ŠIŠKOVÉ TRAUMA

 

Pro obtloustlého táborníka, který z provlhlého stanu píše zoufalé dopisy mamince, aby si pro něj nejlépe okamžitě přijela, je závěr tábora vysvobozením. Přijdou indiánské hry (to ti je sranda a na obličej si namalujeme bahnem nějaké obrazce), pak se začne bourat (dva dny se budu někde zašívat, ale nenápadně), pak se zajde na svíčkovou (bez otravné nutnosti mýt po sobě ešus) a konečně hurá za maminkou (pojedeme vlakem a budeme zpívat Želvu a Budku, bomba!). Vězte, že vím, o čem píšu. Jenže mezi tím vším bezvadným je Ave.

Co je Ave? Prý indiánský štafetový závod, ve skutečnosti strašná rasovina! Ti zlí vedoucí postaví na cestě, nejlépe do mírného kopce, v pravidelných, asi dvoumetrových intervalech stovku kamenů nebo šišek. Těch šiškových řad bude přesně tolik, kolik je klanů. Klany tvoří velcí, střední i malí kluci, tedy svalnatí téměř dospěláci, nezkušení táborníci i úplně malí vlčkové, u nichž pak při běhu vynikne nohatá disproporce jejich postav. Vyhraje ten klan, který ten šiškový pás sklidí jako první (bohužel se šišky musejí brát po jedné, po více to nejde, ptal jsem se).


Pak se odstartuje a rádce, jenž je generálním ředitelem klanu, sprintem vyrazí k nejvzdálenější šišce, popadne ji a vrací se zpět, za frenetického jekotu dívčího tábora, který si tuhle show nemůže nechat ujít. Pokud jste tlustý jeliman, stojíte v řadě, nervózně se pokoušíte okoukanými pohyby protahovat zakrnělé svaly a s obavami sledujete, jak se špalír před vámi zkracuje, aniž by se výrazněji krátila vzdálenost, již je potřeba uběhnout.

 
A pak už je to tady. Tenisky, které celý tábor nestačily vyschnout, se prosmýknou blátem a celá souprava Řízka v trenýrkách spěje přes kořeny a kameny k vrcholu. Frenetický jásot střídá chichotání (teď hlavně proboha neupadnout), jen u mé šišky Péťa křičí: „Běžíš krásně, Řízku, makej!“ (Letos jsem se Péti ptal, jestli v rámci vedoucovského týmu poběží. „Ses zbláznil,“ odpověděl, „mě baví řvát.“)


V cíli vztekle zahazuju šišku, divně sípu, je mi střídavě do breku a na omdlení, vdolky z oběda se nevybíravě připomínají, liju na sebe a kolem sebe vodu a v duchu přemýšlím, kdy by tak maminka mohla přijet, kdybych jí teď napsal. A ta řada šišek je pořád šíleně, šíleně dlouhá.


Skvělé i hrozné je to, že značnou část závodu běhají všichni, ti svalnatí i ti nohatí. Nohatých se po třech povinných kolečkách rádce zpravidla zeptá, jestli mají sílu a jestli pomohou. Časy se v tomhle asi mění, neboť letos nejmenší vlčata bez řečí pokračovala v závodě vesměs až do konce. Jednoho experta jsme jen poslali, aby se v táboře přezul. Jeho běh v pohorkách vypadal sice nesmírně vtipně, ale usoudili jsme, že v teniskách mu to půjde líp, i když je má mokré (a kdo ne, že?).


Vedoucí běhají Ave jen z hecu, zpravidla jen ve čtyřčlenných týmech (aby to byl pořádný hec). Na to nás letos bylo příliš a já byl host, a tak jsem nabídl služby jednomu z tábornických klanů – stal jsem se tak nejstarším táborníkem na světě. Přijali mě s velkými očekáváními (však jsem měl taky zářivě žluté triko), která jsem samozřejmě nemohl naplnit – nejsem Lukyk ani Milan, kteří běhají tak rychle, že se ani zaostřit nedají.


A všechno se to zase vrátilo. Snaha neupadnout, chichotání, fandící Péťa, sípání a vracející se vdolky v cíli. Měl jsem skvělý tým, druhé táborníky jsme deklasovali, a chvíli jsme dokonce ohrožovali družstvo pomalejších vedoucích.


Tlustému jelimanovi by to bylo úplně jedno. Hlavně že je to za námi, ještě se třikrát vyspím v blbým spacáku a pak už mě sem nikdo nedostane.

Fakt ne.

text a fotky Řízek