Zvoní to. Ahoj, no, už jdu na start. Je docela kosa. Nic moc, ale aspoň trochu jsem spal, oni to v té tělocvičně hrozně hrotili, vstávali už v půl šesté, nechápu proč. Navíc tam někdo chrápal. A parkety vrzaly. Co říkáš? Jo, kolo jsem měl tam schovaný. Jo, na karimatce, žíněnky byly obsazený. Furt jsem se mlel. Ale za sedmdesát korun za noc je to luxus. Ozvu se pak. Teda jestli to přežiju. Jasně, že to přežiju. Jo a Maruško...?
To poslední už neslyšela, tak jsem mobil schoval do kapsy, mikinu do auta, klíče od auta do infocentra, náhradní duši pod sedlo a sám jsem se schoval mezi ostatní cyklisty do druhé řady.
Po roce jsem zpět. Nejstarší český maraton na horském kole, Rallye Sudety, nejdelší trasa, 112 kilometrů vodorovně a skoro čtyři svisle. Nekonečně stoupáme z Teplic nad Metují, městečka nacpaného mezi horami a skálami, jako když jsme se jako děti schovávali do nitra gauče mezi polštáře a nebyli jsme skoro vidět. Jedeme jako peloton Tour de France, jen nejsme tak šikovní, takže o sebe sem tam škrtneme řídítky. A taky méně zobeme. A pak asfalt zmizí, odemykám vidlici a bránu do extrémních zážitků, začne se prášit od pneumatik a kolo i tělo začnou se skřípěním pohlcovat první výmoly a kořeny.
Je to hodně rychlé, ale kontrolovaně. V první, placatější třetině závodu si zběsilou jízdou lze zřejmě jen uškodit. I my kolem 150. místa (jede asi 650 lidí) neztrácíme na čelo zas tak moc, asi čtvrt hodiny. To pravé peklo severovýchodu Čech nastane až dál.
Drápu se do prvního ostrého kopce a marně hledám nějaké větší kolečko, na které bych ještě přehodil. Nahoře se cesta rychle zlomí do technického sjezdu přes skály. Drncám vymletým korytem, kolem mě spousta opatrnějších lidí tlačí. Další spousta lidí kolem trati povzbuzuje, ať proboha jedeme. Ve skutečnosti chtějí vidět pády a diskomfort - vůbec jim to nemám za zlé, je to lidské. Nechci je zklamat. Zadní kolo se najednou nečekaně zvedá a já balancuju jak poněkud týraný cirkusový medvěd na jednokolce, jen hlavou napřed. A nakonec úspěšně!
Povzbuzen dílčím vítězstvím vjíždím do dalšího těžkého úseku zarostlého kořeny. Pouštím se do nich odvážněji, než bývá mým zvykem, což je stále ještě mnohem pomaleji, než je medián všech závodníků. Chvíli se mi hazard vyplácí, než zavadím rukou o smrkovou větev, která neuhnula, a cesta na zem je pak hrozně rychlá, letím po hlavě, bradou do hlíny a do lesa, kolo mě nezadržitelně přikrývá a závodníci těsně za mnou sotva stačí zastavit a ptají se, jestli jsem OK. Být to na dálnici, začali by blikat varovnými světly a vytvářet záchrannou uličku.
Až na to, že mám plnou pusu jehličí, mi vlastně kupodivu nic nechybí. A na jehličí v puse si člověk zvykne snáz než třeba na blbou práci nebo premiéra estébáka a je to i snáz řešitelné, v mém případě prskáním a pliváním toho bordelu.
Moje sebevědomí nicméně utrpělo a znovu se ukazuje, že na sjezdy mě neužije, naopak ty táhlé kopce mi jdou. Nebo aspoň šly. O tři kilometry dál mě poprvé podivně píchne v pravém koleni. Není potřeba panikařit, protože to třeba přejde. Koneckonců mám před sebou ještě polovinu cesty, takže je dost času, aby se to zlepšilo. Po dalších patnácti kilometrech ztratím naději, že to je jen dočasné a že bude líp. Píchání pokračuje při každém druhém šlápnutí. Šlapu více méně jen levou nohou, když už je to na jednu nohu příliš, tak tlačím. Takhle jsem si to nepředstavoval.
A vím, že už nikdy nebude líp. Minimálně dneska ne. Nevnímám krásnou krajinu, nevím, že je parádní počasí, nezdravím lidi u cesty. Oni vůbec netuší, co se tady děje a že tady někde dole v pravé noze probíhá lokální válka s nejasným výsledkem. Separatisté z Republiky Koleno zřejmě vyhlásili autonomii na zbytku území. Ani nevím, kudy jedu, nebo spíš vedu, hledám jen nejméně bolavý způsob, jak točit nohou. Stejně je to debilní sport. Mám silné nutkání to vzdát. Na devadesátém sedmém kilometru mi vlétne včela nebo něco takového pod dres a zahryzne se mi do míst, kde bych měl mít vypracovaný hrudník. Nebýt ještě asi hodina cesty do cíle, byla by to taková pěkná červená tečka.
Na občerstvovacích stanicích sháním něco proti bolesti. Na jedné mi nabízejí kafe a pudink. I jako placebo je to slabé. Na posledních kilometrech už dosahuji průměrné rychlosti svižnější chůze a začínám se rozkládat. Předjede mě ještě asi deset lidí, jenže je mi to jedno - jsou z jiné kategorie šťastnějších, obounohých.
Vidím Teplice, zaplaťpánbůh za ně. Sudety mě letos skoro porazily. Ale přežil jsem. Zvoní to. Všechno nejlepší, Maruško.
text Řízek, foto Josef Pecka
.JPG)
Po sedmi letech ve vztahu k Wilsonovi se se mnou rozloučil, udělal jsem vše, co mu bylo možné, abych ho vrátil, ale všechno bylo marné, chtěl jsem ho zpátky tak moc kvůli lásce, kterou pro něj mám, prosila jsem ho se vším , Dělal jsem sliby, ale odmítl. Vysvětlil jsem mému problému někoho online a navrhla, že bych měl kontaktovat kouzelník, který by mi mohl pomoct, abych odnesl kouzlo, abych ho vzal zpátky, ale já jsem ten typ, který nevěří v kouzlo, neměl jsem jinou možnost než to zkusit, Měl jsem na mysli kouzelník, který se jmenoval Dr. Zuma zuk a já mu poslal e-mail a on mi řekl, že není problém, že všechno bude v pořádku před třemi dny, že se můj býval před třemi dny vrátil ke mně, Druhý den to bylo kolem 16:00. Můj ex mi volal, byl jsem tak překvapen, odpověděl jsem na volání a všechno, co řekl, bylo, že byl tak líto, že se všechno stalo, že se chtěl, abych se k němu vrátil, že mě tak moc miluje. Byl jsem tak šťastný a šel k němu, tak jsme začali znovu žít šťastně. Od té doby jsem sliboval, že někdo, koho vím, že má vztah problém, bych pomáhal takové osobě tím, že se na něj nebo ona k jedinému skutečnému a mocnému kouzelníkovi, který mi pomohl s mým vlastním problémem a kdo je jiný než všechny falešné ty venku. Někdo může potřebovat pomoc kouzelníka, jeho e-mail: spiritualherbalisthealing@gmail.com nebo mu zavolat +2348164728160, můžete mu poslat e-mail, pokud potřebujete jeho pomoc ve vašem vztahu nebo cokoli jiného. KONTAKTUJTE NYNÍ PRO ŘEŠENÍ K VÁŠEM PROBLÉMŮM
OdpovědětVymazat