PERU TAM VELKOU

"Bylo to super. Vážně! Bylo to super." Lukáš se jen směje. Slyší to už asi postopadesáté, protože mu to opakuju poslední dvě hodiny. Zrovna míříme ze Zadova zpátky do Prahy. Po Šumavském MTB Maratonu. Propozice Kola pro život hlásí 54 kilometrů, převýšení 1579 metrů.

Je sobota a já mám za sebou jeden ze svých nejlepších dosavadních zážitků na kole. Přitom ještě v úterý dopoledne by mě ani v nejmenším nenapadlo, že část víkendu strávím někde v okolí Zadova. Plánoval jsem celodenní vyjížďku na žiletce.

Začalo to úplně nevinně. Na messengeru vyskočila zpráva "Šumavský MTB Maraton? Mám auto a místo.".

Rozesměje mě to. Na kole sice jezdím poměrně hodně, ale od dubnového pádu, kdy jsem brousil asfalt a vykloubil si klíční kost, de facto jezdím jen silnici.

"Obávám se, že na to nemám techniku," říkám po pravdě s tím, že navíc v neděli musím do práce.

"Vždyť je to 54 km. To je jak Cukrák," ponouká Lukáš a připomíná náš nedávný švih, kdy jsem za ním skoro celých 60 kilometrů vlál jako kus hadru (a nebudu to rozhodně svádět jen na to, že má 29" kolo, zatímco já jezdím na 26" biku). Pronese ještě něco o tom, že dělám velkou chybu a tím končí. Žádné přemlouvání.

Přesto mu o pár minut později píšu, ať se mnou tedy počítá. Zastání ve stylu 'jasně, je to nerozum' se mi od nikoho nedostane. Místo toho slyším 'paráda, jdi do toho'. Lidi jsou prostě ze své podstaty škodolibí.

Zadov, sobota. Den D.

Lukáš s VIP číslem 222 startuje ve třetí vlně, já - na příštích pár hodin číslo 564 - z té úplně poslední, kde už pořadatelům ani nestálo za to stavět koridor. V 11:30 zazní výkřik START, ale já ještě dobré tři minuty čekám, než můžeme do pedálů pohnout i my, co jsme na konci hroznu zhruba 600 jezdců.

Tak vypadá svět z posledního koridoru.

Začíná se zostra - 2,5kilometrové stoupání s převýšením dobrých 170 metrů. Jede mi to. Jede mi to dobře. Kilometry na silnici jdou znát, takže se nekrotím, jak bych měl. Předjíždím pár desítek lidí, kteří se serpentinami vlečou. Až později pochopím, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Těch příštích 54 kilometrů není úplná procházka růžovým sadem.

Každý sjezd je vykoupen kopcem a mně probleskne hlavou moje velkohubá hláška "profil vypadá na první pohled srandovně". Skoro 1600 nastoupaných metrů v terénu je ale sakra rozdíl oproti asfaltu. Ujeté kilometry přibývají pomaleji, než jsem si původně myslel. Je vedro a plán 'za tři hodiny bych to mohl dát' měním na 'hlavně dojet'.

To, co na ostatní najedu ve stoupání, ztrácím ve sjezdech. Inu, nulová technika. Fascinuje mě nadšení lidí, kteří jsou po trase. V jednom z nejhorších stoupání - ve Vimperku - poskakují na zídce dva malí kluci a na každého křičí "Jsi nejlepší!". Neuvěřitelný doping (jenž o pár desítek metrů dál odbourá paní, která nás posílá do dalšího kopce). Nebere to konce a pořád zbývá skoro dvacet kilometrů.

Po druhé občerstvovačce - někde kolem 38. kilometru - se dávám do řeči s neuvěřitelným chlapíkem. Je mu jednašedesát a strávíme spolu notnou část zbytku cesty. "Ještě sedm kiláků," hlásím. "Já mám 51," oponuje. Nechám se jím strhnout a jsme přeci jen v horách, takže GPS nemusí být úplně přesná. Loučíme se na poslední občerstvovačce - pět kilometrů před cílem (jo, GPS nekecala). Už jen kousek. Nohy pekelně bolí. Když jim chci ulevit a na chvíli šlapat vestoje, přihlásí se o slovo křeč. Ale už jsem tak blízko...

Míjím ceduli 'Cíl 1 km'. Tělo zaleje blažený pocit, že jsem to zvládl. Přede mnou je poslední sjezd - po asfaltu - a také dva cyklisté. Ty dám! 'Peru tam velkou' (nejtěžší převod), zalehnu na řídítka a šlapu o sto šest, ale pořád to nejede tak, jak bych si představoval. Předjíždím je, ale jde o dva výletníky.

Další cedule. 'Asi posledních 500 metrů,' říkám si. Prdlajs. Ostrá odbočka do lesa. Jasně, bylo by moc snadné jen tak vřítit se do finiše. Už sotva točím nohama, ale zbývají jen dvě zatáčky a cílová rovinka. Projíždím ji s úsměvem na rtech.

Zastavuju hodinky. Ukazují 4:01:14, vzdálenost 54,7 km a nastoupaných 1847 metrů. Sakra, nedal jsem to pod čtyři hodiny, jak jsem si přál zhruba posledních patnáct kilometrů. Oficiální časomíra je ještě neúprosnější - 4:08:59, ztráta na vítěze brutálních 2:13:30. Absolutně 499. místo, 136. v mé věkové kategorii.

Lukáš už vysedává v cíli. Vymydlený a převlečený. Není se čemu divit, přijel skoro hodinu a půl přede mnou.

Pár závodů jsem v minulosti viděl a nikdy jsem nechápal, jak se mohou amatéři po tom masakru na trati smát, když dojíždějí do cíle. Do dneška. A usmívám se ještě teď, skoro sedm hodin od doby, co jsem tím cílem poprvé v životě projel já sám. Zítra možná umřu únavou, ale dneska to bylo super!

text Michal, foto Michal a Ř.

KYSLIČNÍK NE!

Uvelebte se v sedlech, navlékněte si přiléhavé dresy křiklavých barev, připněte si helmy a dobře se dívejte. Televizní studio Štěně vám přináší exkluzivní záběry z naší - pravda, skoro rok staré – cyklistické dovolené na Rychlebských stezkách sestříhané do bezmála osmiminutového vzrušujícího dokumentu podkresleného akční a velmi tvrdou hudbou, jaká ostatně byla i tato akce.

Snímek je, jak je teď trendem, natáčen malou kamerou připnutou na nějakou vystouplou část jezdce, nejčastěji hlavu. Takže je všechno velmi autentické. Kamera třeba několikrát zamíří i pod vodní hladinu a bude třeba levitovat i nad smaženým řízkem Ondráš a pivy na zahrádce.

Průběh našeho výletu do obce Vápenná (v dokumentu označena krycím jménem Vápená) už dostatečně popsal Petr (na záběrech označen jako Pert), ovšem slova si můžete strčit někam, když máte takové skvělé záběry. Spatříte třeba čísi pád (mohl to být kdokoli, ale vzhledem k četnosti tohoto jevu nejspíš já), nesčetné množství přejezdů kamenů, zatáček, křivolakých lávek a podobných adrenalinových zákoutí.


Uvidíte ovšem taky Jeseníky, grilování jak od Pohlreicha anebo Babici, koupání v zatopeném lomu oživené našimi krásnými dívkami, labužníka s kremrolí (ve filmu nazvanou rakvička) a na závěr útěk zbabělého zkrvaveného cyklisty před kysličníkovou desinfekcí.

Proč o tom píšu a proč až teď, to vysvětlím záhy. Včera jsme po dojezdu z tradiční čtvrteční vyjížďky na Cukrák seděli u piva a někdo se o tomto vydařeném podniku zmínil. Následovala nějaká ošklivá Jirkova narážka na mě, že si to video syslím doma a že jsem ho nikde nezveřejnil.

Narážka ošklivá, ale stoprocentně pravdivá. Jako typická slibotechna jsem v polovině dubna, kdy Jirka ve svém domácím studiu patrně celé veledílo dokončil, nadšeně souhlasil s tím, že to sem někam brzo dám. Ale skutek utek, a film se tak mezitím stal trezorovým.

Zároveň může posloužit jako dobrý doklad toho, jak jsme se (ne)změnili. Petr třeba vypadal včera furt stejně a Jirka měl zase ty stejný blbý kecy. Zato nám s Maruškou ukradli mezitím kola, takže se stříbrným omláceným speciálem GT už padá někdo jiný a dobře mu tak, já teď padám na červeném velocipédu RB. A kysličníku se bojím pořád stejně.

text Řízek, video Jirka Štěně

HOVOŘÍ ENDORFINY

Pan Sváťa se dal do běhu. Ne teď, ale odhadem tak před patnácti lety. Tehdy, po padesátce, srdíčko začalo zlobit a ujít jen sto metrů bez zadýchání začalo být nemožné. Lékař varovně vztyčoval ukazovák. A nebylo divu: Sváťa prý tehdy vážil přes sto dvacet kilo. Teď muž z vísky na Příbramsku vstává každý den v pět ráno (jako vstával celý život do práce), zacvičí si a pak se jde proběhnout. Když zrovna neběží nebo necvičí, jezdí na kole. A chodí na běžecké závody, kde se po výkonu dává do řeči s neznámými zpocenými mladými muži. 

Kdybych neměl při cestě auto, a nenašel tak výmluvu pro náhlé rozloučení, dozvěděl bych se při zpátečním společném výklusu z Čerčanského chlumu, na jehož vrchol vedl závod, o panu Sváťovi ještě daleko více; více, než bych sám chtěl. Takhle jen vím, že drobný chlapík v trenýrkách a tričku loni absolvoval 53 závodů, z toho závodů do vrchu bylo 17, a že mu tak ten rok hezky utekl. A neváží už 120, ale 70.

Není to poprvé, kdy se s námi běžecký cizinec chtěl podělit o zážitky, a je to pokaždé jímavé. A podezřívám sám sebe, že tohle je jeden z hlavních důvodů, proč na závody chodím - jsou to ty minuty těsně po nich, kdy ze mě nehovoří vysokoškolsky vzdělaný Pražan, ale místo něj jen endorfiny, adrenalin, testosteron a smrad a všichni to asi mají podobné. Závody se pořádají proto, aby to bylo komu vyprávět. V cíli je nutné najít sušenky, čaj a především publikum.

"Pak jsem v lese před sebou zahlídnul Vlastu Šroubka, a to bylo špatně," chrlil onehdy po Běhu partyzánskou stezkou v sokolovně v Oseku u Hořovic neznámý veterán svlékaje si dres s číslem, přičemž posluchači jsme měli být patrně já, kolega Adam a přítel Václav. "A proč to bylo špatně?" přišlo mi slušné zareagovat. "No protože já nemůžu běžet jako Vlasta Šroubek!" doplnil očividně zcela samozřejmou věc. Šroubek totiž zřejmě v kontextu partyzánského běhu platil za jakéhosi gurua, jehož tempo nemůže být byť jen napodobováno.

Takovým guruem byl v Čerčanech legendární Miloš Smrčka, který i letos vyhrál a na vrcholu stanul v době, kdy jsem se kilometr pod cílem napínavě přetahoval o průběžné (odhadem) padesáté šesté místo s nejlepší ženou a dvěma šedivými hlavami. Byl to můj první Chlum, ostatně i první závod do kopce. Zatímco pamětníci zažili třeba i ročníky se sněhovými závějemi, tentokrát bylo počasí jak v polovině dubna a já to málem nestihl, protože jsem vezl snoubenku do Benešova ke kadeřnici. Začal jsem pozvolna a za necelých 23 minut jsem v sobě našel ještě dost vůle k tomu, abych ve finiši odvrátil útok nějakého chlápka s čelenkou. O pár vteřin později doběhla nejlepší žena a o dalších několik minut později kopec zdolal i pan Sváťa, když já jsem zrovna hledal dech a blaženě se topil ve vyplavených hormonech.

Pak jsme se dali do běhu a do řeči.

text Řízek, foto Iva Digmayerová