TŘIAPADESÁT PŘEKVÁPEK

Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak ty naše oslavy pokaždé hrozně rychle utečou. Člověk se ani nenaděje a jsou tři ráno. Naštěstí už za rok podnikneme s Jirkou další narozeninovou párty. Ta tentokrát nikam utíkat nebude, a když jo, tak ji nepustíme.

Ani jsme to nevěděli, ale strefili jsme se tentokrát do blbého termínu. Slavilo se totiž, ovšemže bez nás, paralelně i ve slavném doupěti bitek.

Milan!

Tak to chvíli vypadalo, že zůstaneme v klubovně jak ten zprofanovaný kůl v plotě s dvěma sudy, Maruškou, berlemi, česnekovou pomazánkou, bramborovým salátem a sýrovými roládami, jednou dobrou a druhou lepší.

Naštěstí v dalším průběhu večera se dveře do klubovny netrhly (a pro ty, kdo mají s idiomy stejné potíže jako já, to opravdu znamená, že přišlo dost lidí, ne naopak).

A byly tam i holky, a né, že né!

Nosili mně víno (bude mi 27, mám na to věk), děkuju, Jirkovi rum (aby ne, bude mu teprve 26). Přišla spousta lidí, které máme rádi. A nikdo z nich se nepřezul. Koberec z toho byl smutný.

Milan!

Ze všeho nejneuvěřitelnější bylo, když mi Maruška k mému nezměrnému údivu zahrála s Milanem Baumaxův song na mou kytaru (Maruška na žádnou kytaru nehraje!). Z toho jsem byl tak v šoku, že jsem se ani nedokázal adekvátně radovat (za což se oběma ještě jednou omlouvám).

Od Milana jsem dostal komiksového panáčka od firmy Kyanid a štěstí, který dostal vtipné jméno Milan. Našim ostatním plyšákům a kocourovi teď vypráví - a kreslí - sprosté a drsné vtipy, zatímco jsme pryč.

Co tohle bylo za disciplínu, si nepamatuji.

Vlastík nás obdaroval kakaovými kulíšky. A Jana na místě vytvořila nepochopitelný instantní dort, který vhodně doplňoval ty sýrové rolády. S Jirkou jsme si navzájem nic nedali. My si prostě nikdy navzájem nic nedarujeme. Ostatním děkujeme.

Pája jde příkladem.

A co se tam vlastně dělo? Především pařilo, nebo sedělo v křeslech a usínalo.

Pouštěli jsme si reprodukovanou hudbu z digitálního nosiče. Někteří hráli pingpong, někdo trsal, někdo hrál na kytaru převlečenou za smeták.

Když se kecají blbosti, tak spím.

Pak najednou byly tři hodiny patnáct minut a venku za plotem čekal taxík a oslava byla najednou za námi, ztrácela se za zatáčkou v potřísněné klubovně s unaveným nešťastným kobercem a ten taxikář jel jak dobytek pořád dál a dál a kužely dálkových světel poskakovaly po krajnici vstříc dalším neuvěřitelným dobrodružstvím.

 text Řízek, fotky Maruška a Ř.

(Články o minulých ročnících této taškařice najdete tady a hned vedle).