ZÁZRAK

Převlékl jsem se do běžecko-klaunského kostýmu, v níž lidé nad čtyřicet vzbuzují nedostatkem soudnosti především soucit, do batohu dal pár nejnutnějších věcí na převlečení v práci, rozloučil se s Hedou a hlídací babičkou. Aplikace Strava umožňuje k takovýmto polosportovním aktivitám přidat štítek "commute", protože při nich primárně nejde o endorfiny, ale o to nějak se dostat na editorskou poradu, tím pádem by nebyl ani důvod o nich cokoli psát. Ledaže...

Něco bylo dneska ráno jinak. Muzika ne, protože algoritmy momentálně z nějakých náznaků získaly dojem, že se mi líbí střídání Nirvany, Wet Leg, Vypsané fixy a písniček z Karlíka a továrny na čokoládu. S tímhle bizarním mixem v uších jsem zmáčknul hodinky a udělal prvních pár kroků skrz naše malé sídliště.

Vyhnul jsem se čerstvě propadlé vozovce (to je tu normální, ale někdo jámu z obou stran tentokrát aspoň prozíravě vymezil dvěma popelnicemi, než ji oranžoví mužíci zalátají a ona se propadne hned vedle) a hrozícímu výronu. První otázka tohoto mého zhruba třítisícího běhu zněla: Tak kolik (na stupnici od jedničky do desítky)? Jeden z mých předchozích fyzioterapeutů mě především naučil klasifikovat vlastní bolest: protože jsem byl vzorný pacient, i když mi to nijak nepomohlo, dělám to dodnes.

S překvapením jsem zjistil, že bolest hodnotím nulou. Křičí na mě mladý James Dean Bradfield ze skvělé desky Holy Bible, obě nohy se pohybují více méně symetricky, pravá chudinka tentokrát nezůstává pozadu a děje se tu zkrátka něco divného.

Řidička fabie se rozhodla na poslední chvíli projet oranžovo-červenou, aby se mohla zařadit do kolony sahající do poloviny frekventovaného přechodu u zárodků metra D, takže se rozvalila přes celý ostatek zebry a já bych jí normálně nejspíš nějakým vlídným gestem naznačil, co si myslím o jejím řízení, empatii a obecně o světě, ale dnes není normální den.

Nebolí... tak za chvíli možná něco ucítím, spekuluje Jaromír 99, ale pata pořád nic, mlčí jak zařezaná, což ona opravdu je. Klesám ke kapličce a hodlám se přimknout k Jižní spojce a smradlavému potoku poslušně míjejícímu softballová hřiště a různý jiný bordel. 

Oranžoví mužíci na cyklokřižovatce blízko ledáren opravují rozsekané zrcadlo s jepičí minimální trvanlivostí, už podél Vltavy mě ve veliké rychlosti těsně předjíždí idiot na elektrickém čemsi a tady už aspoň symbolicky protestuji vztyčeným prostředníčkem, ale ten idiot samozřejmě na tom vehiklu nemá zrcátka, aby to zaznamenal. Chvilku se hněvám, ale pak svou pozornost opět obracím k sobě, protože pořád nic.

Chci znát tvou rovnovážnou esenci, dožaduje se tajnosnubné odpovědi Márdi a já taky vůbec nevím, čím to celé je. Každopádně mě pata najednou nechala až do redakce běžet tak, jak jsem to míval před rokem a půl rád. 

To s sebou kromě prchavé euforie nese i zásadní problém: moje pohodlná výmluva splaskla.

text a foto Řízek