TRHÁNÍ NEKONEČNA

Houby, mříže, vrtačka
text a trofejní foto Řízek

Na zubní chirurgii na Karláku mají v oknech mříže. Snad aby nešťastníky, kteří už prohlédli chlácholivé řeči, že to bude maximálně tlačit, ale určitě ne bolet, zadrželi uvnitř a nemuseli je pronásledovat areálem.

Za mřížemi se dělalo hezky. „Letos by mohlo být hodně hub. Těšíte se na houby?“ ptala se sympatická tmavovlasá zubařka nevzrušeně, zatímco brala do ruky jeden z nástrojů. Měla většinu obličeje zakrytou sterilní rouškou a to jí dodávalo jakousi orientální tajnosnubnost, která se tak důsledně tloukla s těmi houbami a vrtačkou. Nemohl jsem se rozhovořit, měl jsem v puse hák, navíc pravou polovinu úst jsem měl jaksi umrtvenou – dokonce i ucho jsem necítil, to ti bylo zvláštní!

Zvláštní byly i oba moudráky, které se mi paní chystala uzmout. První byla pracovně nazvaná ležatou osmičkou, jelikož anarchisticky vyrostla naprosto nelogicky vodorovně – proti všem –, a tím pádem zůstala i hluboko v kosti. Druhá, horní osmička (na snímku s ibalginem) zase měla kořínky spletité jak nějaká dvousetletá sosna.

Takže jsem to paní nijak zvlášť nezáviděl. Nekonečnu se z mých úst vůbec nechtělo, a celá operace se proto měnila ve zhruba hodinovou reklamu na trpělivost a domácí kutilství, pořád se něco vrtalo, páčilo, měnily se vrtáky a lékařce na roušce přibývaly krvavé kapky. „Škoda, že to nemůžete vidět,“ zalitovala uprostřed boje doktorka a mě to opravdu moc mrzelo. Do toho mi o něco méně hezká sestra miniaturním luxem vysávala sliny občas i s ksichtem. Takže velmi příjemné.

Po víc než hodině bylo hotovo, zub rozčtvrcen a přemístěn do odpadu. Pokývnutím jsem dal souhlas k přesunu invazních vojsk i do oblasti pravé horní osmičky, přece sem nepůjdu dvakrát. A to už byl koncert. Doktorce se povedlo zamotaný zub vytrhnout bez vrtání a téměř okamžitě, možná bych i zatleskal, ale měl jsem nehty ještě preventivně zaryté do sedadla.

Překrásný zub se pak stal nečekaně předmětem handrkování, protože jak já, tak ona jsme si na něj dělali zálusk. Prý se málokdy povede něco takového vypreparovat tak precizně a čistě, žadonila lékařka a už jej určitě viděla ve své sbírce dentálních klenotů – podobně jako můj bývalý ortoped schraňoval neobvyklé rentgeny mého kotníku. Fotografie nahoře ale dokazuje, že nakonec nad profesionálním furiantstvím zvítězilo primitivní sběratelství.

(Ale slíbil jsem jí, že jí ho někdy přinesu, až mě přestane bavit).

VYLOUČEN HRÁČ ČÍSLO 8.

Potížista si vylil srdíčko
text Řízek, foto VFN, scan Citrón, design matka Příroda.

Čekali jsme přes čtyři hodiny, ale stálo to za to.

V bílém sále vedle sebe stála křesla se zrcadly a kolem nich kmitaly kadeřnice v rouškách a bílých pláštích. Ohromen - nejsem v tomhle typu provozoven štamgastem, naopak je nevyhledávám ani příležitostně - jsem usedl do jednoho z nich a pohlédl se zájmem na rentgenový snímek číchsi totálně křivých zubů. Hehe, to je ubožák - jak mu ta jedna osmička roste úplně šejdrem (kudy si myslí, že chce vylézt, když tam má ty další zuby?) a ta druhá, asi naprosto zmatená, dokonce horizontálně, přesně podle vodováhy, ty jo, viděli jste to někdy? Tak to mu nezávidím.

A když na mne došlo a fotka zůstala stejná, došlo mi, že je zle. Doktorka měla pichlavé hnědé oči a ještě o něco ostřejší injekci. Zatímco jsem si prohlížel arzenál zajímavých nástrojů, s tišícími slovy "nebojte, bude to sice nepříjemný, ale nemělo by to moc bolet", kterým jsme oba nedávali žádnou váhu, ale zaznít musela, zmáčkla cisternu ve svých rukách a má tvář měla začít odumírat. A pak ještě několikrát, protože se tak nedělo.

K řezání do dásně žena použila cosi, co se podobalo obloukové pile, a tak se nebylo lze divit, že mě soustavně nabádala, abych otevíral ústa. A kdo by se také divil mně, že jsem neustále zavíral, když přišly na řadu (v postupném sledu) pneumatické kladivo, vidle, zkusmo sikovky - nic -, tak zas kladivo, dlouho, moc dlouho - a nic. Pak mi doktorka vecpala do úst zahradní traktor - zase nic -, potom přišly a potupně odešly autojeřáb, skrejpr a mulčovač. A když už to vypadalo, že odpadnu já či lékařka, ale rozhodně ne osmička, odkudsi se vynořil armádní vyprošťovací tank, zpocená bruneta vytáhla na světlo pokřivený a naprosto zbytečný zub a já jsem se mohl oddat konejšení trpělivé blondýny.

Nicméně zalíbilo se mi tam natolik, že tam teď chodím každý den. Dobře, tak já už končím a jdu fňukat do polštáře nebo facebooku.

-------------
Něco na pobavení na závěr. Citrón má nejmenovaného kamaráda přibližně jeho věku (11 let), s nímž hraje tenis. Jeho babička ho onehdy při zápase poslala se stokorunou do bufetu, ať si koupí nějaké to občerstvení. Nadějný tenista se vrátil s padesáti pendreky.