Zobrazují se příspěvky se štítkemDěčín. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDěčín. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 18. května 2026

MĚSTO-NEPŘÍTEL

Srazilo mě na kole auto a někdo by řekl, že jsem tomu šel naproti už jen tím, že na něm jezdím (neboť silnice přece patří autům, ne cyklozmrdům) a že jsem stejně nejspíš jel jako dobytek, protože cyklisti tak schválně jezdí, aby řidiče trápili, takže se nemůžu divit. 

Někdo by mě naopak možná i politoval a automaticky by konstatoval, že ten řidič je vůl a že si zaslouží když už ne kriminál, tak návrat do autoškoly. Málokoho by však napadlo, že nehoda měla ještě jednoho nečekaného účastníka, který se na ni nezanedbatelnou měrou podílel, a sice Děčín. 

V Děčíně se mi na kole dlouhodobě nedaří, a pokud se mi povede skrz tohle možná i místy hezké město projet bez úhony, mám téměř chuť slavit. Trable začaly už v roce 2018, kdy jsem jako toho času nezaměstnaný s velmi napjatým rozpočtem poprvé zkusil extrémní závod 1000 Miles Adventure na horském kole. 

Šetřil jsem tehdy na špatných místech, brašny s bagáží jsem přidělal na klasický nosič, s nímž sice Holanďané úspěšně brázdí páteřní cyklotrasu A2 a pochlastávající Pražáci zase moravské vinařské stezky, jenže tuhle prasárnu to nemělo šanci přežít, zvlášť když se mi to celé už asi po dvaceti kilometrech ve sjezdu narvalo do výpletu. Ohnutý nosič jsem druhý nebo třetí den zahodil do kontejneru právě v Děčíně, místo jedné brašny koupil batoh, do kterého jsem všechno naházel, a urvanou přezku z brašny mi spravila šikovná švadlenka a v pekárně zrovna otevřeli. 

Vše tedy najednou vypadalo skvěle, než jsem začal bezmyšlenkovitě odkládat bundu a můj krásný telefon vypadl z kapsy a na děčínském asfaltu se rozsekal na tisíc kusů. Bez telefonu se jet nedá, byla to povinná výbava a také moje záloha, kdybych náhodou rozsekal navigaci (což se stalo o pár set kilometrů dál). V místním elektru jsem sice za téměř poslední peníze koupil nějaký čínský výrobek, ubývající zdroje a podobné zkratkovité momenty byly nicméně vedle tělesných útrap jedním z důvodů, proč jsem tehdy svou účast v polovině odpískal.

O rok později jsme s ad hoc kamarádem při dalších Mílích do Děčína spadli až za tmy. Projeli jsme téměř celým městem a nějak se nám už nechtělo pokračovat. Myslím, že to byl můj nápad ustlat si na dětském hřišti někde na periferii, pod klouzačkou nebude pršet a zítra je taky den. Byl to téměř skvělý nápad, stejně jako položit si veškeré cennosti vedle hlavy do helmy. 

Sotva jsem ve spacáku zavřel oči, v polospánku vidím hbitou postavu, jak se s černou plackou v ruce nezadržitelně vzdaluje a mizí ve tmě. Vlastně nevím, proč jsme marnili čas a energii a zajeli to nahlásit na policii. Proti loňsku se nicméně moje finanční situace i prozíravost zlepšily: z brašny jsem vytáhl rezervní mobil a v pokažené náladě jsme pokračovali dál, tentokrát až do cíle.

Následující dobrodružství jsem také zpravidla dokončil, a to i proto, že se větším i menším obloukem Děčínu vyhnula. Odhodlal jsem se až letos. Holky jely na prodloužený víkend do Českého Švýcarska autem a já vyrazil z Prahy na silničce. Při průjezdu problematickým městem mě trochu sevřela úzkost, ale jelikož jsem zde nehodlal bivakovat ani hazardovat při sundávání oděvů, dobře to dopadlo a já jsem doufal, že jsem kletbu zlomil. 

Při zpáteční cestě bylo rovněž vše bez incidentů a město se všemi svými mosty a mimoúrovňovými křižovatkami a vilami po Němcích se za mými zády utěšeně zmenšovalo. Jen na úplném okraji vedla cyklotrasa přes jakési parkoviště, možná tam byl akvapark nebo něco takového. Dojížděl jsem jiného cyklistu a starší podivně pomalu jedoucí octavii. Protože do Prahy je ještě daleko, opřel jsem se do toho a začal oba předjíždět. Pak se mi ani trochu nepromítl celý život před očima, protože jsem jen fascinovaně vytřeštil oči na levé přední kolo auta, jak najednou změnilo směr, takže jsem si stačil jen pomyslet "do píči" a zoufale hmátnout po brzdách.    

Oktávka zkrátka zničehonic zahnula doleva, kde jsem však byl zrovna já, tudíž se její pomalá jízda konečně dala vysvětlit tím, že se pán hodlal otáčet nebo hledal parkovací místo. Teď jedno hezké našel, jenže ani nezablikal, ani se nepodíval do zrcátka, což už teď nepůjde, protože zrcátko nejprve něco vytetovalo do mého stehna a pak se rozsekalo o asfalt. Zastavil jsem se o levý sloupek auta, kolo, tělo i sebevědomí trochu pošramocené. 

Z vozu vylezl mladý pár a oba se hrozně omlouvali a litovali. Celé to bylo takové vlídné, až jsem se dokonce začal i já omlouvat, že jsem rozsekal to zrcátko, ale ne, to neřešte, to seženu za patnáct stovek, je to dvacet let staré auto. Fakt nechcete někam hodit? A opravdu je vám dobře? To víte, já jsem v Děčíně poprvé, tak jsem trochu bloudil... Nerad se seznamuju a poznávám nové lidi, tady to přitom bylo takové přirozené. Kdybychom si na sebe vzali kontakt, mohli jsme se třeba někdy sejít nad zmrzlinovým pohárem a společně na to nostalgicky zavzpomínat. Ideálně někde na neutrální půdě. 

Místo toho jsem jel dál a z celého dobrodružství mám kromě nové jizvy na stehně, v níž se zrcadlí zrcátko, i několik ponaučení. Zaprvé, když se přede mnou někdo chová divně, je lepší ho trpělivě sledovat, porozumět vzorcům jeho podezřelého jednání a až po vyhodnocení všech faktorů konat, ne tam zběsile najet jak nesmrtelné hovado. Zadruhé, není-li to skutečně nezbytné, všemi způsoby a cestami se vyhnout Děčínu.

text Řízek, infografika Ř.+Strava

středa 29. srpna 2018

Ř. Í. P.

Z Děčína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu. Jenže neberou lidi s koly. Jako třeba tadyhle Carl Maria von Weber řečený EC 171. Mohl jsem být v Praze brzo, ale co: tak budu v Praze pozdě. Karel i s Marií ať si trhnou.

České dráhy poznaly, že jsem si v předchozí práci vysloužil odstupné, a tak mě náležitě osolily. Za 271 korun si to aspoň užiju. Z odporného nádraží (dal jsem si v nádražce březňáka a je mi líp i hůř) v Děčíně, kde na každém kroku visí digitálně vyžehlený Okamura, mě sveze motorový něco jako rychlík do Ústí. Zde mohu nasávat atmosféru, než mě zachrání expres Ohře do Prahy. Proti Ohři nic nemám.

Před budovou, kde všude visí Okamura, hraje paní na kytaru tu jedinou hitovku od Joan Osborneové. Přihlíží hlouček lidí. Sloka dobrá, nasazení taky. Zvažuji desetikorunovou dotaci, když jsem ten rentiér, ovšem ještě počkám, až dojde na Yeah, yeah, yeah a refrén,. Jenže je to falešné, falešné a prázdné. Ale svou misi splnila. Zcela zadarmo mi teď zní v hlavě otázka, co když je Bůh jedním z nás. Budu o tom na druhém nástupišti usilovně přemýšlet.

Končí mi dvouměsíční prázdniny, a tak jsem chtěl na poslední chvíli vyřešit všechny resty, než začnu něco smysluplného dělat. Opravit zásuvku v bytě. Nařezat jakousi spadlou větev na chatě, což oboje odkládám tak dlouho, že se z toho stalo v rodině mé ženy politikum. A ze všeho nejdřív vyzvednout v Děčíně cyklistické brašny, které jsem tam nechal během jednoho závodu. I když je vlastně nechci. Ale slíbil jsem jim to - brašnám i dobrým lidem ze servisu, kde zůstaly.

Dopoledne sedám na kolo vybaven jedinou zásadní informací - cykloservis zavírá v šest. Tenhle směr nemám moc proježděný, ale zaujme mě, že v cestě stojí Říp. To by byl hřích ho minout, a tak ho přidám do trasy. Tu stahuji do chytrých hodinek a vlastně moc neřeším, kudy jedu, jen sleduju zelenou šipku. Hlavně mimo silnice a přes Říp. Hodinky to rovněž neřeší. Jen ukážou 116 km do cíle a zbytek je jim šumák.

Na téhle bájné hoře jsem byl naposledy jako dítě neurčitého věku na školním výletě a pamatoval jsem si to značně zkresleně. Nápisu o Mohamedovi a Mekce (tohle slušným Čechům nevadí!?) jsem tehdy neporozuměl, na rotundě bylo určitě méně sprostých malůvek a do piva mi nelétaly vosy. Pivo jsem myslím tehdy taky neměl.

Hlavně mi tehdy ten kopec připadal podstatně mírnější, vlastně i placatý. Asi jsme ho nedobývali z ostré jižní stěny. "Když stojí pes na zadních, je to, jako když člověci chodí po rukou," vysvětluje nějaké dítě mamince a já o tom přemýšlím skoro tak důkladně, jako potom o tom Bohovi.

Pryč od vos a chytrých dětí. U Labe v obci Lounky ochutnávám údajně pštrosí guláš a asi mi to jako využití tohohle zvířete přijde adekvátní. V cestě do Děčína stojí České středohoří. Slunce na konci léta má pořád dost elánu, na rozdíl ode mě. Často zastavuji a vymýšlím si výmluvy. Zrovna teď musím utáhnout nášlapy. Zrovna teď musím zavolat Frantovi.

Poslední v cestě je Buková hora. Z jejího vrcholu arogantně ční vysílač a celou dobu na mě čumí, jak se lopotím. Škrábu se na ni snad hodinu, chvílemi jdu i po rukou, jenže jak se znám, budu si ji pamatovat placatou a rád se na ni zase vrátím. Následuje parádní sjezd k Labi a taková asfaltová cyklostezka úplně po rovině nakonec není tak špatná. Do Děčína přijíždím chvilku před pátou - přesně tak, abych stihl cykloservis a pak Carla Mariu von Webera.

Brašny na mě počkaly. Chtěl jsem se personálu za úschovu svých věcí odvděčit aspoň tím, že si u nich něco koupím. Jenže nejde EET. Beru nakonec aspoň pár ponožek, protože se shodneme, že zrovna dneska se na ně EET nevztahuje. Montuji brašny a jsou pořád stejně debilní, jako když jsem je tam nechal, pořád si stejně vlezle chtějí povídat s výpletem kola. Nicméně jsou moje. Ale půjdou do sklepa, odkud je snad někdo ukradne.

Na čtvrtou kolej se vlévá Ohře, čímž tahle mise končí. Zbývá zásuvka a větev. Kdyby byl Bůh jedním z nás a byl by co k čemu, udělal by to za mě.

text a fotky Řízek