NA SCESTÍ

Druhý den alternativní (rozuměj nelegální) léčby nevyléčitelné nemoci začal vyhublý kocour jíst. A to ve velkém stylu: granule i kapsičky jakékoli značky v něm mizely podobným způsobem, jako když se někde po dlouhých deštích sesune půda, otevře se země a bahno pohltí domy, zaparkovaná auta, stromy i lidi. Nedalo se to zastavit.

Ať už v těch podezřelých ampulích bylo cokoli, očividně to fungovalo. Třetí den sám vyskočil k nám do postele a vrněním nám chtěl možná říct: "Hele, já vím, že kvůli mně v tom bytě, který chceme rekonstruovat, budeme asi muset vařit na dvouplotýnce, ale jsem rád, že do mě ty neskutečně drahé injekce bodáte, protože i když mě to vždycky strašlivě irituje a jsem až nedůtklivý, je mi potom celkem dobře."

Čtvrtého dne se mi při ranním vakcinačním rituálu třásla ruka nad kočkou i kočka pod rukou natolik, že drahocenná látka se snadno zapamatovatelným názvem GS-441524 skončila k velkému Pepanově vzteku na jeho srsti. Jehla prostě prošla kůží tam i ven. K mému vzteku jsem musel načít další lahvičku v ceně hezkých běžeckých bot. Bylo to poprvé, ale určitě ne naposledy – jeden z nejdražších piercingů v okolí opakujeme zhruba jednou do týdne.

Do konce kúry nám chybělo už "jen" osmdesát dní. A další tři měsíce pozorování, jestli se nemoc nevrátí.

Přesto jsme hned zkraje museli vyřešit další problémy. Třeba sehnat léky. A to rychle. Zbývala nám zásoba tak na dva dny, pokud teda zase nebudu cintat.

Bylo potřeba se více zorientovat v československém společenství zoufalých chovatelů bojujících s felinní infekční peritonitidou. Zdálo se, že v něm fungují nejméně dvě znepřátelené kliky, jejichž prostřednictvím sem ty léky, resp. potravinové doplňky, z Číny putují.

Pokusil jsem se v novém prostředí chovat tak, jako kdysi nejmenovaný kamarád, když chtěl být zadobře s oběma znesvářenými partami na táboře: v průběhu večera pravidelně přecházel od jednoho táboráku k druhému. Nejsem tak úplně diplomat, ale podařilo se. Zkrátka, přišla nám zásilka z ciziny, průhledné lahvičky s čímsi byly v krabičkách snad od pleťové masky (mazané!). A jedeme dál.

A brzo nastal další problém. FIP se oficiálně léčit nedá, a proto ani nesmí. A není divu, že s tím většina veterinářů nechce nic mít, protože se a svou práci mají rádi. Tak třeba klinika, kde Pepanovi fipku diagnostikovali, se s námi velmi zdvořile rozloučila s tím, že tady máte kortikosteroidy a přijďte, až nebude moct dál jíst a dýchat, pak ho uspíme. A popřála nám hodně štěstí. A já to vůbec nekritizuju, zcela je chápu. Jenže když už je člověk na scestí, potřebuje komplice. V tomhle případě aspoň k tomu, aby erudovaný člověk čas od času nabral zvířeti krev a prozkoumal, co se děje v jeho hrudníku. Jestli se koronavirus už má k odchodu, či nikoli.

Naštěstí jsme s pomocí části československých milovníků smrtelně nemocných koček našli skvělou a ochotnou lékařku na až nečekaně luxusně vybaveném pracovišti. Čekal jsem nějaký underground, místo toho samý chrom, úsměvy, ploché obrazovky a dezinfekce. Chudák Pepan se nicméně v čekárně třásl jako kdekoli jinde. Při druhé návštěvě pro nás měla lékařka samé dobré zprávy a jednu špatnou: Krev skoro v normálu, výpotek z hrudníku takřka zmizel. Ale vy musíte zmizet taky, protože šéf tu nechce žádné pacienty s FIP léčené pomocí GS.

Tak jsme byli zase bez doktora, ale s nadějí, že vše, co společně zažíváme, má ve střednědobém horizontu nějaký smysl. Kocourův stav se nadále zlepšoval, když si odmyslíme léze a vylízaná místa na jeho kůži. To je ovšem zcela v souladu se zkušenosti jiných experimentátorů. Zvíře si opět začalo nesměle hrát – na dvanáct lidských, tedy mnohonásobně víc kočičích let slušný výkon.

A nakonec jsme našli i dalšího veterináře-spolupachatele. Pepana ve vsi za Prahou prohlédl po první třetině kúry tak důkladně, jak bych chtěl, aby na garančních prohlídkách kontrolovali naše auto. "Vy jste ho doma našteloval, ne?" komentoval výsledky kocourovy krve, šprtsky srovnané v referenčních hodnotách. Koronavirový výpotek téměř zmizel. Zvěrolékaři se ale velmi nelíbí kocourova slezina a mízní uzliny. Ale to prý teď počká. "Když to funguje, pokračujte," uzavřel a my pokračujeme a doufáme.

text a foto Řízek

POZITIVNÍ KOCOUR

O víkendu bylo v bytě tíživě ticho a prázdno. Marně jsme čekali, že se odněkud vynoří a provede nějakou svou typickou hovadinu anebo roztomilost, či že jen tak ze zlomyslnosti nad ránem zabouchne dveře na záchod, aby nás vzbudil. Nic takového.

A bylo pondělí. Z veteriny volali, že se kocour přes víkend díky energii z kapaček a nosní sondy dokázal částečně sám najíst. A pokud chceme, můžeme si ho vzít domů, protože teď tam s ním stejně nic nevymyslí. Chceme!

V autě mi vyhublý Pepan vylezl nejdříve na sedadlo, kde ležely špatné lékařské zprávy, pak na klín, protože jsme rebelové. Doma se (radostně?) rozběhl po dlaždičkách tak zběsile a nemotorně, že mu zesláblé nohy ujížděly.

Anebo to nebyla nemotornost, ale mimořádně závažná neurologická varianta infekční peritonitidy koček (FIP) – za víkend jsem prostřednictvím Googlu a Wikipedie vystudoval veterinu, takže jsem byl plný nových úzkostí. Pak jsem se na sebe zlobil: vždyť my ani nevíme, jestli tu FIPku má.

Výsledky kocourových testů pořád nebyly. A nebyly ani v úterý. Zatímco vzorek jeho krve ležel někde v německé laboratoři pod mikroskopem, jeho chuť k jídlu a asi i do života opět rychle slábla. Pepan nikdy nepočkal, až se potraviny přesunou do misky, strkával nedočkavě čumákem do rukou krmiče. Následně vždycky hltal tak, jako by jeho miska měla za minutu vybuchnout a zároveň to byla poslední poživatina na celé planetě. Teď jsem do něj dostal jen nějaké nesmyslné křupky z Alberta. Po jedné a vyloženě na sílu. Jako kdybych se zesláblého člověka pokoušel zasytit chipsy. Bylo to k uzoufání a bylo načase překročit Rubikon.

V uzavřené facebookové skupině jsem se připojil k zoufalcům - majitelům koček trpících FIP, poptávaje jakékoli zázračné léky GS, vyrobené snad kdesi v Číně a bůhvíjak a bůhví s jakou záminkou dovezené do Evropy. Začaly mi chodit konspirační a interpunkci postrádající soukromé zprávy od lidí, kteří měli na svých profilových fotografiích více či méně zubožené kočky a koťata.

Pár lahviček mělo být na severu Čech. Definitivně zahazuji kritické myšlení a jedu za "dealerkou". Zažívám velmi rozporuplné pocity lidí na hraně zákona, anebo spíš za ní (nikdy v životě jsem si třeba nekoupil nelegální drogy a pokuty dostávám zpravidla za překročení rychlosti v obci do 10 km/h. Jednou v Rakousku i za to, že jsem stál jedním kolem na obrubníku).

Drahocenné nádobky s čirou tekutinou jsou tak titěrné, že se mi neustále převracejí v přihrádce na kelímek kávy. Hrozně bych si dal kafe. Jedu pomalu, protože vezu něco jako nitroglycerin. Mzda strachu. Ale stejně mě zastavují strážníci, protože mě navigace poslala skrz zákaz vjezdu. Snad mi ten kontraband nezabaví, pomyslím si. Dobře to dopadlo. Platím pětikilo, což je v porovnání s cenou údajného léku pakatel.

Ve středu ráno volají z veteriny. Kocour je prvním z rodiny, kterému byl potvrzen koronavirus. Vlastně nás to ani nepřekvapilo. Veterinární věda na tomto místě končí - buď uspat, nebo nějakou dobu udržovat při životě kortikoidy, dokud bude skrz tekutinu, která mu utiskuje plíce, schopný dýchat.

Zbývá experiment, s nímž nám na veterinární klinice nepomohou. Nesmí se to. Ve dvou podezřelých lahvičkách jsou Pepanovy poslední šance. Je jich přesně šest, pokud žádnou nevycintáme. První injekci podáváme pod dohledem vzdělané kamarádky. Na druhou, o 24 hodin později, už jsme sami. Klepou a potí se mi ruce. Zvíře nervozitu cítí a hází sebou, i když ho žena drží, seč může. Štiplavá látka nakonec putuje pod kůži. Velice rozmrzelé zvíře zaplouvá pod postel. Všichni jsme vyčerpaní.

Je čtvrtek večer a krmení v misce zůstává nedotčené. Dotčené zvíře zůstává vesměs pod postelí. Jdeme spát.

V pátek nad ránem nás vzbudí šramot a zuřivé hltání.

(Pokračování příště).

text a foto Řízek

DESÁTÝ ŽIVOT

 

- Co je to infaustní?
- To znamená blbý.

Dvanácté narozeniny našeho kocoura Pepana nezačaly nejlépe. Sice jsme konečně znali pravděpodobnou diagnózu mátožného, očividně nemocného zvířete. Ale důvodů k jásotu bylo málo. Respektive nebyl žádný.

Zjistit, co ho trápí, trvalo skoro dva týdny. Během nich se donedávna statný vládce našeho bytu i okolí v horečkách doslova ztrácel před očima. Vystřídal několik veterinárních pracovišť, dvoje antibiotika a testy na veškeré myslitelné běžné i vzácné choroby. Nejedl a jen ležel.

Seznamte se s infekční peritonitidou koček, známou též pod zkratkou FIP. Veterinářka v ruce třímala lahvičku s radioaktivně žlutou tekutinou, kterou mu odsála z hrudníku a kterou pošle ještě na rozbor, i když to podle ní vypadá jasně.

Polilo nás horko. I laikovi dojde, že tohle nejspíš zdravá nebo i málo nemocná kočka někde u plic a srdce mít nemá. "Dobrou prognózu to nemá. Je to nevyléčitelná nemoc, neexistuje na ni lék. Respektive ano, neschválený, který se snad nelegálně vozí z Číny a stojí hrozné peníze. V pondělí snad bude výsledek testu. Postupuje to rychle. Z mého pohledu je určitě možnost to ukončit už teď, rozmyslete se," dozvěděli jsme se.

Takové věci se nerozhodují snadno. Ale nesporně jsme měli jasno v tom, že takhle Pepanův příběh skončit nemá. Určitě ne hned, bez boje. Kocour zůstal na kapačkách na klinice, aby nabral sil, nám zbyla strohá lékařská zpráva s nepřátelsky znějícími termíny a oči pro pláč, jichž jsme vydatně využili.

Šli jsme se projít a vzpomínali na všechno, co jsme s ním zažili. Od první automobilové cesty z rodného Žižkova ke mně domů (seděl na klíně a koukal se ven na světla a neony; nikdy jsme ho nevozili v přepravce) přes pád ze čtvrtého patra či legendární táborové noční lovecké výpravy po klidný podzim života v (jiném) čtvrtém poschodí.

Počkáme do pondělí a uvidíme.

A pak byl víkend a mně to nedalo a začal jsem googlit. Jakýsi lék skutečně existuje - GS-441524 má společný základ s nyní populárním remdesivirem. Objevil a vyzkoušel ho před několika lety jistý dr. Pedersen. Zachránil jím 26 koček z 31, které jím léčil. Sice to mělo spoustu dalších háčků (části z nich se nemoc vrátila, část stejně pošla atd.), nicméně i tak to není špatné, když uvážíme, že dosavadní skóre bylo 0 ze všech koček na světě.

Tenhle lék zatím nikdo na nic neschválil a asi hned tak neschválí. Jenže když Pedersen zveřejnil svou studii a chemický vzorec látky v odborném veterinárním časopise, nebránilo čínských podnikavcům nic kromě nějakých morálních či etických zábran, aby vyrobili (snad) funkční (snad) totožné preparáty a začali jimi zásobovat nejen tamní trh.

V Číně totiž nedávno zjistili, že kočka může být i kamarád. Ale pokud má FIP, není to moc životaschopný kamarád. Zvlášť vzhledem k tomu, že nemoc obvykle kosí koťata a juniory, především čistokrevná (takže pochopitelně napadla našeho žižkovského smíšeného seniora). Jenže pokud majitelé koček na internetu nelžou (proč by měli, že?), stav jejich zvířat se razantně zlepšil už během několika dní.

Celá kúra s velmi nejistým výsledkem však trvá předlouhých dvanáct týdnů. Většina veterinářů od ní dává ruce pryč. A tak je nešikovný chovatel odkázán na svépomoc. Každý den jedna nepříjemně štiplavá injekce pod kůži zmítajícího se zvířete. Drobná lahvička, která pro bytost Pepanových rozměrů vystačí zhruba na tři dávky (pokud se trefíte a nevycintáte ji na kožich), stojí od 2500 korun výše. Kupují se přes prostředníky v podivných facebookových skupinách propojujících stejně zoufalé lidi, jako jsme my, lačnící po lécích a informacích, s těmi, kteří obojím v určitém, na první pohled neznámém množství disponují.

Člověk nemusí být bůhvíjaký počtář, aby si dovodil, že tohle není nejlepší investice na světě. Zvlášť uvážíme-li, že kočky obecně dlouhověkostí neoplývají - i zdravý Pepan by s námi mohl být ještě nanejvýš pět, šest let. Navíc jsme racionální, kritičtí, vysokoškolsky vzdělaní lidé. Nekupujeme neoznačené lahvičky na černém trhu a ani si nemůžeme dovolit vyhodit vyšší desítky tisíc za divoké experimenty na milovaném zvířeti.

Takže je vám asi jasné, co jsme udělali.

(Pokračování příště.)

text a foto Řízek

POSEIDON DOMÁCÍ

"On je taky už přeci jenom pán v letech," konstatovala lékařka a snažila se nespokojeně vrčícímu Pepanovi šetrně odsunout ocas, aby se dostala do citlivých míst certifikovaných pro měření teploty, i u takto majestátních živočichů.

Kocour postupně vyčerpal veškeré své typizované obranné reakce – proběhlo schovávání pod postel, zarývání drápů do mého kabátu a následné zběsilé vyšplhání na rameno ve výtahu (podobně jako Harry Hole zdviže nesnáší) i pouštění chlupů cestou na veterinu, jehož praktický smysl mi uniká. Tak už mu z jeho repertoáru zbývalo jen syčení a cenění na několika místech zjevně poškozených zubů. A to přišlo teď.

S Pepanem se známe skoro dvanáct let a leccos jsme za tu dobu pochopili. Třeba to, že když nejí, není to proto, že by sám sebe vyhodnotil jako otylého a obrazně řečeno se chytil za čenich. Když několik dní v miskách zůstávaly granule, dovtípila se žena, že by to mohly být zuby.

A byly to zuby. Kočičí tlama má v ideálním stavu tvar těch kleštiček, kterými asistentky ředitelů nadnárodních firem z důvěrných dokumentů před skartací vyndavají kancelářské sponky. Pepanovy kleštičky lékaři upravili tak, že zvíře přišlo o další svou chloubu. Levý horní tesák a další dva méně dominantní zuby mu pravděpodobně budou chybět méně než to, co mu veterináři uzmuli už kdysi dávno. Ale i tak to zřejmě zaregistroval.

Na přetrpěnou narkózu reagoval Pepan nečekaně. Několik hodin chodil po bytě a odmítal si byť jen sednout, připomínaje nespokojeného tygra ve výběhu. Na koberci se ostatně začala objevovat vyšlapaná cestička. Nakonec jsme to vzdali my a usnuli.

To (zvíře) si pak nějak sedlo. Avšak druhý až čtrnáctý den nastal jiný problém: dostat do něj antibiotika. Po dobrém, jak jsme zjistili, to nejde, takže jsem na něj musel zakleknout podobně jak Finanční správa a injekční stříkačku mu vrazit do nově vzniklého prostoru mezi zuby. A pak si ho udobřovat různými laskominami, protože tvrdé granule teď jíst nemůže.

I to bylo zpočátku složité. "Ten se bude mít," konstatovala prodavačka nad pestrou směsicí nejrůznějších paštik a kapsiček. Velká část z nich později skončila vyhozená, aniž by se jich kocour vůbec dotkl. Občas se mu ani nebylo lze divit: kombinace jehněčího s kuřetem je fakt trochu divná. Ale jinak to bylo složité a stěží odhadnutelné: Kachnu můžeme, husu vůbec ne. Mořské plody? S tím za mnou ani nechoďte. Klokan? Pštros? To se mi nezdá. Tuňák? Nikdy. Nemáte tam lososa?

Nakonec jsme logicky skončili u nejdražšího značkového krmiva v kapsičkách. Přivezli ho ve velké krabici, do níž se Pepan samozřejmě ihned uvelebil.

A funguje to, kocour se zjevně zotavuje. Včera byl na chatě a neuvěříte, co se stalo pak. Skrze prosklené dveře bylo vidět, jak se na zahradu připlížila konkurenční kočka zvaná Ferda. Jejich pohledy se skrz sklo střetly. A když došlo na cenění zubů, otočila se a pelášila pryč. Efektivní K.O. – Pepa zvítězil, aniž by se musel pohnout. Chybějící tesák ho tak nemusí mrzet, jeho nový trojzubec mu dodává respekt.

text a fotky Řízek

PEPANOVO MÍSTEČKO

V naší domácnosti není dne, kdy by nezazněla otázka "Děje se něco?". Milovníci bulváru si teď budou mnout ruce, jak nám to doma skřípe, ale vězte, že senzace se nekoná. Ptám se tak totiž pravidelně Lukáše do telefonu na momentální situaci v redakci. V překladu mě prostě zajímá, jestli má v práci do čeho píchnout (stážistky vyjímaje). Zhruba jednou měsíčně však zkouším tuhle větu na Pepana poté, co se občas probudí a tváří se, že nedožije poledne. No ale němé zvířátko vám těžko odpoví, že jo.

První podezření, že Pepeček není tak úplně ve své srsti, máme ve chvíli, kdy po probuzení nepřiběhne a neskáče do postele s otravným mňoukáním, ať mu jako dáme okamžitě najíst. Nastává hledání zvířete ve všech možných skrýších – obvykle se ale válí pod postelí. Leží tam na hromadě nepotřebných věcí jako kohoutek z pohádky, nožky mu trčí do výšky a funí jak v posledním tažení.

Ze začátku nás samozřejmě takové stavy děsily, přece jen je to člen rodiny. Když mu člověk sáhne na bříško, zkroutí se do rigor mortis a v tu chvíli věříte, že nějaký ten mimický sval přece jen má. Když ani nežere, většinou už to nevydržíme a rychlou záchrannou náručí ho dovezeme do specializovaného veterinárního sanatoria na konci naší ulice, jež nese poetický název Veterina Zelená liška.

Josef tam má už svého známého pana doktora, s kterým bych chtěla být dobrá známá i já, ale vždycky mi to zhatí Lukáš, protože jde se mnou a prezentuje se jako můj druh. Pan sexydoktor je sice urolog, ale umí i bolavá bříška – Pepana prohmatá, strčí mu teploměr do …. prostě mu změří teplotu, otevře mu tlamičku a dá prášky „na všechno“. Tři sta z místa za zázrak, který se nekoná, neb přijdeme domů, Pepa se nažere, vyblinká kus gumičky, která ho celou dobu trápila a je po nemoci. Takto to proběhlo už zhruba desetkrát (to už jsou vlastně tři tisíce), ale stejně o něj máme strach pokaždé, když to divadlo rozjede.

Ale aby to předvánoční zamyšlení o černém tvorovi nebylo jen z veterinárního soudku, musíme se vám také svěřit s novým roztomilým zlozvykem Joskose (řecký ekvivalent Pepana). V době rozjímání a blížících se svátků totiž objevil úžasné nové místo k odpočinku – batoh, který si Lukáš koupil od Jirky. Tam teď tráví naše zvíře téměř veškerý volný čas a láska je natolik veliká, že batůžku nosí i aportované gumičky (ty, co nestihne sežrat). Nabádám Lukáše k obezřetnosti, jelikož mně většinu zavazadel Pepan v minulosti ze zlosti počural, tak uvidíme.

Takže vám přejeme, abyste si o Vánocích našli taky takové pěkné místečko, kde je vám hezky a kde si odpočinete. Užijte si to co nejvíc!

text Maruška, foto Řízek

KILA NAVÍC

Pokud jste mimořádné vysílání na zpravodajské čtyřiadvacítce náhodou minuli, tak vězte, že náš věhlasný kocour Pepan nedávno oslavil páté narozeniny. A velkolepě: obdržel drahou hračku, kterou nepochopil, pak se sjel kozlíkem lékařským a nakonec se poblinkal z kočičí trávy, kterou dostal na lepší trávení. Samozřejmě se i hodně jedno a pilo. Slušnej mejdan, řeklo by se. Jenže s tím je teď utrum.

Náš kocour je totiž tlustý. Zjistí se to třeba tak, že si na vás v noci lehne a vy se nedokážete pohnout, natož nadechnout. Anebo když aportuje, vrací se místo sprintem jen kolébavým volným krokem, při němž mu trochu srandovně vlaje sádlo na bocích. A při tom funí jak přetopený motorák.

Ještě na jaře jsme se přitom společně s jeho osobním lékařem radovali, jak jdou deka dolů - navzdory mému občasnému, skoro sporadickému rozmazlování a naší vzájemné džentlmenské dohodě: když já sním k snídani dvě housky se šunkou a sýrem, bylo by nespravedlivé, abych si to nechal pro sebe, že jo...

Jenže teď se váha u veterináře prohnula a ukázala téměř sedm kilo, tedy víc než o kilogram silnější osobnost než při poslední prohlídce.

"Tohle jsem dostal k narozkám
a upřímně nevím, co je to za klauni."

Kdyby uměl mluvit, asi by argumentoval tím, že má těžké kosti nebo že to jsou všechno svaly. A kdyby měl mimické svaly, možná by se přesto tvářil trochu provinile. Takhle tam jen sádelnatě ležel a koukal po panu doktorovi, kterému Maruška říká sexáč. Patrně by pro něj měl úplně jiné pojmenování.

Pepan dostal nové dietní krmení a přísný zákaz jiných pamlsků. Vysvětlil si to po svém, šunku teď "nenápadně" krade přímo ze stolu, dohoda nedohoda. Opět se to dá těžko odhadovat, ale řekl bych, že je z diety naštvaný. A že už po dvou dnech by ji nejraději vyměnil za jinou hru.

Dostávám se k tomu, co z toho pro vás vyplývá. Pokud jste chovatel, nenechte to dojít tak daleko a raději se cpěte sami. To zvíře je totiž v podstatě hloupé a sežere vše, co mu dáte, Cajthamlovou nezná. Pokud jste Pepanovi příznivci, držte mu palce, ať se brzo dostane zase do formy. A pokud máte taky nadváhu, stavte se, těch hubnoucích granulí máme pytel.

text a fotky Řízek

NAŠE VĚC V DEPRESI

Už brzy Česko přijde o jedno z nejroztomilejších zvířátek - gorilka Moja zamíří letadlem do Španělska, ahoj, chlupáčku, ťuťuňu. Aby toho nebylo málo, huňatá medvědice Cora vrhla mláďátka, která posléze sežrala, čímž všichni o roztomilost rázem přišli. V žebříčku roztomilých zvířat se tedy dere kupředu kocour Pepan, byť jej teď trochu přibrzdily zdravotní i jiné komplikace.

Týmu chovatelů v uplynulých týdnech přibyla nejedna vráska, naopak veterinářům a veterinárníkům z naší ulice jsme pravděpodobně zachránili kšeft. Začalo to nastuzením našeho chovance; nebohé zvíře dočista přišlo o hlas a na své oblíbené ptactvo na střechách tak každé ráno jen bezmocně naprázdno otvíralo tlamičku.

Poté, co Pepan úspěšně překonal chorobu, dostal zánět jedné spojivky. "Kulíšek, teče mu z očíčka," hořekovala nešťastná spolumajitelka. Lékaři z veteriny na Zelené lišce, jejichž jsme možná výhradními klienty, naordinovali kapičky. A nedlouho po této lapálii byl pořád téměř šestikilový kocour opět špatný. Odborníci zjistili, že ho bolí záda (patně se přeležel). Injekce to spravila.

Pak Pepanův život na několik dní nabral úplně jiný směr a rozměr. Do našeho bytu se načas přistěhovala kočka legendárního Honzy Huka, jíž se pomstil tím, že jí dal jméno Hermiona. My jsme jí říkali Hermelína nebo Hermuš, Pepan z ní byl u vytržení. Naučil se od ní úžasně loudit, skákat po stole a gentlemansky jí užíral její krmení, aby taky neztloustla. Bohužel pro něj se Hermuš po několika dnech pakovala.

Další pohroma pro Pepana nastala, když kvůli podivnému strupu na hřbetě dostal na krk satelit, jak jinak než z místní ordinace. Couval a shazoval předměty a celkově z toho byl dost nešťastný. Sice posléze zjistil, že i s touhle ozdobou se dá jíst a aportovat, přesto byl velmi rád, že se i tohohle po pár dnech zbavil. Za 140,- dostal na kontrole pohlazení od paní doktorky a přání pevného zdraví. A to se vyplatí!

Teď má jakési období depek. Celé hodiny prosedí na koši se špinavým prádlem anebo na futrálu od notebooku (tam ona taky sedávala). Hodně hlasitě se projevuje a noci tráví raději na samotce než na Maruščiných nohou, tam je nyní místo pro mě.

Je zamilovaný? Možná po ní dál teskní a vzpomíná na těch pár dní, kdy ho někdo láskyplně očmuchával. Je u nás nešťastný? Má psychické problémy? Chová se divně jen tak, aby se něco dělo?

Toť otázka pro experty z místní veteriny, kterým za jejich odborné konzultace i za milé pohlazení rádi zaplatíme.

text Řízek, fotky  Ř. a Maruška