JE DOBRÁ

Fňukám, protože jsem se blbě vyspal, včera mi ten nakládaný hermelín nesedl, takže mě bolí břicho a ta pata, no škoda mluvit.

Ano, jsem trochu bolestínek a vím to o sobě, bohužel tu nejsem sám - moje zkoumání a prožívání vlastního utrpení neušlo naší dceři, která to podle všeho přejímá. Nasadí pečující výraz pokaždé, když se mluví o mé rozřezané patě, a už mi nese ze šuplíčku, kde mám přísady na léčbu bolístek, speciální mastičku. A pokaždé, když ji naše nové kotě něžně škrábne do prstu, žádá pečlivé ošetření náplastí s Tlapkovou patrolou a úpí: "Kdy už to přestane?!"

Zato Maruška se prožívá mnohem méně, byť by na to měla nárok. Má takový ten dávkovač léků, jako mají babičky, biologickou léčbu a autoimunitní onemocnění. Není to úplně fér. Ale taky má krásné nové hodinky a odhodlání stejně jako před lety porazit švagra na Velké kunratické. Když se otec s dcerou navzájem balzamují a opečovávají, vyráží za šera a smogu na trénink. 

Ví, že to nebude mít lehké. Švagr je sice trochu starší, do tréninku ovšem investoval nemalé prostředky na hraně legality (má totiž Ozempic a o deset kilo méně, než míval kdykoli předtím). Taky nemá revma v rukou. Ty se při tomhle běžeckém závodě kupodivu velmi hodí. A to zcela pomíjím to, že ta trať je prostě hnus a s během to má něco společného jen sporadicky. 

O závodním víkendu je zima. Po padesáti metrech si oba závodníci, a další tisíce, které neřešíme, v prvním ze tří brodů namočí boty a bude jim to čvachtat, až se budou sápat na Hrádek. Na poslední chvíli mě napadne, že to zkusím - ale ne, ta pata, pořád to tam je, nemůžu se odrazit a tlačí mě to v botě, popisuju barvitě svoje pocity a dítě naslouchá a bude to napodobovat.

Chtěl bych Marušce říct něco ať už použitelného, protože už jsem to párkrát běžel (i když už i tehdy mě určitě něco bolelo), nebo aspoň motivačního, jenže se nám potkaly starty dětských kategorií s dospěláckou skupinou, a tak jsme ve stejný čas na jiném místě. 

Uřícenou neteř bezprostředně po jejím závodě spolu s Hedou (pláče, protože ji švihla nějaká větévka, kdy už to přestane?) odtáhnu skrz dav k cíli mužů a odvážných žen a počítám, jestli ji ještě stihneme. 

Stihli jsme! Akorát nás neviděla. Chtěl jsem jí říct, že je dobrá, že to zvládla, a že si jí za to vážím. A to, že porazila švagra, je jen bonus. Příště třeba půjdeme oba, pokud dokážu nebýt jako já.

text a fotky Řízek

BOSTON

Moje Achillova pata je moje Achillova pata. Zároveň je to také jeden z důvodů, proč v poslední době ubylo hrdinských kousků, jimž bych se zde i jinde chlubil. 

To je na jednu stranu dobře, protože jsem díky tomu třeba zjistil, kolik času mi tyto prakticky zbytečné věci dříve zabíraly, a nahradil je smysluplněji (především prací). Také jsem se malinko naučil plavat - a pak to zase zapomněl. 

Především jsem však uplynulý rok namísto snahy o kvalifikaci na vysněný maraton v Bostonu (je to sice nejtrapnější běžecké klišé, ale nějaký cíl se hodí) strávil zkoumáním sebe sama a příčin, proč mě při rychlejším pohybu bolí pata. Ne nesnesitelně, zato tak, že člověk z toho pohybu fakt nemá radost. Pata už vůbec ne. Čím víc se pozoruji, tím víc to bolí. S Googlem jsme došli ke shodě, že mám zánět achilovky. Mohlo by to souviset s tím, že mám už dva roky v patě šroub. Nebo taky ne.

Jsem skoro stejně starý jako třetí generace lanovky na Petřín, kolem které jsem rád běhával cestou od Hediny školky (je o měsíc mladší). Ano, ta lanovka, která před pár dny definitivně dojezdila. Můj pohybový aparát je podobně zhuntovaný, ale na rozdíl od výše zmíněné vrstevnice nedostanu v dohledné době náhradu od designérky vibrátorů. Tu starou odvezou v lepším případě do muzea. 

Snažil jsem se tedy celý rok najít nějaké východisko, aby se můj sport nezúžil jen na sledování Tour de France na gauči po boku mého oblíbeného tchána, a já se mohl vrátit k zoufalým pokusům o posouvání vlastních hranic. 

Zkusil jsem několik fyzioterapeutických pracovišť a na tom prvním mi po několika měsících a sedmi rázových vlnách (au) řekli, že pro mě už víc nemohou udělat (s časovým odstupem to hodnotím jako docela fér přístup). Začal jsem místo toho cvičit podle jakéhosi protokolu (doktor Google). Denně jsem dělal monotónní výpony na jedné noze na schodech venku před domovním vchodech a párkrát mě sousedi omylem praštili dveřmi, protože jsem za nimi nebyl vidět. Zakoupil jsem zelené fosforeskující švihadlo a drtil ho hned za těmi nebezpečnými dveřmi a děti v parku se mi smály. 

Kamarádka běžkyně mě poslala na Kolářovu kliniku na Chodov. Sympatická doktorka si mě prohlédla a vyslechla, vyplázl jsem trojku a žertoval, že pokud to nebude stát 20 tisíc, rád přijdu zase. Doktorka se zatvářila nepobaveně, protože roční členství, které mi vzápětí nabídla, stálo 19 900 (au), a tak jsem z toho nějak zbaběle vycouval. 

V mezičase jsem si koupil ojeté silniční kolo, protože v sedle bylo patě docela dobře. Ale já jsem chtěl přece běhat.

Zkusil jsem to jinde a za každou další fyzioterapii a rázovou vlnu jsem platit v rozmezí od 1500 do 2000 (takže to v součtu bylo ještě mnohem víc než Kolářova honosná klinika). Ale zase jsem zjistil, co je to fasciální manipulace (au!). Akorát to nebylo k ničemu.

Pořád se nic nedělo, a tak, když můj poslední terapeut (za moje peníze) odjel na dlouhou dovolenou, udělal jsem si volno i já a přestal cvičit. A vzdal jsem to se vším všudy a napsal svému ortopedovi, jestli ten šroub teda nevyndáme, a dostal jsem termín na konci září. 

A pak to ze mě spadlo. A když jsem šel kolem prodejny, koupit jsem si tam nové běžecké boty, které se samozřejmě shodou okolností jmenují Boston, a dal do nich nové vložky na míru. 

Stala se pak velmi zvláštní věc: pata v nich bolela o dvě třetiny méně. Já jsem si ty boty po doběhnutí normálně i vyfotil, jak jsem byl v šoku.

S každým dalším pokusem o běh jsem zrychloval a pajdal méně. Párkrát jsem se vrátil mezi trénující kamarády na ovál na Děkanku, držel se s těmi, s nimiž jsem se držel i loni, a vždycky napjatě čekal, co se stane, jestli druhý den budu moct chodit. A šlo to. "Nechceš se na tu operaci...?" ptala se Maruška. Přiznám se, že jsem byl podobně jako můj pravý kotník celkem zviklaný.

Jenže kdo si myslí, že jsem na tu operaci nešel a zcela rozumně počkal, jestli se to teda nakonec nespraví samo, je samozřejmě mimo. Teď mám rozřízlou a sešitou nohu, pajdám a pozoruju se a nemám absolutně žádnou jistotu, jestli to celé k něčemu vůbec bylo. Ale pořád jsem na tom nesrovnatelně lépe než ta blbá lanovka.

text a foto Řízek

SRÁŽKA SE SVALNATÝM BLBCEM

Fňukna a bebíčko
text a autoportrét Řízek

V pátek jsem byl naposledy v životě ve Futuru. Při odchodu z klubu mi holohlavý primitiv, působící zde v čestné funkci vyhazovače, o fut(u)ro dveří zhola bezdůvodně rozbil hlavu. A bezesporu jsem nebyl první.

Okolo půl druhé jsme si řekli, že už těch kolovrátků bylo příliš, nalezli jsme šatnu a chystali se vyrazit do mrazu. Když tu... Sikina hodlala otevřít nesprávné dveře. Že to nelze, upozornil ji holohlavý gentleman v mikině Lonsdale: "Seš normální, že lezeš ven nesprávnejma dveřma?"

"Dobře, ale nemohl byste to příště říct slušně?" zareagovala Maruška, jež šla za Sikinou. A ještě za nimi jsem vycházel já a zaslechl jsem odpověď svalnatého intelektuála: "Já si můžu říkat, co se mi zachce. Utíkej, prdelko." 

Přišel jsem a muži sdělil, aby se uklidnil a nechal holky na pokoji. Že to nebyl dobrej nápad, jsem pochopil záhy. To už jsem ležel na zemi a debílek do mne chtěl začít kopat. Jeho společník s podobným vzezřením se chystal také zasáhnout, ale jeho prý zastavili mí kamarádi (děkuji). Vstal jsem, viděl rudě a chtěl jsem mu to vrátit - naivně, sto kilo nemám, bojová umění a Daniela Landu nevyznávám. Chlapík se do mne opřel razantněji, odlétl jsem ke dveřím, zatmělo se mi před očima a najednou jsem byl venku. 

S úžasem jsem zjistil, že mi z hlavy prýští krev, měl jsem celou červenou ruku, aniž bych předtím jedl červenou řepu nebo něco takhle hrozného. Zavolali sanitku i četníky. Záchranka na jedničku, policie na slabší čtyřku - nechtělo se jim cokoli dělat, tlupa byť odhodlaných, ale dost opilých kamarádů je nemohla zlomit. A to se snažili ještě na služebně, když už jsme s Maruškou byli v Motole. Vyhazovači se mezitím prý někam ztratili. 

Jen dva stehy to spravily, na pohotovosti jsme rozhodně nebyli nejhorší případ - zaujala zvlášť dvojice lidí, kteří se v radotínské čajovně opili (čajem?) a "prošli sklem". Byli celí opuchlí, pořezaní a vysmátí a neměli telefon a kam jít. 

U nás to ale dopadlo dobře, tedy samozřejmě v rámci možností. A na vznětlivého vyhazovače chystá má právní poradna trestní oznámení. 

Akce se povedla na 18 %.

VYLOUČEN HRÁČ ČÍSLO 8.

Potížista si vylil srdíčko
text Řízek, foto VFN, scan Citrón, design matka Příroda.

Čekali jsme přes čtyři hodiny, ale stálo to za to.

V bílém sále vedle sebe stála křesla se zrcadly a kolem nich kmitaly kadeřnice v rouškách a bílých pláštích. Ohromen - nejsem v tomhle typu provozoven štamgastem, naopak je nevyhledávám ani příležitostně - jsem usedl do jednoho z nich a pohlédl se zájmem na rentgenový snímek číchsi totálně křivých zubů. Hehe, to je ubožák - jak mu ta jedna osmička roste úplně šejdrem (kudy si myslí, že chce vylézt, když tam má ty další zuby?) a ta druhá, asi naprosto zmatená, dokonce horizontálně, přesně podle vodováhy, ty jo, viděli jste to někdy? Tak to mu nezávidím.

A když na mne došlo a fotka zůstala stejná, došlo mi, že je zle. Doktorka měla pichlavé hnědé oči a ještě o něco ostřejší injekci. Zatímco jsem si prohlížel arzenál zajímavých nástrojů, s tišícími slovy "nebojte, bude to sice nepříjemný, ale nemělo by to moc bolet", kterým jsme oba nedávali žádnou váhu, ale zaznít musela, zmáčkla cisternu ve svých rukách a má tvář měla začít odumírat. A pak ještě několikrát, protože se tak nedělo.

K řezání do dásně žena použila cosi, co se podobalo obloukové pile, a tak se nebylo lze divit, že mě soustavně nabádala, abych otevíral ústa. A kdo by se také divil mně, že jsem neustále zavíral, když přišly na řadu (v postupném sledu) pneumatické kladivo, vidle, zkusmo sikovky - nic -, tak zas kladivo, dlouho, moc dlouho - a nic. Pak mi doktorka vecpala do úst zahradní traktor - zase nic -, potom přišly a potupně odešly autojeřáb, skrejpr a mulčovač. A když už to vypadalo, že odpadnu já či lékařka, ale rozhodně ne osmička, odkudsi se vynořil armádní vyprošťovací tank, zpocená bruneta vytáhla na světlo pokřivený a naprosto zbytečný zub a já jsem se mohl oddat konejšení trpělivé blondýny.

Nicméně zalíbilo se mi tam natolik, že tam teď chodím každý den. Dobře, tak já už končím a jdu fňukat do polštáře nebo facebooku.

-------------
Něco na pobavení na závěr. Citrón má nejmenovaného kamaráda přibližně jeho věku (11 let), s nímž hraje tenis. Jeho babička ho onehdy při zápase poslala se stokorunou do bufetu, ať si koupí nějaké to občerstvení. Nadějný tenista se vrátil s padesáti pendreky.