FATÁLNÍ NEÚSPĚCH

Asi to není moc k chlubení, ale i já jsem několikrát v životě hrál Dračí doupě. No ano, s bráchou a sestřenkami, někdy v minulém století, jsme rozjížděli neskutečná dobrodružství v krajinách nespoutané fantazie, když jsme trávili prázdniny v chalupě na středočeském venkově. Pravidla jsme, pravda, neměli ani moc neznali. Přesto jsme tušili, že v rámci příběhu může přijít něco, čemu se říká fatální neúspěch. Útočíš na sedmihlavou saň a omylem dekapituješ kolegyni hraničářku. Chceš okrást trpaslíka, hodíš desetistěnnou kostkou - a místo toho ti někdo třeba sežere sváču. Nejhorší je, když se tyhle dračákové věci začnou míchat do běžného života. Jako dneska.

Chtěl jsem totiž po čase vytáhnout (shodou okolností, která se nabízela) draka na světlo boží. Vyzrát na oblevu a užít si dosud - pro občasného vyznavače kitingu, jež skoro neopouští okolí Prahy - poměrně marnou zimu. Buď je málo sněhu, anebo nefouká. Tentokrát ale větrná předpověď nelhala, venku to zběsile tálo, ale špinavý sníh se zuby nehty držel, sfoukl jsem tedy z draka prach, naházel jsem jej a lyže do auta a hurá do Hlubočinky.

Co tam? Hlubočinka je tuctová obec nedaleko Prahy, již od zapomnění a od záměny s jakoukoli anonymní vesnicí položenou u rozbité silnice, jíž se lze vyhnout ucpané dálnici, zachraňuje rozlehlý lán. Ten milovníky tažných draků láká prakticky dokonalými podmínkami. Pole je téměř bezbřehé, nikde nepřekáží dráty, lidé, naštvaní zemědělci či stromy. A vítr hladký jak šlehačka, většinou.

U krajnice právě odstavil svou felicii mladý rider. Hned za ním já. Prohodili jsme pár slov používajíce slang (usilovně jsem se snažil působit dojmem zkušeného borce, co už má, kámo, něco nalítáno). "Fouká jihojihozápad, to neni dobrý. To vůbec neni dobrý," odtušil a jal se připravovat svůj snowboard a létající nafukovačku. Něco jsem zamumlal, udělal ramena a vytáhl přezkáče s Lisou Simpsonovou. Žádný jiný lovec adrenalinu tam nebyl, to bylo podezřelé.

Sám sebe jsem překvapil, vše bylo krásné. Hned napoprvé se mi v poměrně silném větru podařilo odstartovat a lyže se rozjely po zaváté ploše, zatímco důkladnější kolega si na sebe teprve navlékal páteřák a další ochranné pomůcky, pro nás profíky zbytečné. A můj osobní Pán jeskyně už si do svého čtverečkovaného sešitu osudu čmáral nesnáze.

 Lyže krájely rozbředlý sníh, který mi jako tříšť dopadal do bot a během půlminuty mi promáčel kalhoty. Cítil jsem se jak mojito. Sotva jsem se na opačném pólu pole otočil a bokem na vítr se podoben plachetnici vracel zpátky, fukejř hrozivě zesílil. Najednou jsem svištil mnohem rychleji, než bych sám chtěl. Adrenalin nikde, dostal jsem strach. Zpomalit nešlo. Jako by někdo odřízl hadičku od brzd. Šutry bušily zespoda do skluznic. Ve třicetikilometrové rychlosti, která mi za normálních okolností zas tak závratná nepřijde, zářivě oranžový drak o rozměru bezmála padáku najednou mocně zabral. Sfouklo mě to. Hrany lyží už nezvládly vzdorovat a poslaly mě po obličeji do sněhu.

Bebíčka. Šup s tím na fejsáč!

Tedy, spíš do kamení. Těch pár čísel sněhu jsem coby pluh v pohodě odrhnul lokty a zápěstími. Drak, když chytne, tak už nepustí. Až po asi padesáti metrech orání se mi podařilo ho od sebe odstřelit takovou záchrannou brzdou, odletěl opodál a natáhl se mezi dva osamělé stromky. Vypadal jak nějaký výsměšný sociálně demokratický billboard. Do toho začal slejvák. Ujel jsem jen 1,6 kilometru, hlásí Endomondo. Mám dost, hlásím já. Celé dobrodružství trvalo osm minut.

Byl jsem mokrý skrznaskrz, potlučený, krvavý, potupený. Klepal jsem se zimou. Asi mám něco s loktem a se vším. Drak na tom byl stejně, navíc měl zamotané šňůry. Dvě trosky se belhaly k autu. Naložit se a zapomenout. Kolega mezitím nafoukl svého draka, nazul snowboard a párkrát elegantně skočil. Načež všechno sbalil, protože v tomhle se to jako fakt nedá.

Jestli čekáte, že mi ještě někdo ukradl auto nebo vypustil kola, tak to se nestalo. Ale pro mého Pána jeskyně neboli Pídžeje to může být inspirace do budoucna.

text a mobilní fotky Řízek

ZÁPOČET Z LÉTÁNÍ

Zatímco celá řada mých mladších a troufám si tvrdit i méně talentovaných kamarádů - a co je horší, i spolužáků - už oslavila své tituly na bizarních i respektovaných univerzitách, u mě pořád nikdo s diplomem nezaklepal. Přesto jsem zaznamenal významný studijní milník: zpracoval jsem teze své diplomové práce, čímž se cíl téhle královské etapy přeci jen přiblížil. A za odměnu jsem vyrazil létat na rozmoklou louku.

Před pár lety jsem přitom na vyvýšených prostranstvích a polích trávil každou volnou chvíli, a nebyl jsem sám. Třeba kitingový průkopník Franta si v Jizerkách po krásném letu zlomil kotník, létal i Venál a jindy nás zase rozzuřený sedlák za to, že jsme mu s Jirkou pošlapali řepkové pole, nahnal do chlíva, abychom poklidili jeho prasatům - to si nechte vyprávět. Jenže Franta je na Novém Zélandu a Jirka má taky asi jiné zájmy. O Vaškovi nemluvě.

Několik dní zpátky jsem na létání asi po dvou letech našel chuť: na keškařské vycházce po Děvíně jsme našli parádní louku s asi metr vysokou trávou. Slintal jsem na borce, kteří tam dováděli s větrem o závod. A tak jsem se tam dneska vrátil se svým drakem.

Foukalo, až to ve vodárenské věži architekta Hubáčka divně rezonovalo, jako by tam strašil duch chlorované vody, a na její nevzhledné špičcce chrastily satelity. Plocha křídel mého tažného draka je sice menší, i tak ale činí slušných jedenáct čtverečních metrů - dost na to, aby to s letcem s poctivou novinářskou postavou pohazovalo po louce jak s nějakým nehmotným igelitovým pytlíkem z amerického filmu.

A taky že ano. Zadržím dech. První poryv větru přináší závrať, adrenalin, srdce, nebo co to je, buší do spánku, oranžový flek vystřelí nad obzor a zastíní mraky a podrážky pohorek se v marné snaze zkouší zarýt do rozměklé země. Letíme a padáme, propojení čtyřmi tenkými provázky a vzájemnou nedůvěrou. Neviditelná a dlouhou přestávkou zjevně zapomenutá síla větru mě okamžitě posílá k zemi a vleče někam úplně pryč. Nejprve ještě celkem elegantně po zadku, poté méně důstojně po břiše a obličeji skrze trávu, obilí, luční kvítí a další vegetaci. Ať tam není šutr! Hlavně ať tam není šutr! Naštěstí to s výjimkou nějakého pejskaře nikdo přes ty vzrostlé rostliny neviděl. A znovu a znovu.

Po čtyřiceti pěti minutách jsem toho měl ažaž a beztak začínalo pršet. Natrhal jsem družce kytičku z těch pár lučních květů, které jsem nestihl zválet. Oranžovou potvoru jsem sbalil a slíbil jsem jí, že ji příště vytáhnu na vzduch dříve než za dva roky.

text a mobilní foto Řízek

LÉTÁNÍ ZA ZVUKŮ ZVONKOHRY

Drakování, kajtování, svátkování
text Venál, fotky Venál a Řízek

Toho dne jsem se vzbudil opravdu hodně brzy. Tři čtvrtě na dvanáct to skutečně jistily. Po ranním doprobuzení jsem vykouknul ven a vidím nádherný den jak stvořený k nějaké té outdoor aktivitě. Jako kdybych byl vyslyšen. Stačilo zčeknout telefon, a tam stála zpráva: „Dnes jdeme s Frantou lítat. Nechceš se připojit?“ Neváhal jsem ani vteřinu a už jsem bušil do telefonu číslo na Lukyho, abych mu potvrdil svou účast. Velkorysé vyzvednutí mé osoby nebylo zase až tak vlastně velkorysé, jak jsem si původně myslel, jelikož se naše cesta ubírala směrem tak mně dobře známým na Kuchařík, ale i tak jsem byl potěšen.

Naše první letové hodiny toho dne – pro mě první letové hodiny vůbec – byly za Kuchaříkem. Krásná loučka s poměrně mírnými větrnými podmínkami mně velmi vyhovovala, ovšem Franta s Lukym se né a né uspokojit s takovým mírným nárazovým větříkem, a tak se rozhodlo, že popojedeme do Vonoklas. Franta si tam vzpomněl na luxusní poloplácek, teda chcete-li rovinu s kopečkem(Vlastíkovina), s mohylou. A prosluněné údolí se zároveň rozeznělo mocným hlasem zvonkohry. Paráda.


A tam teprve začal ten správný Hukot. Kluci na nic nečekali, rozložili draky a šli na to. Já jsem nejprve fotil a pak přišla opět má chvíle. Luky mi půjčil nezbytné propriety a šel jsem na to. Bohužel k mé smůle i k Lukyho smůle mi draka půjčil zrovna v tom největším fičáku( 8-9 m/s), takže já jsem poznal, co je to pořádný kajtování, drakování.

Má snaha dostat draka nahoru se po nějaké té chvíli vyplatila a konečně jsem mohl létat. Byl jsem docela v šoku, když mě Luky musel držet za pás, a stejně mě to zvedlo. To se opakovalo asi ještě třikrát. Nebyl čas na hrdinství, tak jsem se zase stal fotografem. Franta si silnější vítr krásně užil, lítal si pěkně ze strany na stranu a draka držel kolmo k zemi. Po vystřídání stráží jsme s Frantim byli svědky několika docela v poho poletů, jež předvedl Luky, který si toho silnějšího větru příliš neužil, jelikož se během pár minut situace změnila a nefoukalo tolik. Za chvíli jsme se zase vyměnili, a já mohl vylétnout do oblak.


Tentokráte se nic dramatického nedělo a já jsem v pohodě sám mohl lítat, jak ten pták. Sice létal kajt a já jsem ho bezpečně ovládal ze země, ale to už nikdo nemusí vědět. Jak jsem tak dolétával, slábl i vítr, nicméně Luky to šel ještě zkusit a my s Frantim jsme v dálce mohli pozorovat koňačky a volat na ně „Pavlo!“ Koňačky z nás byly natolik vyplesklé, že nám nebyly s to ani odpovědět. Asi se ta jedna fakt jmenovala Pavla.

Krásný den, krásné místo na létání, počasí skvělý, vánoční svátek - co víc si přát.

Mějte se a třeba při lítání zase čau.

Josef Václav Špirek reg. ochr. znám made by Kosoř.

ZLOČIN A TREST

Prasátko snad nemá hlad...
text, foto mobilem a archivní fotka Ř.

Že létání s velkými tažnými draky (takzvaný powerkiting) může být dost nebezpečná a adrenalinová záležitost, o tom asi málokdo pochybuje; však je také varování o akutní blízkosti smrti součástí každého draka, podobně jako krabičky cigaret. Odvážným letcům však nehrozí nebezpečí jen od zákeřných větrných poryvů, blízkých lesních porostů (viď, Matouši?) či nedostatečné hmotnosti v kombinaci s chybějícím pudem sebezáchovy (že jo, Smeagole?). Nečekané komplikace může totiž způsobit třeba i zakomplexovaný sedlák.

V neděli kolem poledního svítilo příjemné sluníčko a nad polem u Třebotova pofukoval nezákeřný, celkem mírný a vlahý vítr. Není divu, že jsme se tam zanedlouho octli i já a Jirka. Sotva jsme rozbalili plachty, rozmotali pětadvacetimetrové šňůry a provedli první neúspěšné starty, po polní cestě přijela červená fábie a v ní pán v modrých montérkách.

V dalších několika okamžicích jsme se o sobě dozvěděli řadu dost nelichotivých věcí (byl jsem kromě jiného označen za buzeranta – proti čemuž se ohrazuji: ty kraťasy jsou jenom takové veselé!) a posléze i důvod těch invektiv: pán je sedlák, pole je pánovo, na poli je schovaná řepka a my jsme na ní svým několikaminutovým pobytem údajně zanechali nevratné škody. Když si sedlák lépe prohlédl naše vozidlo, ke všem nadávkám přidal ještě adjektivum pražský případně debilní pražský.

Je třeba podotknout, že jsme mu neopláceli stejnou mincí, naopak jsme byli až nečekaně slušní, veškeré zabedněné burany a choromyslné vesničany jsem pronášel jen v duchu. Několikrát jsme se mu omluvili a slíbili jsme, že ihned odjedeme a už se na jeho panství a přilehlý vzdušný prostor nikdy nevrátíme. Muži to však vůbec nestačilo. Jeho s amokem hraničící zloba se nejprve přesunula k našemu autu – muž ze svého pole vyzvedl obrovský šutrák a chystal se inzultovat páté dveře nebohého vozu, načež se hněv přelil v chladný kalkul.

„Kolik máte peněz?" zahřměl ten dobrý muž, jak jsme později seznali, křestním jménem Igor. (Celé příjmení uvádět nebudu, aby na vesnici nebyl zbytečně zostuzen, nebo naopak zbytečně proslaven, ale začíná na K a končí na unda a mezi tím je několik dalších písmen). Trvali jsme na 50 korunách a na tom, že jsme chudí studenti. Pán s kamenem nad dveřmi párkrát naprázdno promáchl. Nutno uznat, že mu nechyběl herecký talent – nejen favorit měl docela nahnáno. Pak najednou odhodil kámen zpět na pole, vytáhl vizitku a řekl, že chce deset tisíc a že všechny místní policajty má pod palcem.

Zopakovali jsme chudé studenty. „Tady leží nějaká plachta“, prohlásil Igor, popadl Jirkova týden starého bělostného draka v ceně vyšší než místní pozlacená řepka a narval ho i se šňůrami do kufru svého vozu. Jirka protestoval pouze verbálně, k mému nezměrnému údivu. Navrhli jsme, že si náš prohřešek odpracujeme. Tvrdohlavý sedlák po nás sice ještě párkrát hodil závratnými ciframi, načež seznal, že mu opravdu nic nedáme. Koneckonců, dostatečnou náplastí mu mohla být vidina Pražáků kydajících hnůj.

A tak jsme jeli kydat hnůj. Tedy spíše uklízet prasátkům jejich páchnoucí domeček. Bylo tam příšeří, dvě lopaty, vidle – a kupodivu prasata. Nejprve jsem se trochu ostýchal mezi ně vstoupit, podezřívaje Igora z vyšlechtění speciálních lidožravých vepřů, ale prasátka byla přívětivější svého pána, a tak jsme jejich produkty lopatami rádi přeházeli do sousedních pokojíčků – na hlavy dalších zvířátek, kterým to nevadilo. Práce to byla namáhavá, ale legrační a šla nám rychle od ruky; za slabou třičtvrtěhodinku jsme byli hotoví.

Byli jsme vykoupeni. Igor nám beze slova vrátil draka a jeho otec nás odkázal na jiné pole, kde můžeme beztrestně pobíhat. Pohádka tak neskončila svatbou, nýbrž nádherným tříhodinovým létáním za sílícího větru a bezvadného počasí. A poučení pro milé děti: nikdy nešlap na něco, co by mohla být řepka, nebo skončíš mezi prasaty. A pro zlobivé děti: Nikdy nevíš, kde se zrovna skrývá Igor...