NIČITEL

Můj vztah k věcem.

Jezdím na věčně zabláceném a odřeném kole a jako dítě jsem měl ze všech nejokousanější tužky a odrbaný penál. Měl tvar autobusu, byl pěkný a jistě tehdy záviděný, ale ten plast se brzo odchlípl a z vozu se tak cestou trousily okousané tužky jak cestující, kteří se zapomněli držet.

Můj spotřební vztah k věcem však nejlépe ilustruje frekvence, s jakou střídám telefony a další drobnou (a především křehkou) elektroniku. Mobil mám jen za letošní rok třetí. Moje věci dost často mají tendenci padat, mimo jiné.

Nejčerstvější obětí systematického plošného ničení jsou bezdrátová sluchátka, která jsou sice úplně skvělá a člověk si při běhání nepřipadá jak vidlička bezmocně obmotávaná špagetou, ale z poloviny přestala hrát. Ironicky právě poté, co jsem si k nim pořídil nové, dokonale padnoucí špunty do uší. Další ironií je to, že ohluchnutí levého bezdrátového sluchátka způsobil patrně špatný kontakt jediného kousku drátu, který oba póly zařízení propojuje.

Z větší poloviny (matematici prominou) je to patrně moje vina. Nicméně ochrana blbého spotřebitele je u nás vyřešena dost vstřícně, takže by bývalo stačilo ani ne půl roku starou věc vrátit prodejci a v poklidu počkat, až a jestli se z Asie vrátí opravená. A pak se teprve začít durdit.

Jenže to bych předtím nesměl rozbít telefon.

Ono to možná vypadá, že to nemá souvis, ale opak je pravdou. Když mi zákeřná kamenná dlažba polského nádraží roztříštila mobil, zůstala v jeho rozšmelcovaném těle značná část mé e-mailové korespondence - záručních listů, líbesbrífů, proseb od drahých přátel ze Sierry Leone a dalších důležitých písemností zhruba za rok. Mohlo by to být v nějakém cloudu, když už jsme v 21. století, ale není. Pečlivý spotřebitel by si samozřejmě preventivně schoval účtenku, jenže - pokud mě paměť nešálí - já jsem si ta skvělá sluchátka koupil zrovna těsně předtím, než jsem v kině ztratil peněženku. A já prostě nevím, v kterém e-shopu jsem ten šunt objednal. Jestli to bylo 123elektro, nebo 321sluchatka, nebo nejlevnejsiakcniceny...

Píšu (údajně českému) výrobci. Po pár hodinách reaguje zdvořilý pán, ať pošlu výrobní číslo, že to stačí. Zaraduji se, než zjistím, že na té titěrné věci žádné číslo není. Že bude asi na krabičce nebo na záručáku. Které nemám. Píšu tomu ochotnému pánovi, že si ta sluchátka klidně nechám opravit i za peníze, pokud ovšem nevyjde lépe koupit nová.

Ochotný pán se na mnoho dní odmlčí. V mezidobí kupuji nová sluchátka. Ještě lepší, dočista bez drátů, avšak v nenápadné, až maskovací barvě. Myslím, že je v dohledné době zasednu, což ale bude tím pádem zčásti i jejich vina.

Ochotný pán nakonec napíše, že opravit se to nevyplatí. To je sice mrzuté, ale zároveň mi nabídli patnáctiprocentní slevu na nová sluchátka. Že jsem spotřebitel-idiot, nejlépe ukazuje fakt, že jsem krátce dokonce uvažoval o tom, že to vezmu.

Nejhorší je vědomí, že tohle nikdy neskončí. Třeba dneska jsem si cestou do práce koupil k snídani obloženou housku, po dvaceti metrech mi upadla a celá se rozložila na eidam třicítku, rostlinný tuk, sterilovanou okurku a lepek a všechno se to obalilo karlínským prachem. Musel jsem to vyhodit a takhle je to se vším.

Měli by mě reklamovat.

text a foto Řízek

MANUÁL: BĚHÁNÍ PRO TUPCE (zjednodušená verze)

Dneska večer překonám dva tisíce uběhnutých kilometrů. Běhání je nemoc třetího tisíciletí a na asfaltu branické běžecké magistrály si několikrát týdně kazí klouby pomalu každý, koho znám. Ale dva tisíce? Za dva roky? Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? Cítím se tím pádem tak trochu fundovaný a nechci nic menšího než stát se součástí běžecké povinné četby.

Na rozdíl od kolegů Murakamiho, Škorpila a toho fanatika, co napsal Born to run, bude můj nepravidelný, možná jen jednodílný seriál zaměřen spíše na rekreační běžce s BMI větším než 25, jejichž jedinou kvalifikací jsou zborcené klenby a viklavé kotníky. Budou to takové rady pro kulhavé tlouštíky, co dělat a čemu se vyvarovat, abyste byli v partě těch pravých sportovců. Něco jako ty skvělé a pro čtenáře neskutečně přínosné články typu Sedm důvodů, proč je sex zdravý, anebo Deset věcí o inkontinenci, které jste zaručeně nevěděli.

Tak, vepříci, jak začít? Koupit si boty. Tak jo, ale jaké? Co nejdražší. Aby až prozradíte, kolik stály, se žena zavřela v ložnici a brečela, že na dovolenou v Dubaji může zapomenout. Kromě jasného vymezení rolí v domácnosti to má ten efekt, že drahé boty vás přinutí jít častěji běhat, je to přece potřeba nějak využít, když to stálo polovinu platu. Můžete se také ukájet pocitem, že vás jeden kilometr běhu pravděpodobně vyjde dráž než cesta autem. Moje boty se jmenují Brooks a na krabici je napsáno, že jsou nejlepší na světě. Drahé boty jsou jako bačkůrky. I výron v nich bolí tak nějak méně.

Dobré je si taky obstarat si co nejtěsnější trikot s nejkřiklavějšími barvami. Jen to nepřežeňte, velikost S si s obvodem břicha L nerozumí, zpocené triko pak nejde sundat. V těsném trikotu a upnutých legínách ostatní rekreační běžci spíš ocení vaši snahu něco se sebou a s tou hmotou kolem pasu dělat a je větší šance, že vás pozdraví. 

Takový běžecký pozdrav, jak jsem během své cesty za poznáním zjistil, se provádí ve chvíli, kdy se běžci míjí a kdy je navozen oční kontakt, pozvednutím otevřené dlaně (lhostejno, zda pravé či levé). Volitelně se dá doplnit zvoláním či zafuněním slova "ahoj". Takto se zdraví pouze běžci pod širým nebem, na běžeckém pásu patrně platí jiná pravidla. Někteří běžci vaše pozdravy ignorují, protože jsou orientovaní především na výkon. Nevěšte hlavu a mávejte dál, on se někdo chytne.

Kdy neběhat? Po večeři v italské restauraci, kdy při monotónním houpavém pohybu našemu běžci každým okamžikem hrozí, že vynikající bramborovo-parmezánovou kaši uvidí znovu. Dále je dobré neběhat po povodních, zejména v oblastech, v nichž dosud probíhá likvidace škod. Pro maníka v zářivě červeném tričku adidas se sluchátky na uších, který prokluše kolem zabahněných chatařů a unavených dobrovolných hasičů a vejtřasky, aby vzápětí zjistil, že kolem Sázavy se fakt ještě proběhnout nedá, v poklusu se otočil a kolem těch nešťastníků proběhl podruhé, se vžilo hezké slovo chucpe. Prostě je na pěst. Nehledě na to, že při překračování odplavených rozbitých talířů, povalených stromů a mrtvých ryb hrozí distorse kotníku.

Najděte si kamarády-běžce. Vaše běhání, s prominutím, totiž absolutně nikoho nezajímá. Ne, vážně, fakt nikoho. Každému je úplně lhostejné, že jste právě propotil tričko při výklusu ve Vršovicích a že vám to Endomondo moc hezky zaznamenalo. Necpěte to lidem na sociálních sítích, zvlášť, pokud tohle opakujete každý den. Vaši přátelé si vás smažou z Facebooku, protože jim svým nechutným potem tapetujete zeď. Nezajímá to ani vaši přítelkyni. Jak jsem časem pochopil, věta Jaké to bylo? není výzvou k podrobnému líčení toho, že první dva tři kilometry jsem se nějak nemohl rozjet a divně se mi dýchalo. Že jsem na třetím kilometru viděl srnku - na stejném místě, kde jsem viděl srnku i minule, to ti je zajímavé -, na šestém mě začalo někde píchat, na osmém to přešlo, potkal jsem pěknou běžkyni, předběhl mě důchodce a pak jsem šlápnul do bahna - to taky není správná odpověď. Bylo to fajn, ale jsem rád, že už jsem u tebe; to přece úplně stačí. 

S nezájmem běžeckých mudlů se dá vyrovnat prostřednictvím kamaráda, který s vámi běhá a sdílí radosti a strasti amatérského sportovce. Potí se a funí jako vy. Přidá si vás do přátel v Endomondu. Můžete mu lajkovat, když uběhne první půlmaraton. Můžete běhat s ním. Zase to ale chce, aby nebyl moc hovorný. Protože když se při běhání moc mluví, všechna radost je pryč, je to jako kdyby člověk řečnil někde v zahulené hospodě, nemůžeš se soustředit na ten krásný a bezesporu zdravý pohyb, o kterém si zase někdy něco povíme.

text Řízek, náhodná fotografie (připletl jsem se, nezávodil) www.vsliga.cz

PFFFFF!

2009 milimetrů důraznejch argumentů
věta a foto Ř.

A taky samé štědré dny, bohatou zásobu humoru, životní úspěchy, vítězství i nad větrnými mlýny a podobným svinstvem, tuny pohody, dobrou náladu a zdravou míru optimismu v novém roce všem hostům přeje

Řízek, chovatel a stěhovák.

KOUPEL NASUCHO

Černý kocour opět ve středu dění a v lavóru

Mí oblíbení Tatabojs mají jednu půvabnou písničku. Pravda, mají jich jistě více. V této se však kromě obvyklé lásky, jejíž nejapné kořínky najdeme snad ve všech dosud napsaných písních kromě Máte na to? od Schmitzera a Trojúhelníčku od Trsáče, pojednává i o čištění hlavy od problémů a starostí. Roztomile v ní využívají zvukovou shodu anglického „clean“ s čistě českým, pravděpodobně dívčím klínem. Ten má právě působit jako to pravé, co hravě rozpustí veškeré skvrny nesnází, potíží a nejistoty.

Není to asi příliš pravděpodobné, ale jistá šance přeci je, že Mardoša měl kromě konkrétních věcí na mysli i fyzickou přítomnost ženy obecně. Ono to ostatně jde ruku v ruce. Tak jako tak: pokud i klín i žena jaksi schází, a člověk má přesto dojem, že by o jeho trablích měl někdo vědět, co asi udělá?

Napíše to na blog.

A pak to po něm někdo bude muset číst. To zrovna. Leckdo to tak přesto činí – amatérští weboví spisovatelé, jak jsem dosud vypozoroval, se povětšinou dělí na ty, kteří mají správný a prezentování hodný názor na vše a všechny, a na ty, kteří se vypisují ze svých bolístek, a tím pádem nemusejí mít názor víceméně na nic a na nikoho.

Já mám ale kromě tohoto deníčku také kocoura Pepu, takže slzičky dnes barevný podklad těchto stránek nerozpijí. Moje zvíře totiž kromě řady dalších výhod oplývá velkou dávkou empatie. Když je člověku mizerně, pusto nebo nejvíc nejhůř, prostě přiběhne, vyslechne si, co je zase za problém, olízne pánovi čumák a začne mu vrnět do ucha. Kromě vyvinutého naslouchání má i nevyčerpatelnou hladinu trpělivosti. Když totiž člověk na ty rozpálená kamna šmatá pořád dokola jako blbec a pokaždý je překvapenej, že je zase spálenej jak prase, i tehdy přiběhne a olízne mu čumák. A člověku je samozřejmě hned lépe – to přece ví každý, komu někdy Pepan nebo kdokoliv jiný olíznul čumák.
Kocour má zkrátka doktorát z psychologie (aniž bych tím tuto vědu chtěl jakkoli zlehčovat). Díky tomu se mu dají odpustit jeho občasné prohřešky proti hygieně a občanskému soužití. I podivný zvyk koupat se ve vypuštěném, hypermanganem asi navždy zbarveném lavóru. A tolik jsem vám chtěl říci k dnešní fotce. Hezký večer i vám. I bez pointy jakéhokoli druhu.
text a foto Ř.