AŤ UŽ JE KVĚTEN

Když v práci píšu sólokapry o sexy Evropské unii a snažím se překonat hranici stovky čtenářů za týden, používám tuze ráda v prvním odstavci neboli perexu nějaké časové ohraničení. První květnový víkend se Evropská rada věnovala fiskálnímu paktu, nebo Nečas během úterní tiskové konference akcentoval význam dokončení vnitřního trhu apod. Když jsem přemýšlela o tomhle článku, vloudil se mi do hlavy i tenhle profesní šotek, a proto nemůžu začít jinak než: Poslední dubnový týden byl v naší rodině plný ztrát.

Předznamenala to netradičně už neděle a výlet k mým rodičům. Sun is shining, jaro v plném proudu, a tak jsme s sebou do divočiny vzali i Pepečka. Trpěliví čtenáři vědí, že naše kočka svádí líté psychologické hry s mými psy, tentokrát však Pepan ZTRATIL veškerou bázeň a nechal velkého černého Samuela přičichnout k bříšku. Pro nechovatele – jedná se o největší možnou poctu a znak naprosté důvěry.

Celá tahle show však trvala asi tak pikosekundu, neb se přiřítil další pes Fanča a Pepan zaujal klasický postoj a rozjel syčení. Ač psi putovali do kotce a kocour se z náhlého prolomení ledů pozvracel, můžeme tento akt považovat v historii našeho zvířectva za něco jako dohodu Kosova se Srbskem.

Další ztráty nás čekaly v úterý, kdy jsme se s Lukynem sebrali a jeli na dlouho očekávanou návštěvu doktorky Kamči do Hradce. Bohužel to nebylo jen "ahoj, dáme pívo", ale spíš "ahoj, tak vezmem ty dvě levý osmičky". Tak se přihodilo, že pod šikovnýma rukama stomatoložky Tvrdíkové jsem přišla o dva zuby moudrosti a teď mě to nehorázně ukrutně bolí a sere. Luky šel na rutinní prohlídku, ale nebojácná brunetka se rozjela a i jemu vytrhla poslední osmičku. Jeho to narozdíl ode mě teď nebolí a může jíst, což mu bezmezně závidím a přemýšlím, že na něj přehodím i budoucí rození potomků, protože můj práh bolesti je zatraceně nízkej.

Při neustálém ledování a chození si pro přesnídávky a další tekuté lahůdky jsem vypozorovala, že se blíží další ztráta, a to naší ledničky. Bílá kamarádka už přežila ledacos, ale tentokrát ji došel dech fatálně. Chlazení měla asi tak v pořádku jako škodovka stovka v neděli cestou z chaty do Prahy, a tak jsme se s ní museli rozloučit a vyměnit ji za lepší model. To vše v rekordně krátkém čase hodiny a půl, s jedním plesnivým sýrem a za necelých 8 500 korun.

Sečteno podtrženo: moc úspěšný týden to nebyl. Pepa nedotáhl do konce svá mezidruhová vyjednávání, já jsem nerudná z děravé pusy, která by se ještě mohla třeba zanítit, a jsme lehčí o peníze, které jsme mohli utratit za kabelky, šatičky, bowling či fotbal.

Tak doufejme, že první květnová dekáda si na nás přichystá milejší zážitky. Třeba bychom mohli v nové lednici vychladit prvotřídní plzničku, pozvat na ni moc hodnou doktorku Kamču a hladit přitom Pepana na bříšku. 

text Maruška, fotky Řízek

TRHÁNÍ NEKONEČNA

Houby, mříže, vrtačka
text a trofejní foto Řízek

Na zubní chirurgii na Karláku mají v oknech mříže. Snad aby nešťastníky, kteří už prohlédli chlácholivé řeči, že to bude maximálně tlačit, ale určitě ne bolet, zadrželi uvnitř a nemuseli je pronásledovat areálem.

Za mřížemi se dělalo hezky. „Letos by mohlo být hodně hub. Těšíte se na houby?“ ptala se sympatická tmavovlasá zubařka nevzrušeně, zatímco brala do ruky jeden z nástrojů. Měla většinu obličeje zakrytou sterilní rouškou a to jí dodávalo jakousi orientální tajnosnubnost, která se tak důsledně tloukla s těmi houbami a vrtačkou. Nemohl jsem se rozhovořit, měl jsem v puse hák, navíc pravou polovinu úst jsem měl jaksi umrtvenou – dokonce i ucho jsem necítil, to ti bylo zvláštní!

Zvláštní byly i oba moudráky, které se mi paní chystala uzmout. První byla pracovně nazvaná ležatou osmičkou, jelikož anarchisticky vyrostla naprosto nelogicky vodorovně – proti všem –, a tím pádem zůstala i hluboko v kosti. Druhá, horní osmička (na snímku s ibalginem) zase měla kořínky spletité jak nějaká dvousetletá sosna.

Takže jsem to paní nijak zvlášť nezáviděl. Nekonečnu se z mých úst vůbec nechtělo, a celá operace se proto měnila ve zhruba hodinovou reklamu na trpělivost a domácí kutilství, pořád se něco vrtalo, páčilo, měnily se vrtáky a lékařce na roušce přibývaly krvavé kapky. „Škoda, že to nemůžete vidět,“ zalitovala uprostřed boje doktorka a mě to opravdu moc mrzelo. Do toho mi o něco méně hezká sestra miniaturním luxem vysávala sliny občas i s ksichtem. Takže velmi příjemné.

Po víc než hodině bylo hotovo, zub rozčtvrcen a přemístěn do odpadu. Pokývnutím jsem dal souhlas k přesunu invazních vojsk i do oblasti pravé horní osmičky, přece sem nepůjdu dvakrát. A to už byl koncert. Doktorce se povedlo zamotaný zub vytrhnout bez vrtání a téměř okamžitě, možná bych i zatleskal, ale měl jsem nehty ještě preventivně zaryté do sedadla.

Překrásný zub se pak stal nečekaně předmětem handrkování, protože jak já, tak ona jsme si na něj dělali zálusk. Prý se málokdy povede něco takového vypreparovat tak precizně a čistě, žadonila lékařka a už jej určitě viděla ve své sbírce dentálních klenotů – podobně jako můj bývalý ortoped schraňoval neobvyklé rentgeny mého kotníku. Fotografie nahoře ale dokazuje, že nakonec nad profesionálním furiantstvím zvítězilo primitivní sběratelství.

(Ale slíbil jsem jí, že jí ho někdy přinesu, až mě přestane bavit).

VYLOUČEN HRÁČ ČÍSLO 8.

Potížista si vylil srdíčko
text Řízek, foto VFN, scan Citrón, design matka Příroda.

Čekali jsme přes čtyři hodiny, ale stálo to za to.

V bílém sále vedle sebe stála křesla se zrcadly a kolem nich kmitaly kadeřnice v rouškách a bílých pláštích. Ohromen - nejsem v tomhle typu provozoven štamgastem, naopak je nevyhledávám ani příležitostně - jsem usedl do jednoho z nich a pohlédl se zájmem na rentgenový snímek číchsi totálně křivých zubů. Hehe, to je ubožák - jak mu ta jedna osmička roste úplně šejdrem (kudy si myslí, že chce vylézt, když tam má ty další zuby?) a ta druhá, asi naprosto zmatená, dokonce horizontálně, přesně podle vodováhy, ty jo, viděli jste to někdy? Tak to mu nezávidím.

A když na mne došlo a fotka zůstala stejná, došlo mi, že je zle. Doktorka měla pichlavé hnědé oči a ještě o něco ostřejší injekci. Zatímco jsem si prohlížel arzenál zajímavých nástrojů, s tišícími slovy "nebojte, bude to sice nepříjemný, ale nemělo by to moc bolet", kterým jsme oba nedávali žádnou váhu, ale zaznít musela, zmáčkla cisternu ve svých rukách a má tvář měla začít odumírat. A pak ještě několikrát, protože se tak nedělo.

K řezání do dásně žena použila cosi, co se podobalo obloukové pile, a tak se nebylo lze divit, že mě soustavně nabádala, abych otevíral ústa. A kdo by se také divil mně, že jsem neustále zavíral, když přišly na řadu (v postupném sledu) pneumatické kladivo, vidle, zkusmo sikovky - nic -, tak zas kladivo, dlouho, moc dlouho - a nic. Pak mi doktorka vecpala do úst zahradní traktor - zase nic -, potom přišly a potupně odešly autojeřáb, skrejpr a mulčovač. A když už to vypadalo, že odpadnu já či lékařka, ale rozhodně ne osmička, odkudsi se vynořil armádní vyprošťovací tank, zpocená bruneta vytáhla na světlo pokřivený a naprosto zbytečný zub a já jsem se mohl oddat konejšení trpělivé blondýny.

Nicméně zalíbilo se mi tam natolik, že tam teď chodím každý den. Dobře, tak já už končím a jdu fňukat do polštáře nebo facebooku.

-------------
Něco na pobavení na závěr. Citrón má nejmenovaného kamaráda přibližně jeho věku (11 let), s nímž hraje tenis. Jeho babička ho onehdy při zápase poslala se stokorunou do bufetu, ať si koupí nějaké to občerstvení. Nadějný tenista se vrátil s padesáti pendreky.