DOBŘE OBLEČENÝ MUŽ S IGELITKOU

Při jednom průměrném výběhu udělám zhruba devět tisíc kroků. Problematická pravá noha jich z toho absolvuje přibližně polovinu. Skoro se dá říct, že úplně přesně polovinu. Avšak když se chvilku nesoustředím a myslím na blbosti, dopadne jeden z nich neobvykle. Namísto plosky se zborcenou klenbou došlápnu spíše na pravou malíkovou hranu, hlezno se na okamžik zkroutí do nepřirozeného, až nelidského úhlu, ozve se podivné lupnutí ve vytahaných vazech (jako od suché větévky) a následuje vodopád sprostých slov a ujišťování, že to rozchodím a nějak doběhnu.

Jedním slovem výron.

Kamarádi jsou na podobné situace zvyklí, jelikož jimi čas od času ozvláštňuji naše společná běžecká dobrodružství. Tentokrát však na cestičce nad Kunratickým potokem začal místo mě nadávat Vašek. A že to sice bolí jako prase, ale že to nějak doběhne.

Doběhl, ale přišli jsme tím před večerním fotbalovým zápasem o kapitána. Definitivně jsme se to dočetli na naší internetové vývěsce, kde se i jinak hromadily omluvenky. Nakonec nás však i bez něj a bez Kajetána, jenž zápas nečekaně zasklil, dorazilo právě akorát.

Hřiště v Jinonicích zkrápěl nevábný déšť a na naší polovině nesvítily reflektory. Když se konečně vyjasnilo, seznali jsme, že proti nám v dresu Kolíků po dlouhé době nastupuje i jedna dívka či žena. A ne ledajaká, podle zdrojů z místa dokonce dáma s "lvíčkem". Ať už reprezentovala v čemkoli, hned se dere do zakončení, střílí a já jen nejistě vyrážím před sebe. Však je takové kluzko, že pouštět se do větších akcí je nebezpečné. Ne, že bych se někdy do větších akcí pouštěl, ale tentokrát o to méně. Minule jsem přihrál soupeři na gól, což bych tentokrát opakovat nemusel.

Zato Tondovi to neklouže, na svých nových kopačkách má asi pořádné kolíky. Převyšuje vše a všechny a štráduje si to od praporku k druhému, namotávaje postupně hráče i hráčku soupeře a vymýšleje skvělé přihrávky. Nejprve se raduje Dan, dává na 1:0. Pak po parádním autu střílí technicky Marťas a do přestávky si to ještě každý zopakuje v těsném sledu, pokaždé do prázdné branky. Vypadalo to s trochou fantazie jako sestřih nějakého mistrovství ve futsale v Brankách, bodech, vteřinách. Parádní góly; tím spíš, že naše.

Do opravdu jen pomyslných kabin jsme tak šli zvesela, jako už dlouho ne. Protože nám chyběl kapitán a tím pádem i taktické pokyny, nic jsme nemohli změnit a dál jsme hráli plus minus stejně, jen jsme nedávali góly. U Tondy to bylo zvlášť mrzuté, protože párkrát šel sám na branku, kterou bychom mu téměř nesobecky přáli. Tak se samozřejmě musel naopak trefit soupeř. Prý ten gól vypadal trapně jak branka, která rozhodla zápas Plzně se Slavií. Ale já jsem fakt nic neviděl, takže se za tu střelu z půlky hřiště přesně do prostředka branky nestydím. Nebo jen trochu.

To už se k postranní čáře dokulhal dobře oblečený muž s velkou igelitkou a ráznými gesty začal rovnat svoje svěřence. Zraněný kapitán je klubista - opustil kvůli nám načas rodinu (dokonce v čase návštěvy), zatleskal a zaradoval se, když Dan završil hattrick i skóre na 5:1. A hlavně nám přinesl naše nová týmová trička a mikiny s naším logem. Není na něm nějaký tuctový lvíček, nýbrž kopačák a poctivé pohorky. Když jsem je doma vybalil, vážně jsem koukal.

Přijďte v sobotu na náš týmově narozeninový večírek a rozhodně budete taky koukat.

text Řízek, foto rozhodčí