KAFE A ROZPEKY

Být jedenáctý na Pražském maratonu by bylo rozhodně k chlubení, jenže na tomhle pražském maratonu žádní keňští vytrvalci netlačí čas ke dvěma hodinám a sami sebe k lukrativním odměnám za vítězství a v jejich šlépějích další tisíce mně podobných neklušou centrem Prahy a nevypadají čím dál hůře a v cíli v Pařížské jim nakonec nedají na krk medaili a igelitku s vodou a tyčinkou a nenabídnou stažení fotek s jejich utrpením za tři stovky za snímek.

Tenhle maraton se schovával ve Stromovce a i když je podstatně menší a méně věhlasný, aspoň se oproti tomu slavnému letos konal. Pochopitelně by se do Stromovky nevešel celý, takže se běželo osm koleček se spoustou zatáček a jednou otočkou tak, aby to vyšlo.

Pro mě to byla poslední letošní šance zúročit vytrvalostní trénink, který tedy nebyl úplně ideální – na druhou stranu jsem do něj mohl poprvé zařadit třeba silový trénink s kočárkem anebo nácvik únavy po přerušovaném spánku odpovídající zhruba 37. kilometru maratonu. 

Na startu v policejním sportovním areálu, který jsem napoprvé celý omylem obešel a mohl zpoza plotu obdivovat třeba bobový trenažér, tak bylo jen něco málo přes sto lidí včetně mého jmenovce z naší tréninkové skupinky z Děkanky a Pavla, který na hladké poloviční trati debutoval. Teoreticky jsme všichni mohli běžet zhruba stejně rychle, což v praxi vůbec nevyšlo.

Ukázalo se, jak mizerný jsem stratég, a to ještě před samotným závodem. Kafe a takzvané sladké rozpeky (Václavův termín pro rozmrazované prefabrikované pečivo) v nákupním centru byla rozhodně chybná volba, jakožto posléze i ztratit čip. Ten naštěstí někdo našel, vyzvedl jsem si jej u moderátora a pak už jsem radši nic nevymýšlel a pokojně čekal na startovní výstřel. 

Hodlal jsem držet tempo 4:12 na kilometr. Spočítal jsem si to během několika probdělých nocí: abych se dostal pod vysněné tři hodiny, musel bych běžet rychleji než 4:17, jenže ve druhé půlce bez výjimky vždy zpomalím, takže potřebuju polštář. Tenhle plán mi v polovině dával dvě minuty, které mohu ke konci využít, jak se mi zachce. Znělo to vlastně velmi vědecky a logicky a kromě toho, že to musejí zvládnout nohy (maličkost), to už předpokládá jen to, že budu co sto metrů civět na hodinky, jestli nezpomaluju.

Skutečnost byla taková, že Lukáš vypálil tak, že mi po dvou prvních kilometrech po chodnících posypaných barevným listím utekl asi o dvě stě metrů. Já se snažil držet osnovy, jenže i tak jsem byl o kousek rychlejší, než bylo záhodno. A Pavla jsem neviděl. Místo toho se ke mně připojil borec v zeleném triku a začal osnovat nějakou spolupráci. Krátce poté, co vyslechl moje plány a půl kolečka se za mnou vezl, mi utekl k jiné skupince. Byl to od něj mazaný manévr: v pravotočivé zatáčce jsem se zleva vyhýbal nějakým babkám roztaženým přes celý chodník, on to ale střihl odvážně zprava po obrubníku a získal pro mě nedostižných pár metrů náskoku.

Ukázalo se, že potíž tohoto závodu jsou lidi, a to paradoxně jak jejich absence, tak přebytek. Jakmile mi zelený člověk utekl, zůstal jsem na ocet a společnost mi až do cíle, tedy zhruba tři další hodiny, dělali jen nedobrovolní diváci závodu z řad laické veřejnosti.

Maraton se totiž běží za plného provozu Stromovky a nedělní odpoledne bylo nádherné. Rozumím lidem, že chtějí korzovat a rozplývat se nad podzimním sluníčkem a nechávat psy na volno nebo na dlouhých vodítkách a dezorientované děti bez dozoru na odrážedlech a objednávají si pizzu, kterou jim vozí kurýři na elektrických koloběžkách, anebo je baví to na kole střihnout hned vedle potácejícího se běžce. Zároveň se ve mně s postupem času a ostatních potíží při každém dalším výhybném manévru hromadila podrážděnost.

Ale lidi mi to neprohráli, hlavní problém byl jinde: plán s polštářem vyšel jen zčásti, do druhého poločasu jsem si přivezl sice hubený, ale přesto aspoň minutový náskok. Jenže strategie nepočítala s tím, že si už v pátém kole prožiju těžkou krizi s pícháním v boku a křečemi v břiše (rozpeky?) a zpět do policajtského areálu z náskoku donesu jen pár sekund. To už jsem věděl, že můj cílový čas bude nevyhnutelně opět začínat trojkou, protože dál už graf mého tempa tvarově připomínal právě ten bobový trenažér. 

V šestém okruhu jsem překvapen předběhl Lukáše, kterého zradila achilovka a po 37 kilometrech to vzdá. Přiznávám, že mě tohle řešení taky napadlo, ale byl jsem rád, že jsem to neudělal - na konci sedmého kola jsem zahlédl Marušku a Hedu v kočárku a byl jsem strašně rád, že to jsou ony dvě, protože jsem předtím viděl asi dvacet stejných kočárků Thule s holčičkou v růžovém a maminkou a ani jedna z nich nebyla ta pravá. Krom toho na mě v cíli čekal i Pavel, jehož premiéra na půlmaratonu dopadla za 1:39 a teď tam chudák mrzne.

Poslední kolo už bolelo méně a vědět, že běžím zhruba na svůj druhý nejlepší čas z Vídně 2019, tedy lehce nad 3:08, asi bych se na občerstvovačce rozmazloval méně, takhle jsem byl o pár sekund pomalejší. Ale v cíli mi to vlastně bylo jedno, protože to bylo za mnou. A třeba to někdy vyjde, třeba ne – ve Stromovce asi spíš ne. Radši už to moc plánovat nebudu.

text Řízek, foto Pavel Tomášek

UDAV SE MÝMI PONOŽKAMI

Víkend měl být oslavou mého letošního běhání. Mělo se mi dostat zasloužené odměny za všechny ty finiše závodů do vrchů na hranici kolapsu. Za všechno to běhání ve vedru. Vstávání za tmy. Štítivé a nepublikovatelné výrazy ženy přenášející zpocené hadry do pračky. Za výrony. Za rýmičky. Za bramborové medaile.

Zkrátka, v seriálu běhů do kopce na pražských periferiích jsem si především díky trpělivosti a nedostatečné účasti rychlejších lidí vysloužil třetí místo mezi veškerými muži do 39 let.

Nedělal jsem si iluze, že bych mohl díky odměně za tento grandiózní úspěch opustit zaměstnání a půl roku si třeba jen užívat někde v Tichomoří, když se startovné na jednotlivé běhy pohybovalo v rozmezí od 20 do 50 korun (to byly ty honosnější závody s tatrankou a pitím). A bylo mi jasné, že ač kultovní soutěž letos získala oficiálního partnera, který prodává automobily, novým ojetým vozem bych ze závěrečného ceremoniálu sezony stejně neodjel.

Přesto jsem se na vyhlášení nejlepších lokálních kopcařů těšil skoro tak, jako se každoročně jako každý masochista těšívám na přenos Atleta roku s Alešem Hámou a Monikou Absolonovou (letos bohužel těhotnou, takže nepřítomnou).

Jenže mně určená trofej (viz foto) propadla do tomboly a už se s ní nikdy nesetkám, neboť jsem místo slavnosti v hotelové lobby na Chodově o zhruba třicet kilometrů dál směrem na jih přezouval auto. Respektive díval jsem se, jak majitel autoservisu sleduje při práci svého brigádníka a nadává přitom na nespolehlivé brigádníky. Já v duchu nadával na omezené majitele pneuservisů a jejich ještě omezenější kapacity. Měl jsem tedy zimní kola, ale případný plastový pohár, láhev hypermarketového vína či třeba barevné sportovní ponožky dostal nějaký neznámý jeliman, jehož jediná zásluha spočívala v tom, že zrovna nemusel přezouvat auto a že ve správný moment vyzvedl lístek do tomboly. Udav se mými ponožkami!

Už klidnější a skoro už srovnaný s tím, že cenu, ať už byla jakákoli, mi nikdo nevrátí, jsem se v neděli vydal na Podzimní běh lyžařů do nedalekých Senohrab. Je to krásný přespolní běh, jenže konkurence je zde našlapaná a dosahované časy zcela mimo mé schopnosti a potenciál. Pokusil jsem se aspoň nadchnout ženu a její rodiče pro skvělý nápad na odpolední výlet: pojedou se mnou, počkají v teple kolem ohniště, v cílové rovince mě povzbudí, pak mi přinesou teplý čaj, odvedou do auta, vyslechnou si zážitky z trasy (dlouhou, ne krátkou verzi) a pak mi dají hovězí vývar a kuře s bramborem.

Realizovali jsme nakonec jen ten vývar a kuře - na trase jsem si musel poradit sám. Hned na začátku jsem to nezvládl, protože jsem nemohl najít čelenku. Našel jsem ji po závodě ve špičce levé boty, v čemž by mi žena a její rodiče jistě pomohli.

Hlídal jsem si muže s kulichem s bambulí. Běžel podobnou rychlostí jako já a v kulisách spadaného listí byl dobře vidět. Na pátém kilometru, kdy se trasa na chvíli přimkne k silnici I/3, jako by přejel do pomalejšího pruhu, zato já zůstal v levém, i když na mě občas někdo zezadu blikl. Trať byla bohužel zcela prosta tradičního bláta - o negativních vlivech globálních klimatických změn na přespolní běhy by mohl někdo na FTVS napsat skvělou diplomku -, a tak zcela odpadlo oblíbené klouzání do nejprudšího krátkého výšlapu. Kluk s kulichem mě nedohnal.

V cíli jsem si nejprve vyndal čelenku z boty a pak jsem si u jednoho ze stánků strategicky číhajících na běžce, jimž se ještě nevrátila krev do mozku, vyzvedl svou cenu za 48. místo - nové boty na kolo. Sice mě stály dva tisíce, ale nemohl jsem je tam nechat. Vždyť by třeba propadly do tomboly a radoval by se z nich úplně neznámý jeliman.

text Řízek, foto Martin Digmayer

POLEDNÍ HORA A MY

Do šumavských Prášil jsme přijeli o pár dní později než ostatní lidé z Radotína, kteří se tam vydali strávit podzimní prázdniny. Kdybychom tam naopak dorazili třeba o sto let dřív, ves by se jmenovala Stubenbach. A kdyby o padesát, asi bychom se tam přes vojenský prostor nedostali, a proč taky, když tam skoro nikdo nebydlel. Co bude za další půlstoletí, je daleko za horizontem tohoto článku.

Kraj má prostě pohnutou minulost plnou zvratů, ale kvůli nim jsme nepřijeli. Ve sváteční pátek jsme hodlali vylézt na nejvyšší tamní vrchol Poledník, zvaný též Polední hora, anebo třeba Mittagsberg, jak je historii zrovna libo.

Ráno se náš trojčlenný tým dostal do skluzu, a tak nám všichni ostatní výletníci utekli. V Prášilech jsme navíc zašli do sámošky, a tam jsme učinili zásadní, třebaže nepochopitelné rozhodnutí - zakoupit placatku rumu. Tedy věc objemově nepraktickou, drahou, nedostatečně omamnou a celkově nevábnou a dekandentní. 

Na Poledník tak Václav stoupal vybaven plzničkou a mobilem, já Maruškou a fotoaparátem, no a pak nás doprovázel ten tuzemák, který vlastně nikdo nechtěl.

Okolí bylo skličující. Porosty totálně zdecimoval kůrovec, vichřice, těžaři, ochránci přírody, skleníkové plyny nebo bůhvíkdo, jisté však je, že mezi uschlými stromy lesáci natáhli lanovku a jejich padlé či poražené druhy mezi nimi vozili na hromadu. "Honza Stráský," volal na ně můj přítel, aniž by bylo zcela jasné, jestli jim tím fandí, nebo proti něčemu protestuje, nebo co vlastně.

Přesto jsme se odvážně pustili do zpočátku velmi plodné debaty o partnerských vztazích, lásce, odlišnostech a o samých tak velkých věcech, jako jací vlastně jsme, kam jdeme a směřujeme, než jsme dorazili na samé dno malinké lahve a vlastně i tematicky.

Jasné totiž přestávalo být naprosto vše, výhled tomu sekundoval, mlha se courala nad špičkami ulámaných stromů a Václav esemeskoval. O to překvapivější bylo, když se odkudsi vynořila někdejší radarová věž, která, když pozbyla své neblahé funkce, se stala rozhlednou s designem, jenž bys nevymyslel ani ty, a už vůbec ne já. Tam byli všichni, děti, dospělí, rodinní cyklisti s rafinovanými přepravníky na ratolesti i odporná česnečka na zahřátí za 35 korun, v níž bylo česneku asi jako šafránu.

Nedlouho po tom všem se oblačnost roztrhala a vykouklo to kýžené slunce.

Pak se Václav někde zapomněl, zavolal a našel, zapomněl, zavolal a našel, a než se ztratil potřetí, došli jsme Vlastíka a Péťu a začali, tak jako loni, hrát složitější (asociační, neveřejný) slovní fotbal, když ten reálný nám letos moc nejde. Hraje se na poslední dvě písmena, hledaný výraz se nesmí vyslovit, jen se napovídá. Zdokonalili jsme pravidla - slovo platí, jen když minimálně další dva vědí, tím spíš je nevědoucí hráč za blbce a je to pro něj skličující.

Popravdě nám to také moc nešlo. "Ta hra je na mě příliš jednoduchá, mně se stýská," brblal Venál a dostával branku za brankou. Nevedlo se ani učiteli, kterého zaskočil dotaz na zprofanované rakouské obrněnce či na druhy želv nebo velryb - což je podpásovka, když přece učí češtinu a občanku.

Bez jednoznačného vítěze jsme slezli zase až do Prášil, pár metrů před nimi se Václavovy obzory znovu rozjasnily a mohli jsme v klidu, ve čtyři odpoledne, jít spát.

text a fotky Řízek

MILANOVÉ A FRANTA NA KOLECH

Tři muži, dvě jména, jeden cíl
text a fotky Milan (ten opravdovej)

Na svůj první podzimní cyklovýlet jsem vyrazil v neděli 10. 10. s Milanem a Frantou. Připojil jsem se k jejich výpravě do Křivoklátska. Načasování akce bylo perfektní, neboť se mlha zvedla, právě když jsme zaparkovali transportéra na náměstí Kublova.

Začalo to krásně, brzy jsme ze silnice vjeli na lesní cestu, která nás provedla stezkou poeticky nazvanou Údolí ticha. Občas jsme museli seskočit a přenést kola přes těžký terén, ale to nezkazilo dojem z přímo pohádkového prostředí. Po této části jsme již začali odečítat kilometry, které nás dělily od první hospody ve Skryjích.

Hospoda byla trochu zklamáním, ale aspoň jsme viděli holčičku, jak se s kumštem houpe, a pak její sestřičku, které to naopak vůbec nešlo. Když Milan dojedl „topinku se sračkou“, jak tuto pochutinu pracovně nazýval personál, snesli jsme se k Berounce a pokračovali podél jejího toku.

Zřejmě nejtěžší stoupák výletu dlouhý něco přes kilometr a s převýšením okolo 150 metrů nám vzal něco sil a podnítil naši chuť na další pivo, které nás čekalo po sjezdu do Roztok, stejně jako teplý oběd. Ve třetí čtvrtině vyjížďky nám zpět k autu chybělo asi deset kilometrů, a my doufali, že by se to mohlo stihnout tak za tu půlhodinku.

Jenže Franta píchnul. Naštěstí s sebou on i Milan měli náhradní duše, což by situaci řešilo, pokud by obě tyto rezervy nebyly také opatřeny otvůrky, potvůrky. Pomohlo teprve lepidlo a záplaty, zatímco čas západu slunce se začal nachylovat. Milan doufal, že až se vrátíme, bude celkem tma, škarohlíd Franta předpověděl tmu jako hovado. Jisté bylo, že úplně světlo nebude.

Do karet nám příliš nehrál ani následný krpál. Kola jsme tlačili a naše tachometry se shodovaly na rychlosti 0 km/h, což není moc. Znejistil jsem, když jsem si v duchu narychlo spočítal, za jak dlouho se tímto tempem dostaneme do cíle. Původně zamýšlená půlhodina to rozhodně nebyla.

K naší radosti jsme se ale brzy ocitli na silnici a po asfaltu jsme se rozhodli dojet až do Kublova. Odměnou za vyšlapané vertikální metry nám byl ještě jeden příjemný sjezdík a krásná večerní panoramata ozdobená obrovským měsícem, který visel na nebi jako skleněná koule na vánočním stromku.

Na obloze rozzářil se Velký vůz,
zpátky domů odvezl nás Frantův vůz.

A tam byla hrozná zima!

NA HOUBÁCH

Jedlé, velmi chutné 
text a fotky Řízek

Když na začátku října listy alejí podél klikatých středočeských cest náhle začnou měnit barvy z nudné zelené do většího barevného odvazu a exprese, když se děti zvedají od počítače, aby pouštěly draky a opékaly v popelu z ohníčků brambory, je nejvyšší čas jít na houby. 

Babky v lese mezi Janovickou Lhotou a Sudějovem – tyhle obce skutečně existují, byť jejich názvy připomínají fiktivní vesnické týmy ze seriálu Okresní přebor – jsou seschlé, potkáváme je bezmála za každým stromem. Vylézají z opečovávaných škodovek a s nožíkem na dně vozíku neúnavně brázdí cestičky vyšlapané v jehličí nejspíše spárkatou zvěří nebo za vlahých letních nocí vášnivými vesnickými milenci, což se vlastně nevylučuje.

Houbařská kuchařka nás ponoukala k větší odvaze, když i o na první pohled smrtelně jedovatých prašivkách zákeřně tvrdila „jedlé, velmi chutné. Za syrova připomíná chutí klobásu, po tepelné úpravě srnčí hřbet.“ Přesto jsme se drželi klasiky s hnědou hlavičkou. Ohýbali jsme se pro ty lépe vypadající babky, na nenápadných místech se daly nalézt pěkné hříbky – a pozor, i pár praváků tam bylo.

A fotili jsme červené muchomůrky okousané slimáky, jež poté nejspíše zažívali halucinogenní stavy. Poslouchali jsme zvuky lesa, děti si nechaly nasazená sluchátka – představa houbaření pro ně z nějakých důvodů byla nepříliš atraktivní a bezmála neskousnutelná. Za hodinu jsme měli plné košíky, děti se mohly vrátit k počítači.

Protože změna je život, poprvé v životě jsem vytvořil smaženici, a skromně bych řekl, že luxusní. A poprvé v životě jsem ji jedl. Ze zbytku hřibů, které jsme nasušili na obálce našeho oblíbeného časopisu, Maruška uvařila ještě luxusnější bramboračku. A všem bylo dobře, nejvíc těm slimákům.