GRANDSLAM NA ŘÍHÁKU A SLUNCE PÁLÍ

Jednoho víkendového rána, když kohout na pankráckém sídlišti zakokrhal a sluneční kotouč už už začal spřádat plány, jak svými paprsky bude celý den lidem uřezávat hlavy, leželi jsme v peřinách a pubertální kocour asi zrovna zlobil. Ten kohout byl vlastně telefon, zavolal Václav.

"Luki Luki, co děláš, mám dalekohledy a jdu se podívat na Primátorky a ty jdeš taky, buď za půl hodiny na Vyšehradě, jo?" padalo ze sluchátka. Tentokrát jsem nepodlehl a tak dlouho Václavovi vysvětloval, že mě veslování baví asi tak jako entomologie nebo nakupování, až to vzdal. Chudák musel na zpocené svalovce koukat sám.

Když sportovci odpluli, vynořil se u nás z výtahu Václav. Asi to zas taková bžunda nebyla, přijel dost brzy. Vzali jsme jednu starou a jednu malou raketu a pár míčků a vyrazili jsme na tenis. To mě totiž baví o chlup víc.

Přibrali jsme Slipouše, zná totiž způsob, jakým se dá na Říháku pronajmout téměř grandslamový antukový kurt u staré houpačky a skluzavky, jíž někdo odcizil skluzavku. A to zcela zdarma!

Bylo opravdu velké vedro, potila se i hadice na kropení, a tak diváci zůstali doma. Místo nich přišel Honzina, který měl novou a velkou raketu a taky potítko a tenisovou polokošili.

Rozehráli jsme jakýsi Davis Cup, asi ve třiceti stupních. Tlustí proti hubeným. Zbytek světa proti Radotínu. Porazil jsem nejprve Slipa v tie-breaku v souboji týmových dvojek. V tu chvíli nehrající kapitán Venál těžce nesl mé lehkovážně prohospodařené vedení a následné velké drama, ale potom se uklidnil.

Pak však Honzina v nervydrásajícím duelu plném dalekonosných podání rovněž v tie-breaku zdolal Venála. Dělali jsme se Slipem zatím podavače míčků, je to těžká práce.

Rozhodnout musela čtyřhra. Tlustí se vybičovali k velkolepému výkonu. Václava excelujícího na síti jsem držel kvalitním servisem a kanonádou od základní čáry. Téměř jsme nechybovali. Suma sumárum - 6:0 pro nás.

V druhé sadě se sice domácí trochu vzmohli, dokonce si nás i brejkli, ale závěr setu patřil opět plnoštíhlým - takže 6:4. Podáme si ruce, vylovíme míčky z vysoké trávy i větví stromů (příště se s novými míči rozhodně servírovat nebude) a půjdeme někam do chládku.

A tak premiérový titul putuje napůl do Kosoře, napůl na Pankrác. Chlapci budou muset zpytovat svědomí a hodně trénovat, budou-li se nám chtít vyrovnat. Příští díl turné se prý koná někdy před klubovnou, kde se dvorce Rolanda Garrose pomalu mění ve Wimbledon.

text a fotky Řízek

VYLOUČEN HRÁČ ČÍSLO 8.

Potížista si vylil srdíčko
text Řízek, foto VFN, scan Citrón, design matka Příroda.

Čekali jsme přes čtyři hodiny, ale stálo to za to.

V bílém sále vedle sebe stála křesla se zrcadly a kolem nich kmitaly kadeřnice v rouškách a bílých pláštích. Ohromen - nejsem v tomhle typu provozoven štamgastem, naopak je nevyhledávám ani příležitostně - jsem usedl do jednoho z nich a pohlédl se zájmem na rentgenový snímek číchsi totálně křivých zubů. Hehe, to je ubožák - jak mu ta jedna osmička roste úplně šejdrem (kudy si myslí, že chce vylézt, když tam má ty další zuby?) a ta druhá, asi naprosto zmatená, dokonce horizontálně, přesně podle vodováhy, ty jo, viděli jste to někdy? Tak to mu nezávidím.

A když na mne došlo a fotka zůstala stejná, došlo mi, že je zle. Doktorka měla pichlavé hnědé oči a ještě o něco ostřejší injekci. Zatímco jsem si prohlížel arzenál zajímavých nástrojů, s tišícími slovy "nebojte, bude to sice nepříjemný, ale nemělo by to moc bolet", kterým jsme oba nedávali žádnou váhu, ale zaznít musela, zmáčkla cisternu ve svých rukách a má tvář měla začít odumírat. A pak ještě několikrát, protože se tak nedělo.

K řezání do dásně žena použila cosi, co se podobalo obloukové pile, a tak se nebylo lze divit, že mě soustavně nabádala, abych otevíral ústa. A kdo by se také divil mně, že jsem neustále zavíral, když přišly na řadu (v postupném sledu) pneumatické kladivo, vidle, zkusmo sikovky - nic -, tak zas kladivo, dlouho, moc dlouho - a nic. Pak mi doktorka vecpala do úst zahradní traktor - zase nic -, potom přišly a potupně odešly autojeřáb, skrejpr a mulčovač. A když už to vypadalo, že odpadnu já či lékařka, ale rozhodně ne osmička, odkudsi se vynořil armádní vyprošťovací tank, zpocená bruneta vytáhla na světlo pokřivený a naprosto zbytečný zub a já jsem se mohl oddat konejšení trpělivé blondýny.

Nicméně zalíbilo se mi tam natolik, že tam teď chodím každý den. Dobře, tak já už končím a jdu fňukat do polštáře nebo facebooku.

-------------
Něco na pobavení na závěr. Citrón má nejmenovaného kamaráda přibližně jeho věku (11 let), s nímž hraje tenis. Jeho babička ho onehdy při zápase poslala se stokorunou do bufetu, ať si koupí nějaké to občerstvení. Nadějný tenista se vrátil s padesáti pendreky.