VYLOUČEN HRÁČ ČÍSLO 8.

Potížista si vylil srdíčko
text Řízek, foto VFN, scan Citrón, design matka Příroda.

Čekali jsme přes čtyři hodiny, ale stálo to za to.

V bílém sále vedle sebe stála křesla se zrcadly a kolem nich kmitaly kadeřnice v rouškách a bílých pláštích. Ohromen - nejsem v tomhle typu provozoven štamgastem, naopak je nevyhledávám ani příležitostně - jsem usedl do jednoho z nich a pohlédl se zájmem na rentgenový snímek číchsi totálně křivých zubů. Hehe, to je ubožák - jak mu ta jedna osmička roste úplně šejdrem (kudy si myslí, že chce vylézt, když tam má ty další zuby?) a ta druhá, asi naprosto zmatená, dokonce horizontálně, přesně podle vodováhy, ty jo, viděli jste to někdy? Tak to mu nezávidím.

A když na mne došlo a fotka zůstala stejná, došlo mi, že je zle. Doktorka měla pichlavé hnědé oči a ještě o něco ostřejší injekci. Zatímco jsem si prohlížel arzenál zajímavých nástrojů, s tišícími slovy "nebojte, bude to sice nepříjemný, ale nemělo by to moc bolet", kterým jsme oba nedávali žádnou váhu, ale zaznít musela, zmáčkla cisternu ve svých rukách a má tvář měla začít odumírat. A pak ještě několikrát, protože se tak nedělo.

K řezání do dásně žena použila cosi, co se podobalo obloukové pile, a tak se nebylo lze divit, že mě soustavně nabádala, abych otevíral ústa. A kdo by se také divil mně, že jsem neustále zavíral, když přišly na řadu (v postupném sledu) pneumatické kladivo, vidle, zkusmo sikovky - nic -, tak zas kladivo, dlouho, moc dlouho - a nic. Pak mi doktorka vecpala do úst zahradní traktor - zase nic -, potom přišly a potupně odešly autojeřáb, skrejpr a mulčovač. A když už to vypadalo, že odpadnu já či lékařka, ale rozhodně ne osmička, odkudsi se vynořil armádní vyprošťovací tank, zpocená bruneta vytáhla na světlo pokřivený a naprosto zbytečný zub a já jsem se mohl oddat konejšení trpělivé blondýny.

Nicméně zalíbilo se mi tam natolik, že tam teď chodím každý den. Dobře, tak já už končím a jdu fňukat do polštáře nebo facebooku.

-------------
Něco na pobavení na závěr. Citrón má nejmenovaného kamaráda přibližně jeho věku (11 let), s nímž hraje tenis. Jeho babička ho onehdy při zápase poslala se stokorunou do bufetu, ať si koupí nějaké to občerstvení. Nadějný tenista se vrátil s padesáti pendreky.