TĚŠENÍ

Volby jsou pro novináře jako škola v přírodě. Je to něco, na co se ve stereotypu každodenní práce celý rok těšíme, jako jsme se těšívali, s kým se si dáme na kazeťákové diskotéce ploužák - a kdoví, třeba se i vykousneme, ale spíš ne. Po volbách stejně jako po škole v přírodě obvykle nastává kruté vystřízlivění.

Školy v přírodě bývaly drsnou prověrkou kolektivu. Museli jsme třeba hrát softbal a frisbee a tu hru, jak se na jednoho nešťastníka navleče co nejvíc oblečení. Teď během volebního víkendu jsme si zase hráli na fungující tým, který plní dva zpravodajské weby, a nadto ještě v neděli vyrobí senzační noviny. Tak dobré, že si je jak my, tak čtenáři dáme za rámeček. Přikládejte tomu odpovídající význam a opovažte se tím přikládat.

Volby v redakci jsou plné baget, krabicí od pizzy a kelímků od kafe. Redaktoři se rozutečou do štábů - tedy aspoň do těch, kam nás pustili. To je ta zábavnější část. Můžete z místa popisovat emoce vítězů a přikusovat koblihu. Občas vás nějaký politik seřve, nebo vás prudí editor, jež se domáhá nějakých článků. Zato v baráku zůstanou vytrvalci, experti na černou práci, u nichž se všechno sbíhá. Výkřiky ze štábů, reportáže, rozhovory, no a především výsledky. Když zrovna tečou. Když netečou, z nitra domu vylezou na povrch bledí lidé, asi vývojáři, a divoce gestikulují.

Všechno je hrozně rychlé, až na nejmenovaného kolegu, který nám se zhruba patnáctiminutovým zpožděním nadšeně ohlašuje perličky i zásadní zvraty, nad nimiž jsme se už všichni ostatní podivovali. Vše vyřešíme jeho přesazením blíže epicentru. Jeho zpoždění se pak sníží na pět až deset minut. Je to nejlepší manažerské rozhodnutí, které jsem kdy udělal.

Předháníme se ve vtipném glosování výsledků různých stran a v nadsazování odpudivosti triumfu jiných, hnědých. Brousíme titulky, jimž diskutéři just budou říkat nadpisy, do naprosté dokonalosti, a připadáme si nejméně jako Čapek. A v neděli večer mátožně civíme do monitorů, plní těch pizz, které nám nechali donést. Než někdo najde předvolební balonky a dokonce modrý létající talíř od pana Humplíka z ODS, kulatý jako kroužky voličů, které ho poslaly mimo sněmovnu. Tak nad monitory hrajeme frisbee, jako na ŠvP!

Je důležité zmínit jednu věc. Fakt, že výsledky voleb jsou strašlivé, nic nemění na tom, že se už teď těšíme na ty příští, lednové, třebaže možná taky dopadnou strašlivě. Na lyžák se taky každý těšil, i když třeba nebyl sníh.

text Řízek, foto Kuba Z.

TAKŽE DOBRÝ!

Veselá depka v rudém tričku
text a fotky Řízek

Přátelé a kamarádi se po čase sešli na koncertě valašské kapely Mňága a Žďorp. Hrála v Akropoli, což ale s momentálně populárním Řeckem nemá nic moc společného. Mňága předvedla solidní koncert a představila slušné nové věci, my jsme předvedli solidní večírek včetně neslušného rozvracení vztahů a je jen škoda, že si to jen málokterý z nás dopodrobna pamatuje. „Jen víc takových tahů,“ glosovala má přítelkyně stav a rozpoložení, v němž jsem dorazil domů, a měla pravdu.

Přitom to zpočátku vypadalo, že dokonce zůstaneme venku před Akropolí. Ne proto, že by o hitmakery ve středním věku byl takový zájem , a že by tedy nebylo místo, ale spíš z toho důvodu, že se nám nějak zalíbilo v Kubelíkově ulici před kontejnery s tříděným odpadem, občerstvujíce se načervenalou kolou a probírající to naše milé společenství. Prostě taková příjemná hodinová vteřina bez konce.

Dvě dámy pak s naší pomocí chtěly vyměňovat politiky; snažil jsem se je přesvědčit o marnosti a nesmyslnosti jejich snahy, a tak mě napadá, že jsem v tom rudém tričku musel vypadat jako aktivní komunista bránící zasloužilé soudruhy na prvních místech kandidátek. To rudé tričko to chudák ostatně schytalo i od všech přítomných přátel a kamarádů. Jestli to prý není oficiální oděv média, kde pracuju. Ts.

Přeci jen jsme se ale nakonec rozhodli jít dovnitř, když už jsme měli ty lístky za dvě stě dvacet. Plastové lahve jsme v rámci etikety vyměnili za kelímky a začala show. Kapela na začátku přišla se songy z minulé desky, pak následovaly dva tři zbrusu nové fláky a pak hrozivě veselá píseň o jaderných zbraních. Ta byla ostatně signálem pro přesun od baru do kotle, pod vedením Václava jsme se tam octli strašlivě rychle; jeho statné postavě trochu připomínající nového Robina Hooda všichni uhnuli a skákající dav měl jistě velkou radost, když jsme se navalili přímo do jeho čela, k nohám Petra Fialy a jeho kamarádů a přátel z kapely.

Bylo to živelné a chvílemi mě hudba s mírnou pomocí červeného a zelené dostávala do euforických stavů, což se u mě projevuje zejména skákáním do výšky průměrného vzrůstu průměrného muže. Nemohl jsem si ale také nevzpomenout na koncerty, kdy s námi v kotli řádil brácha a přemýšlel jsem, kde asi řádí teď...

„Je to nemožné,“ dožadovali jsme se opakovaně oblíbené depkárny. A že nás z našeho totemu nebylo málo. Považte: já, Marťas, Franta, Venál, Péťa, Pája, Milan a Kubča s kamarádkou. Ale Fiala se zuby nehty držel programu, song nám nicméně slíbil napříště. No ne že bych mu nevěřil, ale uvidíme.

Utíkalo to nepopsatelně svižně, nové věci se mi celkem líbily a kapela jimi zároveň sympaticky příliš nenabourávala očekávanou smršť letitých hitovek, zdomácnělých i obehráváním u ohňů a večírků v našem milém společenství. Na to, že jsme byli v Řecku, nebyl zvuk zas tak špatný a popový ani za mák.

Protihluková desátá hodina však byla neúprosná a zpod pódia nás vyhnala zpět ke společenské konverzaci u baru, odtud po čase ze Žižkova dolů a domů k partnerům, maminkám a babičkám. „Všechny ty tvoje koncerty a fotky jsou stejný,“ odtušila o den později má milá a měla pravdu.

Takže dobrý.