VENCA A VERONIKA JSOU MANŽELÉ

Jaké je to hezké, když se někdo žení! A o mnoho hezčí je to tehdy, když vás někdo také pozve na svatbu. Na sklonku května se náš kamarád Venca ženil. A ve stejný okamžik se na stejném místě vdávala naše kamarádka Veronika. Dost důvodů, proč být při tom.

Snoubenci si ke své první svatbě vybrali dvůr Míče na Křivoklátsku. Ono dvojnásobné ano pak bylo vyřčeno tak trochu americky v zahradním altánku. Nevěstě to neskutečně seklo, ženich neztrácel svůj typický úsměv. A všude kolem pobíhaly nezkrotné děti, zjistil jsem, že těm nejmenším jsem dost nesympatický. Vše snímal důstojný pan fotograf a já se hrozně bál, že při skupinovém focení zřítí ze srázu.

Naši alternativní galerii najdete tady.

Zpíval nám Karel Zich, aniž by to tušil. Proč se jeho píseň stala leitmotivem svatby, netuším. Mě i děti mnohem víc zaujaly traktory, které se na dvoře porůznu povalovaly, a pak hlavně všemožné houpačky - od trapných začátečnických až po drsné houpací mechanismy pro opravdové fajnšmekry.

Z nich byl pak překrásný výhled na ten svatební hodokvas. Třeba na tanec pod taktovkou kapely, jejíž naprostou většinu obstarávala paní za kouzelnými klávesami, jež údajně vypadala jako sexkoučka Julie Gaia Poupětová. Anebo na raut, který jsme s přítelem Václavem troufám si tvrdit ovládli - když nakrátko došel chleba, dal jsem si ke guláši řízky, no a podobně.

Když se zábava začínala rozjíždět, rozloučili jsme se, naložili do auta Marušku a Haničku a ujeli domů. Přeci jen, Václav den předtím učinil částečně zadost svým vysokoškolským studiím, a tak na mejdan už málokdo z našeho týmu měl sílu. Hladová fabie si užila svůj vlastní raut na pumpě uprostřed lesů, pak jsme s povolenými opasky a plni zážitků nechali svatebčany i ostatní propít se vstříc té mytizované svatební noci.

text a fotky Řízek

VYLOUČEN HRÁČ ČÍSLO 8.

Potížista si vylil srdíčko
text Řízek, foto VFN, scan Citrón, design matka Příroda.

Čekali jsme přes čtyři hodiny, ale stálo to za to.

V bílém sále vedle sebe stála křesla se zrcadly a kolem nich kmitaly kadeřnice v rouškách a bílých pláštích. Ohromen - nejsem v tomhle typu provozoven štamgastem, naopak je nevyhledávám ani příležitostně - jsem usedl do jednoho z nich a pohlédl se zájmem na rentgenový snímek číchsi totálně křivých zubů. Hehe, to je ubožák - jak mu ta jedna osmička roste úplně šejdrem (kudy si myslí, že chce vylézt, když tam má ty další zuby?) a ta druhá, asi naprosto zmatená, dokonce horizontálně, přesně podle vodováhy, ty jo, viděli jste to někdy? Tak to mu nezávidím.

A když na mne došlo a fotka zůstala stejná, došlo mi, že je zle. Doktorka měla pichlavé hnědé oči a ještě o něco ostřejší injekci. Zatímco jsem si prohlížel arzenál zajímavých nástrojů, s tišícími slovy "nebojte, bude to sice nepříjemný, ale nemělo by to moc bolet", kterým jsme oba nedávali žádnou váhu, ale zaznít musela, zmáčkla cisternu ve svých rukách a má tvář měla začít odumírat. A pak ještě několikrát, protože se tak nedělo.

K řezání do dásně žena použila cosi, co se podobalo obloukové pile, a tak se nebylo lze divit, že mě soustavně nabádala, abych otevíral ústa. A kdo by se také divil mně, že jsem neustále zavíral, když přišly na řadu (v postupném sledu) pneumatické kladivo, vidle, zkusmo sikovky - nic -, tak zas kladivo, dlouho, moc dlouho - a nic. Pak mi doktorka vecpala do úst zahradní traktor - zase nic -, potom přišly a potupně odešly autojeřáb, skrejpr a mulčovač. A když už to vypadalo, že odpadnu já či lékařka, ale rozhodně ne osmička, odkudsi se vynořil armádní vyprošťovací tank, zpocená bruneta vytáhla na světlo pokřivený a naprosto zbytečný zub a já jsem se mohl oddat konejšení trpělivé blondýny.

Nicméně zalíbilo se mi tam natolik, že tam teď chodím každý den. Dobře, tak já už končím a jdu fňukat do polštáře nebo facebooku.

-------------
Něco na pobavení na závěr. Citrón má nejmenovaného kamaráda přibližně jeho věku (11 let), s nímž hraje tenis. Jeho babička ho onehdy při zápase poslala se stokorunou do bufetu, ať si koupí nějaké to občerstvení. Nadějný tenista se vrátil s padesáti pendreky.