FATÁLNÍ NEÚSPĚCH

Asi to není moc k chlubení, ale i já jsem několikrát v životě hrál Dračí doupě. No ano, s bráchou a sestřenkami, někdy v minulém století, jsme rozjížděli neskutečná dobrodružství v krajinách nespoutané fantazie, když jsme trávili prázdniny v chalupě na středočeském venkově. Pravidla jsme, pravda, neměli ani moc neznali. Přesto jsme tušili, že v rámci příběhu může přijít něco, čemu se říká fatální neúspěch. Útočíš na sedmihlavou saň a omylem dekapituješ kolegyni hraničářku. Chceš okrást trpaslíka, hodíš desetistěnnou kostkou - a místo toho ti někdo třeba sežere sváču. Nejhorší je, když se tyhle dračákové věci začnou míchat do běžného života. Jako dneska.

Chtěl jsem totiž po čase vytáhnout (shodou okolností, která se nabízela) draka na světlo boží. Vyzrát na oblevu a užít si dosud - pro občasného vyznavače kitingu, jež skoro neopouští okolí Prahy - poměrně marnou zimu. Buď je málo sněhu, anebo nefouká. Tentokrát ale větrná předpověď nelhala, venku to zběsile tálo, ale špinavý sníh se zuby nehty držel, sfoukl jsem tedy z draka prach, naházel jsem jej a lyže do auta a hurá do Hlubočinky.

Co tam? Hlubočinka je tuctová obec nedaleko Prahy, již od zapomnění a od záměny s jakoukoli anonymní vesnicí položenou u rozbité silnice, jíž se lze vyhnout ucpané dálnici, zachraňuje rozlehlý lán. Ten milovníky tažných draků láká prakticky dokonalými podmínkami. Pole je téměř bezbřehé, nikde nepřekáží dráty, lidé, naštvaní zemědělci či stromy. A vítr hladký jak šlehačka, většinou.

U krajnice právě odstavil svou felicii mladý rider. Hned za ním já. Prohodili jsme pár slov používajíce slang (usilovně jsem se snažil působit dojmem zkušeného borce, co už má, kámo, něco nalítáno). "Fouká jihojihozápad, to neni dobrý. To vůbec neni dobrý," odtušil a jal se připravovat svůj snowboard a létající nafukovačku. Něco jsem zamumlal, udělal ramena a vytáhl přezkáče s Lisou Simpsonovou. Žádný jiný lovec adrenalinu tam nebyl, to bylo podezřelé.

Sám sebe jsem překvapil, vše bylo krásné. Hned napoprvé se mi v poměrně silném větru podařilo odstartovat a lyže se rozjely po zaváté ploše, zatímco důkladnější kolega si na sebe teprve navlékal páteřák a další ochranné pomůcky, pro nás profíky zbytečné. A můj osobní Pán jeskyně už si do svého čtverečkovaného sešitu osudu čmáral nesnáze.

 Lyže krájely rozbředlý sníh, který mi jako tříšť dopadal do bot a během půlminuty mi promáčel kalhoty. Cítil jsem se jak mojito. Sotva jsem se na opačném pólu pole otočil a bokem na vítr se podoben plachetnici vracel zpátky, fukejř hrozivě zesílil. Najednou jsem svištil mnohem rychleji, než bych sám chtěl. Adrenalin nikde, dostal jsem strach. Zpomalit nešlo. Jako by někdo odřízl hadičku od brzd. Šutry bušily zespoda do skluznic. Ve třicetikilometrové rychlosti, která mi za normálních okolností zas tak závratná nepřijde, zářivě oranžový drak o rozměru bezmála padáku najednou mocně zabral. Sfouklo mě to. Hrany lyží už nezvládly vzdorovat a poslaly mě po obličeji do sněhu.

Bebíčka. Šup s tím na fejsáč!

Tedy, spíš do kamení. Těch pár čísel sněhu jsem coby pluh v pohodě odrhnul lokty a zápěstími. Drak, když chytne, tak už nepustí. Až po asi padesáti metrech orání se mi podařilo ho od sebe odstřelit takovou záchrannou brzdou, odletěl opodál a natáhl se mezi dva osamělé stromky. Vypadal jak nějaký výsměšný sociálně demokratický billboard. Do toho začal slejvák. Ujel jsem jen 1,6 kilometru, hlásí Endomondo. Mám dost, hlásím já. Celé dobrodružství trvalo osm minut.

Byl jsem mokrý skrznaskrz, potlučený, krvavý, potupený. Klepal jsem se zimou. Asi mám něco s loktem a se vším. Drak na tom byl stejně, navíc měl zamotané šňůry. Dvě trosky se belhaly k autu. Naložit se a zapomenout. Kolega mezitím nafoukl svého draka, nazul snowboard a párkrát elegantně skočil. Načež všechno sbalil, protože v tomhle se to jako fakt nedá.

Jestli čekáte, že mi ještě někdo ukradl auto nebo vypustil kola, tak to se nestalo. Ale pro mého Pána jeskyně neboli Pídžeje to může být inspirace do budoucna.

text a mobilní fotky Řízek