SEDM STATEČNÝCH NESESTOUPÍ

Oblíbená Mikulovka na Opatově měla po půl roce rozseknout, do jaké fotbalové ligy nás napříště nalosují. Když prohrajeme, asi určitě sestoupíme. Když vyhrajeme, máme klid a můžeme v posledním kole prohrát třeba 0:29. Málokdy byly karty rozdány tak přehledně! Hop, nebo trop.

Šlo o hodně, asi i proto nás přišlo na rozhodující duel dost málo. Zranil se nám stoper Pecen, omluvil se i kapitán, tak si pomyslnou pásku po čase musel vzít Péťa. Stejně jako když jsme tehdy vykopali postup, se hrálo od 20.45, takže úplně jako Liga mistrů.

Já jsem jel tentokrát sockou, která mě vyplivla mezi paneláky. "Hele, kde je to hřiště?" tázal jsem se zoufale telefonicky Vlasty, který mě poslal "ke dvěma panelákům, na kterých jsou antény." Na Jižňáku. Díky moc. Takže nebýt intuice (a navigace v telefonu), asi bychom byli i bez brankáře.

Bylo nás tedy jen sedm, ale přišel Jirka. Tentokrát ho zjevně bavilo hrát a běhat. I díky němu jsme pančovanou Borussii od úvodního hvizdu začali přehrávat. Hned po pár minutách po rychlé akci založené někde na naší polovině dostal Péťa od Jirky přihrávku snad s věnováním, hrozně se soustředil, aby to z metru neumístil vedle, a poslal nás trochu dál od hnusné osmé ligy.

Těžko tomu uvěřit, ale do poločasu se nic zásadního nestalo. Na obou stranách bylo pár šancí, my jsme častěji stříleli, ale neodpustili jsme si pár chybiček. Až na začátku druhého poločasu si Jirka vzal míč a dostal se až k brankáři, toho překonal střelou k tyči. 2:0 pro Forejt.

Ne, že by Borussie byla o tolik horší. Měla jednoho výborného hráče, tak jako my, a pokoušela se přebít naprostou nefotbalovost těch ostatních bojovností a usilovnou snahou. Přesně tak jako my. Ale příležitostí měla přeci jen méně. Ovšem Borussie nakonec opravdu snížila, k velké radosti jejích rowdies. A docela nás potom začali mlít a bylo to drámo.

Pak však přišel hvězdný okamžik Péti. Ač intenzivně okopáván, vyvezl z okupovaného území balón na půlku, načež vytvořil překrásný dlouhý křižný pas na Jirku. Ten zamířil přesně a zajistil nám i na příští sezónu téměř profesionální licenci pro prestižní sedmou ligu.

text a mobilní fotka Řízek

MOURINHOVI HOŠI

 FC Forejt – Plný plíce 3:1
text Vencános 313, podzimně mobilní fotky Řízek 244

Stejně tak jako jeden z nejúspěšnějších trenérů na světě, i my upřednostňujeme hru ze zajištěných zadních pozic. Srovnávat tady ovšem současný tým Mourinhovy party s tím naším by bylo ovšem více než k pobavení. Ale přece jen, je tady jedna, dvě podobnosti.

Fc Forejt i Real Madrid vedou své soutěže a mají oba dva velmi vydařené skóre. Zatímco naše skóre dosáhlo na metu 24:5, to madridské 27:5. Je tedy vidět, že jdeme tou správnou cestou. Mé přání je, abychom na té cestě zůstali ještě tři zápasy. Ty zbývají do konce ligy.

„Ty jo, vidíš je? Jsou skoro všichni vyšší než my, to bude zase průser," pomysleli jsme si s Péťou. Tak kapitáni ke mně, zahlásil rozhodčí a já už klusal ke středovému kruhu, abych mohl losovat o balón. Z losování nakonec nic nebylo. Já si nechal stranu a soupeř míč. Beztak byl jejich.

Pozápasová spokojenost v pološeru.

Po úvodním oťukávání nastalo na každé straně několikero zajímavých okamžiků, které jako kdyby hlásily: “Přijde fík, fíkus se blíží,“ ovšem nebylo jasné, na jaké straně. Vlastík nevyužil zaváhání brankáře a balón zpod něj nakopl vedle brány a na druhé straně zase zazvonila tyč.

Soupeř se valil na naší bránu. Naštěstí z toho nic nevytěžili, a tak jsme mohli udeřit my. Po rychlém rozehrání, kdy jsme s Marťasem běželi za takřka ztraceným balónem, se srazil brankář se svým obráncem, já jsem se zorientoval a z otočky napálil míč do poloodkryté svatyně hostujícího týmu. „Jedna nula, yes, jedeme dál, pojďte,“ takto jsme se navzájem motivovali a podporovali, co to jen šlo.

Bohužel pro nás za pár dalších chvilek soupeř srovnal a nám bylo jasné, že následující chvilky pro nás budou opravdu horké. Následovalo lehké zatlačení FC Forejt do defenzívy, ale faul hostujícího útočícího hráče nám dal šanci rozehrát standardku od naší branky. Té se ujal Štěpán a já jsem si pomyslel, je to dost daleko, ale tak třeba to dopadne. A vskutku, balón se snášel směr branka, já jsem vyskočil, balón mě netrefil, gólman na něj nedosáhl, a tak míč skončil v síti a my se mohli radovat z druhého gólu.

Vlasta popisuje, proč to zase nevyšlo.

Do poločasu se již nic významného nestalo, a tak jsme s relativním klidem o přestávce mohli probírat, co dál. Po poločasové pauze na nás soupeř pořádné vlítnul. Útok stíhal útok a obrana se vyznamenávala. Soupeř sice držel více míč na svých kopačkách, ale nebylo mu to nic platné.

Po osmělení v druhé půlce jsme převzali iniciativu my. Výsledkem byla dvě nastřelená břevna z kopaček Vlastíka, přečíslení a další šance či pološance, které jsme nedokázali proměnit. Po této naší smršti se opětovně začali o slovo hlásit soupeři a vše to vygradovalo skvělým zákrokem Lukáše, který nohou zachraňoval.

Po dalším intermezzu, kdy se nic moc nestalo až na několikero střídání, následovala jednoznačně nejhezčí akce, kterou soupeři nebyli s to vydýchat. Luky výkop, já hlavička na volného Péťu, Peťa z první a góóól. Další branka soupeřem otřásla a my už výsledek pohlídali až do konce.

Díky všem. Makáme dál, co to jen půjde.

Made by Vencános 313

VÝHRA S PUNCEM NEOPAKOVATELNOSTI

Forejt FC - Habet Praha FŇ 2:1 (po poločase 1:0)
text a fotky Petr Šrůta (Hochu, děkujem!)

Čtvrté kolo letošní podzimní Hanspaulky mělo pro nás, myslím tím Šrůtovic rodinu, příchuť neopakovatelnosti. Hned vysvětlím: za ty roky, po které sledujeme zápolení kultovního radotínského týmu, vždy po očku sleduji, ve kterých skupinách hrají naši jiní neradotínští známí. 

Před čárou i za čárou.

A tento moment nastal právě 3. 10. 2010, kdy FC Forejt měl bojovat s Habet Praha FŇ, kde chytá Kryštof Herrmann, kterého celá naše rodina zná o trochu déle než Radotín.

Na zápase ve Strašnicích na Junioru II. jsme s Leou plnili roli tolik žádaného publika, i když jsme přišli až po začátku. Pravda, Kryštofovi rodiče, naši letití přátelé, dorazili ještě později.

Přesto jsme nepřišli zřejmě o žádné důležité momenty. Obě mužstva v podstatě úspěšně bojovala s písčitým povrchem, naštěstí nepršelo. Obdivovali jsme „naše chlapce“, že byli schopni se orientovat na hřišti, na kterém nebyly vidět takřka žádné lajny. Je však pravda, že když šlo o to, vystřelit dlouhé míče, měl jsem pocit, že mnozí borci obou stran, jako by hleděli na hru tak jak já – přes teleobjektiv – stále přestřelovali skoro celé hřiště.

Ale pojďme se podívat na hru: viděli jsme Vlastíkovy obětavé zákroky v obraně i útoku a slyšeli jeho povzbuzování, Lukášovy robinzonády, Péťovy pruhované trenky a rychlé úniky, Štěpánovu hrdinnou obranu, nenápadnou Rádošovu práci ve středu hřiště i Václavovy překvapivé útoky a střídání, Lubošův rozlišovák přitahující akce soupeře jako rudá býka, no a Martinova vhazování a zrychlení. A také 1:0 v první půli po pěkné Péťově pozorovací akci míče, který soupeřův brankář neudržel. Soupeřova „klaka“ v ochozech nám sportovně poblahopřála!

Vyvážená kompozice.

V druhé půli to chvíli vypadalo, že všichni asi původně mysleli, že místo přestávky se už pojede domů a že už je to vůbec nebaví. Vzrušení bylo jen několik. Nejprve naše rodičovské radotínské srdce zaplesalo, když Martin nakopl ze střední dálky balon krásně přímo do brány – 2:0! Vyfotit jsem stačil jen míč, střelce vidělo jen levé oko. Tak se naši chlapci dostali do přímého kontaktu – publikum to oboustranně zvládlo.

Kombinační hra aneb volejfotbal.

Pak brankář hostí trefil výkop skoro před forejtskou svatyni a než si 244 stačila všimnout, přišlo ťuk a ťuk a už bylo 2:1, habeťské publikum se radovalo, a to tak, že hodně. Ke konci zápasu i sil se Habeťané snažili o power-play s nadávajícím brankářem v poli, ale přišly ty zmiňované Lukášovy robinzonády a Forejt počtvrté za sebou vyhrál! Zároveň je jasné, že v TOP 5 brankářů dále zůstává ve vedení jak brána, tak obrana.

Po skončení zápasu jsme sice zaslechli slova mužné sebekritiky, ale přesto: „Hoši, děkujem!“

P. S. Pokud jde o přiložené fotky, omlouvám se za nepohotovost, fotbal jsem fotil poprvé v životě a ke konci mi došla baterka. Proto jsem ani nemohl vyfotit nápis uvnitř budovy zázemí: „Místnost pro ukrývání osob“.

JIRKOVA ONE MAN SHOW

FC Forejt - Defect Praha 5:1 (po poločase 1:1)
text Řízek, fotky Kája

Senzační a nevídaný start má v nové sezóně nejnižší fotbalové hanspaulky mužstvo FC Forejt. V neděli tým zelených stárnoucích talentů dočista otočil utkání směřující k trapasu a podruhé se radoval z vítězství, tentokrát 5:1. Borcem na konec byl bezesporu Jirka, který dal čtyři góly a na jeden přihrál.

„Vy chcete hrát hanspaulku?“ zeptal se trochu nevěřícně a trochu, aby se ubezpečil, jeden ze soupeřů poté, co na hřiště nedaleko fízlovské školy dorazila naše první týmová felicie. Popravdě řečeno, nechtěli jsme – byla opravdová lednová zima, bylo po Péťově oslavě, soupeř vypadal mladistvě a běhavě a ke všemu jsme byli na místě zatím jen tři.

69. Rádošův typický 69 metrů dlouhý aut.

Svými čerstvými třiatřiceti lety byl totiž indisponován Péťa, jenž nám aspoň držel palce zachumlán ve spacáku v klubovně – to byla očekávaná absence. Ovšem nečekaně chyběl i hvězdný střelec z minulého kola Václav, který během neděle indisponoval sám sebe. Sice nám na sraz přinesl ukořistěný demižon s vínem, ale bohužel neměl formu ani na to, aby nám dělal trenéra či nehrajícího kapitána. „Já nikam nejedu,“ poznamenal na odchodu kamsi.

Nakonec se nás navzdory tomu sešlo poměrně dost, svou poměrně úspěšnou premiéru si odbyl Luboš a do sestavy se vrátil Vlastík, který předtím strávil tři hodiny rozbíháváním, aniž by to zanechalo jakoukoli stopu. Zato Defect Praha měl problém s dochvilností hráčů, a tak musel začít v oslabení.

Jenže místo našeho očekávaného drtivého tlaku se začala rýsovat blamáž. Přišla taková plácaná v naší obraně, po které se mi zlomyslnou tečí bůhví za co pomstil Rádoš, a parádním vlastencem ukončil mou jepičí neprůstřelnost. Aspoň mi pak po zápase věnoval mošt. Důležitější však bylo, že se krátce potom podařilo Jirkovi usměrnit můj výhoz a srovnat na 1:1.

TLAK. V prvním poločase jsme měli dokonce i vzdušnou převahu.

Náš tlak narůstal. Na bránu modrých mířila celá řada projektilů najmě od Štěpána či Matyáše, leč jejich gólman byl dočista neprůstřelný. Existují na to dva názory – buďto byl dobrej, nebo ho to pokaždé tak nějak náhoďácky trefilo.

Tak jako tak, skóre se neměnilo ani po jediné zajímavější střele soupeře v závěru, kterou jsem nevěda jak vytěsnil mimo. Druhá půlka začala nejlépe, jak mohla. Jirka vstřelil zvláštní gól doprostřed brány a vzápětí zakopl jediný míč přes plot do lesa. Mladíci chybovali v rozehrávce, nedostali se skoro za půlku a díky skvělé obraně v čele s neprostupným Pecenem bych si celou druhou polovinu býval mohl v bráně klidně kousat nehty, kdybych tedy neměl rukavice.

3:1. Marťas už neměl příliš prostoru pro omyl po perfektní přihrávce od Jirky.

 Zato asi čtvrthodiny před koncem naservíroval Jirka zleva Marťasovi míč před prázdnou branku a nedlouho potom sám zvýšil už na 4:1, takže bylo více méně hotovo a zápas se změnil v exhibici – a to převážně v one man show hráče s číslem 11, kterého obrana modrých nedokázala zastavit. Z celé řady dalších akcí se ale neujalo nic, brankář byl dál zarputile trefován, a až těsně před koncem Jirka proměnil můj dlouhý výkop ve svůj čtvrtý gól.

„My vždycky stíháme tak prvních dvacet minut,“ posteskl si po zápase jeden z hráčů Defektu. Doufejme, že i další soupeři budou podobného ražení. A že k nám třeba najdou časem cestu i ti fanoušci a fanynky.

ANATOMIE BOLESTI

Pot, krev, pády a šlapky
text a fotky Řízek

Sedmihodinový závod dvojic na horských kolech Albion Day by Night, který se jel v sobotu odpoledne a v noci - to vlastně docela dobře vysvětluje název - poblíž Dobříše, prověřil všechny zúčastněné. A nejvíc samozřejmě nás dva.

Jak taková sedmihodinovka vlastně funguje? V 15 hodin hromadně vyrazí všechny týmové jedničky na první okruh. Ledva ho za slabou půlhodinku projedou, předají štafetu druhému z páru. A tak dál až do úplného zblbnutí, které přichází s koncem závodu po desáté hodině noční.

Velmi kvalitního spolujezdce mi letos dělal Milan Kučera (ten Milan od Hanky K.), naše nepříliš trénované postavy nakonec náročnou jedenáctikilometrovou trať objely každá sedmkrát. To stačilo na 21. místo z 31 mužských párů, byť to dlouho vypadalo na lepší klidný střed – jenže technika byla proti nám, Milan v předposledním svém kole píchl a dlouho vyměňoval duši. Ale hlavně, že jsme dojeli, říkal jsem si dnes kartáčkem vymývaje z rozbitého kolena dobříšský štěrk. Ostatně jediný poražený byl čuník, který padl ještě před samotným závodem, jehož průběh strávil na rožni.

Poetika sedmihodinovky padá na trať se soumrakem. To borci v barevných trikotech rozmístí na řídítka a přilby často důmyslnou soustavu světel, aby v lese trefili a aby při brutálním technickém sjezdu z vrchu Kazatelna, s nímž je potíž i za světla, zvýšili své šance na šťastný návrat do depa k čuníkovi. Svítil jsem i já, ale před sebou jsem viděl prakticky jen svůj vlastní stín, jak se v kopci lopotí, funí a téměř se nehýbe z místa. Světlo proniklo jen na kraj zorného pole, takže jsem spatřil zajíce a celou řadu hub. To proto, že mě nějací vykukové dojeli a využili mě coby světlušku. Jejich čelovky pak ze mě samého vytvořily stínítko.

„Sorry, mám křeče, rychlejc to už nejde,“ křikl jsem za sebe, kde jsem tušil konkurenty. „To nevadí, dobře svítíš,“ přilétla drzá odpověď. Mé sedmé kolo byla mizérie. Tekla ze mě krev z pádu v minulém kole, křeče se zakusovaly do netušených míst. A záda! Chuť zastavit, aspoň na chvíli, proklepat nohy a odpočinout narostla do nevídaných rozměrů. Jenže jsem věděl, že nemůžu, už bych se nerozjel. Nejvyšší místo okruhu se blížilo, byť hrozně pomalu. Minulo mě pár závodních koní v strakatých dresech, a když jsem se konečně přehoupl přes vrchol Kazatelny, věděl jsem, že mám pro letošek vyhráno a že už mě čeká jen prase. Že ještě jednou spadnu, jsem netušil, ale to k tomu tak nějak patří. Jako i to, že jsme v tombole jako asi jediní nic nevyhráli.

DAY BY NIGHT 2010– týmový zápisník Milana a Řízka, kolo po kole.
15:00 start, vyráží Řízek
15:25 +25‘ Rozjel jsem to idiotsky rychle – ale nemůžu za to. Jel jsem v těsným závěsu za nějakou skupinkou. Spíš než ten krpál mi vadilo to mírný stoupání. Bacha na ten sjezd – příkopy a hlubokej štěrk. (Ř.)

15:53 +27‘ Jel jsem na pohodu, nikdo mě nepředjel, borci jsou dávno vpředu.:-) Unikají mi přesné časy, kdy jsme střídali, navíc jsem si zapomněl vynulovat tacháč. Musím na to dávat bacha, abych věděl, kdy střídat. Trať OK, ale nepříjemný sjezd. V lese v brýlích tma.:-) (M.)
16:20 +27‘ Dávám banán. Jel jsem celou dobu ve skupince – jednou se mi podařilo blbě odbočit, tak jsem se musel vracet… Byli to docela rychlíci, ale střídali jsme se. Ujeli mi až tady na konci na asfaltu. Počítám, že když pojedu sám, budu pomalejší. Určitě už to nebudu hnát jako v prvním kole – na to nemám. Jinak zatím vše OK. Bacha na ožralýho chlapa u obory, je agresivní. Ale snad ho jeli městští policajti někam uklidit. Prý je to místní blázen. (Ř.)

16:48 +28‘ Taky banán a energy gel, co jsem našel doma. Nestačím jenom jedné holce – je dobrá. Navíc mi jde tachometr o dvě minuty pozadu – už jsem to spravil. Čekám tě kolem 17:15, snad to stihnu. Olej u stojanů na zemi v tašce. (M.)
17:16 +28,30‘ První trošku krizička v kopci na Kazatelnu. Dlouho jsem jel sám, pomalu stahoval chlápka v dálce. Pak se kolem mě přehnali v kopci dva borci a dojela mě skupina, kterou jsem pak táhl. Cítil jsem křeče, už to bude jen horší.:-) (Ř.)
17:43 +28' Předjeli mě tři borci zepředu a zmizeli.:-) Snažím se s někým držet, ale moc už to nejde. Roztáhlo se to a nohy začínají bolet. (M.)
18:13 +30‘ Tohle teda už bolelo. V první části jsem se parádně vyvezl za nějakým rychlíkem, ale jakmile přišel kopec, ztrácel jsem. Na Kazatelnu jsem stoupal tempem 9 km/h, a to si myslím, že mi tachometr ještě fandil. Budu se snažit už nezpomalovat, ale bude to těžké. Bolí hlavně záda. (Ř.)
18:43 +30‘ Jel jsem celou dobu sám. Udržet to bude těžké. (M.)
19:13 +30‘ Lepší kolo než předtím (pocitově). Prvních 5 km jsem vlál na konci skupiny, pak mi v kopci pláchl. Pokecal jsem se svým loňským parťákem a šla tu holka, co měla na prsou nápis „Nejlevnější ve městě.“ Jinak bolest zad a hlad. Krmím se tatrankou, banánem a melounem, to mi bude dobře. Máme to rozjetý na 14-15 kol. (Ř.)

19:43 +30‘ Jedu těsně před křečemi, dávám 1 světlo a přinesu karimatku (na střeše auta). (M.)
20:15 +32‘ První pád – předjížděl jsem ve sjezdu pomalou holku a spadl jsem předním kolem do toho vymletého příkopu. Jsem odřenej na lokti a mám rozseklý koleno. Škoda pádu, měl jsem to zase na 30. Jdu montovat světlo. Jo a po 9. kole jsme byli 13.! (Ř.)
cca 21:06 +51‘ Milan asi tři kilometry před cílem píchnul a potmě musel vyměňovat duši. To proto mu nebylo do řeči.
21:41 +35‘ Další pád na úplně stejném místě. Viděl jsem zajíce. Jinak děkuju moc za to, že jsi jel. Mám dost, ale užil jsem si to maximálně. Snad i ty. (Ř.)
cca 22:20 Milan dojíždí do cíle a vyrážíme konzumovat prase.

HANSPAULKA NA HANSPAULCE

FC Forejt - ZAK Praha 1:0
text a foto Venál

Po „krásném“ zjištění naší situace v tabulce – ano, drahý čtenáři, jsme poslední, tedy byli jsme poslední – jsme se vydali hrát další kolo naší, vaší, mojí, tvojí, jeho, její hanspaulky.
Sraz v Radotíně klasicky připomínal scházení se švábů na pivo, nicméně po pár minutách jsme byli komplet a mohli vyrazit na hřiště směr Praha 6 Hanspaulka.

Zápas v podstatě probíhal v naší režii. Jeden útok střídal další a na soupeřovu bránu se valila jedna nebezpečná akce za akcí. Naštěstí netrvalo dlouho a jedna taková nebezpečná akce se vyvinula tak, jak jsme zrovna potřebovali, a to gólově. Ano, byl to náš v této sezóně takřka nepolapitelný a nedostižný střelec – mistr placírka Rádoš. Opět prokázal svou kvalitu a zavěsil.

Bohužel po gólové situaci jsme místo fotbalu až moc napodobovali lidské činnosti typu paličství, hrobařství a mnoho dalších disciplín, ale ne a ne se vrátit k vykonávání fotbalu. Akce, střelba to všechno jsme měli, ale furt nepřicházely další pojišťovací góly.


Naštěstí pro nás soupeř nevsítil žádného fíka, a tak jsme se mohli radovat z hubeného vítězství jedna nula, a mohli tak opustit poslední místo ligové tabulky.

Co se našeho výkonu týče, nebyla to žádná diskotéka ani hitparáda. Po devadesáti jedné a půl střelách, kdy tak tři šly na bránu, nás ke konci soupeři občas přehráli, ačkoli jejich věkový průměr byl skoro takový, jako náš věkový součet. A to tam byl i Vlasta. Dá se tedy říci, že jsme vyhráli zaslouženě.

Tak zase někdy.

Made by Vencán 313

MISTŘI!

O fotoalbu pro beznadějné sportovce
fotky a text Řízek

Sobotní odpoledne na škváře. Prach nebo bahno, vítězství a prohry, ostré strkanice s podobně tělnatými soupeři a nadávky rozhodčímu. Pak pivo a domů.

Víkend co víkend se už několik generací pražských chlapců, jejich otců a i jejich otců k ženám, matkám a milenkám vrací pokopáno. Fotbalová Hanspaulská liga totiž umožňuje sportovat skutečně všem, ať už je to dobře, či nikoli. I když už škvárová hřiště vymírají a s nimi i čistě hospodské týmy, jedna věc zůstává neměnná. Všichni jsme mistři. Svým způsobem.

--------------------------------------------------

Takový nějaký nablblý text bude doprovázet soubor mých fotek z Hanspaulky, až vyjdou knižně. Teď se možná směješ, ale tahle doba je v lecčems skvělá: například kterýkoli hlupák s kreditní kartou a přístupem k internetu (žádná další úskalí mě nenapadají) si může za pár stovek vydat svou vlastní fotoknížku. Třeba i v nákladu 1 kus – což je můj případ.

Ale dřív, než mi ze Spojených států publikace přijde, posílám vám ochutnávku. A ještě dovysvětlím, proč tohle celé vzniklo.


Před časem se na naší škole konal tradiční workshop se slavným francouzským válečným fotografem Patrickem Chauvelem. Zúčastnil jsem se i já. V jeho rámci jsme měli fotit na vybrané téma, a já jsem si nakonec prosadil právě tohle. Netvrdím, že je to bůhvíjaká podívaná, ale když už jsem nad tím strávil tolik času, ať to taky někdo vidí.

Mistři!

VELKÝ COMEBACK

FC Forejt - O106 Beer team 4:2 (po poločase 3:0)
text Venál, foto Radim

Jak se to tak někomu poštěstí či spíš nepoštěstí, člověk muže být zraněn. Mně se zrovna nepoštěstilo, a tak jsem prakticky celou sezónu FC Forejt chyběl. Nejprve se ozval kotník a pak mě skolila nějaká rádoby vepřovka, a tak kluci na místo toho, aby využívali mých služeb, setkávali se spíše s mojí kritikou, taktickými radami a pokyny. Zlom ovšem nastal při posledním zápase letošního ročníku 8 G. ligy. Velký comeback se stal konečně skutečností.

„Ahoj kluci, nepůjčíte nám prosím jeden ze svých míčů?“
„Jasný, si ho klíďo půjčte.“

Jakoby ona prosebná věta pronášená jedním z našich protihráčů těsně před začátkem zápasu předznamenávala průběh prvního poločasu. Ve skutečnosti jsme jim míč moc nepůjčili. Na hřišti FC Forejt dominoval nahrávkami, nebezpečnými útoky, skvělou obranou. Ano, to vše byl v prvním poločase FC Forejt.

Tato naše převaha vyvrcholila hned třemi góly, na které soupeř neměl možnost v první půli vůbec zareagovat. Postupně se trefili Štěpán, Marťas a Rádoš (mistr placírka). Jako by nás ti kluci chtěli znovu poprosit o to, jestli jim půjčíme balon.

Krásný poločas ovšem na můj vkus asi až moc narušila přestávka. Po přestávce se změnil obraz hry a byli jsme to my, kdo jako by žadonil o to, aby nám půjčili míč. Zkrátka jsme si mysleli, že už nám nic nehrozí, že jsme jim dali co proto, nevím. Ovšem soupeř nám v druhém poločase nasázel hned dvě branky a hned bylo o co hrát.

Najednou to byli soupeři, kdo určoval tempo hry, a my byli ti, co tahají šňůru za její kratší konec. Naštěstí pro nás nám vyšel jeden brejk a Matyáš nezazmatkoval, podíval se jak, stojí gólman a podél jeho levačky a tyčky tam vstřelil gól na 4:2 a bylo, jak se říká, vymalováno.

Hodnocení hráčů:
Luky – To, co měl, to chytil, za góly nemohl. Po zranění sice nějaké balony nechytal, ale vyrážel, ale to je normální. Hodnotím za 2.
Rádoš – Mistr placírka. I když jsem na pár zápasech nebyl, fakt, že Rádo kope v podstatě jen placírkou, se nezměnil. Jinak dost solidní výkon – bránil, útočil, dal gól, jen tak dál. 1-
Kajetán – Pro mě osobně zůstal trošku za očekáváním, jinak nahrávky rozdával střelba jak takž, obrana solidní. 2-
Pecen – Štěpán může hrát kdekoliv a stejně gól dá. Tuto sezónu hraje posledního a jde mu to. Odbrání, stihne zaútočit, nahrát do nebezpečné situace, dá i gól proto 1.
Marťas – asi společně s Kájou nejvíce naběhaných kilometrů. Hrál důrazně, zakončoval, nahrával, nemám moc co vytknout, vlastně mám, ale to si nechám pro sebe. Hodnotím 1-.
Pája – Pája nebyl zas tak moc vidět, nicméně svoji kvalitu prokázal hned na začátku, kdy sebral balón soupeři a rozehrál akci, která bohužel neskončila gólem, ale byla dost nebezpečná. Jinak hodnotím 2-.
Matyáš – Maty je výkyvář; jednou mu to sedne líp, podruhé hůř. Od útočníka se čekají góly, a to on splnil. 2.
Vlastík – Překvapení posledních zápasů. Velké zlepšení z kopaček Vlastíkových se z nedělního tartanu dokázalo přenést i na páteční umělku. Vlasta solidně nahrával, měl dokonce i dost dobrý výběr místa, ale rychlost a zpracování… s tím si furt tak lehce rady neví. Ostatně i já s tím mám problém. Hodnotím 1-
konečně Já – po dlouhé pauze jsem byl schopen hrát solidně jeden poločas. Ovšem Vlastíkovu nahrávku před bránu jsem využít měl a to samé i po změně stran, když jsem se octnul opět před bránou soupeře. Tentokráte nahrávka z kopačky Štepána. Hodnotím se za 3 mínus, jsem kapitán a útočník, tak podle toho musím hrát.:-)

"HLAVNĚ ŽE STŘÍDÁTE PO 7 MINUTÁCH"

Forejt FC - Rebelové 3:1 (0:0)
text a foto telefonem Řízek

V sobotním téměř fotbalovém utkání jsme byli favority, ačkoli jsme na tom v tabulce byli hůře. Paradoxní situaci způsobil komunikační zkrat vedoucího našeho klubu. Ten jouda zařídil povinné pískání tak spolehlivě, že nám kvůli neúčasti námi delegovaného rozhodčího boží ruka svazu sebrala z našeho i tak hubeného zisku deset bodů. Protože nejsme Juventus, rázem jsme se octli poněkud pod nulou.

A když už jsme u těch rozhodčích, něco takového jako v sobotu jsem ještě neviděl. Sudí, jež do Vysočan dorazili dokonce ve větším počtu, než bylo nutné (s opicemi na zádech), zastínili výkon všech našich borců – a že se nás nesešlo zrovna málo, postavili jsme celé dvě pětky. Ty si však moc nezahrály. Do úvodních minut naskočila Václavova formace, kde operoval i nečekaný host a někdejší bomber Štěpán, a už od počátku jsme měli převahu.

Soupeř předváděl výkon hodný předposledního místa nejnižší soutěže na světě, a tak jej papírově silnější druhá lajna okamžitě dostala pod velký tlak. Zvlášť Pavel a Rádoš byli prakticky všude, překvapivě dobře hrál Vlastík. Ale góly zase nikde.

Jenže to bylo naposledy, co se v prvním poločase tito borci dostali k míči. Pomatený arbitr během dalšího střídání z neznámých příčin odpískal konec první části v době, kdy ze stanovených třiceti minut utekly přibližně dvě třetiny, jestli vůbec. Vzbudilo to univerzální bouři nevole. Taky jsem něco pokřikoval (ale nic jsem neházel!), nešťastník se musel hodně ovládat, aby na mě neposlal ochranku, či aby mi sám nedal přes držku nebo žlutou.

I druhou půlku jsme začali lépe. Matyáš krásnou uličkou vyslal Václava, jehož kosořský dloubák skončil na břevně. Pak naši forvardi během pár vteřin trefili třikrát tyčku, nenapadlo mě, že je to možné. Další zvláštní situace nastala za chvíli, když Vlasta, kanonýr s periodicitou Halleyovy komety, po prvním kolapsu kolegy brankáře otevřel skóre. Neměl to tak těžké, v brance v tu chvíli nikdo nestál. Naše lavička se dobře bavila výkřiky Gól do šatny! a Pískej konec. Úsměvné bylo i žluté napomenutí soupeři, kterého loktem sestřelil Honza a který si posléze dovolil stěžovat. Neměl to prostě dělat.

Je to asi zákon schválnosti, ale i tentokrát se v týmu našel jedinec, jehož um výrazněji vyčníval nad jinými, a na nás to stačilo. Hráč se šestkou na zádech nejenže obešel všechny hráče, navíc přidal i pěkný gól. Vyrovnání však nebolelo dlouho; sice jsem se divil, že roh zahrává Rádoš a že placírkou, ale gólman s jeho nahozením před branku uctivě couvl za čáru. Několik minut před koncem navíc stejným stylem vypálil zdálky, a protože Vlastík dělal brankáři neprůhledný paraván, bylo to 3:1 a my měli dvě kola před koncem na kontě už pěkné -2 body.

„Hlavně že střídáte po sedmi minutách,“ procedil po zápase sudí, když jsme znovu otevřeli téma redukované první poloviny, a naprosto nás utřel. Na to se fakt nedalo nic říct. A nějaká kloudná a úderná odpověď mě nenapadla doteď.

SLÁVA!

text a foto Ř.
aneb Jak jsem fotil vítězství

Běží pátá minuta prodloužení rozhodujícího zápasu, který musel určit vítěze boxlakrosové ligy. Na počitadle, jež každému týmu neúprosně odkrajuje čas na útok, zbývá poslední vteřina. Domácí kapitán Petr Poupě tou dobou asi ještě netuší, že se bude o pár hodin později svlékat a polévat šampaňským stoje na barovém pultu. Anebo se na to naopak už těší, a právě proto míří přesně.

Přesněji tak přesně, že se o zlomek sekundy později síťka za panem Malinou zavlní v bocích, vklouzne do ní míček jako podměrečný, ale přesto ceněný (zlatý) kapřík a časomíra se zastaví. A propukne jásot. Aspoň tedy v řadách domácích hráčů a příznivců – jistě nejen já jsem se obával, že tu prodlouženě mrzneme zbytečně a že stejně zase vyhraje Jižňák gólem nějakého Kanaďana, nebo že to Došlý nějak u rozhodčích uhádá.

Fanoušci hostí vypadají sklesle – umlkl i nápaditý chorál Jíížnííí Měěěsto! Jíížní Měěěsto! a i jeho pravidelná drsná rebelující odpověď asi sedmiletého chlapečka na radotínské straně To je těsto! Na hřiště, na němž nyní probíhá objímání vítězů, zvláště pak šťastného střelce, vnikají první fotografové. Hrazení přeskakuji současně s panem „Šemíkem“ Sedlákem. Do nosu praští kromě nepopsatelné a možná i zcela imaginární vůně vítězství i těžký odér zpocených těl, jako by si obě mužstva předsevzala, že se nebudou mýt, dokud ten titul nevyhrají. Ten pocit v nose na chvíli upozadí i tradiční hnědouhelné dýmovnice místních komínů.

Běhám po hrací ploše ve snaze zachytit aspoň kousky z mozaiky radosti. Ukazováček skoro přimrzl ke spoušti, bleskům se v takové zimě nechce z přístroje. Přesto fotím a zabírám v širokém úhlu velikou slávu, kterou teď staronoví vlastníci mírně ošuntělého poháru prožívají. Zářící oči hráčů – vesměs červené. Červené vlajky nad hlavou. A hlavně pohár. Protože co je vítězství bez poháru? Jen lastura bez perly, podmírákové pivo či Jižní Město bez paneláků.

A pak, když reflektory nad stadionem zhasnou, hráči a jejich nadšení se přelijí do sousedící restaurace. To zas bude v alejích nablito! Jen sdělovací prostředky mají prozatím smůlu, oslavování si musí ještě zasloužit. Utíkám domů rozmrznout, dopsat článek a vybrat fotky pro privilegované čtenáře významných světových médií lcc-radotin.cz, lacrosse.cz a později i Řízkových stránek a Novin Prahy 16.

A, jak by řekli mí spolužáci, sívíčko se plní.

TVAR VÍTĚZSTVÍ

Tvar VD - FC Forejt 0:6 (0:1)

text Zdenda, archivní foto Ř.


Druhé představení forejtovských borců přineslo opět šest gólů. Zápas byl jednoznačný už od samého počátku. Před ním jsme si totiž poctivě a upřímně vyjasnili minely z minula a do zápasu šli pro dva body. Naše souhra ze začátku opět lehce trpěla, jakoby se Forejt musel vždycky rozjet jako diesel. Pak se ale kombinační možnosti týmu v zeleném ustálily na zavedeném standardu, a tak jen smůla byla tím důvodem, proč do půle padla jediná branka.

O tu se postaral Štěpán, který byl očividně při herní a gólové chuti. O přestávce si nikdo z nás nemohl stěžovat, každý odvedl fortelnou práci hodnou hráče vyšší ligy, než jakou tuhle sezonu hrajeme. Po pauzičce se rozjel brankostroj, hoši protivníka se pomalu ani nemohli seznámit s tvarem míče, meruna byla pořád s námi. Gólmanovi soupeře budiž útěchou, že v prvním poločase jsem ve volné chvíli vysbíral nějaké ty kamínky ze škváry před bránou, a tak se nemohl bát jít ostře na zem.

Co už mu na radosti rozhodně nepřidalo, byl druhý gól Štěpána, trefy Matyáše, Venála a Péti, mám za to, že se trefil i Franta. Na rovinu přiznám, že už nevím přesně, z opačného konce hřiště se mi holt nechtělo tolik napínat oči. Na co jsem naopak čumět musel, bylo vzepětí protivníka před koncem zápasu. Za stavu 0:4 se Tvar rozhodl, že akutně hrozí kanárek, a když ne zápas, tak alespoň jedna branka by mohla vyjít. V krátkém sledu jsem tak musel – a i když se s tím dobře chlubí, tak bych byl na hřišti nejraději do počtu – předvést několik kvalitních zákroků. Hráči soupeře se snažili střílet do šibenice, zjevně nepoučeni Štěpánovým po zemi jdoucím návodem z prvního poločasu.

Ten také předem vyvrátil možné pozdější spekulace, že hřiště jde z kopce, protože po chvilce přetahování s několika šancemi soupeře se zase hrálo jedním směrem. Záhy jsem si tak mohl upřímně zakrákat, když se pošesté radoval FCF. Byl to atraktivní zápas, jediný divák v podobě správce hřiště musel být spokojen. Forejt vehnal slzy do očí soupeře šestigólovým nášupem, který by rozhodně mohl být ještě letos překonán. Ukázali jsme, že góly umíme dávat i bez šťastných náhod, a to v množství větším než malém. Jenom škoda, že naši radost asi příliš nepřijali doma. Ona se totiž škvára špatně pere. To jenom tak na okraj.