BLÁTIVÁ SEZONA

Zkracující se dny a podzimní plískanice vyvolávají v lidech obvykle blbou náladu, ale část běžecké populace pookřává. Konkrétně ta, jíž se celý rok ve skříni nevyužity válely různé šusťákové a přiléhavé funkční oblečky, jejichž společnou vlastností je to, že v nich nikdo nevypadá heterosexuálně, elastické čelenky a drahé čelovky, které v lese vylekají srnku i otužilé milence, a především boty krosovky, z jejichž traktorového vzorku pak odpadává bahno do chodby a odtud se nepozorovaně šíří dál do bytu.

Zkrátka mám běžecký podzim rád. Všechno výše jmenované si na sebe navléknu a vyrážím strašit lidi do Krčského lesa, anebo na nějaký pěkný závod skrz bláto a spadané listí.

Našinec se může kupříkladu vypravit na tradiční Kunratickou, do Unhoště na Neumannovu stezku nebo třeba na listopadový senohrabský Podzimní běh lyžařů. S lékařem a běžcem Janem Pirkem se neshodneme v názoru na migranty, ale zcela s ním souhlasím, že je to jeden z nejhezčích tuzemských přespoláků. Nemá chybu, protože na osmi kilometrech člověk nepotká asfalt, naopak na pěšinkách zakopává o kořeny a v cíli čeká paní s čajem a tatrankami.

Běžecký rok se pak dá důstojně zakončit třeba na Trailové Závisti. Je to mladý závod, teprve třetí ročník, ale soudě podle nadšených reakcí na internetových fórech už má kolem sebe jakousi auru výjimečnosti. Asi až moc, takže se hrozně rychle vyprodala startovní čísla. Na start sedmnáctikilometrového krosu jsem se tak dostal trochu podpultově, za což děkuji kamarádce Báře a všem těm dobrým lidem, kteří na poslední chvíli onemocněli či se zranili.

Běží se ze Zvole směrem ke Zbraslavi a Jarovu a zpět do Zvole. Zádrhel je, že se sice běží přes tři hluboká údolí, ale kopců je na trase rovnou pět. Neptejte se mě, jak je to možné, postrádám prostorovou představivost. Teplota je jen lehce nad nulou a začátečníci často udělají tu chybu, že se moc navlečou. Ve druhém kopci tak budu pravděpodobně odkládat narůžovělé rukavice a v pátém i čelenku. Ale asi to tak má být.

Skvělost tohoto závodu se naplno projevuje tím, že na hřišti u startu vaří kafe a chtějí za něj deset korun. Hned po kávičce vyrážíme a zase mě fascinuje, jak to všichni napálili, jako by třeba ještě potřebovali stihnout předvánoční nákupy. První kopec je zahřívací, v tom druhém, nejhezčím, se dvacetkrát přeskakuje potok. Pak se dlouze sbíhá až skoro k Vltavě dolů pod Závist. Tady je prostor pro zrychlení a nahánění snad až minut, anebo se to dá vzít odpočinkově s očekáváním následujících příkoří. Volím druhou variantu, je to moudré rozhodnutí. Kopec na Závist jsem si před měsícem vyzkoušel na jiném závodě a dá se o něm ve stručnosti říct, že je fakt hnusný. Má všechny atributy hnusného kopce, jak je popisuje odborná literatura.

Sbíháme roklí do Jarova a chlapík přede mnou odtuší: "Ježiš, teď bude ta mrdka v tom listí." Má naprostou pravdu - brodíme se strouhou plnou tlejících listů do prudkého krpálu. Je to úplně zbytečné, protože přes podivnou kamenitou poušť, kterou na okraji Prahy někdo odložil a zapomněl, hned zase seběhneme až k vodě a čeká nás poslední, pátý kopec serpentinami do Zvole, zkrátka "ta mrdka se zatáčkama". Zatvrdil jsem se, že se nezastavím. Sice si trochu lžu do kapsy - drobím krok a cupitám strašně pomalu, ale definici běhu to pořád ještě splňuje a na mistrovství v chůzi by mě za to jistojistě diskvalifikovali. Nafukovací oblouk u hřiště ve Zvoli pak hlásá hřejivou větu všech navigací: Jste v cíli.

Běžecký rok končí, blátivá sezona pokračuje v lednu na vlašimském Zimním běhu na Blaník, což je taky značně úchylná záležitost, kde nemůžeme chybět. Doufám, že vás tam taky uvidím a budu se vám moct vysmát, že v elasťácích a šusťákách vypadáte stejně blbě jako já.

text Řízek, foto Raceshots.cz

MŮJ BABLBAM

Je to jako vrátit se z náročné a nebezpečné vesmírné mise a cestou domů na parkovišti kosmodromu urazit zrcátko. Smíšené pocity. Udělal jsem zkoušku a čerstvě se honosím certifikátem z angličtiny, jenže mi chyběly pitomé dva body, abych dostal "áčko", tedy abych místo pouhé C1 měl na diplomu prestižnější C2. Tak se mimochodem na vodáckých závodech označují deblkanoe.

Stálo mě to několik tisíc korun, pár let nespojitého studia a dost odříkání, když jsem třeba častokrát odřekl domluvenou lekci těsně před jejím začátkem. Nadto jsem se musel kvůli tomu vrátit mentálně do školy, což bylo na tom všem nejhorší.

Třeba si nepamatuju, kdy naposledy jsem byl takhle nervozní. Seděl jsem na chodbě neznámé budovy, se mnou slušně oděný hoch. Na internetu psali, že ústní část zkoušky skládáme ve dvou a že se hodnotí i to, jak navzájem fungujeme. Třeba že spolu můžeme i nesouhlasit, ale hlavně mluvit, mluvit, je jedno o čem, ale hlavně nedělat dlouhé dramatické pauzy přecházející do trapného ticha přecházejícího do bobříka mlčení.

Odkládám masku asociála a zahajuji konverzaci, abych nás (=sebe) rozptýlil. Chlapec je milý a skromně poznamenává, že se právě vrátil z Londýna, kde půl roku studoval. S rakouskou přítelkyní hovoří výhradně anglicky. Přemýšlím, čím kontrovat. Kdysi jsem byl na olympiádě v angličtině. Na školním kole. Pak mě vyhodili z anglistiky. A taky mám kurs vedoucího základní turistiky. V češtině.

Naštěstí už jdeme dovnitř, chlapec poprvé otvírá ústa a spustí kulomet dikcí a výslovností moderátora BBC a před dvěma zkoušejícími okamžitě zaujímá polohu týmového lídra. Já se měním v koktavého chybujícího přitakávače, jenž je po zkoušce uklidňován a konejšen, že to vlastně tak zlé nebylo. Kolega mi mává a vrací se domů do Cambridge, já jdu do práce.

Nazítří se přesouváme do Národní technické knihovny na písemné a poslechové části zkoušky. Vnímám i další adepty na certifikovaný jazyk. Studentky a studenti humanitních oborů a víceletých gymnázií. Vypadám nejspíš trochu jako školník. Nebo dokonce taťka, který se přišel podívat na ratolest.

Podmínky jsou přísné. Akreditovaní bachaři nás vedou do počítačové místnosti, kde jsou naše pracoviště ohraničena plastovými zábranami. Zabavují nám pochutiny a z tekutin v plastových lahvích strhávají etikety, aby se snad někomu nezachtělo používat nějaké necertifikované taháky. Knížku o Miloši Zemanovi jsem taky musel nechat v předsálí, což je samozřejmě další z podlých útoků Pražské kavárny.

Nejdříve gramatika a porozumění textu. To jsem se svou lektorkou na těch několika nezrušených hodinách nad drahým kafem piloval opravdu pečlivě a k uzoufání mi to nešlo. Ale někde to přece jen zanechalo stopu. Tentokrát válím a moje sebevědomí až nebezpečně narůstá. Vědom si zkušenosti, že když si to po sobě čtu, většinou opravuju původně správné věci na špatné, raději test odevzdávám mezi prvními a zvesela odcházím za odloženým Milošem na chodbu.

Následuje slohovka. Tu jsem nenacvičoval vůbec a ctím jedinou zásadu: esej musí být prošpikován výrazy jako "nicméně", "nadto" a "jak již bylo výše uvedeno". Není vůbec podstatné, o čem vlastně píšu, ovšem "nicméně" tam mám nejméně sedmkrát a jsem spokojen. Pak si ze tří možností volím "žádost". Píšu svému nadřízenému, aby mě poslal na týdenní kurz "jak se stát lepším šéfem" do Špindlu. Připadá mi to ohromně vtipné a píše se to tak nějak samo. Samozřejmě to po sobě nečtu a odevzdávám to zhruba v polovině časového limitu a při odchodu za svými zády přímo cítím, jak mladším kolegům padají ty jejich holé brady.

Před poslechem - poslední částí zkoušky - trénuji a poslouchám Zemanův legendární "bablbam" projev v Evropském parlamentu. Protože nám mimo jiného zabavili mobily, pouštím si ho na počítači v městské knihovně, zatímco ti pečlivější ještě píší sloh. Pustili mě na internet jen na patnáct minut, které nemám jak odměřit, protože mi zabavili i hodinky. Vyšoupnul jsem nějaké dvě holčičky, mají růžové aktovky (co tam v sobotu dělají?) a tváří se pěkně kysele. Taky jsem chodil do knihovny na internet, holky. V roce 1997 na XChat. Píšu ženě a lektorce, že na mě mají být hrdé, jak si to tam vodím.

Poslech je strašně rychlý. Když lidé na internetových diskusích uvádějí, že je nejtěžší, mají pravdu. Je potřeba se fakt půlhodiny neuvěřitelně soustředit. Nečumět k sousedům a nesmát se jim, jak jim ta univerzální sluchátka nesluší a jak blbě se tváří, když se snaží koncentrovat. Chvílemi mě to i baví. Poslouchali jsme třeba dva dřevorubce, jak řeší zajištění na důchod. Nebo vyhořelé sportovce, kteří museli navštívit psychologa. Jedu domů a jsem taky vyhořelý.

-----
Z Cambridge mi o čtrnáct dní později napsali, že jsem uspěl (přežil jsem svou vesmírnou misi). Dostal jsem prakticky plný počet bodů z gramatiky, čtení a poslechu. Nevídané. Popovídání se mnou však inspektoři ohodnotili jen jako průměrné a můj sloh dokonce jako podprůměrný, protože asi nepochopili ten humor, jako i ty dramatické pauzy v mluveném projevu. Takže tady máte béčko, have a nice day. Nejdřív jsem se chtěl odvolávat, soudit a hnát to nejdříve do Brna a pak až do Štrasburku, pak jsem se s tím smířil. Oni hlavně za přezkoumání chtěli 90 liber. Prostě mám místo deblkanoe jen kanoi. Ale i s tou se dá nepochybně zahrát velké divadlo.

text a foto Řízek

SALÁM - KLUS - BANÁN

Já bych si teda Tomáše Kluse na narozeninový mejdan nepozval. Nikoli ovšem z obavy, že bychom spolu nutně museli soupeřit o pozornost přítomných žen. Ty totiž na naše oslavy stejně už prakticky nechodí - pokud to nejsou manželky, jimž to doporučuje společenská konvence.

Prostě proto, že mi Klus vadí - a měl by i vám.

Když na třicetinách Mňágy a Žďorpa v pražském Foru Karlín začal lepkavě odříkávat píseň Salám - banán, na protest jsem se proto otočil zády k němu. Vzhledem k tomu, že jsme stáli asi devadesát metrů od pódia, bylo to spíš symbolické gesto. Jako Péťovo marné volání: "To už stačilo!" po několika vteřinách této skladby. Klus se pak dokonce na pódiu něco snažil pokřtít, ale nešel mu (slizce roztomile) otevřít šampus. To jsem ovšem taky neviděl, protože jsem se opět otočil.

Navzdory přepálené ceně vstupenek bylo v Karlíně celkem plno. Jako předkapela hrála Mucha, křičela a nebylo jí rozumět, až na nějaké vulgarismy v refrénech. Podle některých ohlasů to ovšem byl záměr. Blbý zvuk byl i na začátku hlavního vystoupení; rozšířená sestava muzikantů na pódiu neměla povětšinou vůbec žádný smysl, protože se to vše splynulo do jednoho stereotypního rachotu. Pak se to tedy naštěstí srovnalo, nebo jsme si zvykli. On si člověk zvykne na všechno.

Jinak se to rozjíždělo dost zvolna, protože Mňága z pravděpodobně marketingových důvodů potřebovala odehrát i novější, v Praze dosud neznámé věci. Ony jsou přitom docela fajn, třeba Znali se asi hodinu i Rodné lány naznačují, že by možná stálo za to si naposlouchat posledních pár desek. Akorát odezva v publiku byla docela vlažná.

Když už došlo i na prověřené hity a začalo to být zábavnější, zabrzdil koncert onen Klus. Po něm došlo třeba i na Vladimíra Mertu, který zahrál svou píseň Chtít chytit vítr. Trochu krutě jsme se shodli na tom, že by se měl naučit Fialovu upravenou verzi, protože jeho originál je fakt zdlouhavý a unylý. Ostatně jako ten Klusův Salám.

Pak už zase hrála Mňága a přehrála ohromné množství pecek z minula; hodně prostoru měla vůbec první deska Made in Valmez. Nakonec se i skákalo, tleskalo do rytmu a i u nás, daleko od pódia, i decentně pařilo. Jen je škoda, že si kapela netroufla zahrát i nějakou raritu, něco překvapivého. Snad akorát komorní A ty tam byla pro fajnšmekry, jinak písničky plynuly dost často i v zažitých koncertních dvojičkách (po Goin' blind přijde Matahari atd.). Ale zase jim to celkem šlapalo. Než bylo zase bůhvíproč nutné nekonečné minuty představovat všechny hosty, techniky, zvukaře, osvětlovače, bedňáky, řidiče, sekuriťáky, kuchaře, číšníky a šatnáře. To je kromě zvaní Tomáše Kluse hrozný nešvar koncertů.

Podle nedávné analýzy dává Mirka Spáčilová naprosté většině recenzovaných filmů šedesát procent. Neurazí, nenadchne. Tak tenhle koncert byla taková průměrná Mirka.

text a foto Řízek

HLUBINY BOWLINGOVÉHO BAHNA

Minulé pondělí nás jako vždy a neodvratně čekal čtvrtý a zároveň poslední hrací den „pralesní“ 7. bowlingové ligy na Proseku v hotelu Duo. Tentokrát jsme dorazili v tradiční sestavě bez Citróna, tedy moje maličkost v roli týmové trojky, Péťa a Řízek kolísající mezi týmovou dvojkou a jedničkou.

Velkým problémem celé letošní sezóny bylo především zbytečné ztrácení bodů s outsidery. Zvlášť poté, co se nám mnohdy naopak podařilo obrat o body favority. A také skutečnost, že pokud jeden z nás zahrál dobře, ostatní ho svými výkony stáhli opět do hlubin bowlingového bahna.

Tímto úvodem bych chtěl nastínit naše ambice na dobrý výsledek, popřípadě nějakou tu individuální či týmovou cenu v tomto hracím dni. Cíle byly samozřejmě nejvyšší, jaké jsme si mohli dát, ale přiznejme si to otevřeně, bez jakéhokoli reálného základu.

O to více všechny naše příznivce překvapí následující řádky.

V posledním hracím dni, když už nám o nic nešlo, se nám podařilo neskutečné. Hráli jsme všichni ne dobře, ale výborně. Konečně, máte to možnost posoudit sami:

V tabulce hracího dne jsme sice skončili až na třetím místě s 19 body z šesti her (první tým měl 23 bodů ze sedmi her, druhý 21 bodů ze šesti her), ale s neuvěřitelným průměrem 498 bodů, což bylo o 51 bodů více než vítěz kola a o 35 bodů více, než měl tým na druhém místě!

V průměrovém žebříčku jsme byli za celé čtyři hrací dny nejlepší. Řízek měl z hracího dne na 1. místě průměr 184 bodů, já na 6. místě 158 a Péťa na 8. místě 155 bodů. Dále získal Řízek cenu za nejvyšší nához dne, a to když se mu podařilo dokonce dvakrát zahrát 201 bodů. Dále jsme se mohli radovat z několika lahví piva, což byla odměna za nejvyšší nához týmu v průběhu celé soutěže. To jsme dokázali (na nás) neuvěřitelným skóre 557 bodů.

Co z toho všeho plyne, mi řekl pořadatel při přebírání jedné z cen. "Pokud byste takto hráli celou dobu, bez problémů byste postoupili o ligu výš," konstatoval.

Bohužel nestalo se tak a my obsadili „pěkné“ páté místo z osmi týmů.

Poučení pro nás: Jsme srdcaři s velkým týmovým duchem, a proto je náš cíl pro příští sezónu jediný možný: postup do méně pralesní 6. ligy.

Zdraví dlouholetý kapitán Vlastík

foto Řízek

F

Utíkám po Žižkově, ujídám kebab, odřezky masa a proužky zeleniny ulpívají na chodníku a tuk z neidentifikovatelného zvířete mi kape na boty, jak zjišťuji posléze. Ale je mi to fuk, Tata Bojs dnes v Akropoli mimořádně přehrají celé sedmnáct let staré album Futuretro, které hudební veřejnost považuje za jejich nejlepší desku. A já vlastně taky. Důležitější je však to, že žena má lístky a vzala mě s sebou.

Futuretro bylo na svou dobu progresivní a znamenalo v tvorbě kapely velký, elektronický zlom. Nicméně tehdy mi ani to nestačilo, abych si ho koupil, protože jsem byl pouhá gymnaziální socka. Místo toho jsem si album vypůjčil v Městské knihovně. Na pořadníku přede mnou bylo asi pětačtyřicet lidí, čekal jsem několik měsíců, takže když jsem si desku nahrával do počítače - jen pro vlastní potřebu, samozřejmě -, byl už booklet dost ohmataný a cédéčko upatlané. Dá se na to pohlížet jako na přiznání k primitivnímu pirátství, nebo k velké oddanosti. Vyberte si.

Tohle všechno jsem mohl vyprávět manželce, ale ona i bez kebabu přišla ještě později, tak jsme hned mlčky šli do fronty a i kvůli ležérním šatnářům jsme v ní prostáli polovinu předkapely Hm... Ta se s Tatabojs částečně prolíná, protože kytarista Marek Doubrava byl jedním z hlavních pachatelů Futuretra. Však se taky hned po skončení vystoupení na pódium vrátil. U Hm... mě především zajímalo, jestli z pietních důvodů vypustí z písně Můj příběh pasáž, kde posílají do prdele Wabiho i Daňka. Nevypustili, jsou hustý.

Po pauze začal na pódiu vyzdobeném symbolickým F nádherný nářez, kdy kapela doplněná Markem Doubravou, Klárou Nemravovou a východoněmeckými elektronickými varhanami postupně odkrajovala všech jedenáct písniček téhle úžasné desky. Všechny provázela velkoryse pojatá projekce, což mě vlastně až rušilo, protože jsem propadal panice, že to všechno nestihnu naráz povnímat. Že když se nechám vtáhnout do těch digitálních obrazců tvořících třeba různé galaxie, neuslyším varhany a jen periferním viděním zahlédnu Mardošovy roznožky. Nebo že se moje koncentrace ztratí při pohledu na reklamní poutače prodejce lahůdek, který návštěvníky vábil na "bagetaty". Naštěstí do mě čas od čas někdo strčil a vyvedl mě z transu.

Po odehrání bonusové skladby Oba dva, na níž se dají demonstrovat rozdíly mezi námi dvěma - já ji miluji, ona ji přeskakuje -, by koncert klidně mohl skončit a lidi by se mohli rozutéct domů a pustit si třeba nějaký pořad Jaromíra Soukupa. Ale to by byla dramaturgie asi příliš radikální.

Pokračoval "normální" koncert s novými písničkami z alb Ležatá osmička a A/B, které zase spíš přeskakuji já. Právě srovnání s Futuretrem pro ně dopadá krutě - postrádají nápaditost jak ve slovech, tak v notách, splývají jedna v druhou. Jasně, ono skandovat v písni Toreádorská otázka pět minut "Býk, či nebýk? To je to, co tu běží" taky nezní nijak zvlášť oduševněle, ale prostě to funguje.

Těžko říct, co běželo tím kebabem, protože z těch bot to fakt nejde dolů.

text a foto Řízek

VYSMÁTÍ HOŠI V ZELENÝCH DRESECH

Fotbalový tým FC Forejt letos dostal občanku a já se zařadila mezi třicátníky. To už je slušný důvod k oslavě. Slovo dalo slovo a s Vaškem a Řízkem jsme se dohodli, že ta naše jubilea spojíme. Ušetříme na nákladech, a navíc přijde hodně lidí, že jo. Když jsem ale rozeslala pozvánky, přišlo mi akorát pár omluvných e-mailů, že dotyčný nedorazí. Tedy kromě Péti Forejta, ten poctivě nahlásil účast. Po dosmažení tří kil řízků a uvaření asi dvou kil uzeného jsme si s mamkou říkaly, že si Péťa docela pošmákne.

Cestou do turisťáku to na mě všechno padlo: nikdo nepřijde, zbude pivo, bude to trapný… Ale asi je lepší nic neočekávat a být pak příjemně překvapen. Když jsem před šestou hodinou přijela do klubovny, byli tam Špína s Řízkem a partnerkami a sud se špatnou narážečkou. Řízek mě nejistě vítal se slovy: „Myslíš, že někdo přijde?“.

Přišel! Nejdřív Jimmy s narážečkou správnou a pak plná klubovna kamarádů.

Možná budoucí kapitán

Kluci si připravili sérii promítání fotek mapující dosavadní historii FC Forejt. Řekla bych, že už při první fotce na všechny padla sentimentální nálada. Tábor 2002 v Čimelicích, kde se vysmátí mladí hoši v zelených dresech mačkají v bráně z kmenů stromů. Jó, kde ty časy jsou. Od té doby FC Forejt dal a dostal mnoho gólů a dneska jsou z těch kluků ženáči a otcové od rodin. Jen Piškot už to celé dění bohužel pozoruje tam seshora.

Vrcholem večera byly bezesporu videopozdravy od Ládi Vízka a moderátora Jana Smetany, které Špína pro spoluhráče s těmito osobnostmi natočil jako překvapení. Když Láďa Vízek říkal do videa něco jako: „Přeji panu Forejtovi a jeho ambicióznímu týmu hodně zdaru“, všem spadla brada. Tohle se Špínovi opravdu hodně povedlo. Pak ještě společnou fotku, aby bylo za dalších patnáct let na co vzpomínat.

Po ní už jen teklo pivo proudem, zpívalo se, povídalo. Přišel i polský Milan, který se předtím omluvil, že nepřijde, a spolu s ním spousta dalších kamarádů, které jsem už dlouhou dobu neviděla. Řízky se snědly, pivo se vypilo, všechno to zkrátka dobře dopadlo.

Díky, že jste s námi ta naše jubilea takhle pěkně oslavili, kamarádi. Byl to fajn večer!

P.S.

Oslava to byla důkladná, vzhledem k tomu, že jsem celou neděli strávila nad záchodovou mísou. Bylo to tak špatný, že jsem se zvládla napít vody až v sedm večer. Jako vážně. Ta třicítka je asi fakt zlomová…?

text Ála, fotky Řízek a Maruška

NIČITEL

Můj vztah k věcem.

Jezdím na věčně zabláceném a odřeném kole a jako dítě jsem měl ze všech nejokousanější tužky a odrbaný penál. Měl tvar autobusu, byl pěkný a jistě tehdy záviděný, ale ten plast se brzo odchlípl a z vozu se tak cestou trousily okousané tužky jak cestující, kteří se zapomněli držet.

Můj spotřební vztah k věcem však nejlépe ilustruje frekvence, s jakou střídám telefony a další drobnou (a především křehkou) elektroniku. Mobil mám jen za letošní rok třetí. Moje věci dost často mají tendenci padat, mimo jiné.

Nejčerstvější obětí systematického plošného ničení jsou bezdrátová sluchátka, která jsou sice úplně skvělá a člověk si při běhání nepřipadá jak vidlička bezmocně obmotávaná špagetou, ale z poloviny přestala hrát. Ironicky právě poté, co jsem si k nim pořídil nové, dokonale padnoucí špunty do uší. Další ironií je to, že ohluchnutí levého bezdrátového sluchátka způsobil patrně špatný kontakt jediného kousku drátu, který oba póly zařízení propojuje.

Z větší poloviny (matematici prominou) je to patrně moje vina. Nicméně ochrana blbého spotřebitele je u nás vyřešena dost vstřícně, takže by bývalo stačilo ani ne půl roku starou věc vrátit prodejci a v poklidu počkat, až a jestli se z Asie vrátí opravená. A pak se teprve začít durdit.

Jenže to bych předtím nesměl rozbít telefon.

Ono to možná vypadá, že to nemá souvis, ale opak je pravdou. Když mi zákeřná kamenná dlažba polského nádraží roztříštila mobil, zůstala v jeho rozšmelcovaném těle značná část mé e-mailové korespondence - záručních listů, líbesbrífů, proseb od drahých přátel ze Sierry Leone a dalších důležitých písemností zhruba za rok. Mohlo by to být v nějakém cloudu, když už jsme v 21. století, ale není. Pečlivý spotřebitel by si samozřejmě preventivně schoval účtenku, jenže - pokud mě paměť nešálí - já jsem si ta skvělá sluchátka koupil zrovna těsně předtím, než jsem v kině ztratil peněženku. A já prostě nevím, v kterém e-shopu jsem ten šunt objednal. Jestli to bylo 123elektro, nebo 321sluchatka, nebo nejlevnejsiakcniceny...

Píšu (údajně českému) výrobci. Po pár hodinách reaguje zdvořilý pán, ať pošlu výrobní číslo, že to stačí. Zaraduji se, než zjistím, že na té titěrné věci žádné číslo není. Že bude asi na krabičce nebo na záručáku. Které nemám. Píšu tomu ochotnému pánovi, že si ta sluchátka klidně nechám opravit i za peníze, pokud ovšem nevyjde lépe koupit nová.

Ochotný pán se na mnoho dní odmlčí. V mezidobí kupuji nová sluchátka. Ještě lepší, dočista bez drátů, avšak v nenápadné, až maskovací barvě. Myslím, že je v dohledné době zasednu, což ale bude tím pádem zčásti i jejich vina.

Ochotný pán nakonec napíše, že opravit se to nevyplatí. To je sice mrzuté, ale zároveň mi nabídli patnáctiprocentní slevu na nová sluchátka. Že jsem spotřebitel-idiot, nejlépe ukazuje fakt, že jsem krátce dokonce uvažoval o tom, že to vezmu.

Nejhorší je vědomí, že tohle nikdy neskončí. Třeba dneska jsem si cestou do práce koupil k snídani obloženou housku, po dvaceti metrech mi upadla a celá se rozložila na eidam třicítku, rostlinný tuk, sterilovanou okurku a lepek a všechno se to obalilo karlínským prachem. Musel jsem to vyhodit a takhle je to se vším.

Měli by mě reklamovat.

text a foto Řízek

ČTYŘI KOPCE

Vzal jsem ženu do náručí a snášel ji ze schodů v metru. Obvykle ostře protestuje proti tomu, abych ji a kocoura takhle násilně tahal, tentokrát se však téhle skoro romantické vsuvce vůbec nebránila, protože jí každý krok činil nesnáze a v jejích stehnech zůstávala velká kunratická bolest.

Tradiční závod je v našem podání happeningem, kdy se v domě švagrovy rodiny sejdou běžci, jejich podporovatelé a příslušné děti a zvířata. Atmosféra je chaoticky vánoční, místo dárků se však z igelitových tašek vybalují startovní čísla a čipy, na plotně se ohřívá kotel guláše a na budoucí vymrzlé hrdiny čeká vířivka. A možná přijde i kouzelník. Ale něco za něco.

Už dopoledne si závodní premiéru odbyl čtyřletý Miki. Na třísetmetrové trati zaváhal jen jednou, a to půl metru před cílem, kdy předčasně ukončil běh a začal pózovat fotografům. Nás čekala rozměklá štreka o desetinásobné délce. Ve 12:43:00 vybíhá Maruška a její rival Tomáš, o deset sekund později vyrazím i já. Švagr začíná zvolna, míjím jej už před prvním bahniskem ("To tady loni nebylo," lamentujeme oba), Maruščiny elegantní pohyby se zdají být přeci jen svižnější, tak snad jí to vydrží.

Je to vlastně hrozně rychlé a každý rok mě to překvapí. V prvním kopci se nemohu srovnat se studeným vzduchem, ale už je za mnou, jsem zpět u potoka a brodím. Druhý je legendární Hrádek, kde není hanbou využít ke stoupání i přední končetiny, pokud vám ovšem není líto manikúry. O šedesát metrů dál a o pětačtyřicet výše zmožené nohy vůbec nechápou, co po nich ještě chcete, zvlášť když jediná cesta dál vede nebezpečně uklouzaným svahem zpět k potoku, oproti vší logice.

Jsem odhodlán třetí kopec tentokrát vyběhnout celý. Odhodlání však mizí hned na úpatí, protože všichni kolem jdou a já podléhám davové psychóze. Na silnější paní kdosi huláká, zřejmě trenér, ať zrychlí. Když povzbuzování nezabírá, muž dámu začne do kopce strkat jako automobil s vybitou baterií. Je to přinejmenším nedůstojné.

Poslední kopec se nezlomí do padajícího happyendu jako ty předchozí, táhne se jak žvýkačka nebo jak smrad, než se úplně narovná. Tady teprve začíná bitva o sekundy, není už na co čekat. Na posledním kilometru, který je vesměs z kopce, se dá nahnat hrozně moc, pokud máte ještě vůli. Seznávám, že vůle bohužel chybí, dobíhám spíš samospádem a zapisuji 15:25, sice o fous rychleji než loni, jenže o dva fousy pomaleji než předloni. Budu si vyčítat ten poslední proflákaný kilometr, ale na výčitky je ještě rok čas.

Vrací se mi normální barva a po pěšině se mi vrací i růžová žena. Přes kořeny skáče jako laň nebo muflon z kunratického lesoparku a na švagra, se kterým se letos o nic skandálního nevsadila, bude v cíli čekat přes tři minuty. Stali se z nich závodníci, protože jsou sice nadšení tím extrémním prožitkem, ale zároveň oba lehce nespokojení s dosaženým časem. Spřádají plány, jak to Kunratické příští rok vrátí.

Sesbíráme zbylé kamarády a ještě než se kyslík vrátí do mozku (a na to prodejci sázejí), koupíme u stánku předražené podkolenky a podivné tričko. Z jednoho kunratického cirkusu se přesuneme do druhého, mezi naše oddané fanoušky. Víříme a bubláme, cpeme se skvělým gulášem, mluvíme překotně jeden přes druhého - užíváme si ten prchavý okamžik, kdy to ještě někoho zajímá -, do toho řvou různé děti, neuspořádaně pobíhají psi a pak, když už na ženu prosebně koukám, abychom šli už domů, se skutečně objeví i ten kouzelník. Tohle je čtvrtý, nejnáročnější kopec, na který se natrénovat nedá.

text Řízek, fotky Terka, Slížák

DOBŘE OBLEČENÝ MUŽ S IGELITKOU

Při jednom průměrném výběhu udělám zhruba devět tisíc kroků. Problematická pravá noha jich z toho absolvuje přibližně polovinu. Skoro se dá říct, že úplně přesně polovinu. Avšak když se chvilku nesoustředím a myslím na blbosti, dopadne jeden z nich neobvykle. Namísto plosky se zborcenou klenbou došlápnu spíše na pravou malíkovou hranu, hlezno se na okamžik zkroutí do nepřirozeného, až nelidského úhlu, ozve se podivné lupnutí ve vytahaných vazech (jako od suché větévky) a následuje vodopád sprostých slov a ujišťování, že to rozchodím a nějak doběhnu.

Jedním slovem výron.

Kamarádi jsou na podobné situace zvyklí, jelikož jimi čas od času ozvláštňuji naše společná běžecká dobrodružství. Tentokrát však na cestičce nad Kunratickým potokem začal místo mě nadávat Vašek. A že to sice bolí jako prase, ale že to nějak doběhne.

Doběhl, ale přišli jsme tím před večerním fotbalovým zápasem o kapitána. Definitivně jsme se to dočetli na naší internetové vývěsce, kde se i jinak hromadily omluvenky. Nakonec nás však i bez něj a bez Kajetána, jenž zápas nečekaně zasklil, dorazilo právě akorát.

Hřiště v Jinonicích zkrápěl nevábný déšť a na naší polovině nesvítily reflektory. Když se konečně vyjasnilo, seznali jsme, že proti nám v dresu Kolíků po dlouhé době nastupuje i jedna dívka či žena. A ne ledajaká, podle zdrojů z místa dokonce dáma s "lvíčkem". Ať už reprezentovala v čemkoli, hned se dere do zakončení, střílí a já jen nejistě vyrážím před sebe. Však je takové kluzko, že pouštět se do větších akcí je nebezpečné. Ne, že bych se někdy do větších akcí pouštěl, ale tentokrát o to méně. Minule jsem přihrál soupeři na gól, což bych tentokrát opakovat nemusel.

Zato Tondovi to neklouže, na svých nových kopačkách má asi pořádné kolíky. Převyšuje vše a všechny a štráduje si to od praporku k druhému, namotávaje postupně hráče i hráčku soupeře a vymýšleje skvělé přihrávky. Nejprve se raduje Dan, dává na 1:0. Pak po parádním autu střílí technicky Marťas a do přestávky si to ještě každý zopakuje v těsném sledu, pokaždé do prázdné branky. Vypadalo to s trochou fantazie jako sestřih nějakého mistrovství ve futsale v Brankách, bodech, vteřinách. Parádní góly; tím spíš, že naše.

Do opravdu jen pomyslných kabin jsme tak šli zvesela, jako už dlouho ne. Protože nám chyběl kapitán a tím pádem i taktické pokyny, nic jsme nemohli změnit a dál jsme hráli plus minus stejně, jen jsme nedávali góly. U Tondy to bylo zvlášť mrzuté, protože párkrát šel sám na branku, kterou bychom mu téměř nesobecky přáli. Tak se samozřejmě musel naopak trefit soupeř. Prý ten gól vypadal trapně jak branka, která rozhodla zápas Plzně se Slavií. Ale já jsem fakt nic neviděl, takže se za tu střelu z půlky hřiště přesně do prostředka branky nestydím. Nebo jen trochu.

To už se k postranní čáře dokulhal dobře oblečený muž s velkou igelitkou a ráznými gesty začal rovnat svoje svěřence. Zraněný kapitán je klubista - opustil kvůli nám načas rodinu (dokonce v čase návštěvy), zatleskal a zaradoval se, když Dan završil hattrick i skóre na 5:1. A hlavně nám přinesl naše nová týmová trička a mikiny s naším logem. Není na něm nějaký tuctový lvíček, nýbrž kopačák a poctivé pohorky. Když jsem je doma vybalil, vážně jsem koukal.

Přijďte v sobotu na náš týmově narozeninový večírek a rozhodně budete taky koukat.

text Řízek, foto rozhodčí

PATNÁCTINY

Česká tisková kancelář, věrná kamarádka a služebnice novinářů, schraňuje mimo jiné databázi významných výročí. Jsou to tisíce dat a jmen a lze se jimi donekonečna probírat. Přitom jen dvě jubilea jsou skutečně důležitá: příští rok sto let od vzniku Československa a za čtrnáct dní patnáct let od založení malofotbalového klubu FC Forejt.

Pro mého kamaráda a kapitána mužstva Václava je to druhé momentálně smyslem života. Připravuje totiž večírek, který tady ještě nebyl. Pro mužstvo, které už dlouho nic nevyhrálo. Běžíme třeba spolu po Vyšehradě a mluvíme:

- Už jsi poslal pětikilo pokladníkovi na sud?
- (Zahanbeně zavrtím hlavou).
- Proč ne? Vždyť jsem to psal do mailu, kde jsem řešil ty trička a mikiny, co nechávám dělat. Četl jsi ten mail? I s přílohou? A ty fotky už chystáš? A statistiky?
- Aha, přílohy jsem si nevšiml, mám teď hodně práce. Víš, v práci. Volby a tak. Kromě toho si chci udělat ten anglickej certifikát...
- Všichni máme hodně práce! Ty jo, Luki, funguj!

Kapitán totiž potřebuje projekt. Když jej má, pustí se do něj bezhlavě a bez kompromisů. Nedávno, když jej posedlo nějaké podivné realitní období, jsme třeba napůl skoro koupili rozpadlý zámek na Šumavě. Tak jako justice funguje ve více stupních, aby byla dokonalejší, působí u nás naštěstí jako nadřízená instance manželky, takže z koupě prozatím sešlo. Taky nám vlastně chyběl milion.

Ale večírek - navzdory neslavným výsledkům týmu - skutečně bude. Přesně 11. listopadu, aby se to lépe pamatovalo. Bohužel jen v klubovně, ačkoli původní Vaškova představa byla velkolepější. Hodlal si pronajmout sál a uspořádat ples, kam by se muselo přijít ve smokingu a bez kopaček. Zde tedy jako korektiv zafungovali spoluhráči, kteří ho (volně přeloženo) poslali do háje, že asi upadl.

I tak to bude velké. Ti tři z nás, kteří si objednali trička, si je sborově navléknou. V kufru přivezeme sudy a preventivně potáhneme koberec v klubovně igelitem. Holky něco uvaří. Já jsem si říkal, že bych mohl třeba upéct bábovku anebo udělat řízky, ale radši se ještě zeptám doma. A vlastně si chci udělat ten certifikát, takže radši nic. Krom toho mám celou řadu nesplnitelných úkolů. Třeba sehnat fotky, které jsem za ta léta vyfotil a poztrácel. Dohledat nebo zfalšovat statistiky pro jednotlivé hráče a sezony. Taky vymyslet nějaká ocenění a především způsob, jak zajistit, aby žádné z nich nedostal Jiřina. A pak to celé vytvořit v PowerPointu, aby to nějak vypadalo, že jo.

Pak už se můžeme celý večer společně dojímat, vzpomínat na slavná vítězství a třeba i na smolnou porážku 1:16 a plánovat strategii do dalších patnácti let, během nichž se určitě i do té databáze ČTK v nějaké podobě dostaneme. A kdoví, třeba třicáté výročí oslavíme na zámku. Nebo na Hradě.

text a fotky Řízek


P. S. Večírek odstartuje v sobotu 11. listopadu od 18:00 v klubovně. Narozeniny zde ve stejný den oslavuje i Ála, takže mohou přijít i ti, kterým je náš pseudofotbal ukradený. Rádi vás uvidíme.

TĚŠENÍ

Volby jsou pro novináře jako škola v přírodě. Je to něco, na co se ve stereotypu každodenní práce celý rok těšíme, jako jsme se těšívali, s kým se si dáme na kazeťákové diskotéce ploužák - a kdoví, třeba se i vykousneme, ale spíš ne. Po volbách stejně jako po škole v přírodě obvykle nastává kruté vystřízlivění.

Školy v přírodě bývaly drsnou prověrkou kolektivu. Museli jsme třeba hrát softbal a frisbee a tu hru, jak se na jednoho nešťastníka navleče co nejvíc oblečení. Teď během volebního víkendu jsme si zase hráli na fungující tým, který plní dva zpravodajské weby, a nadto ještě v neděli vyrobí senzační noviny. Tak dobré, že si je jak my, tak čtenáři dáme za rámeček. Přikládejte tomu odpovídající význam a opovažte se tím přikládat.

Volby v redakci jsou plné baget, krabicí od pizzy a kelímků od kafe. Redaktoři se rozutečou do štábů - tedy aspoň do těch, kam nás pustili. To je ta zábavnější část. Můžete z místa popisovat emoce vítězů a přikusovat koblihu. Občas vás nějaký politik seřve, nebo vás prudí editor, jež se domáhá nějakých článků. Zato v baráku zůstanou vytrvalci, experti na černou práci, u nichž se všechno sbíhá. Výkřiky ze štábů, reportáže, rozhovory, no a především výsledky. Když zrovna tečou. Když netečou, z nitra domu vylezou na povrch bledí lidé, asi vývojáři, a divoce gestikulují.

Všechno je hrozně rychlé, až na nejmenovaného kolegu, který nám se zhruba patnáctiminutovým zpožděním nadšeně ohlašuje perličky i zásadní zvraty, nad nimiž jsme se už všichni ostatní podivovali. Vše vyřešíme jeho přesazením blíže epicentru. Jeho zpoždění se pak sníží na pět až deset minut. Je to nejlepší manažerské rozhodnutí, které jsem kdy udělal.

Předháníme se ve vtipném glosování výsledků různých stran a v nadsazování odpudivosti triumfu jiných, hnědých. Brousíme titulky, jimž diskutéři just budou říkat nadpisy, do naprosté dokonalosti, a připadáme si nejméně jako Čapek. A v neděli večer mátožně civíme do monitorů, plní těch pizz, které nám nechali donést. Než někdo najde předvolební balonky a dokonce modrý létající talíř od pana Humplíka z ODS, kulatý jako kroužky voličů, které ho poslaly mimo sněmovnu. Tak nad monitory hrajeme frisbee, jako na ŠvP!

Je důležité zmínit jednu věc. Fakt, že výsledky voleb jsou strašlivé, nic nemění na tom, že se už teď těšíme na ty příští, lednové, třebaže možná taky dopadnou strašlivě. Na lyžák se taky každý těšil, i když třeba nebyl sníh.

text Řízek, foto Kuba Z.

AUTOMAT NA KULIČKY

Někdy bych našemu kocourovi chtěl - obrazně řečeno - vidět do hlavy. Třeba když jsem tuhle před něj postavil chatrnou konstrukci z ruliček od toaletního papíru pospojovaných zelenou lepenkou. Měl za úkol pochopit, že tohle je jeho nové krmítko. Navenek nedal nic najevo, ale uvnitř to musel být chaos.

Pepan je vášnivým milovníkem jídla, jenže to, co máme nejradši, nám bývá často upíráno. Tak i kocour je více méně striktně omezen důmyslným přídělovým systémem, jinak by nám nakynul až příliš. Už takhle nám dost často “přetéká do basketbalu” ze svého pelechu. Má k tomu sklony, protože je téměř výhradně bytový.

A k tomu pořádně vychytralý - dost často pozná, že chceme (i s ním) vyrazit na chatu ještě dříve, než to sami víme. A zjistil, že občas rezignujeme a oproti původnímu plánu (měl trénovat, létat po zahradě, čumět na ptáky, sežrat něco trávy a vyválet se v šantě) ho necháme celý den zalezlého v nejzazším koutu podpostele. Protože IKEA při navrhování tohoto konkrétního kusu nábytku nepočítala s tím, že z pod něj bude někdo tahat grínpísákující šelmu s drápy usilovně zaseknutými do koberce. Nepomáhá často ani squashová raketa (Srstkovi to neříkejte).

Jednou na mě odkudsi vypadlo video z YouTube, kde paní doporučovala chovatelům černých lenošivých obézních kocourů bytového typu, aby je přinutili k pohybu aspoň tím, co mají nejraději. Pyramida z ruliček, do níž se ukryje potrava, mi přišla jako celkem snadno napodobitelná.

Ale k realizaci bylo ještě daleko. Ono shromáždit tolik ruliček z toaletních papírů není jako sesbírat šest tun víček na dobrou věc. To nějakou dobu trvá, pokud zrovna člověk nepracuje jako obsluha toalet anebo se nechce ztrapnit před přáteli na Facebooku takovou delikátní prosbou. Naštěstí mám tajnou skříň, kam vrším věci na kolo a ostatně i další věci, a pod položku “další” se tohle určitě vejde. Když už ruličky začínaly přetékat, dal jsem se do stavby, která v porovnání s délkou hromadění materiálu trvala opravdu mžik.

Kocourovi jsem dílo ukázal před jeho druhou večeří. Chvíli dumal, co si se zařízením počít, pak ale začal stylem pokus-omyl z jednotlivých koutů kartonového výdejního automatu celkem zručně vyškrabávat schované kuličky, jindy se o vetchou konstrukci kreativně opřel celým tělem. Jako když jsem v práci z přístroje onehdy doloval zaseknutou tyčinku. Trvalo (nám oběma) to dlouho, bylo to pracné, ale nakonec ta odměna přeci jen přišla a stála za to.

Možná by se daly vyrábět (zřejmě ne z ruliček) zlomyslné automaty na nezdravé potraviny, které by tlusťochy přinutily se před nákupem snickersky aspoň trochu pohnout. Vhodíš dvacku, ale než dáš deset dřepů nebo dva shyby, čokoláda nevypadne, ani kdyby ses postavil na hlavu. Anebo až potom.

Budeme bohatí! Už to někdo vymyslel?

text a fotky Řízek

WIELKA CIPA

Řešov je město na jihovýchodě Polska, které v posledních dekádách vyrostlo natolik, že si do něj nadnárodní auditorská společnost jednoho dne převezla celou svou českou IT pobočku včetně mého běžeckého kamaráda Milana. Mezi největší řešovské turistické magnety patří místo, z nějž lze vidět naráz dva McDonaldy, a prazvláštní vyvýšený kruhový objezd pro pěší (takže asi obchod) vybudovaný z evropských peněz nad jednou z rušných křižovatek. Co je důležité, nemají tu metro, a jsem za to rád. Ve vagonu metra totiž mívám po maratonu tendenci omdlévat, což tedy řešit nemusíme. Na rozdíl od jiných problémů.

Cestovat nočním vlakem do Polska bez lehátka či lůžka může jen švihlý dobrodruh anebo člověk, kterému nic jiného nezbylo, protože mu manželka zabavila auto. V našem kupé se cestujících obojího typu tísnilo celkem osm a kolem půlnoci se s většími i menšími úspěchy pokoušeli vykolíkovat si prostor vhodný ke spánku. Ve čtyři ráno kousek za Bohumínem už jsme byli poskládaní jako docela dobře organizované puzzle. S protisedícím pánem jsme vyřešili příhraniční spory a dokonce se přestali okopávat (já dal nohy stranou, on pode mě), než nás všechny v půl páté probrala drsná průvodčí zvoláním “Vítejte v Polsku!”.

Nevstal jsem správnou nohou. Vlak je určitě od slova vléci se, nikam nepospíchá, i když je rychlíkem - najednou však začal brzdit před krakovským předměstím, kde jsem zřejmě měl přestupovat. Hodil jsem krosnu na záda a za nimi jsem nechal všech sedm zábavných dosud zkroucených společníků. Vylezl jsem na peron, ale ten byl úplně pustý, tohle nevypadalo jako to správné nádraží. Mezistátní rychlík zapískal a ujel a ponechal mě napospas. Z jedné strany fabrika, z druhé dálnice. Vystoupil jsem omylem o pět kilometrů dříve a asi nestíhám přestup. Naštěstí se najednou objevil starodávný osobák a dovezl mě tam, kam patřím.

Vedlejší krakovské nádraží vypadá jak Smíchov, jen nádražka je ještě zavřená. Aspoň kafe z automatu. V jedné ruce horký kelímek, v druhé mobilem fotím odjezdovou tabuli, protože mezi rychlíky je i půvabný vlak Bolek a Lolek. Je to ovšem to poslední, co se do jeho paměti otisklo, protože mi padá na dlažbu displejem napřed. Paní v mezinárodní pokladně neumí jazyky, ale dobře mi rozumí, že bych si rád půjčil její počítač a napsal Milanovi třeba e-mail, že žiju, když už můj mobil ne, a že přijedu a ať na mě počká. Rezolutně kroutí hlavou. Nakonec mi mladý muž půjčí telefon a už o mně svět zase ví.

Můj hostitel mě po skoro dvanácti hodinách putování vítá v Řešově a ukazuje mi ještě jednu pamětihodnost. Nad řekou se tyčí obrovský pomník charakteristického orgánového tvaru, kterému místní neřeknou jinak než “wielka cipa”. Ta podoba je natolik přesná, že je až škoda, že partnerským městem Řešova není Brno s proslaveným orlojem. Přirozeně by se doplňovala.

Každé pořádné město, když patřičně vyroste, musí mít kromě sprosté pamětihodnosti i vlastní maraton. A opravnu mobilů. Snažíme se najít nějakého všeuměla, který by můj přístroj dokázal přivést k životu, ale marně. Neuspějeme ani v maringotce s velkou cedulí “Tady řádí Slávek”, kde patrně dříve prodávali repasovaná grilovaná kuřata. Když nás už slovní spojení telefon komórkowy přestane bavit, najdeme v jednom krámku úplně stejný, jen bez zničeného displeje. Beru ho - můžu se tak tvářit, že se epizoda s Bolkem a Lolkem nestala. Milan si navíc kupuje tablet a pro svůj první maraton i vychytaný držák na číslo a pak se jdeme do blízké sportovní haly podívat na volejbalistky Prostějova, jak porážejí domácí. Jsme jediní dva hooligans hostí. A pak to jdeme spláchnout dýňovou polévkou. Zkrátka si to umíme užít. Vždyť kdoví, co bude zítra?

Zítřek přináší osm stupňů, zataženo a proud lidí valící se do jednoho z nákupních center. “Pánové, co se tu dnes běží?” houkne na nás pán na mostě. “Maraton,” odvětím a snažím se udržet intonaci sebevědomou, ani trochu vyplašenou. “Tak hodně štěstí,” mává na nás. Připravit zázemí běžeckého závodu v unifikovaném obchoďáku mi nejdřív přišlo bizarní, ale ono je to vlastně praktické. Uvnitř je totiž docela teplo. Navíc to město je vlastně pořád tak malé, že by sportovci ani jinam nevešli. Leda do volejbalové haly, pokud by se Prostějov uskromnil.

Trenér Prostějova má vždycky nadhled.

Po startu se trať kolem “cipy” obtočí kolem titěrného historického centra, proběhne se po kostkách na malebný rynek, kaštanovou alejí k zámku tušenému za vysokou zdí a pak po kraji čtyřproudové magistrály k řece. Jakkoliv si Řešov na své nezvládnuté silniční dopravě zakládá, jakákoli další uzavírka by už asi byla příliš. Klušeme proto v jednom vyhrazeném pruhu podél kolony kouřících aut a ostatní se dusí. Já ne. Tady se přesně zohledňuje moje systematická dechová příprava - z práce někdy běhám po Nuselském mostě.

Řešovský maraton je s asi pětistovkou účastníků mnohem skladnější než jiné městské běhy. Proto může po otravné pasáži u hlavní silnice následovat odbočka k řece a dál ven z města po úzké cyklostezce, na niž z evropských dotací dokonce položili asi osmisetmetrový tartanový pás. Pár kilometrů strávíme na jejích březích, na tom druhém bude dost foukat protivítr, ale schovám se za paní v růžových legínách, která se zase schovává za mladíka na kolečkových bruslích, který se schovává za své dobré úmysly. Jsme taková skupinka alibistů. Posledních pět kilometrů okruhu vede k jakési pláži u rybníka, pak se mezi chaloupkami vracíme k obchoďáku, kde mě růžová paní i její ochranka na bruslích přestanou bavit. A pak si to dáme ještě jednou. Obchoďák, obří orgán, náměstí, kaštany, magistrála, řeka a kolem rybníka. A pak meta, neboli cíl.

Běžím rychleji, než je zdrávo, protože je mi zima. Milan se drží plánu a vodiče na čas 3:45. Dost lidí má sluchátka, protože fanoušků u trati moc není. Popravdě je víc i labutí. Zato před kostelem na rynku je narváno! Je ovšem možné, že taková tichá podpora závodníků modlitbou je nakonec účinnější.

Dobíhám celou řadu původně rychlejších lidí, které jsem v prvním okruhu nechával utéct, a zejména pro uvadající odhodlání je to vzpruha. “Páni, ty jsi z Česka? Vím, viděl jsem tě ve startovní listině a zaujalo mě to,” říká mi mladík nadšeně, jako bych byl třeba blonďatý černoch. Možná nás Poláci mají prostě rádi, nebo se ten člověk jen stává mým dalším stalkerem - kromě jakéhosi Jindřicha, který mě bůhvíproč intenzivně sleduje a fandí mi přes běžeckou aplikaci Strava. (Jindřichu, pokud to čteš, zanech toho lajkování, najdi si holku a zamysli se nad sebou, není to normální).

Je fakt, že Čechů ve startovním poli moc není. Dokonce i Milan má u svého jména omylem polskou vlajku. Pět kilometrů před cílem jej zdravím. Je pořád nalepený u vodiče, jehož skupinka se však z několika desítek lidí smrskla na posledních pár vytrvalců. Na finiš už síly nemám, i tak dokončuji závod v čase 3:14:16 a dovolím si dokonce v cíli lehce oslavovat, však jsem dost možná i nejlepší Čech, a i kdyby ne, posunul jsem své hranice skoro o čtyři minuty. Zabalil bych se do vlajky, ale žádnou tu nemáme, tak beru aspoň alufólii. Je fakt děsná zima.

Ten druhý Čech v pořadí na posledních kilometrech neuvěřitelně zrychlil a pláchl vodiči i závodníkovi z konkurenční firmy, což ho prý zdravě namotivovalo. V cíli je za 3:41. Oba pajdáme přes most zpátky a hřejeme se představou, že odpoledne strávíme regenerací v sauně a vířivkách čtyřhvězdičkového hotelu Blue Diamond, vybudovaného jak jinak než z evropských dotací.

Prostějov mezitím poráží další polský tým a vyhrává řešovský turnaj. Těší mě, že i špičkové volejbalistky čeká stejný opruz cesty domů jako mě, jen jedou autobusem. Já mám na rozdíl od nich navíc místenku do Krakova a potom i lůžko.

Jenže na mém místě v jinak narvaném vlaku sedí starý pán. Nejdřív ho vyhodím, pak se ve mně probudí skaut a sednu si na zem a dědu vrátím na sedadlo (dvě hodiny si to pak vyčítám - zas tak starý nebyl). A v mém lůžkovém kupé zase leží sice na první pohled docela sympatický muž, který však po zhasnutí světla okamžitě začíná chrápat a na rozdíl ode mě prochrápe Osvětim, Bohumín, Ostravu - Svinov i Českou Třebovou. Z chrápání ho vytrhne až průvodčí před Prahou, který nám nese snídani.

Strávit třináct hodin ve vlaku má ovšem i tréninkový efekt. Takový maraton v New Yorku nebo Bostonu je pak vlastně hračka. Přinejmenším ta cesta tam.

text Řízek, foto Dominik Matula, Ř.

KDE JE TEN DEBIL?

"Kde je ten debil?" zaúpí jeden z účastníků bizarního moderního cirkusu na kraji proseckého sídliště. Kolem naší branky v soustředných kruzích rotuje množství nařachaných fotbalistů v tmavě modrém, které marně stíhá citelně menší množství udýchaných hráčů v oranžovém. Ti navíc ani moc nesledují probíhající utkání ani spletitou dráhu míče; jejich zraky míří výhradně k vchodu do areálu, hospodě a řadě paneláků. 

Někde z těchto míst se měl vynořit, ale měl se vynořit už dávno. Kdyby se býval vynořil včas, mohli jsme se týmu 4 TD Ala Bundy B vyrovnat aspoň počtem hráčů na ploše, když už ne umem. "Kde seš, ty debile?" tázal jsem se do telefonu Luboše pár minut před zápasem. V mém hlasu byla patrně slyšet nervozita a blízká hlavní silnice. Byl jsem nesvůj, protože jsem si pomocí trojčlenky ověřil, že nám skutečně minimálně jeden hráč chybí.

Ono to není snadné být manažerem mužstva FC Forejt. I když už jsem na veškeré další povinnosti rezignoval a jen se snažím zajistit, aby nás na zápas aspoň přijelo dostatek, všechno mi hází větve a stromy pod nohy. Tentokrát se toho sešlo docela dost. Považte: Kuba je ve Vietnamu, Vašek v Amsterodamu, Marťas si v Americe zlomil ruku, Matyáš si ve Štěrboholích zvrtl kotník. Péťa je na koncertě Ebenů a stejně má berle, Dan má rýmičku, Alex nemá prachy, Vlasta zase čas. Celá řada dalších si udělala děti a mysleme si třeba, že se věnují výchově budoucí juniorky našeho týmu, jiní na mě prostě pečou. Můžeme být rádi, když nás nakonec bude tak akorát.

Tedy aspoň doufám. Luboš mě uklidňuje, že jde od metra po sídlišti a že tam za chvilku bude. Trošku mě děsí jeho následný dotaz na přesnou adresu. Udal jsem pouze adresu přibližnou s tím, ať si to vygooglí, když má ten chytrý telefon. A ať pohne. A pokračuji jsem v předzápasových rituálech. Tedy přepočítávání hráčů a rovnání batohu s věcmi na převlečení k postranní čáře.

Pro neznalé: při Hanspaulské lize týmy kočují, nezřídka po celé Praze. Tentokrát třeba hrajeme zkraje noci na pro nás neobvyklém hřišti Novoborská. To je problematické ze dvou důvodů. Předně na druhém konci města je čtvrť Novodvorská s podobným hřištěm, kde hrajeme přeci jen častěji. Trochu mě uklidnilo, když Luboš upřesnil, že kráčí od metra Střížkov. Druhým problémem je to, že hřiště Novoborská nemá vstup z ulice Novoborské. S tímhle rébusem si bohužel Luboš neporadí, je tak odsouzen ke kroužení. Zeptat se nemůže, je stydlivý.

V hanspaulce existuje institut čekací doby. "On už tady za chvilku bude," chlácholím rozhodčího i soupeře nadržené vrhnout se na oslabenou kořist. Zrovna když s opozdilcem popáté mluvím, kde ksakru je, ozve se hvizd, který naše mužstvo rozdělí na dvě části: hrající a putující.

Tým Ala Bundy se soustředí okolo masivního hráče, který se celý zápas maskuje v jakési vestě (možná je to Al Vesta) a administruje pohyb ostatních i balonu před naší brankou. Brzo jdou modří do vedení. Čtyři naši hráči zoufale běhají po hřišti, pátý po sídlišti. Když se konečně Luboš objeví za plotem, zbývá do poločasové přestávky asi deset minut a zrovna dostáváme druhý gól. Luboš se aklimatizuje, načež inkasujeme třetí gól krásně do šibenice. Soupeřům to stačí a my se do konce nezmůžeme na nic, jen na nadávky Lubošovi. Ten od příště cestuje na zápasy jen s doprovodem.

text a foto Řízek

REFERÁTNÍCI

Jsou mladí, úspěšní, hovoří různými jazyky a zlákala je státní správa. Jsou tedy především divní. V běžném hovoru používají tajuplná slova jako referátník a skloňují krkolomné zkratky různých evropských i tuzemských institucí - všechny mi znějí jako IKEA, jen si je nejsem schopen zapamatovat. Znají Brusel jako své nablýskané boty. Vědí, kam zajít na ústřice a šampaňské, kde je čůrající chlapeček i čůrající holčička, a že hnědým autobusem 71 dojedeme až na kraj světa, nebo přinejmenším na kraj belgické metropole.

Balkónovka a la Třeštík

Já jsem naopak v šedivém Bruselu poprvé, tak se jimi nechám vést. Baví mě honosné pasáže v centru. Jsou jako Lucerna nebo Světozor, jen dvakrát vyšší, prosklenější a světlejší a bez točené zmrzliny. Výhodou také je, že v nich neprší. Hlavní náměstí je velkolepé, ze všech stran obehnané monumentálními domy a čekám, co bude dál, ale ono je to vlastně všechno. Čurající chlapeček je převlečený za něco žlutého a jeho protějšek, holčička, je o kus dál za mříží.

V Bruggách

Hustě prší, zalézáme do hospody s upřímným názvem Delirium a objednáváme si za osm eur něco, co se svou počínající nizozemštinou překládám jako Poloviční muž. Sladké pivo s obsahem alkoholu jedenáct procent pravděpodobně slouží k projasňování ponurých dní. Jen to s nimi není radno přehánět, nebo se úřednické diety rozutečou dost rychle a stejně tak i škrobenost a důstojnost.

Čertisko

Bydlíme v domě plném Čechů; v bytě je nás v jednu chvíli asi deset včetně dvouleté Sáry a mohutného zrzavého kocoura Čerta. Ačkoli se jim oběma líbí složitě vybudované nafukovací lůžko, mají protichůdné zájmy - zatímco Sára naši dočasnou postel využívá coby skákací hrad, Čert si na ní začal brousit drápy. A nebudeme chodit okolo horké kaše, po návratu z jednoho výletu nacházíme lůžko z poloviny vypuštěné a mechanoskopická expertiza jednoznačně ukáže na zrzavého viníka. Naštěstí větší část trampolíny zůstává neporušená, dá se tedy s různými tetami a strýci dál skákat za zpěvu debilních písniček dětské hudební teroristické organizace Čiperkové. (Zpívat dětem refrén "vosy, vosy, vosy, co lítaj' kolem svojí osy" hraničí se zločinem proti lidskosti).

Tety a strejda

Sára má taky ráda vafle a hranolky. Seznávám, že mi tahle kuchyně nevadí. V sobotu, kdy je v Bruselu den bez aut, ochutnávám ústřice. Na něčem, co vypadá jako farmářský trh na náplavce, ale je to na náměstí pod rezavým kovovým slonem, se dá, pokud zahodíme stud, celkem obstojně najíst jen z ochutnávek u jednotlivých stánků. Zahazuji stud.

Jak ta auta zmizela, z cesty do centra se stal blešák. Lidi na dlažbě vystavili určitou část svých domácností. Omlácená autíčka, knížky o Hitlerovi, ublemcané skleničky i sešlapané tenisky. Když jejich predátoři museli zůstat před branami města, radikalizovali se cyklisté a jezdí divoce a všude. Jen na tu naši jednasedmdesátku je spolehnutí, akorát se motá ještě divočeji než obvykle.

Slizké a slané

Jedeme vlakem do Brugg. Připomínám novým kamarádům, že v Bruggách se natáčel film V Bruggách. Nikdo se nesměje. Mladý vyšňořený muž, který vypadá jak ze Škvoreckého a jmenuje se Měsíc, nás provádí historickým městem, prý Benátkami severu. Na jedné ulici je hned několik pivovarů a náležejících hospod. Pan Měsíc nás vede kolem jednoho z pivovarů, který se rozhodně nejmenuje Poloviční muž, ale Půlměsíc, protože na obrázku má půlměsíc. Moje nizozemština má zjevně ještě trhliny, podobně jako ta nafukovací matrace. Už zase prší, tak pojďme do kavárny. Kapučíno tu vyrábějí ze šlehačky a doktorka Cajthamlová by si tohle určitě odpustila. I zelený dort, který si Sára vybrala a samozřejmě nesní, za což jí děkuji.

Legrace

Celkem překvapivě se mi v naší smršťující se skupině podaří prosadit výlet do Antverp, třebaže tam vlastně nikdo nechce. Tohle město má především fascinující čtyřpatrové nádraží, které připomíná obchodní dům. Vydržel bych tam bloumat několik hodin, ale to už se mi prosadit nepodaří. Procházíme se místo toho po místních Příkopech a nutíme Marušku, aby si koupila něco hezkého, když už musí za pár hodin do nenáviděného letadla. Ona se těší na návštěvu jakéhosi ráje všech secondhandů, jenže ten je podobně jako u nás muzea a zámky v pondělí uzavřen.

Smíchovské nádraží

Tak dojdeme až k přístavu, fotíme se s ovocným pivem a otáčíme to směr Praha. Kdybych byl bruselským úředníkem, do referátníku bych napsal, že to byl přinejmenším zajímavý výlet. Udělal bych si kopii, odnesl to na podatelnu a spustil Solitaire.

text a fotky Řízek

LIGA EXOTŮ

 
Pán, který s jakýmsi strojem systematicky navlhčoval podlahu vestibulu metra na Karlově náměstí, neskrýval svůj údiv. Dokonce zařízení odstavil a vydal se k naší skupince shromážděné okolo ušmudlaného kamenného pilířku, jehož účel býval patrně dekorativní, nyní odkládací. Navršili jsme na něj hrací karty. Vysvětloval nám, že v tuto pozdní hodinu se zde žádné takové činnosti neprovozují, nýbrž že prostor obvykle využívají narkomani. A radil, abychom se ničeho nedotýkali a šli radši někam do hospody.

Byli jsme si své výjimečnosti vědomi, ale zbývalo nám odehrát posledních pár kol dnešní partie v karetní hře vist. Jenže z hospody, která nám slouží jako hrací plocha a zároveň jako občerstvovací stanice, nás vyhodili se slabou argumentací, že už je pozdě a zavírají.

Kdyby jen tušili, že nejsme jen obyčejní podnapilí ztroskotanci jako ty uřvané Slovenky u vedlejšího stolu, nýbrž sportovci! Založili jsme totiž Vistovou asociaci a spustili Radotínskou ligu exotů (dohromady to má shodou okolností zkratku VARLE). Asociaci v současnosti tvoří pět hráčů, protože standardní vist se hraje v pěti.

Členové vistové asociace mimo jiné:

- pijí pivo, někteří ale cider, a jsou proto terčem posměchu;

- špatně rozdávají, takže se kvůli Vlatovi občas hra musí opakovat;

- dost vulgárně si nadávají, někdy i ostatním hráčům;

- mají blbé poznámky týkající se dalších hostů;

- upozorňují ostatní hráče na nevhodnost jejich poznámek vůči dalším hostům;

- neplatí žádné příspěvky, ale dvě mísy řízečků s chlebem stály asi 420 korun.

Bohužel tentokrát jsme jen čtyři, protože jsme nezvládli koordinaci a zapomněli jsme na Péťu, který je tak sám doma a otrávený. Takové hře, když jeden hráč schází, se bůhvíproč říká královský vist, je to však spíš chaotičtější než majestátní. Tím spíš, že tradičně nehrajeme pod vlastními jmény, ale volíme si pseudonymy obvykle vztažené k aktuálně probíranému tématu. Já se třeba jmenuji ---, neboli Ó náš pán. Vlastík dost často volí jména na bázi citoslovců (Bzuk, Ťuk), jiní zase jména urážející Vlastíka (Vlasta to posral). Přezdívky nám obvykle v tu danou chvíli připadají hrozně vtipné a padnoucí, ale nevydrží to. Není tak třeba vůbec jasné, proč se někdo minule jmenoval Orientační mamina.

Nicméně teď jsme venku před hospodou a je tma, že není možné rozeznat sedmičku od osmičky, natož jednotlivé hráče.

V rozverné náladě se proto stěhujeme do vestibulu a pan uklízeč, který to pořád odmítá zpracovat, nás chrání. Hráč --- i v podmínkách na hranici regulérnosti vítězí. Můžeme konečně jít domů a pán se může vrátit ke své původní činnosti. Aby narkomani a případně i ponocující karbaníci byli opět v čistém a mokrém prostředí.

text a foto Řízek

1. MILUJI TĚ 2. NENÁVIDÍM TĚ 3. NECHÁPU TĚ 4. CHCI TĚ

Pěšina se prudce zlomila mezi skály. Někde hluboko dole řičí diváci a cinkají zvonce. Korytem mezi metrovými balvany se prakticky kolmo spouští jezdci na horských kolech. Někteří odvážně a těm se tleská, jiní s respektem. Já s očima navrch helmy svírám klepající se řídítka, drtím brzdové páčky a soustředím se výhradně na to najít mezi kameny a kořeny měkčí místo pro nevyhnutelný pád. Ideálně vystlané mechem. Připadám si, jako kdyby mě nutili na kolečkových bruslích sjíždět černou sjezdovku. Nevím, proč jsem tady.

"Sudety miluješ a nenávidíš, vole," povzdechl si jeden ze závodníků po devadesáti kilometrech odporné dřiny střídané další odpornou dřinou. S Mňágou, která tyhle pocity určitě zná nejlépe a zpívá o nich zapomenutou písničku, dodávám, že Sudety taky nechápeš a chceš.

Chceš je tak moc, že se tři dny před jedním z nejtěžších maratonů u nás (oficiálně 113 km, 4 km převýšení) téměř odhodláš přihlásit. Zlomí tě kamarád Michal, který - ač sám nejede - ti pošle odkaz na nějaké internetové fórum. Kdosi tam na poslední chvíli prodává startovné, protože ho skolila "vyróza". Se slevou. Včetně trička. Včetně spolubydlícího.

V pátek ve 21:57 dojíždím do Teplic nad Metují, ve 21:59 nacházím kino, kde je kancelář závodu, a vyzvedávám startovní číslo. Mám ještě celých čtyřicet vteřin do předepsaného limitu, ale nenapadá mě, jak je účelně využít. Všichni jsou milí a snaží se mi mou situaci (Pražák, dezorientovaný, bezbranný) ulehčit. Paní přes trička mi celá nadšená vymění plandavé L za podstatně přiléhavější S. S jako Sudety. Jsem unavený. Jdu najít ubytovnu.

V pokoji jsou dvě postele, skříň a hodiny, co hrozně nahlas tikají. A cizí chlap s pestrobarevným, draze vypadajícím kolem. Jmenuje se Míra, mluví moravsky, váží 64 kilogramů a prodává kola. Pestrobarevná a draze vypadající. O skříň opřu své kolo, červené. Člověk Míra si ho dlouze znalecky prohlíží a závěrem konstatuje, že mám fakt dobrou pumpičku. Na důkaz přátelství bere do ruky šroubovák a šteluje mi přesmykač. Je to mnohem lepší, přestalo to rachtat, děkuji.

Vypráví o tom, jak závodí a jak prodává kola. Zásadní poznatek mi z toho vyšel ten, že jako pekař si může čas od času odnést domů nějaký ten rohlík, má podobné výsady i majitel cykloprodejny. Jen tyhle rohlíky jsou pestrobarevné. A karbonové. Nadšeně ukazuje různé vychytávky i speciální tretry a já váhám, jestli mu mám říct, že moje obyčejné tretry nedávno (ze msty, ne omylem) počůral kocour a že to nejde vyprat. Nakonec to zamlčím, on to ostatně v noci asi pocítí sám. Otevřené okno to fakt nezachrání.

V noci nemůžu spát, oficiálně proto, že hrozně hlasitě tikají ty hodiny. V pět ráno v ubytovně s papírovými stěnami vstávají první závodníci. Můj kolega se vyspal dobře. Líbí se mi, že svoje ambice neskrývá za fráze (neříká Jdu si to hlavně užít ani Rád bych hlavně dojel ve zdraví do cíle případně Jedu na pohodu), místo toho plánuje odjet domů pro jistotu až po vyhlášení vítězů, co kdyby. S podivně poťouchlým úsměvem mi přeje hodně štěstí. A vyráží z první řady mezi pravými závodníky.

Setkáme se kupodivu už po čtyřiceti kilometrech. Utečou jako voda, mají v začátečníkovi totiž vyvolat klamný dojem, že takové to bude už pořád. Kamarádské široké cesty, přehledné rychlé sjezdy a mávající dobří krajané u krajnice, kteří nám podávají iontové nápoje. Můj spolunocležník vypadá poněkud sklesle a uštvaně. Z jeho přerývaných vět vyrozumím, že nepřizpůsobil rychlost stavu jezdce, respektive ji přizpůsobil příliš dobrým jezdcům, a tak mu došlo. Chce to vzdát; snažím se ho přesvědčit, že je to unáhlené. Opět se loučíme, tentokrát mi klade na srdce, ať jsem opatrný. A je to dobrá rada, znovu děkuji.

O pět set metrů dál mi v prvním pořádném stoupání spadne řetěz a při jeho zběsilém nandavání si přiskřípnu mezi něj a ostré zuby tácu palec a chvíli to vypadá, že takhle budu muset pokračovat. Nakonec se z bolestivého sevření dokážu dostat, ale Sudety neodpouští, rázem se z dvoustého místa propadám o dobrých dvacet příček dolů. Pro profesionála by to byla asi rána, ale já jedu na pohodu a hlavně si to užít. Můj nový kamarád mě ještě jednou divoce předjede v technickém sjezdu, pak už se ale opravdu odebere předčasně do cíle. Chce si odpočinout, protože ho zítra zase někde úplně jinde čeká časovka na úplně jiném kole. V jiné papírové ubytovně s jiným podivným spolubydlícím. A jiné stupně vítězů.

Druhá třetina závodu je to nejdrsnější, co jsem kdy jel. Nechápu ji. Profil vypadá jako nějaký burzovní index v chatrné ekonomice ve smršti dobrých a špatných zpráv. Neexistuje rovina, neexistuje asfalt. Objevuje se nový typ povrchu - cesta dlážděná hrubými kameny. Seznamuji se s nimi a nejsou mi sympatické. Nahoru kloužou, dolů drncají. Lesy zvrásněné hlubokými kořeny. Propasti a strže. Nebe pravého bikera, očistec vyklepaného amatéra. A celé to trvá několik nekonečných hodin.

V poslední třetině nás přeci jen chvílemi nechají projet po silnici. Má ale osmnáctiprocentní sklon a kočičí hlavy. Z lidské hlavy je třeba dostat myšlenky na to, jak by v sedmdesátikilometrové rychlosti vypadal pád. Na každý pád už zbývají jen dvě občerstvovačky. Na jedné mají pudink, kafe a humor. "Máme tu speciální mazání na brzdy, aby vám to jelo rychleji," nabízí mi hoch. O pár kilometrů dál mi zase u potoka kolemjdoucí podávají pivo. Odmítnu ho i lávku opodál a brodím. Brodím blbě a peru boty. Kocouří odér z nich však nedostane nic a nikdo.

V cíli jsem zhruba 147., dvě hodiny za vítězem, přešťastný. Chci to vykřičet do světa, ale není tu vůbec signál. Zato je tu školní jídelna s jakousi čínou. Paní kuchařka mi docela naložila. A nejen ona.

text a foto Řízek

P. S. Bezvadná galerie plná pádů cizích lidí je tady.

KŘIVÝ STŘIH

Jsem sobecký asociál, v podstatě samotář, introvert. Dokonce i při kolektivních sportech - třeba při fotbale jsem se jako dítě tak umně skrýval spoluhráčům, že na mne zapomněli, a tak mi jako krajnímu záložníkovi zpravidla nikdo nepřihrával. V důsledku toho jsem spíš připomínal zbloudilého a velmi nešťastného orientačního běžce. Celkem logicky jsem se pak přesunul do branky.

Příště radši tmavé barvy

Ivanův tradiční triatlon, letos 24. ročník, je naopak naprosto společenský. Lidé se v Holanech každoročně shromáždí právě kvůli těm lidem, aby si s nimi mohli večer u ohně zazpívat, že Duní kláda korytem. Pak taky kvůli naloženému masu, utopencům a Holbě. Závod je jen záminka. Jako když jdeš na výstavu, ale ve skutečnosti tě daleko víc zajímá raut; leckdo to bere spíš tak, že si projede parádní trať na horském kole, třeba i s partnerkou, a pak to u piva rozebere. "Tady o ty výsledky tolik nejde," řekl mi po závodě Ivan a možná mi tím chtěl naznačit, že už jsem velký, a tak bych svůj přístup taky mohl přehodnotit. Neštvat se, uklidnit se. Třeba zoufale neškemrat pět minut před startem, jestli mi někdo nepůjčí bidon, a místo toho si cestou někde koupit kofolu. (Ivan mi ho nakonec půjčil).

Nejlepší žena

Do plavek se nicméně převléklo zhruba dvacet subjektů, jak nás nazval časoměřič. Ve dvanácti stupních se nám, pravda, moc nechtělo. Ale voda byla milosrdně vlažná. Plave se tam-->zpátky, tam-->zpátky, dohromady kilometr. Od počátku je to taktická bitva. Břeh se svažuje jen velmi pozvolna, takže méně inteligentní závodníci mého typu třeba už plavou, když ti vychytralí ještě kráčejí.

Křeč!

Je to souboj prsařů s kraulaři a plavců s těmi, kteří mají alergii na plavání. A lidí, kteří s hlavami nad hladinou s přehledem plavou rovně, s těmi se zamlženými brýlemi, kteří se groteskně motají. Málokomu se v té zelené páchnoucí kapalině líbí, jenže bez toho by to byl jen duatlon. V čele máme Jiřinu a Mílu, přičemž první jmenovaný je muž, druhá žena. Někde jejich směrem se kymácí oranžová bójka. Plavu stylem, který kdysi nějaký plavčík, jenž se duchapřítomně bál o můj život, označil za "křivý střih" (anebo možná říkal "střik"). Na třetí příčku to mezi plavci nicméně stačí.

V rychlosti si sušíme zadky a sedáme na kola. Od rána mi hraje v hlavě písnička Elefant od Tame Impala, takže šlapu v jejím sedmdesátkovém rytmu. Asociálové si často v hlavě přehrávají písničky, pak jako by nevnímali realitu. Je to dobrý song, protože hned za Holany dojíždím Jiřinu s Kubčou. Kde se tam vzal? Plavala za něj jeho žena, takže se nemusel převlékat. Jeden by čekal, že s kluky aspoň prohodím pár slov, jenže to bych nesměl být já. Namísto toho se při předjíždění lehce otřu o Jirkova řídítka, on z toho málem chytne psotník. Hej, bacha dej.

Jedu radši pryč a přede mnou už nikdo není, jen houbaři. Nosí plné koše a zadělaný člověk na zabláceném kole je baví i děsí. Celý včerejšek propršel, mohlo by to klouzat, ale mám nové gumy, které nemají duši. Možná mají proto o jednadvacet gramů méně, nevím. Jsem tu snad podesáté a pořád mě tenhle trať hrozně baví. Skály a pěšinky a sjezdy s výmoly a hlubokým pískem. Koneckonců i s tou blbou roklí za Dřevčicemi jsem se smířil. Brodím se a klopýtám přes vyvrácené lávky a je mi vlastně trochu líto, že už jsem na konci.

Zbývá jen oběhnout rybník a to je disciplína, kde umí zabloudit jen můj bratr. Však se ho pak radši s jeho kamarádem vypravíme hledat. Najdeme ho a k jeho úžasu ještě pár lidí dorazí do cíle po něm. Závod pokaždé píše parádní mikropříběhy, dost často se v nich bloudí: Milan při běhu uteče své přítelkyni, ta ale omylem běží po staré, kratší trati a v cíli je dřív. Milan je udiven a rozčarován (foto nahoře).

Zabloudí Míla i Jarda, který nakonec dojede druhý před Jirkou. Zákeřní houbaři jej pošlou někam mezi chmelnice. A do výsledků výrazně promluvili i mladí jezdci: Pavel, Kubajz, Martin a koneckonců i můj brácha Kuba. Já za vítězství dostávám tu chybějící duši, ale moje podnikavá žena ji vyhandluje za sadu skleniček. Takže na vaše zdraví!

Druhý den za úsvitu mám nějaký záchvat empatie a dobrosrdečnosti, sedám do auta a v České Lípě kupuji snídani. Na srandovně malé pánvičce pak mícháme vajíčka a padají nám na zem. Koupil jsem vám, zcela nesobecky, i koblihy a obstaral utopence. Umím i nemyslet na sebe a na to, abych se něco pokoušel vyhrát, ale dá to hrozného přemáhání.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška


P. S. Cestou domů jsem Marušce a Milanovi v autě pustil Tame Impala. Vůbec se jim to nelíbilo.
P. P. S. Starší články o triatlonu jsou tady.