Stalo se mi to poprvé a bylo to divné: nepoznal jsem vlastní dceru.Zazvonil jsem, v jesličkách mi tety zabzučely a pak se proti mně s voláním "Mami, mami!" vyřítilo dítě sice obdobné tomu našemu, ale něco na něm nesedělo. Hedin tradiční a naprosto charakteristický účes a la Boris Johnson nebo Čapí hnízdo byl ten tam, běžící dítě mělo místo něj v neposedných vlasech důmyslnou konstrukci ze sponek a gumiček.
K mému chvilkovému váhání, jestli mám zvedat do náručí potenciálně cizího potomka a co by tomu řekli naši a jeho lidi, pravděpodobně přispělo i to, že dívka volající Mami, mami byla zcela jinak oblečená než ta, která ráno volala Neci, neci, když jsem ji tam odvedl. Prý si Hedinka do něčeho mokrého sedla, takže ji tety celou převlékly.
To, že jsem (už i) ve školičce zanechal dojem asociálního imbecila ("Vy jste ji dneska ani nevítal," vytkla mi vrchní teta), mělo ještě jednu příčinu. Byl jsem totiž celý den u vytržení a tak trochu mimo, neboť mi nad ránem přišly peníze a musel jsem o tom přemýšlet. Taky jsem přemýšlel, co s těmi penězi udělám.
Byly to peníze z úrazového pojištění, konkrétně trvalých následků fotbalového turnaje novinářů, kdy mě spoluhráč David rozchytal tak důkladně, až mi odlomil kus kosti z posledního článku prostředníčku (ale turnaj jsem dohrál).
Nezhojilo se to úplně dobře a ani operace se bůhvíjak nepovedla, prst je křivý a poslední článek nejde ohnout. Dopady to má dle mého značné (od nejdůležitějších po nejméně podstatné): při bowlingu mi padá výrazně méně striků, v malém fotbale jsem se přesunul z branky do útoku a jsem k smíchu, když hraju na kytaru, nezdržuju sebe ani případné posluchače vybrnkáváním a místo pěti prsty (celkově) píšu na klávesnici už jen čtyřmi – tudíž toho napíšu o pětinu méně, což je ambivalentní. Když někoho na dálnici prostředníčkem odkazuji do patřičných mezí, vzbuzuju spíš soucit.
Před dvěma lety si i pojišťovna uvědomila, že můj prst pravděpodobně žádný zázrak nespasí, a tak mě informovala, že za dva roky se na dálku potkáme znovu (co kdyby přece jen) a zúčtujeme spolu. Celé ty dva roky jsem jí pochopitelně dál posílal pětikilo měsíčně.
O dva roky později přišlo poštou spoustu formulářů a nějak nebyl nikdo, kdo by je mohl kvalifikovaně vyplnit. Po několika měsících tápání, ignorování, dovolených a připomínání jsem přes známého sehnal plastického chirurga, protože k pachateli operace se mi úplně nechtělo. Ten mě ještě poslal pro zprávu na rehabilitaci, kam jsem chodíval. Ta mě stála čtyři telefonáty, jednu návštěvu ordinace a 450 korun.
Do Motola na plastickou chirurgii jsem jel (o berlích, ale to je zase jiná story) dvakrát (čtyřikrát jízdenka za 30 korun); poprvé jsem to vzdal, protože přede mnou čekalo zhruba dvacet lidí.
Napodruhé jsem se radostně vracel snad se vším, co jsem potřeboval - už mě čeká jen poslední fronta a doporučený dopis na centrálu pojišťovny, protože jinak než papírově to samozřejmě nejde. Sympatický plastický chirurg navíc za vyplnění nic nechtěl, ale klesl u mě tím, že vyslovil uhozenou prognózu, že mi pojišťovna pošle pár set korun.
A byl úplně mimo, protože mi přišlo celých 2500 – 1 % z pojistného plnění.
Užili jsme si je hezky; koupil jsem plnou nádrž nafty a dvě kafe.
Člověk nemusí být bůhvíjaký počtář, aby mu z toho vyšlo, že se tahle operace – ať už mluvíme o Davidově rozchytávání, zdrátování v Thomayerce či nekonečném papírování – tak úplně nevyplatila.
Na druhou stranu se to dá brát pozitivně: z 99 procent jsem vlastně celý a zdravý. A kdo to v sedmatřiceti může říct?
Navíc to dítě, které jsem si odvedl ze školky, bylo opravdu to správné. To nejsprávnější.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat