malinko kyselý z toho, že mé nadšení nesdílí vůbec nikdo, neboť mi na mou pozvánku odpověděl v podstatě jen systém hlásící čísi plnou schránku (a pak jsem si řekl, že je mi to vlastně fuk, ostatně pět je dobré číslo). Nakonec jsem sám musel start o hodinu odložit a skoro nestihl, protože jsem ještě ráno vezl tchyni na test. 

Ale jsme tu a poloprázdný vlak se plazí nad řekou a pak je čas vystupovat a na peroně vytáhne Václav z batohu (pro sebe) bagetu a dvě bohemky. Nejdříve to moc nechápu, protože mi to na zahřátí nepřijde jako úplně vhodná tekutina, ale on je to vlastně dárek pro nás, když máme (plus minus) ty narozeniny. Svačíme sekt a bagety, už jsme ušli nula metrů. Našel jsem na skále tenisák, co kdyby se hodil – strčím ho do batohu a úplně ve stejné pozici jej i donesu domů.

A pak už se jde a je to tak parádně pomalé, jako když jsme tudy chodili s oddílovými dětmi. Pořád někde stavíme. Hanička nám posílá tyčinky. To je milé. Očmuchává nás pejsek Mařenka. Dáváme se do řeči i s cizími lidmi; připadá nám, že jsme zábavní.

Naše manželky hlídají, máme od dětí volno, takže se pochopitelně celou dobu bavíme o dětech. A o táboře Rejdice 2009. Není divu, děti a tábor Rejdice jsou patrně to nejintenzivnější, co nás v životě potkalo.

Jirkův batoh ukrývá kromě nečekaného množství objektivů i jeden obrovský vařič, na Raisově, nebo té druhé vyhlídce vybalí polní kuchyni. Medvědí mléko zahřeje podstatně víc než sekt, ale musíme trochu šlápnout do kroku neboli kopnout do vrtule, jestli nechceme na nádraží čekat hodinu a půl. A to nechceme, ostatně ani naše rodiny nechtějí, abychom někde čekali hodinu a půl. Poslední dva kilometry do kopce na nádraží tak jdeme prakticky bez zastavení, ostatně vše už jsme probrali a rum došel.

Vlak se pak poplazí zpátky, nás bude pořád pět, Péťa se dobře vyspí a večer půjde do divadla, Milan na sedadle zapomene mobil a do mě se dá zimnice. Jinak to nebude mít chybu.

text a fotky Řízek

POPO A ŘÍZKY

Na etiketách řepkových olejů bylo bůhvíproč napsáno Mamince a Pro mne, správně by tam však mělo být Jirkovi a Pro kamarády z Radotína. Nalil jsem olej do tchynina friťáku a s Maruškou a synovcem jsme krájeli, klepali, obalovali a těšili se na večer.

Ve stejnou dobu zřejmě Jirkova maminka drtila obrovské množství česneku a stroužky slučovala s máslem a taveným sýrem v poměru, který je utajen podobně jako recept na Coca-colu. A Jirka, s nímž tradičně společně slavíme narozeniny, ač se narodil o jedenáct měsíců později, jel možná zrovna kupovat sud nápoje, kterému jeho synek říká "popo". Možná je to zkratka pro velkopopovické pivo, těžko říct.

V klubovně jsem snad rok nebyl, byl tam větší bordel, než bývalo zvykem, a asi sedm lidí. Upoutalo mě, že z reproduktorů hrál Aleš Brichta, jednooký mezi vlastenci, což mi přišlo jako roztomilá recese, ale asi to bylo míněné vážně. Jako každý rok jsem se uvelebil do křesla a rozvíjel černé myšlenky, že už nikdo nedorazí, že už na nás všichni kašlou, protože si udělali kupu dětí, jež jsou podstatně zábavnější než my.

Ale nakonec přišlo přes dvacet lidí. Řízky i pomazánka zmizely ještě dříve než Brichta. A večer hrozně rychle plynul, lidé přicházeli s dary, vesměs látkami, po nichž je člověku lépe a jinak, jako jsou například lahve a dorty.

Mezitím jsme hodně mluvili: o pěstních soubojích v nejnižších fotbalových soutěžích, slaďování rodinného života s pracovním, chrabrých novinářích, lékařích, učitelích, právnících a jejich nelehkém údělu. Anebo o mostech mezi lidmi i nad dálnicemi.

Přijal jsem gratulaci z Finska i z Loun, která pak dorazila osobně a odvezla nás všechny domů. Tou dobou už bylo po půlnoci, z repráku se linuly nějaké divnosti od Tata Bojs, Jirka spal a v sudu zbývalo na dně pár posledních sklenic popo.

text a foto Řízek

PÁRTY V BODECH

• 34 let slaví Řízek, třebaže až za měsíc.
• 33 let slaví Jirka.
• v 18:30 je v klubovně sraz na společnou oslavu.
• v 19:30 přijíždíme a v klubovně jsou 4 lidé a 2 sudy. Tři lidé patří k Jirkovi a další je Pružan. Sudy patří všem. 
• 2,5 kila řízků, které jsme přivezli, jsme smažili celé odpoledne. Friťák mi dali na zahradu, aby eliminovali smrad. Kocourovo dilema, jestli být venku, nebo vevnitř, se tím ještě znásobilo.
• 2 chleby, které jsme k tomu měli přikusovat, byly zbytečné. Jirka donesl asi 6 vek.
• 2,5 kila česneku musela použít paní Košťálová do své legendární pomazánky, jinak si to nedovedu vysvětlit. Pokud se během večera někdo líbal, nepřeju mu to.
• ve 20:15 nevybíravě zaútočím na Elišku, že neposlala pozvánky.
• ve 20:16 začnou přicházet davy. Omlouvám se Elišce. 
• dorazí asi 25 lidí. Někteří až skoro ze Slivence a další až ze Stodůlek.
• zhruba ve 21:00 jeden z přátel otevírá darovanou slivovici. Hodnotím to jako předčasné.
• přibližně ve 21:30 dochází první sud, o hodinu později česneková pomazánka a krátce po ní se někdo ujme i posledního řízku. Všude jsou chleby a veky. Jestli dojde i druhý sud, tak nevím. A fakt nevím, jestli došel.
• krátce po 22. hodině můj management usoudí, že je unavený, a odjede domů. 
• těsně před 23. hodinou Jirkův management usoudí, že je Jirka unavený, a odjedou domů. 
• 1/2 pingpongového stolu připravím pro budoucí hraní, ale celý stůl se nevejde, protože v klubovně je moc lidí. 
• 100 % pingpongového stolu je instalováno ještě před půlnocí. Lidé se holt uskromní. Hrajeme obíhačku, při které vlastně nechceš vyhrát (piješ panáky) ani prohrát (piješ panáky).
• v 1:45 rozumnější část kolektivu usoudí, že už jsou unavení, a odkolíbá se domů.
• ve 2:05 odplouvá z Radotína motorák plný spících lidí.
• 905 je číslo autobusu, který na něj plynule navazuje z hlavního nádraží. Jede na Zelenou lišku.
• v 10:30 následující den je sraz u zbraslavské zoo, odkud startuje tradiční běh do kopce. Nikdo ze závodníků našeho týmu nedorazí.
• zhruba 7. 12. 2019 proběhne další narozeninová oslava, která na tuto plynule navazuje.

text a foto Řízek

TEPLÁKY A ŠKVÁRA

Jeli jsme tramvají z Palmovky vzhůru přes Ohradu na žižkovskou zastávku, která se tehdy jmenovala Vápenka. V batozích navyklých spíš na jednodenní turisťácké výlety jsme vezli kopačky a zelené dresy, na sobě jsme měli nejspíš tepláky, to kvůli škváře. Asi Piškot, já, Péťa, Rádoš, Vašek, Jirka, Bobík a Vlasta. Ten jako jediný už byl navlečený v dresu, protože se zpravidla nepřevlékal, se jednou rukou držel tyče a druhou rukou tramvajovým vzduchem divoce načrtával taktiku před historicky prvním zápasem FC Forejt.

Slavně jsme tehdy prohráli 0:2 bůhví s kým, ale bylo to stoprocentně na hřišti na Pražačce, kde na jedné straně ční jakési věžní hodiny a na druhé je zarostlá stráň, kam neradno zakopnout míč, protože ten se může stát okamžitě součástí přilehlé džungle; dokonale spolu splynou.

O patnáct let později hrajeme pořád stejnou ligu. Žmoulám bagetu ze skanzenovitých žižkovských lahůdek a jedu sám tramvají z Ohrady na zastávku Vozovna Žižkov, v niž se k mému zmatení za tu dobu převtělila původní Vápenka. I všechno ostatní se dramaticky proměnilo: u uměle travnatého hřiště jsem vyhlížel zbytek týmu, přičemž z otců zakladatelů zůstali jen Vašek a Péťa. Oba mě zdraví, třebaže Péťa jen v roli nehrajícího Péti. Surfujeme momentálně na vítězné vlně; po pěti porážkách, jež už jsou zapomenuty, jsme třikrát za sebou zvítězili a proti Modré vopici jsme si natolik věřili, že Matyáš dokonce na týmové stránky napsal: "Dnes cítím výhru."

Ukázalo se, že cítil špatně. Modrá vopice s troufalým reprezentačním lvíčkem na hrudi sice hrála podobně špatně jako my, jenže měla i pár šancí. Chvilku před poločasem navíc Kuba hasil těsně před vápnem celkem ostrou kosou, načež soupeř zkusil zajímavý signál "ty odstrkej toho rachitického bezbranně působícího brankáře a já to pošlu podél zdi k tyčce". A vyšlo jim to.

Po přestávce jsme hráli tak, jak to umíme. Já jsem překopával hřiště, Kajetán střílel ze sta metrů a Citron ukličkoval čtyři hráče a pátý mu míč sebral. Pak napřáhl Matyáš a náš věrný zelený míč skončil někde v té bezzásahové I. zóně pralesa, který se svažuje někam do Libně. A čas plynul. Pak jejich hráč zkusil ve vápně neprávem opomíjené bodlo a povedlo se, opět jsem si nesáhl na míč. Mým nejúspěšnějším zákrokem tak bylo zachycení plastových lahví, které se v prudkém nárazovém větru užuž rozlétávaly z převráceného koše za brankou. Za stavu 0:2 byla situace poměrně neveselá, co pak teprve za stavu 0:3. "Vašku, ty jsi toho hráče jenom stínoval," lehce vyčetl kapitánovi Kuba po jeho nepříliš přesvědčivém zákroku zhruba dva metry od brankové čáry. Teprve to nás trochu probralo, párkrát jsme se přeci jen dostali k brance a Dan, naše nejčerstvější posila, parádním lobem aspoň trefil břevno.

Může nás mrzet, že modrý tým toho jointa odpálil až po zápase, třeba by byli hratelnější. Ovace jsme si nicméně i tak zasloužili spíš my, respektive já - ten zdánlivě nenávratně ztracený míč zůstal vězet v jednom z keřů a já s využitím přirozené mrštnosti a skrývaného lezeckého talentu jsem jej našel, vyprostil a zachránil, čímž jsem vylepšil dnešní nevýrazný dojem. Zasloužil jsem si tak místo v autě, abych nemusel zpátky tramvají jak nějací sedmnáctiletí kluci v teplákách.

text a fotky Řízek

TECUMSEH OBÍHÁ

Petr se mě ve vlaku do Radotína ptal, jestli jdu večer na tu Jirkovu narozeninovou oslavu. Aby ne, když je to i moje oslava, odvětil jsem dotčeně. Pravděpodobně jsem radotínským lidem sešel z mysli. Přitom jsem polovinu soboty strávil tím, že jsem pro ně ve friťáku chystal tři kila řízků, čímž jsem z tchynina domu vytvořil imitaci provozovny KFC (přepálený tuk se nedal vyvětrat). Třetina byla nicméně vepřových, protože Václav kuřecí nejí. Večer jsem pak Václava mimochodem bedlivě sledoval - nevzal si žádný. 


Na začátku to bylo v klubovně komorní. Když jsme přišli, bylo tam asi osm lidí a hrála naprosto strašlivá hudba, což okamžitě zaujalo mou manželku. Dozvěděla se, že je to přece Voxel. Postupem času se v přehrávači uhnízdily Tři sestry a hrály pořád dokola jako vždycky a nikdo neprotestoval.


Kromě krajně neobvyklých řízků, jež do budoucna budou sloužit jako mnemotechnická pomůcka, že je to i moje oslava, se objevila tradiční česneková pomazánka a bramborový salát. Abych byl spravedlivý a na chvilku opustil populární ublížený tón, tekutých dárků jsem dostal přibližně stejně jako Jirka a dost často měly i stejnou etiketu s plachetničkou. A navíc mám i poukázku na půjčení psa pro účely běhání, bez čehož se chudák Jirka bude muset obejít. Zato obdržel obrázek s medvědím párem oddávajícím se erotice, jenže to neocenil, protože každý až na Milana ví, že Jirka potřebuje tekuté dárky. (Od nás mimochodem dostal ponožky, však měl taky každou jinou).


Pak někdo dostal skvělý nápad, že se postaví pingpongový stůl. Obíhačka v době největší popularity přitáhla asi patnáct lidí a hráli jsme ji asi pět hodin. Pálek bylo dost, ale Péťa se rozhodl, že bude hrát s Tecumsehem. S náčelníkem kmene Šavanů vytvořili dobrý tým a inspirovali řadu dalších, kteří si řekli, že běžné pálky jsou pro lidi bez fantazie. Já jsem si zvolil ještě drsnější cestu ke hvězdám (a - a to je podstatnější - mermomocí jsem chtěl být zajímavý) a hrál jsem třeba s lopatkou na uhlí, bowlingovým pohárem, hubicí od vysavače i várnicí na čaj. A hrál bych i lapačem snů, kdyby ho někdo tak důkladně nepřidělal.

Stejně jako se po Tecumsehově smrti zbytky indiánské koalice rozpadly, po odjezdu Marušky, Péti, Vaška a Haninečky spěla oslava do terminální fáze. S Petrem jsme se pokoušeli hrát na kytary, ale Tři sestry to odmítaly zabalit. V půl třetí jsem objevil u školy zbloudilého taxíka a zase jsem se ztratil Radotínským z mysli.


Druhý den jsem trochu zaspal a vařil oběd tak dlouho, až jsem na uklízení po oslavě dorazil přesně ve chvíli, kdy Jirka zamykal dveře vysmýčené klubovny. Koneckonců, je to jeho oslava.

text a fotky Řízek

NA TANDEMU

Šestého června padla celá řada teplotních rekordů, Stará dáma ve finále Ligy mistrů i mladá dáma Šafářová ve finále Rolland Garros. Umřel autor 2000 slov i náčelník Apačů. Tyto mrzutosti ovšem trochu vyvážilo to, že si Jirka vzal Elišku a Eliška si vzala Jirku.

Dokonce jsem si na chvíli pomyslel, že starosta tuhle nechal část Radotína uzavřít. Ale ono to bylo kvůli souběžně konanému Královskému průvodu. Tam však patrně nikdo nebyl, poněvadž většina místních zamířila do turisťáku na obřad a ti zbylí, jež nikdo nepozval, na blízké koupaliště.

Když Julie hlasem družinářky zavelela, abychom se ze stínu přesunuli na žhnoucí hřiště s umělým povrchem, kde měla sláva proběhnout, nikdo se neodvážil protestovat. Pak už nastoupili (přesně v tomto pořadí): tlupa družičáků, ženich s maminkou a jeho Sovy v mazutu, smečka lolitek (družiček) v několika vlnách a nakonec se zvláštním scénickým efektem odrhnula přední strana takzvaného kolosea a do výhně vyšla bělostná, košatá nevěsta. A nad tím vším a hlavami odhadem asi dvou set lidí bzučel dron. Celé to působilo jako nějaká vyšperkovaná táborová hra, ale bylo to asi opravdu.

Starosta Karel to trochu popletl, protože v projevu neustále univerzálně hovořil o dobrých a špatných vlastnostech oddávaných a jak se obrnit vzájemnout tolerancí, protože život nechystá jen ty růžové okamžiky, ale i ty méně příjemné - aniž by zohlednil, že Eliška s Jirkou přece žádná negativa nemají, tudíž není co tolerovat. Jinak bychom s nimi přece nejezdili na hory. Možná měl starosta plnou hlavu problémů se štěrkopískem, možná bylo prostě příliš horko. Ale nemluvil dlouho, což se cenilo - přeci jen už zejména muži, mě nevyjímaje, začínali mít na košilích pod saky koláče, spíš chodské než svatební.

Naštěstí oba řekli ano, fotograf vyfotil první polibek (já tradičně moc ne) a mohlo se gratulovat k tomu moudrému rozhodnutí, jakým bezesporu sňatek je (podívejte se na mě, jak mi to pomohlo - dřív jsem byl málem lidoop, a teď? Teď je to úplně někdo jiný!).

Večer se slavilo a předávaly se dary. Těm vévodilo parádní dvojkolo od lakrosáků, které na hlavu porazilo například i náš sodovkovač a kolegovo žehlicí prkno, na něž nevěsta z důvodu evidence nebo snad případné reklamace fixkou napsala Řízek, respektive Vašek. Taky hrála prima neživá muzika a s přibývajícím časem a průměrnými promilemi se dokonce zaplnil parket, respektive taneční trávník. Ovládl ho svým valašským rozevlátým stylem pražský Milan.

S vinným střikem a utopencem, vysypávaje si z kraťasů a tělesných záhybů písek z ad hoc improvizovaného plážového volejbalu, jsem si řekl, že je to vlastně pěkná svatba a že by bylo výborné, kdyby těm dvěma tahle jejich tandemová jízda vydržela napořád. Že by to byla větší výhra než blyštivá trofej z lakrosového turnaje anebo diplom a fidorka za první místo v táborovém bodování. A taky jsem si řekl, že je teda fakt horko, i takhle v noci.

text a foto Řízek

RUMOVÉ LABUTIŠTĚ

Odložil jsem v Praze stud a polovinu mozku a vydal jsem se na Jirkovu rozlučku se svobodou. Šťastně jsme se shledali na hlavním nádraží a zjistili jsme, že naše rezervovaná místa v Janu Pernerovi nevedou do intimního kupé, ale do normálního, lidského vagonu s usměvavou slečnou, pánem, maminkou s dítětem a panenkou. Pak tam taky byla tlupa debilů, která vlastně šla celou dobu přesně v našich šlépějích, neboť byla námi.

Pardubice, to je to město

"Pán pije pívo!" podotklo dítě a maminka poznamenala, že pán má pívo asi hodně rád. Pak se vlak rozjel. V Běchovicích začala bůhvíproč kolovat litrová zelená. V Úvalech jsem otevřel stáčené víno Chateau d'Hlavák, které jsem na poslední chvíli nakoupil. Cesta utíkala až příliš rychle. "Nebojte, slečno, já vám přes rameno nečtu, co si na tom mobilu píšete," ubezpečoval Jirka užívající si posledních 162 hodin na svobodě. Ujistili jsme slečnu, že se nemusí bát, že Jirka stejně neumí číst. Za Kolínem zelená zmizela a objevily se mraky a za chvíli i Pardubice.

Ve městě perníku a stovek obstarožních bicyklů, za něž by vám na pražské náplavce urvali ruce, jsme měli v plánu koncert třicetiletých Tří sester. Před branou pivovaru bylo nutno dopít přinesené nápoje. Chateau d'Hlavák říznutý kolou přes počáteční odpor rychle zmizel a začalo pršet. Schovali jsme se do průjezdu a čekalo se na překvapení. Tím byl Vašek s Haničkou, kteří se u nás zastavili cestou do Beskyd.

Pro strýčka Příhodu.

Když odjeli, přestalo pršet a vešli jsme. Spíš než předkapely a pivo Pernštejn upoutalo v jednom stánku mou pozornost parádní černé triko s nápisem Nohavica vyvedeným ve stylu Metalliky a s agentem Mirkem třímajícím elektrickou kytaru. Zvažoval jsem, zda takto utratit poslední tři kila, načež jsem se rozhodl být racionální a utratit je za pivo a panáky. Bylo to moudré rozhodnutí ("kdybys mi něco takovýho přinesl domů,  podala bych žádost o rozvod").

Tři sestry někdy předtím, než Jirkovi
věnovaly paličku

Tři sestry předvedly to, co jsme od nich tak asi očekávali. Tím chci říct, že to bylo prima. A Jirkovi se dokonce podařilo zachytit hozenou paličku, kterou, ozdobenou podpisy hudebníků, si pak po zbytek večera hýčkal jako drahokam.

Když nás ochranka odstrkala od pódia, přelili jsme se do McDonaldu. Pozornost tlupy debilů, která se nás pořád držela, bezvýhradně zamířila ke slečně Helence za kasou. Restaurace se chystala ke spánku. Jirka se ztratil, nebyl dokonce ani zamčený na dámských záchodech, jelikož tam byl někdo jiný patrně nepatřící k našemu zájezdu. Slečna Helenka mi gestem naznačila, že tam opravdu ty tácy s bordelem nevyhodím a že se vyhazují támhle, a bylo to rozhodně víc, než na co se zmohl kdokoli jiný. Cítil jsem obdivné pohledy kamarádů. Pak se Jirka našel, mohli jsme tak pokračovat.

Oheň! Oheň! Bude svítit!

Někoho napadlo, že zajdeme na diskotéku. Za šest pětek jsme dostali přístup do pekla laserových efektů, dunivé hudby (Péťa: "Já ty písničky vůbec neznám") a středoškolské mládeže. Byli jsme v celém podniku nejstarší hned po dýdžejovi. Tohle byl trochu omyl. Někdy před třetí jsme přistáli na hlavním nádraží, což bylo mnohem příjemnější. Potřebovali jsme do Přelouče a nakonec jsme ukecali dva zoufalé drožkáře, kteří nás svezli do Přelouče. Do kempu to byly asi tři nekonečné kilometry po hlavní silnici, ale pak se objevily naše maringotky připomínající cirkus Humberto.

Uvnitř to vypadalo trochu jako ve vybydleném vlaku. Spal jsem na palandě a pode mnou chrápal Péťa. Když jsem se zavrtěl v propadlé posteli, bylo to, jako kdybychom jeli přes výhybky, palanda zavrzala a zapraskala a Péťa ztichl. A tak pořád dokola.

Sobota začala asi v deset ráno pivem a Třemi sestrami, takže se vlastně nic nezměnilo. Šli jsme na oběd a ostuda šla s námi. Snili jsme o katově šlehu - a on tam opravdu byl! "Katův šlem," překřtil jsem Karlovo jídlo a zkazil jsem mu chuť. Proběhlo povinné očumování servírek, hodnocení jejich proporcí. Objevily se (nepochopitelně) panáky vaječňáku alias slunečního likéru ("To my tady dáváme spíš na poháry. Nedáte si poháry?"). "Prosím vás, co je tohle?" ukázal Jirka někam mezi fotografie a artefakty na zdi a myslel patrně vydloubávák na řepu. "To je moje babička s dědečkem," odvětila obsluha. Péťa si dal něco s osmi knedlíky a byl za hrdinu. Paní si myslela, že jsme nějací sportovci, ale vysvětlili jsme jí, že jsme jen gayové z Prahy na cestách.

Pak jsme šli po zelené se zelenou. Nakonec spíš po hlavní silnici nesmyslně do Přelouče a zpět. Kubajz našel na mapě Srnojedy ("To snad ani není na mapě!") a něco, co přečetl jako Rumové labutiště. Přijel Míra a Franta a jako bumerang jsme se vrátili do hospody. Karel přinesl kytičku. Část výpravy zůstala v restauraci a s nimi i ostuda.

Večírek se už kolem šesté večer začal nebezpečně zrychlovat. Jimi jel na kole třikrát pro klíče od naší rezidence a ani jednou se mu to nepovedlo. Chtěli jsme grilovat a zahrát si fotbálek, ale ani to se nějak nedařilo. Potřeboval jsem odjet dřív a stihnout autobus z Břehů. "My učitelé jsme dobře zaopatření," bylo poslední, co jsem slyšel, zaplatil jsem panáky za peníze ušetřené za nenákup trička s Nohavicou a vydal jsem se na cestu domů.

Autobus mi samozřejmě ujel, ale dobře to dopadlo: včas jsem pochopil, že opravdu nikoho nestopnu, a do Přelouče na vlak jsem doběhl. Jak dopadli ostatní, lze jen dovozovat. Jirkovi ještě zbývalo nějakých 136 hodin na svobodě.

text a fotky Řízek

PĚTKRÁT A DOST

"Nemáš doma náhodou krematorium?" zeptal se na střídačce Kajetána spoluhráč Pája. Náš nestřelec se totiž pár minut předtím objevil ve dvou mnohaprocentních šancích, jenže obě spálil, a tak naše skromné vedení 1:0 nad Žabím hlenem nenavýšil. Hned potom jsem malověrně podotkl, že to neudržíme a prohrajeme. A tak se i stalo, popáté za sebou.

Aby bylo jasno, opět jsme s Péťou utkání sledovali z pozice mrzáků. A opět se nám docela líbilo, takže očekávám, že v našem ligovém zpravodaji se zase dočteme něco ve smyslu, že hráli netalentovaní lidé s problémy s koordinací pohybu proti podobným zoufalcům a že z toho bolely oči. Znáte to, ti novináři....

Ujali jsme se vedení prostřednictvím Marťase, který tak dlouho napadal a bojoval u branky, až míč dostal za čáru. Žádná krása, ale radost rozhodně.

Poněvadž jsme dobře bránili a bráška chytal jistě, hýčkali jsme si naše drobné vedení. První poločas byl herně docela vyrovnaný. Vzruch přinesla situace, po níž se kapitán, který ohlásil, že už v budoucnu kapitánem nebude, octl po skluzu na zemi tak prudce, až se mu zakutálely brýle. Hráč Žabího hlenu sice vyfasoval žlutou kartu, ale Václavovi to nestačilo, těžce to nesl. Nakonec soupeři doporučil, aby se nechal vyšetřit, zřejmě psychiatricky (viz horní snímek). Je otázkou, zda se tím bude faulující hráč řídit.

Ve druhém poločase začali mít soupeři výraznější převahu, což bylo i důsledkem toho, že jich bylo asi třikrát tolik než nezraněných Forejtů, jimž začaly docházet síly. Jinak zápas plynul poměrně v klidu, než se objevily velké Kajetánovy šance - po jedné z nich po skvělém Citrónově výkopu a pohotové přihrávce od Jiřiny bylo potřeba jen usměrnit míč do prázdné branky... Ale aspoň jsme se měli komu smát.

Pár minut potom soupeř vyrovnal a po parádním Vaškově vlastňáku ve stylu vršovického dloubáku a další brance odskočil dokonce na 3:1. A to ještě Citrón chytil penaltu. "Máme nového brankáře, ty už budeš jen fotit," oznámil mi během utkání Jirka a vypadal, že to myslí vážně. Nevadí, aspoň se třeba naučím bubnovat, nebo tak něco.

Pak po pěkné kombinaci napřáhl ze střední vzdálenosti Alex a jeho nic neřešící gól na 2:3, při němž míč nádherně zapadl do šibenice, byl určitě nejhezčím momentem celého zápasu. Šanci na vyrovnání unavení Forejti už nedostali, naopak v poslední minutě žáby doplácaly do branky i čtvrtý gól.

Zbývají poslední dva zápasy a my v nich musíme bodovat a především vyřešit, kdo bude od příští sezony kapitánem. Je to tíživá funkce - do té doby oblíbený člen týmu se okamžitě stane nenáviděným, jeho dobře míněné motivační projevy budou zhusta ironizované a stanou se terčem parodií na sociálních sítích. Navíc se kapitán začne podezřele často objevovat u inkasovaných branek.

A víte, co je na tom úplně nejhorší? Musí na každý zápas nosit ve směšném černém pouzdru od historického mobilu balíček registraček, na kterých každý hráč vypadá jak pako! Takže to hledání bude nejspíš hodně složité.

text a fotky Řízek

SRDÍČKA A KOSOČTVERCE

S koncem léta chladnoucí rybník v Holanech pokryje zelená hmota, do dřevěných chatek s rozvrzanými palandami přijedou závodníci i jejich podporovatelé a Ivan narazí první sud. Koncem léta je čas dát si triatlon.

Tyhle dva znali ostatní plavci jen jako
barevné skvrnky na obzoru.

Počasí se umoudřilo, ale do toho chladného žabince se stejně nikomu dobrovolně nechce. Hurďas a Jirka se hned po startu mocnými tempy okamžitě vzdalují mně i zbytku letos prořídlého startovního pole - leckdo z atletů totiž tentokrát dostal pozvánku na prestižnější mítink zcela jiného druhu.

My ostatní - plavci jen shodou okolností a z donucení - se pomalým cákáním zvolna přibližujeme k bójce, pak znovu ke břehu a to celé pro velký úspěch ještě jednou. Trochu jsem té vody vypil a byla nechutná.

Péťa, jak ho známe.

Z rybníka vylézám třetí, když už ti dva výše jmenovaní dávno točí svá horská kola ve vysokých otáčkách. Hned za mnou se ze zelených vln vynořují další postavy, proto je potřeba nelenit a navléct na sebe dres co nejrychleji. I při téhle banální činnosti se dá v elastických rukávech zabloudit, což se mi daří každoročně.

Vyrážím na rudém kole a jsem odhodlaný dohnat aspoň Jirku. Ten totiž každý rok píchne a zpravidla několikrát, takže by to nemusel být takový problém. Ale Jirka furt nikde, až pod sjezdem zvaným Broučci najednou uvidím - Hurďase. To mě překvapilo, protože jsem ho považoval za robota. A jelikož Jirka je opodál, jsme kompletní.

Moje nohy jsou fakt ekl.

Následujících dvacet kilometrů se z mé triatlonové historie asi nejvíc podobalo závodu v obvyklém slova smyslu. Tedy, když si odmyslíme, že trať není značená a že se úspěšný průjezd stanoveným okruhem prokazuje obkreslením srdíček a kosočtverců. Snažil jsem se těm dvěma chrtům všemožně ujet, ale ke mně byli snad přilepení izolepou. Až v dlouhém a náročném stoupání na Skalku odpadl Jirka a, jak se později dozvíme, posléze píchnul, aby dostál tradici, a přišel o třetí místo (z toho se na konci radoval Jimi).

Hurďas kráčí.

Hurďas se ale zjevně rozhodl, že se mnou pojede asi až domů. Neopustil mě ani v té rokli, která vypadala apokalypticky - lávky a chodníčky asi strhla velká voda, ležely bezvládně na hromadách spolu s vyvrácenými stromy a my jsme přes ně přelézali - já nadával, Hurďas mlčel, protože je robot. A do kempu, kde je centrum závodu, dojíždíme naráz.

Milan běží.

Tady opět následuje problematická pasáž, a to obouvání před závěrečným během. Na ten jsem si celkem věřil, byť jsem v něm ještě nikdy v dějinách nikoho nepředběhl. Rival mezitím získal tak dvacetivteřinový náskok, který si hýčkal i nadále. Ale pak najednou přešel do chůze, pustil mě před sebe a až do cíle jsem o něm nevěděl.

Pružan dostal tenhle pohádkový hábit.

Guláš po závodě byl senzační. Jako vítěz jsem dostal zvláštní prémii - musel jsem ostatním čepovat pivo. Šlo mi to střídavě, ale v průměru asi tak jako plavání. Většinou to dost pěnilo. Na sobotní afterparty, již většina startovního pole vyhledává, jsem chyběl, ale Ivan mi přibalil láhev s těmi senzačními utopenci, abych z toho taky něco měl.

Trochu nálevu se mi vylilo v autobuse, takže i další cestující z toho triatlonu něco měli.

text Řízek, fotky Anička

VE STŘEDU HRAJEME DOBŘE

Zkažená neděle. Muž je od rána jak na trní, protože se blíží zápas. Pak odpoledne nesmyslně brzo vyrazí na fotbal, kde obvykle prohraje, načež se nesmyslně pozdě vrací domů po povinném a doporučeném pozápasovém pivu. Žena hubuje, že na dlaždičkách v koupelně, ba i v kuchyni (proč, proboha?) jsou černé kousky gumy snad ze hřiště (a jsou tam), a muž je skleslý, protože jsme prohráli. Tohle se pak opakuje každý týden.

Po mnoha letech jsme tuhle depresivní rutinu zdařile nabourali - místo v neděli hráváme totiž ve středu večer. Navíc nám to zatím celkem jde a jsme čtvrtí v nejnižší lize na planetě (čímž jsme to právě zakřikl). Považte: v prvním zápase Forejt porazil Kolíky 2:1 (tam jsem nebyl), pak si poradil s Playboy Teamem 5:2 a v minulém kole remizoval se Seniory Praha B 1:1 - i když tam jsme tedy měli jednoznačně vyhrát, protože poměr střel na branku byl asi 36:2 v náš prospěch.

Čím to je, že se nám zatím relativně daří?

- Středy nám sedí víc než neděle. Na tom může něco být, jestliže kocovina po sobotním večírku je horší než únava z pracovního anebo proflákaného dne. Možná pro někoho jo. A asi záleží na večírku.

- Chodí Jirka. Jiřina zatím ovládl statistiky všeho a po zásluze jej rozhodčí vyhlásili nejlepším hráčem na světě. On na oplátku v každém zápase vyhlásil všechny ostatní hráče, kteří mu zrovna nepřihráli, anebo udělali něco jinak. Ale on už takový je, a máme ho proto rádi.

- Naši mladí se zlepšují. Třeba Citrón udělal za prázdniny neuvěřitelný pokrok, zdrsněl a přestal se bát. I když pořád trochu zmatkuje a vymýšlí patičky, když jdeme do přečíslení, má v každém zápase spoustu šancí - byť zatím nedává góly.

Náš hráč má místo hlavy kosočtverec.

- Potkali jsme zatím samé slabé soupeře. Už jen narazit na někoho, kdo je výrazně horší než my, je celkem neobvyklé. Když se tohle stane hned třikrát po sobě, je to na pováženou.

- Spalujeme šance, ale sem tam dáváme góly. Tradičně máme problém s produktivitou, ale třeba v dlouho vyrovnaném mači s Playboyem jsme dali pět parádních fíků. A jak vědí experti z televizního studia, kdo dá víc gólů, vyhrává.

- Důraz! Zaznamenal jsem, že soupeři brečí a padají po našich zákrocích čím dál častěji. Kromě toho, že to viděli v televizi, to asi bude tím, že hrajeme docela důrazně. Nemyslím tím, že se jako Karel popereme při zápase (Kája má poslední dobou pořád nějaké excesy), ale prostě nasadíme takové nepříjemné, otravné bránění. Není to moc pohledné, ale celkem to funguje.

- Ničím, je to náhoda. Podle téhle teorie to brzo přejde a poslední zápas je toho důkazem. A ono to tak nejspíš je a brzy se z toho zase stanou zkažené středy.

text a fotky Řízek

KYSLIČNÍK NE!

Uvelebte se v sedlech, navlékněte si přiléhavé dresy křiklavých barev, připněte si helmy a dobře se dívejte. Televizní studio Štěně vám přináší exkluzivní záběry z naší - pravda, skoro rok staré – cyklistické dovolené na Rychlebských stezkách sestříhané do bezmála osmiminutového vzrušujícího dokumentu podkresleného akční a velmi tvrdou hudbou, jaká ostatně byla i tato akce.

Snímek je, jak je teď trendem, natáčen malou kamerou připnutou na nějakou vystouplou část jezdce, nejčastěji hlavu. Takže je všechno velmi autentické. Kamera třeba několikrát zamíří i pod vodní hladinu a bude třeba levitovat i nad smaženým řízkem Ondráš a pivy na zahrádce.

Průběh našeho výletu do obce Vápenná (v dokumentu označena krycím jménem Vápená) už dostatečně popsal Petr (na záběrech označen jako Pert), ovšem slova si můžete strčit někam, když máte takové skvělé záběry. Spatříte třeba čísi pád (mohl to být kdokoli, ale vzhledem k četnosti tohoto jevu nejspíš já), nesčetné množství přejezdů kamenů, zatáček, křivolakých lávek a podobných adrenalinových zákoutí.


Uvidíte ovšem taky Jeseníky, grilování jak od Pohlreicha anebo Babici, koupání v zatopeném lomu oživené našimi krásnými dívkami, labužníka s kremrolí (ve filmu nazvanou rakvička) a na závěr útěk zbabělého zkrvaveného cyklisty před kysličníkovou desinfekcí.

Proč o tom píšu a proč až teď, to vysvětlím záhy. Včera jsme po dojezdu z tradiční čtvrteční vyjížďky na Cukrák seděli u piva a někdo se o tomto vydařeném podniku zmínil. Následovala nějaká ošklivá Jirkova narážka na mě, že si to video syslím doma a že jsem ho nikde nezveřejnil.

Narážka ošklivá, ale stoprocentně pravdivá. Jako typická slibotechna jsem v polovině dubna, kdy Jirka ve svém domácím studiu patrně celé veledílo dokončil, nadšeně souhlasil s tím, že to sem někam brzo dám. Ale skutek utek, a film se tak mezitím stal trezorovým.

Zároveň může posloužit jako dobrý doklad toho, jak jsme se (ne)změnili. Petr třeba vypadal včera furt stejně a Jirka měl zase ty stejný blbý kecy. Zato nám s Maruškou ukradli mezitím kola, takže se stříbrným omláceným speciálem GT už padá někdo jiný a dobře mu tak, já teď padám na červeném velocipédu RB. A kysličníku se bojím pořád stejně.

text Řízek, video Jirka Štěně

POD KARÍN A TANJOU

Ledva se červený peugeot překulil přes hranice a mobily výletníků zachytily tuzemský signál a ti se dovolali příbuzným, dozvěděli jsme se, jaká vlastně byla naše krátká dovolená v Rakousku. A jací vlastně jsme my. V pokojích byl divný smrad. - Jaký smrad? - Asi od těch krav. - Tam byly krávy? - No paní jich měla asi pětadvacet, ale mohla jsem si pohladit telátka! A postele byly hrozně měkké. A krátké. A hajzlík byl na chodbě a koupelna taky. A ve vesnici neměli pizzu. V šest hodin ráno navíc bimbaly zvony a vnuk paní domácí v noci řval "Óma óma óma!!!" - A co lyžování? - Lyžování dobrý.

Do Rakouska s Jirkou a Eliškou jezdíme už skoro léta, ale letos to bylo dobrodružnější než kdykoli předtím. Ne proto, že jsme s sebou vzali mého bratra Citróna, nýbrž z toho důvodu, že jsme museli narychlo hledat nové ubytování, protože v tom našem osvědčeném někdo zlomyslně byl. A protože jsem to ubytování hledal já. Tedy, napjal jsem veškeré lingvistické síly a vytvořil velmi zdvořilý mail v němčině, že jsme mladí, sympatičtí sociálové z Česka a že bychom rádi poznali jejich úspornou pohostinnost. A dva dny před cestou jsem obeslal asi padesát chalup v okolí Kaprunu.

Večeře pod dvěma kravskými diplomy

Když už to vypadalo, že pojedeme do slušně vypadajícího apartmánu s wifi, myčkou a snad i saunou v malebné vísce, ozval se ještě jeden, který zcela upřímně nesliboval žádný luxus, ale ostatní účastníky zájezdu ohromil cenou. Tak nás paní selka pozdě večer uvítala ve svém stavení v obci Uttendorf a rozdělila nám pokoje. Dospívající bratr zajásal, dostal dvoulůžák sám pro sebe, Košťálovi se přesunuli do hnízdečka s balkonem, jen ten náš pokoj vypadal jak z katalogu východoněmecké cestovní kanceláře z osmdesátých let. Kdyby na pokoji byly nějaké ostré, nebo naopak tupé těžké předměty, patrně bych hněv ženy nepřežil. Byť to bylo určitě útulnější než jiná naše dřívější spartánská dovolená.

Ale zvykli jsme si. Ostatně stejně jsme tam jeli hlavně kvůli lyžování, že jo. V neděli ráno jsme vyrazili do Saalbachu a tady se vycajchnoval Jiří a jeho tajuplné vouchery. Pokud bych Jirku nechal zařizovat i bydlení, taky by bylo patrně super a zadarmo. K tomu vládlo fakt nádherné počasí. Maruška se na mě navíc už nezlobila, drandila v oranžové protilavinové bundě a s pousmáním pozorovala můj bolestivý návrat na snowboard po snad desetileté přestávce.

Večer jsme uvařili kolínka s omáčkou a pod kravskými zvonci a diplomy pro úspěšné krávy (Karín nadojila za život přes 53 tisíc litrů a Tanja - považte! - dokonce 60 tisíc) jsme se navzájem porazili ve společenských hrách a největšího z nás poněkud přemohlo i pivo.

Druhý lyžovací den jsme se opět s pomocí Jirkových promokartiček vyvezli do střediska Hochkönig a bylo to snad ještě lepší a ještě víc zadarmo. V závěru už se Maruška spíš koncentrovala na opalování a bylo jasné, že my teda rozhodně zítra už lyžovat nepůjdeme (a šli jsme místo toho do lázní).

Poslední večer nás paní poslala do dvou pizzerií, z nichž jedna neexistovala a druhá byla uzavřena. Prošli jsme se podél hlavní silnice, zkonstatovali, že paní selka peče vepřové, a uvařili jsme si kolínka s omáčkou. Paní se pak odněkud vynořila a přinesla nám (super a zadarmo) domácí jablečný šnaps a příslib, že si Eliška může pohladit telátko.

I tak si ale předpokládám, že napříště dáme přednost ubytování bez hospodářských zvířat. Pokud ovšem nebudou k dispozici nějaké vouchery.


text a fotky Řízek

JAK JÁ SE TĚŠÍM!

 Už teď se těším na další ročník naší oslavy! To bude polovina prosince 2014 a zase se sejdou oslavenci Jirka a Řízek a taky třeba Šárka, Petr, Ivan, Radek, Eva a Karel a společně oslavíme naše další dvojité narozeniny. To nám bude už asi dohromady devětapadesát. Je potřeba to pokaždé přepočítat. Bohužel to nikdy nebude kulaté, protože i příští rok budu o rok starší než Jirka.

Přezujeme se, zatopíme v klubovně v kamnech a na stůl rozložíme česnekovou pomazánku od maminky Jirkové a dort od Marušky Řízkové. Vybalíme veky, zapojíme pípu i hudební doprovod a pak na chvilku znervózníme, protože nikde nikdo. Trochu se zalekneme, jestli naše aura už nevyhasla, jestli naše charisma nevyvanulo, jestli naše pozvánka nenašla adresáty či jestli jsme na ni nenapsali blbé datum.

A pak se tam lidé začnou hrnout.

Přijde třeba legrační pán, co pracuje na úřadě, a začne se ládovat chlebem obloženým chlebem. Bude nám vyprávět o tom, jak se má správně řídit auto, a všichni si přitom budou vybavovat veškeré dramatické i komické situace, které s ním v autě zažili.

Ukážou se i nějaké dívky, což nikdo moc nečekal. Anebo svalnatý horolezec, který si česnekovou pomazánku rozhodně nedá, protože jí jenom tvaroh. Proto bude přítomným ženám ukazovat pekáč buchet, bicepsy i tricepsy, možná i kvadricepsy, a dívky, v tváři samý ruměnec, budou tleskat ručkama.

Dostaneme spoustu lahví, povětšinou nazrzle rumových, ale objeví se i nějaký ten snadněji mrznoucí alkohol. A taky spoustu pus, což se musí, když budeme ti oslavenci.

Po půlnoci se ti méně vytrvalí začnou trousit k domovu, anebo prostě někam úplně pryč. Mám tušení, že zrovna v tu dobu se objeví Marťas oblečený jako slušňák, který přitáhne z jakéhosi plesu.

 Šárka s Petrem a Ivanem se bezmála propadnou do oblíbeného debilia, na kterém budou celý večer poctivě pracovat. 

Předtím ale vyrazí spolu s dalšími hledat ztraceného Karla, zatímco se přetopenou místností ponese nadšené hulákání a břinkot neladících kytar a hlaholení.

A pak pojedeme domů taxíkem s divným nemluvným řidičem a já se budu těšit na prosinec 2015, až se budu zase v klubovně těšit na prosinec 2016.

text a fotky Řízek