LIGA EXOTŮ

 
Pán, který s jakýmsi strojem systematicky navlhčoval podlahu vestibulu metra na Karlově náměstí, neskrýval svůj údiv. Dokonce zařízení odstavil a vydal se k naší skupince shromážděné okolo ušmudlaného kamenného pilířku, jehož účel býval patrně dekorativní, nyní odkládací. Navršili jsme na něj hrací karty. Vysvětloval nám, že v tuto pozdní hodinu se zde žádné takové činnosti neprovozují, nýbrž že prostor obvykle využívají narkomani. A radil, abychom se ničeho nedotýkali a šli radši někam do hospody.

Byli jsme si své výjimečnosti vědomi, ale zbývalo nám odehrát posledních pár kol dnešní partie v karetní hře vist. Jenže z hospody, která nám slouží jako hrací plocha a zároveň jako občerstvovací stanice, nás vyhodili se slabou argumentací, že už je pozdě a zavírají.

Kdyby jen tušili, že nejsme jen obyčejní podnapilí ztroskotanci jako ty uřvané Slovenky u vedlejšího stolu, nýbrž sportovci! Založili jsme totiž Vistovou asociaci a spustili Radotínskou ligu exotů (dohromady to má shodou okolností zkratku VARLE). Asociaci v současnosti tvoří pět hráčů, protože standardní vist se hraje v pěti.

Členové vistové asociace mimo jiné:

- pijí pivo, někteří ale cider, a jsou proto terčem posměchu;

- špatně rozdávají, takže se kvůli Vlatovi občas hra musí opakovat;

- dost vulgárně si nadávají, někdy i ostatním hráčům;

- mají blbé poznámky týkající se dalších hostů;

- upozorňují ostatní hráče na nevhodnost jejich poznámek vůči dalším hostům;

- neplatí žádné příspěvky, ale dvě mísy řízečků s chlebem stály asi 420 korun.

Bohužel tentokrát jsme jen čtyři, protože jsme nezvládli koordinaci a zapomněli jsme na Péťu, který je tak sám doma a otrávený. Takové hře, když jeden hráč schází, se bůhvíproč říká královský vist, je to však spíš chaotičtější než majestátní. Tím spíš, že tradičně nehrajeme pod vlastními jmény, ale volíme si pseudonymy obvykle vztažené k aktuálně probíranému tématu. Já se třeba jmenuji ---, neboli Ó náš pán. Vlastík dost často volí jména na bázi citoslovců (Bzuk, Ťuk), jiní zase jména urážející Vlastíka (Vlasta to posral). Přezdívky nám obvykle v tu danou chvíli připadají hrozně vtipné a padnoucí, ale nevydrží to. Není tak třeba vůbec jasné, proč se někdo minule jmenoval Orientační mamina.

Nicméně teď jsme venku před hospodou a je tma, že není možné rozeznat sedmičku od osmičky, natož jednotlivé hráče.

V rozverné náladě se proto stěhujeme do vestibulu a pan uklízeč, který to pořád odmítá zpracovat, nás chrání. Hráč --- i v podmínkách na hranici regulérnosti vítězí. Můžeme konečně jít domů a pán se může vrátit ke své původní činnosti. Aby narkomani a případně i ponocující karbaníci byli opět v čistém a mokrém prostředí.

text a foto Řízek

HORALKY A MŮRY

Petrolejka spíš hřeje, než svítí a motají se kolem ní zblblé můry, na stole leží ešusy s čajem nebo něčím ostřejším a balíček červených karet s nápisem Horalky. Pětici mladých mužů se navzdory táborovému chronickému nedostatku spánku rozhodla prodloužit si večer partií karetní hry whistu. Proč nehrajeme mariáš, kenta, prší, či vole, padni, nevím. Naučili jsme se jen tohle a už nám to zůstalo.

Stejné lidi i legendární horalkové karty, jež jsme dostali zadarmo, vidíme o mnoho měsíců později ve smíchovské restauraci s příznačným názvem Tradice. Někdo dostal nádherný nápad sejít se na karty i bez komárů a ešusů. Nevidíme jen mě, protože mi myjí auto a protože jsem to neodhadl. Třičtvrtěhodinové zpoždění mi bude samozřejmě předhazováno celý večer - součástí tradice je zvolit si pro účel hry přezdívku, a tak tu dnes máme třeba Dvacet minutek (o tolik jsem hlásil, že se zdržím) i trochu přehánějící Těžkou hodinu. Pro mě už je připravené jméno Píčus. Však jo, zasloužím si to. Ale auto se leskne.

Nejlepší jsou ty fáze hry, které se nepovedou - kdy strategie jednoho hráče, nebo její absence, nebo když na plonkovou osmičku vezmete štycha, dokonale nabourá taktiku ostatních a třeba neuspěje vůbec nikdo. To se pak zahazují karty a šermuje se rukama. To se říká: "Na co si to volíte?!". To jsme pak sprostí jak silvestrovské vtipy Zdeňka Izera, toho času známého z billboardů na pneumatiky.

Tentokrát nás ovšem ve vulgaritách trumfuje holohlavý svalnatý pán od vedlejšího stolu; dokonce se na něj Vlastík významně otáčí, jako že mu snad chce něco říct, napomenout ho - ale ne, ať mu prosím nic neříká, na hospodskou bitku nemáme proporce, i když Milan s Pájou teď zrovna cvičí. A pijí jen malá piva, i když ve velkém.

První partii vyhrává Projektový manažer, ale do zavíračky stihneme ještě jednu.

"Pokud Vlasta vyhraje i podruhý, končím s whistem," zahlásí snad Péťa a všichni, mastní od brambůrků, přitakávají. Jsou to jen takové řečičky, ale kdyby ta situace nastala, všichni si dovedeme představit tu potupu a neštěstí a především toho Vlastíka, který by zapomněl na vše ostatní a připomínal by nám tento svůj historický úspěch, dokud by ho nepřebilo něco v práci nebo v bowlingu.

Naštěstí Vlasta s pokerovou tváří v jedné z posledních rund omylem bere tři štychy, v dobré víře, že je opravdu chtěl. Sestřelí tím několik protihráčů. A těsně tak vyhrávám já, už ne Píčus, ale král whista - dokud mě pod petrolejkou někdo nesesadí nebo dokud se sám nerozhodnu abdikovat, což nehrozí.

text a foto Řízek

RUMOVÉ LABUTIŠTĚ

Odložil jsem v Praze stud a polovinu mozku a vydal jsem se na Jirkovu rozlučku se svobodou. Šťastně jsme se shledali na hlavním nádraží a zjistili jsme, že naše rezervovaná místa v Janu Pernerovi nevedou do intimního kupé, ale do normálního, lidského vagonu s usměvavou slečnou, pánem, maminkou s dítětem a panenkou. Pak tam taky byla tlupa debilů, která vlastně šla celou dobu přesně v našich šlépějích, neboť byla námi.

Pardubice, to je to město

"Pán pije pívo!" podotklo dítě a maminka poznamenala, že pán má pívo asi hodně rád. Pak se vlak rozjel. V Běchovicích začala bůhvíproč kolovat litrová zelená. V Úvalech jsem otevřel stáčené víno Chateau d'Hlavák, které jsem na poslední chvíli nakoupil. Cesta utíkala až příliš rychle. "Nebojte, slečno, já vám přes rameno nečtu, co si na tom mobilu píšete," ubezpečoval Jirka užívající si posledních 162 hodin na svobodě. Ujistili jsme slečnu, že se nemusí bát, že Jirka stejně neumí číst. Za Kolínem zelená zmizela a objevily se mraky a za chvíli i Pardubice.

Ve městě perníku a stovek obstarožních bicyklů, za něž by vám na pražské náplavce urvali ruce, jsme měli v plánu koncert třicetiletých Tří sester. Před branou pivovaru bylo nutno dopít přinesené nápoje. Chateau d'Hlavák říznutý kolou přes počáteční odpor rychle zmizel a začalo pršet. Schovali jsme se do průjezdu a čekalo se na překvapení. Tím byl Vašek s Haničkou, kteří se u nás zastavili cestou do Beskyd.

Pro strýčka Příhodu.

Když odjeli, přestalo pršet a vešli jsme. Spíš než předkapely a pivo Pernštejn upoutalo v jednom stánku mou pozornost parádní černé triko s nápisem Nohavica vyvedeným ve stylu Metalliky a s agentem Mirkem třímajícím elektrickou kytaru. Zvažoval jsem, zda takto utratit poslední tři kila, načež jsem se rozhodl být racionální a utratit je za pivo a panáky. Bylo to moudré rozhodnutí ("kdybys mi něco takovýho přinesl domů,  podala bych žádost o rozvod").

Tři sestry někdy předtím, než Jirkovi
věnovaly paličku

Tři sestry předvedly to, co jsme od nich tak asi očekávali. Tím chci říct, že to bylo prima. A Jirkovi se dokonce podařilo zachytit hozenou paličku, kterou, ozdobenou podpisy hudebníků, si pak po zbytek večera hýčkal jako drahokam.

Když nás ochranka odstrkala od pódia, přelili jsme se do McDonaldu. Pozornost tlupy debilů, která se nás pořád držela, bezvýhradně zamířila ke slečně Helence za kasou. Restaurace se chystala ke spánku. Jirka se ztratil, nebyl dokonce ani zamčený na dámských záchodech, jelikož tam byl někdo jiný patrně nepatřící k našemu zájezdu. Slečna Helenka mi gestem naznačila, že tam opravdu ty tácy s bordelem nevyhodím a že se vyhazují támhle, a bylo to rozhodně víc, než na co se zmohl kdokoli jiný. Cítil jsem obdivné pohledy kamarádů. Pak se Jirka našel, mohli jsme tak pokračovat.

Oheň! Oheň! Bude svítit!

Někoho napadlo, že zajdeme na diskotéku. Za šest pětek jsme dostali přístup do pekla laserových efektů, dunivé hudby (Péťa: "Já ty písničky vůbec neznám") a středoškolské mládeže. Byli jsme v celém podniku nejstarší hned po dýdžejovi. Tohle byl trochu omyl. Někdy před třetí jsme přistáli na hlavním nádraží, což bylo mnohem příjemnější. Potřebovali jsme do Přelouče a nakonec jsme ukecali dva zoufalé drožkáře, kteří nás svezli do Přelouče. Do kempu to byly asi tři nekonečné kilometry po hlavní silnici, ale pak se objevily naše maringotky připomínající cirkus Humberto.

Uvnitř to vypadalo trochu jako ve vybydleném vlaku. Spal jsem na palandě a pode mnou chrápal Péťa. Když jsem se zavrtěl v propadlé posteli, bylo to, jako kdybychom jeli přes výhybky, palanda zavrzala a zapraskala a Péťa ztichl. A tak pořád dokola.

Sobota začala asi v deset ráno pivem a Třemi sestrami, takže se vlastně nic nezměnilo. Šli jsme na oběd a ostuda šla s námi. Snili jsme o katově šlehu - a on tam opravdu byl! "Katův šlem," překřtil jsem Karlovo jídlo a zkazil jsem mu chuť. Proběhlo povinné očumování servírek, hodnocení jejich proporcí. Objevily se (nepochopitelně) panáky vaječňáku alias slunečního likéru ("To my tady dáváme spíš na poháry. Nedáte si poháry?"). "Prosím vás, co je tohle?" ukázal Jirka někam mezi fotografie a artefakty na zdi a myslel patrně vydloubávák na řepu. "To je moje babička s dědečkem," odvětila obsluha. Péťa si dal něco s osmi knedlíky a byl za hrdinu. Paní si myslela, že jsme nějací sportovci, ale vysvětlili jsme jí, že jsme jen gayové z Prahy na cestách.

Pak jsme šli po zelené se zelenou. Nakonec spíš po hlavní silnici nesmyslně do Přelouče a zpět. Kubajz našel na mapě Srnojedy ("To snad ani není na mapě!") a něco, co přečetl jako Rumové labutiště. Přijel Míra a Franta a jako bumerang jsme se vrátili do hospody. Karel přinesl kytičku. Část výpravy zůstala v restauraci a s nimi i ostuda.

Večírek se už kolem šesté večer začal nebezpečně zrychlovat. Jimi jel na kole třikrát pro klíče od naší rezidence a ani jednou se mu to nepovedlo. Chtěli jsme grilovat a zahrát si fotbálek, ale ani to se nějak nedařilo. Potřeboval jsem odjet dřív a stihnout autobus z Břehů. "My učitelé jsme dobře zaopatření," bylo poslední, co jsem slyšel, zaplatil jsem panáky za peníze ušetřené za nenákup trička s Nohavicou a vydal jsem se na cestu domů.

Autobus mi samozřejmě ujel, ale dobře to dopadlo: včas jsem pochopil, že opravdu nikoho nestopnu, a do Přelouče na vlak jsem doběhl. Jak dopadli ostatní, lze jen dovozovat. Jirkovi ještě zbývalo nějakých 136 hodin na svobodě.

text a fotky Řízek

BLANČINY KRŮTY A PAPRIKY

To byste museli znát Míšu. Nepřišlo by vám pak divné, že se v jedné z nejbizarnějších hospod, kterou jsem kdy navštívil, ve středočeské vsi Lhota ptala paní provozovatelky, jestli bere stravenky. Paní na nás upřela unavené oči, dlouze se zamyslela, nebo hledala ta správná slova. "Co bych s nima asi dělala?" zeptala se posléze a měla pravdu.

Stejně jako byste museli znát Míšu, museli byste vidět hospodu U Blanky. Na samotném konci obce Lhota nedaleko Brandýsa (anebo nedaleko Staré Boleslavi, jak kdo chce) má tato provozovna zřejmě napojit žíznivé návštěvníky nedalekého obřího koupaliště. Je téměř schovaná těsně za větším domem, uvnitř najdeme terč na šipky, malby asi místního umělce a nad výčepním pultem kalendář Hornbachu s dívkou v lascivní poloze vysypávající kolečko se štěrkem (nevěřil jsem, že něco takového jde).

Jako její (té restaurace) největší devizu v třicetistupňových horkách minulé neděle vidím bezútěšnou zahrádku, nebo spíš dvoreček, kde byl stín. Měli jsme fakt hlad a svým způsobem jsme se těšili na smažák, kuřecí prsa s broskví á la devadesátky anebo katův šleh - kamarádi jsou sice z hipsterské Letné, ale jsou správní a žádné fajnovky. A tak Pražáci vylezli z klimatizovaného teréňáku s ústeckou espézetkou a přilepili se k jednomu ze špinavých stolů.

Provozovna se v půl jedné odpoledne teprve probouzela po pravděpodobně velkolepé sobotní noci. Když dlouho nikdo nepřicházel, ten nejodvážnější z nás se vypravil do budovy pro jídelní lístky. Tedy pro jídelní lístek. Ten byl, jak jsme následně zjistili, sdílený pro celou restauraci a provedený zelenou fixkou na opačné straně zmuchlané faktury za nakládané hermelíny. Jak ten cár putoval od stolu ke stolu, to mi přišlo tak skvělé! Ostatně stejně jako další postava (majitel? kuchař?), která se vzápětí vypotácela z podniku a vypadala asi jako opravář zemědělských strojů.

Dali jsme si plněné lusky a krůty na rozmarýnu. Krůty byly až neandrtálsky obrovské a holky se nad nimi samozřejmě povinně ofrňovaly; lusky byly plněné něčím, co jsme identifikovali jako materiál pro výrobu játrových knedlíčků. Další paprikové lusky dostaly i holky ke krůtám - ty byly plněné pro změnu kysaným zelím. Bohužel jsme si nedali ovocné knedlíky, abychom zjistili, v jaké roli papriky vystupovaly zde. Ale jíst se to obecně dalo.

Pak už následovala ta humorná epizoda s placením a můžeme konečně na koupačku. Lhota je takové malé Chorvatsko a její věhlas daleko přesahuje její tuctové jméno, k bráně koupaliště se táhne dlouhá fronta aut i s cizími espézetkami.

Prý tam je někde i nudapláž, ale té odvahy bylo pro dnešek už dost.

text a foto Řízek

VĚŽ

Tohle byl rozhodně jeden ze zápasů, na které se nebude vzpomínat kvůli předvedenému výkonu, nýbrž kvůli pozápasovému hodnocení. Druhá letošní hanspaulka sice skončila na hřišti porážkou s AC Dýně 1:3, ovšem v restauraci u hřiště se prodlužovalo, nakonec vítězně.

To nejlepší v utkání přišlo už po pár vteřinách. Matyášovu střelu záhadným zákrokem srazil brankář do sítě a vedli jsme. O okamžik později pak náš forvard ve stoprocentní šanci selhal, čímž náš osud zpečetil.

Po pár minutách totiž bylo vyrovnáno po hokejovém nahození, které někdo těsně před mými dvěma vyrážečkami tečoval úplně mimo můj dosah. A po chvíli Luboš změnil směr další střely tak, že šla přesně k tyči. Dušuji se, jako jsem se myslím posléze dušoval i v té nálevně, že bych to jinak měl. Soupeři nehráli nic moc, furt brečeli a něco pokřikovali, na nás to ovšem, jako už tolikrát, celkem v pohodě stačilo.

Jinak jsme tentokrát neměli problém se sejít; ukázal se třeba i Vlastík, který kvůli nám na odpoledne přerušil svou slibně nastartovanou kariéru pomezního rozhodčího a který si na utkání přinesl chleba.

Dál zápas celkem v pohodě plynul až na pár excesů (například moje ukopnutá ortéza či dementní divák patřící k soupeřovu týmu, který vysvětloval Lubošovi, jak se vlastně pozná gay: "Když šaháš na hráče, tak jsi prostě teplej"). Taky jsme trefili tyčku. "Už jsem normálně zvedal ruce nad hlavu, jako že je to gól," nevěřil po utkání Péťa. Až jsme se v závěrečných minutách dostali do takřka drtivého tlaku.

Soupeře jsme v těch chvílích pustili za půlku jen jednou. Problémem bylo ovšem to, že v této polovině hřiště v daném okamžiku už nikdo nebyl, protože i já z pozice brankáře jsem se nesměle pokoušel útočné snahy podpořit. Takže vsítit gól na 1:3 nebylo do prázdné branky tak těžké.

Po zápase se pochopitelně slušelo pozvat kolegy na panáka, pietně za Piškota. Že se nám to potom na prosluněné zahrádce mírně zvrhlo, je věc druhá. "Kajetáne, nech toho stavění panákové věže, prosim tě, už je to fakt trapný," žádali jsme ho všichni včetně servírky. Ale bylo to marné.

Došlo i na upřímnost. Péťa se třeba vyznal, že na loňském soustředění tuze chtěl běžet "dvanáctiminutovku", takže ho mrzelo, že jsme tehdy Cooperův test z programu vyškrtli. Pak se ti podpantofláčtější z nás začali trousit k domovu. Takže o zbytku večírku mám jen zprostředkované informace od různě věrohodných zdrojů, ovšem ty se zcela vzácně shodují na tom, že to bylo velký.

text a fotky Řízek

V SAUNĚ

Tak Lukáš konečně po víc než dvaceti letech přestal chodit do školy... Uznejte, že to je důvod k oslavě. A o to víc, že do školy (aspoň do té jedné) přestala chodit i Hanka a taky Míša si před jméno bude psát tři písmenka (než si je za chvíli začne určitě psát i za jméno). Shodou okolností ten večer taky všichni chtěli jít do sauny, ale tam by se tolik táborníků nevešlo, takže jsme se sešli u pece u Ducha.

Jak přibývalo oslavenců (patřil k nim i Milan, který se zapsal do historie, když kdysi Marušku oslovil „říčo“), rostla i teplota u stolu. A čím větší teplo, tím větší žízeň, to je fyzika, takže musím konstatovat, že to má podnik dobře vymyšlené... Všechny příchozí vítala jako první Maruška pronikavým „Héééééj, Andulka/Pája/...“ Jen u Milana dodala ještě „kissing, pissing“ a vrhala se přes stůl pro polibek. Nutno podotknout, že v pozadí stojící Lukáš, který si neměl kam sednout, nehnul brvou a dál popíjel píváka. Kdyby to takhle fungovalo i naopak...

Jediný, kdo nakonec chyběl, byl Pepan, neboli Josef, neboli Josefínka, který prý nechtěl jít, a když ho Lukáš lákal, schoval se pod postel. Asi tušil, co večer přinese. V nápojovém lístku bylo brzy objeveno pití jménem stroh a možná i díky vysokému podílu alkoholu v něm se brzy rozproudily vášnivé debaty o všem možném. Ze svého místa přímo u tepelného zdroje ke mně dolehly jen některé části, ale i ty si zaslouží zmínku. Tak například diskuze těžko vlastně říct o čem: „A v posledním dílu by byl extrémní battle, to by bylo bomba! – Tak kdyby mu nabíd takovou kundu...“ Jindy už jsem smysl pochopila, třeba když se Venál a Buřtík dohadovali o sdílení informací na Facebooku a na Google+. Kdyby vás to zajímalo, vyhrál Google+ a fejsáč byl degradován na plagiátora.

Někdy pozdě večer dorazila i Míša s Romanem. Míša byla trochu společensky unavená, ale ne tolik jako den předtím. Nicméně říkala, že v noci neblinkala v taxíku, ani z něj, ani před ním a asi ani za ním, takže nejspíš až doma pěkně Románkovi do kyblíčku.

A pak už jsem šla domů, protože se řídím pravidlem „do půlnoci doma“. Rozloučila jsem se s obřím pavoukem na záchodě a i se všemi ostatními a odešla. Co se dělo dál, proto nemůžu přesně popsat. Nicméně to prý zahrnovalo procházku po Praze, mluvení s nesprávnými lidmi a pak jednu tichou domácnost. No, ale tak aspoň zas chvíli máme na co vzpomínat...

text kamarádka Anička Dvořáková, mobilní fotky Řízek

DVOŘÁKOVIC HOCHZEIT

Nevěstu mám bůhvíproč uloženou v mobilu jako Anča Opilá Spolužačka. Pochází to nejspíš z prváku a nebudu to měnit - Anča Opilá Spolužačka Dvořáková by vypadalo blbě, uznejte sami. Ten den měl nicméně být tím nejdůležitějším v jejím životě a taky byl. Konala se velkolepá svatba.

Na obřadu v Libeňském zámečku se někdy v polovině dubna sešlo hrozně moc novinářů, tím spíš je trochu ostuda, že náš zpravodajský server o něm informuje takhle pozdě. Ale muselo to uzrát.

Řízek a nevěsta.

Anča je mou bývalou spolužačkou a kolegyní a brala si mého bývalého kolegu. Je zároveň velkou kámoškou Marušky, jež jí svatbu odsvědčila. Já jsem byl zase jmenován do odpovědné funkce šoféra bílé fabie, měl jsem na starost především odvoz další, toho času těhotné kamarádky Anči, již mám v telefonu uloženou jako Protiva. Proč, to asi nemá smysl řešit, ale je to vlastně omyl; Protiva je protivný chlap z cestovky, který se opravdu jmenuje Protiva, ale Anča taková není - žádná z Anč.

My se brát nemůžeme,
protože nemám rodný list.

Odvoz těhotných je v pohodě, jen nevím, kde se vypínají airbagy spolujezdce, ale dělat svědka, to není jen tak. To máte třeba obstarávání svatební knihy. Nevěděl jsem, že něco takového je, ale bez toho vám nikdo během večírku nenapíše, že jste krásní, že vám to přeje a že tomu Martinovi závidí. Nebo se musí vybírat šaty a společně si lakovat nehty a dělat vlasy. Pevně doufám, že až půjdu mému nejmenovanému kamarádovi na jeho budoucí svatbě svědčit, že aspoň ty společné nehty vynechá.

Všechno vlastně vyšlo, kromě počasí. Ale protože zámeček i restaurace, kde se odehrávaly další důležité věci, jsou zastřešeny, zas tolik to nevadilo. Stál jsem hrozně vzadu mezi stafáží, a tak jsem jen z vyprávění vyzvěděl, že prstýnku se k nevěstě asi vlivem nízké teploty nechtělo. A jen na fotografiích jsem pak obdivoval obrovité řízky, jež se podávaly na hostině - pokud to fotograf nějak neupravil, abychom záviděli.

Ženy.

Před zámkem se házela rýže a také tam bylo hrozně dlouhé focení, polibky, skupinky a tak. Pak jsem se s kamarádem odebral na utkání hanspaulské ligy, což bylo možná trochu trapné, ale jsem rád, že to svatebčané zvládli i bez nás.

Večer se hodně jedlo v restauraci sympaticky pojmenované Řízkárna, jež se nachází v bývalém hodinovém hotelu, na ukrutném kopci na kraji vesmíru a nedaleko indonéského velvyslanectví, což z ní činí trojnásobně magické místo. Pak se tančilo a někdo se chtěl zmocnit pochodní před restaurací. Zábavová kapela měla slušný repertoár a i ty Mandrage se jim dají odpustit, když je nevěsta má ráda.

Buďte šťastni!

text Řízek, fotky Petr Topič

U VOLA

Seriózně jsme probrali výhody bydlení na pankrácké pláni s děvčaty, jež milujeme. Na přetřes přišly i tarify mobilních operátorů a povinné stesky nad jejich drahotou. Poklábosili jsme i o aktuálních trendech v energetice i žurnalistice. Pak jsme dojeli na Pohořelec, vystoupili z tramvaje, odhodili jsme seriózní image celkem vzdělaných, nemanuálně pracujících téměř třicátníků a ožrali se.

Naše dívky slavily svatbu kamarádky a my zůstali na ocet, tak jsme s Václavem vyrazili do města. "Proč chodíte do téhle hospody, která je strašná a trvá vám to sem hodinu?" ptal jsem štamgastů restaurace U černýho vola, kteří přijeli až z Radotína a na rozdíl ode mne tu ratejnu mají rádi. Že prý je to dobrá hospoda a není to tak daleko, říkal Kája s Lubošem. Že je to tradice a znají nás tu, dodal Vašek. Navíc je to prý poslední státní hospoda u nás, nebo ve střední Evropě, nebo snad na světě, co já vím.

No, podle mě nás vždycky více méně nenápadně okradli, jsou tu na nás nepříjemní a zavírají tady brzo. Ke všemu nás minule dočista bez důkazů obvinili, že jsme jim poblili záchod (více o inženýrově párty čtěte zde).

Komu asi volá?

Tři Pohlreichovy hvězdičky by si ale zasloužili za vynikající opečenou sekanou. Vrchní s vizáží trestance, jejž Václav oslovoval Jirko, ale vřelost to v něm neprobudilo, nám ji naservíroval s asi půlročním chlebem - a považte, i se dvěma druhy hořčice. Byly to téměř svatomartinské hody.

Řešíme hanspaulku, jestli se vůbec dá prohrát 4:11 (dá) a to, zda neznámá spolustolovnice, která je ve společnosti staršího pána, je jeho dcera nebo (fuj!) přítelkyně. Doporučujeme jim sekanou, taky si ji chválí. Ve vedlejším salónku sedí John Bok. Luboš nás fotí jak divý a jeho mobilní fotoaparát šumí a deformuje ostošest. Stejně jako se deformujeme my.

Po několika pivech jsme si vzpomněli na Péťu, že by taky mohl přijít. Péťa zařizuje nový byt, a tak se pohybuje teď hlavně mezi ledničkami a troubami. Když ale konečně dorazil i mezi nás, čekaly na něj kromě nás i fernety. Čímž se celý večírek tak nějak zrychlil. Nedlouho poté nás ale Vaškův "kamarád" Jirka zkasíroval a po několika naléháních (Budeme končit, Končíme, Běžte pryč) i vyexpedoval.

Nevim, dál.

Octli jsme se na vzduchu spolu s Poláky, z nichž jeden vypadal trochu jako herec Miro Noga a trochu jako herec Radek Holub, jenže byl Polák a měl knírek jako skokan Adam Malysz. Pak se ztratili. Ztratil se i Kája, který se zakecal s bezdomovcem a odmítal jej opustit. Vyfotili jsme se se členem hradní stráže, měl z toho ohromnou radost.

Už vím, co je na Volovi tak výhodné! Jde se pak pokaždé z kopce.

Navštívíme drahou nálevnu s domácím pivem, nechutnalo mi, blbnul jsem s nějakými svíčkami, pořád zhasínaly. Malostranské náměstí, vietnamská večerka a plechoví kozlíci, Lennonova zeď. Někdo nemá rád Lennona. Luboš fotí. Karlův most. Cestou rozdáváme radost. Najednou jsme na Lazarské a část výpravy nás vábí, ať jdeme s nimi učinit dietní chybu do mekáče.

Odoláme, nasedáme s Václavem do noční tramvaje a o něčem nejspíš mluvíme. Loučíme se na pankrácké pláni, asi. Doma mě čeká soucitný úsměv kocoura i přítelkyně.

text Řízek, fotky vesměs Luboš

VODA JAK ZE ŽURNÁLU

Řeka je hnědá a Maruščina ramínka začínají červenat. Před ní blýskají vlnky, z nichž se v dálce už asi po dvacáté tyčí úplně stejná skála. Pokaždé před ní řeka zatáčí doleva. Nad ní hustý les a úplně nahoře takový hájek s mýtinkou, co vypadá jako Toskánsko. Ve skutečnosti jsme na Křivoklátsku a okolo je Berounka. Hledám pod zadkem lahev s kapitánem utopeným v kole, se šibalským úsměvem ji nabízím kolegům a nikdo si nedá.

Podle mě tomu, že bychom společně s několika spárovanými žurnalisty a žurnalistkami opravdu vyrazili po škole na vodu, nevěřil vůbec nikdo. A přece se nás osm (Míša a Petr, Anča a Milan, Hanička a Václav a my dva) naskládalo jednoho sobotního rána do autobusu směr Rakovník a pak Skryje.

Autobus převážná část z nás ovládla. Naše roztomilé štěbetání vyvolané radostí, že jsme konečně spolu, nezvládla nějaká dáma, a soustavně kroutila hlavou. "Tady je to jak na tržišti," nechala se slyšet a určitě ji nepotěšilo, že jedeme až na konečnou. Nabízel jsem všem kapitána, ale nikdo si nedal. Zato se zatáhlo, místo proklamovaných extrémních veder se v půl desáté dopoledne objevila tma a strašně nasáklé obří mraky.

Ve Skryjích u mostu byl příjemný bufáč a nepříjemný frustrovaný idiot, který nás s přivezenými loděmi nechtěl pustit na louku k řece, protože by tam pro nás určitě zbyla hovna. Při vyjedávání se ukázaly povahové rozdíly. Zatímco jakýsi pan Werner (žádná přízeň), který nám půjčil lodě, věcně vykládal plavidla na dosud nezahovněnou louku a já se magora snažil chlácholit, Milan děl: "Komu jako tykáš, ty hovado?"

Přesto jsme se i s dívkami namazali a nalodili. Nasáklé mraky, bába kroutící hlavou, Praha i degenerovaný domorodec byli daleko za námi. Čekala nás naopak dvacetikilometrová romantická plavba v ukrutném vedru, ty opakující se toskánské výhledy a oběd v legendární restauraci U Rozvědčíka. Z ní trh a vodáci vymlátili její genius loci, změnila se v něco mezi mekáčem a spořitelnou, s potupným lístkovým systémem na vydávání jídel.

Je mi smutno, ale špekové knedlíky i pivo jsou celkem fajn. Hlavně je naprosto senzační být s kamarády na vodě, koupat se v trofejním pruhovaném triku a sledovat, jak Maruška zkušeně pádluje a na jejím slaměném klobouku přistávají vážky jak na heliportu.

Chvílemi soulodíme, jindy každá partnerská posádka pádluje po nekonečném voleji sólově. Pro někoho jsou to asi galeje, jiný si rochnivě užívá koupel v blátivé řece a furt někomu cpe kapitána, který je teplý a nikdo ho nechce.

Sobotu končíme v celkem hnusném kempu Ahoj! u Zbečna. Ze sprch teče jen horká voda a nedá se s tím vůbec nic dělat. Všude jsou karavany. Asi máme všichni úpal a úžeh, ale jedna rodina opravdu bivakuje v nafukovacím člunu. Zda ta holčička byla matka, nebo sestra chlapečka, jsme nezjistili. A snad si to radši nepředstavovat.

Autem přijeli ještě Míša s Romanem. Naopak odešla moje nokie, nejspíš do věčných lovišť chytrých telefonů. Asi úpal. Vysušení sluncem vyrážíme do hospody nad řekou, z jejíž zahrádky je úplně stejný výhled jako během dne, chybí jen ta rudnoucí ramínka. Schází taky posádka Hospodářských novin, které je zle. Skokanem večera se stává Kombajnérka, lahodná limonáda s nevábnou barvou. Kombajnérka je jako krachující Nokia, sbližuje lidi. Dáme panáky a večerní procházku Zbečnem, kde celkem pochopitelně chcíp pes. Míša s Romanem zase odjíždějí.

Už v sobotu se o tom v kuloárech šušká, v neděli ráno je to potvrzené a oficiální: výlet se zkracuje. Třebaže není zas tak strašné vedro, druhé galeje by žurnalisti už asi nesnesli. Cíl je tedy Nižbor, ne až Beroun. Údolí se rozšiřuje a řeka ještě zpomaluje. Chvílemi teče pozpátku. Míjíme torza továren i kamenolom, přenášíme jezy. Kapitána jsem vyměnil za minerálku, je o ní zájem.

Z Nižbora nás odvezl motorák do Berouna, čekaly nás hody v místním burger baru a poslední ostuda výletu. Třebaže bylo úplně plno, Berounští nás pohostili. Servírka nám vytvořila soukromou předzahrádku z deky a slunečníků. Ládovali jsme se v pololeže, kolem spěchala krysa a mně se nechtělo domů. A tak jsem si sedl do talíře. Tím jsem nevyhnutelnému konci vody samozřejmě nezabránil, ale aspoň si nás budou pamatovat. "Mohla bych vás poprosit, abyste mi podal ten talíř, na kterém sedíte?"

Voda byla krátká, horká, náročná, usměvavá, skvělá a neopakovatelná.

text a fotky Řízek

SRAZ BÝVALÝCH BÉČEK

 Stalo se to omylem ze snahy podpořit Český kuličkový svaz, myšlenkový pochod to musel být nenapodobitelný a tajemný, ale výsledkem byl třídní sraz. Nebyl to sraz kuličkářské školy, nutno podotknout. Organizace byla chaotická, jak má být, asi jako jsem řešil čtvrtletky z matiky - vyzkoušíte všechna zadání během pár minut, nic nechápete, nic nevychází, ale nakonec se to zpachtí dohromady a je z toho aspoň čtyřka. Pohodička. 

Pan Řízek tipoval, že nepřijde skoro nikdo, proto si asi preventivně nevzal peníze, abych to mohl platit za něj. Já tipoval patnáct lidí, no, kolik myslíte, že přišlo? Patnáct, neasi!

První někdejší spolužáci přišli dokonce i včas, byly to samé dámy, ale málo módní, či hůře, akademické, podle toho, jestli jste out a dodržujete akademickou čtvrthodinku, nebo chodíte "fashionably late", což je už ale tak hodinu nebo dvě zpoždění.

Nejvíc in je tudíž MUDr. Pecka, který přišel v náladičce doktorům vlastní někdy před jedenáctou. Ale zpět na začátek, to bychom přeskočili omáčku, třeba tu pálivou, co si objednal Bobík s čínskými nudlemi, které s námi trávily příjemných pár hodin u stolu, než je Daniela Knápkovic dojedla, protože přeci nepá... auauau.

Když zavřela kuchyně, nastal čas objednat si hermelíny, číšnice někde vyhrabala jistě nadšeného kuchaře a mladý pan Werner neplativší za své objednávky si taky dal. To jsou prosím novináři, samé rauty a hodování na cizí účet, pak že je v té škole nic neučí. K tomu čtvrté hnusné pivo z Náchoda, musel se Řízek přeci nějak potrestat.

Pája přinesl domů štěně, tudíž Marcela brzy pospíchala si ho prohlédnout, jestli je Pavlovi podobné. Bára taky odcházela, prý protože prostě jde, jistou logiku to má, hlavu a patu měla taky, tak proč ne. Teď teprve začala pořádná zábava, protože dorazil již zmiňovaný stomatolog Pecka, který ze sebe chrlil vtipné hlášky a vůbec to je taková aura gestikulace, ten člověk prostě umí udělat show, když je nakalenej!

Blanka po chvíli už charisma pana Pecky nezvládala, tak se raději odpoutala od davu a vydala se do modřanských dálav. Perda jen lehce vnímala dění, zvláště po svých deseti nočních a padesáti směnách v kuse - klasický život mladého doktora. Daniela doceňovala, že nedorazil nikdo z vyučujících, poněvadž se tím pádem nemusela držet na uzdě, zatímco jiní by přecijen nějakého vyučujícího docenili, asi aby slyšeli, jak skvělými byli ještě studenty, že teď už se to stádo nedá vůbec vyučovat.

Kolem půlnoci se zábava začala rozpadat, jelikož v jedenáct naposledy obsluha ještě něco nabízela, tudíž jsme opustili suchánkovic podnik a vydali se dom. V tom se ovšem objevila hyper-Maruška a přesvědčila přichcíplé exgymnazisty k nějaké akčnosti. No, Pavel šel ještě na zábavu atletů, ten samozřejmě teprve začínal s večerem.

Zkusili jsme jeden podnik u nějakých Nemožných, kde nás obsluha ignorovala, následoval sestup do Miráže, kde slečna Králíkových byla naposledy v 16ti pařit s rodiči. My pařili podobně jako ona tehdá asi, jedna runda, vtipkování o DJ "hraju srajdu, ale hlavně, že to řve" a mohli jsme se spokojeně vydat domů, v případě některých to znamenalo testování kapacity autobusu.

The End, někdy příště na shledanou.

Jelikož je čas vánoční a u nás v rodině je jen jeden maník, který peče cukroví, tak končím, než to tu začnu slepovat džemem a pocukruji celý blog. Svátky klidu a pohody, zívačka.

text Milhauz, mobilní fotky Milhauz a Řízek

MILANOVÉ A PETR NA KOLECH

text Milan, foto Milan a Slipouš

Máme tu jaro. V neděli prý bylo sluníčko tak pilné, že padaly teplotní rekordy. Co se ale týče mě, po sobotní oslavě nemohla být o nějakém lámání rekordů vůbec řeč, snad leda v lenošení. V deset mě probudilo Petrovo prozvánění, smluvený signál, že už mám skočit s kolem do výtahu. Kupodivu jsem se vypotácel ze vchodových dveří celkem záhy – asi po patnácti minutách zběsilé přípravy, a dokonce s přilbou, cykloflaškou a plnými dušemi.

Já, můj celkem starý kamarád Petr a můj celkem nový kamarád Milan (neplést se mnou) jsme vyrazili za pozdního a velmi slunného nedělního dopoledne. „Tam je vždycky bahno,“ tvrdil Petr, ale přesto jsme vyrazili na cestu okolo Měsíčního údolí. A bylo tam. Když jsme se z něj konečně vyrochnili, vynutil jsem si pauzičku. Jak jsem si tam tak ležel, okolo jezdili cyklisté, před kterými se zřejmě bahno uctivě rozestupovalo jako dveře na fotobuňku, protože na rozdíl od nás měli kola jako z myčky, a já čekal, až se uklidní mé rozzlobené bříško, a v duchu jsem děkoval té prozřetelnosti, že jsem se nestačil nasnídat.

Naštěstí jsem byl za pár minut fit a mohli jsme vyrazit do Chotče, kde jsme se marně dovolávali: „Kájo!“ a s Kájou Popkovou to ani nehnulo.

Za Vysokým Újezdem byla studánka. S chutí jsme se napili, vždyť měla jen tři kolonie! Aspoň to tedy tvrdila vývěska. A konečně, u té lesní oázičky, přišla řeč na hospodu. Do Bubovic to byl už jen kousek a brzy jsme seděli na zahrádce a hledali živiny v pivu, polévkách, utopencích či bramboráčcích.

Kluci byli tak hodní, že mi na místním letišti domluvili leteckou show, takže jsme viděli větroně, startující letadýlka i parašutisty a rogalisty, to vše pohodlně ze sedel svých bicyklů během cesty dolů do Dobřichovic.

Podél Berounky pak, když počítám i nás, jeli do Radotína přesně milión a tři cyklisté. A z toho nula až jedna pěkná cyklistka, a to opět včetně nás.

Ještě jsme si koupili něco na zub v proslulé mokropeské pekárně a ukrojili jsme posledních pár kilometrů domů – a dohromady jsme jich najeli bezmála padesát.

Tak zase příště, s Milanem, Milanem, Petrem a…?