ZASE

Vzít hned po probuzení do ruky mobil a koukat na internet by se mělo zakázat. Je to samo o sobě zvrhlé a nemělo by se to dělat a dělám to furt. Vzít po probuzení v 5:45 do ruky mobil a zabloudit na stránky Běhů do kopce je zřejmě mimo stupnici. 

V neděli nad ránem jsem tak zjistil, že se tentýž den dopoledne běží závod Jarov–Károv z mého kdysi oblíbeného seriálu pro soutěživé amatérské sportovce. Zde za třicet korun do pokladničky dostanete mimo jiné i věrný obraz vlastní fyzické kondice, když vás trhnou o dvě až tři desetiletí starší závodníci. Připouštím, že kromě jiného jsem i chorobně soutěživý.

To, že poslední dobou běhám velmi málo a vůbec nezávodím, protože mě něco, asi kyčle, trápí, by nebyl až takový problém. Horší bylo, že jsme měli jet s Milanem na kolo. Tady po čase opět vybublala na povrch další z mých špatných vlastností, a to touha být všude a pokud možno naráz - a tak jsme našli způsob, jak to vyřešit.

Dojedu do Jarova, zaběhnu si tři kilometry do kopce, pak se vrátím ke kolu, dorazí Milan a pojedeme na výlet, přes takové ty Řevničáky a podobné, respekt budící pojmy, které člověk slýchává při průměrné konverzaci v subkultuře jezdců na silničních kolech, na jejímž samém okraji jsem se octl. 

Když už se schylovalo k realizaci, volal Milan, že místo výletu jedou se synkem na pohotovost. Vyrazil jsem tedy sám, bez incidentů dojel do Jarova a lehce se zatetelil radostí, protože tam bylo všechno tak, jak jsem to před pár lety zanechal: startovní kancelář v zaparkované Škodě Fabii, sichrhajcky v krabici na střeše, i ta paní v zeleném triku, co všechny ty kopce vychází, ale trpělivě sbírá body, o což jde hlavně. A hlavně úryvky předstartovních rozhovorů:

- Jsi jedinej, kdo dneska Petra může porazit.

- Ale já jsem včera uběhl maraton. Trochu to přece jen cítím. 

- Já byl zas včera ve Stromovce na desítce. Vzal jsem to rekreačně, abych byl dneska fit. Pak jsem, pravda, dal osm piv na sluníčku. Taky to trochu cítím.

- Tam za tou lávkou pozor. Jak pršelo, budou tam louže. Taky bacha na konci, je to tam asi dvě stě metrů prudký a šutry tam jsou taky.

- Před závodem jsem byl čurat u potoka a viděl jsem tam pět mloků skvrnitých. Jednoho jo, dva taky, ale pět? Viděli jste to někdy?

-  Už aby přijel ten vlak a mohlo se startovat. 

Pak přijela paní na rychlostním kajaku, zaparkovala ho u plotu a zařadila se mezi účastníky. Pak dorazil i zpožděný vlak, vystoupilo pár zadýchaných účastníků a běželo se. Znal jsem jen první část závodu, která je shodná s jiným podnikem stejné série, a to Listonošovým krpálem.

Ta část je rychlá a běhavá, bohužel jsem se hned od prvních metrů cítil jako po maratonu nebo osmi pivech. Nohám se nechce zrychlit a celé tělo zjevně zlenivělo a ztěžklo. A tak se mi lidé, které jsem si pamatoval jako sobě rovné a s nimiž jsem se utkával o body, nezadržitelně vzdalují. Vždyť já jsem přece jednou byl v seriálu ve své kategorii celkově třetí a někde asi zůstala i pamětní plaketa, kterou jsem si nevyzvedl! Jenže, kdeže předpředloňské kopce jsou...

Kde Listonošův krpál uhýbává do strmého svahu po pěšince, Jarov-Károv, jak zjišťuju, pokračuje dál po širší a přívětivější cestě podél potoka. Běžím tak pomalu, že bych snad ani ty mloky nepřehlédl, ale sem tam ještě někoho předbíhám. Zpravidla ty, které něco bolí a přešli do chůze. Je to nenáročné, táhlé stoupání a dalo by se bývalo pádit vážně rychle. Ani ty šutry, které měly přijít, vlastně tak úplně nepřišly.

Po patnácti minutách jsem nahoře. Trochu rád, že je konec, trochu zklamán konfrontací s realitou, hodně unaven.

Tak místo výletu pojedu nejkratší cestou domů. Anebo to aspoň vezmu přes jeden kopec? 

Nepoučitelný pronásleduju serpentinami na Točnou neznámého hubeňoura, který mě na úpatí předjel. Bolí mě nohy, galusky sviští po mokrém asfaltu a hubeňourův náskok se pomalu zmenšuje, snad je i škoda, že nemáme startovní čísla...

(Na Řevničák Milan odpoledne vyrazí sám. Z toho usuzuju, že už je synkovi lépe.) 

text a foto Řízek