F

Utíkám po Žižkově, ujídám kebab, odřezky masa a proužky zeleniny ulpívají na chodníku a tuk z neidentifikovatelného zvířete mi kape na boty, jak zjišťuji posléze. Ale je mi to fuk, Tata Bojs dnes v Akropoli mimořádně přehrají celé sedmnáct let staré album Futuretro, které hudební veřejnost považuje za jejich nejlepší desku. A já vlastně taky. Důležitější je však to, že žena má lístky a vzala mě s sebou.

Futuretro bylo na svou dobu progresivní a znamenalo v tvorbě kapely velký, elektronický zlom. Nicméně tehdy mi ani to nestačilo, abych si ho koupil, protože jsem byl pouhá gymnaziální socka. Místo toho jsem si album vypůjčil v Městské knihovně. Na pořadníku přede mnou bylo asi pětačtyřicet lidí, čekal jsem několik měsíců, takže když jsem si desku nahrával do počítače - jen pro vlastní potřebu, samozřejmě -, byl už booklet dost ohmataný a cédéčko upatlané. Dá se na to pohlížet jako na přiznání k primitivnímu pirátství, nebo k velké oddanosti. Vyberte si.

Tohle všechno jsem mohl vyprávět manželce, ale ona i bez kebabu přišla ještě později, tak jsme hned mlčky šli do fronty a i kvůli ležérním šatnářům jsme v ní prostáli polovinu předkapely Hm... Ta se s Tatabojs částečně prolíná, protože kytarista Marek Doubrava byl jedním z hlavních pachatelů Futuretra. Však se taky hned po skončení vystoupení na pódium vrátil. U Hm... mě především zajímalo, jestli z pietních důvodů vypustí z písně Můj příběh pasáž, kde posílají do prdele Wabiho i Daňka. Nevypustili, jsou hustý.

Po pauze začal na pódiu vyzdobeném symbolickým F nádherný nářez, kdy kapela doplněná Markem Doubravou, Klárou Nemravovou a východoněmeckými elektronickými varhanami postupně odkrajovala všech jedenáct písniček téhle úžasné desky. Všechny provázela velkoryse pojatá projekce, což mě vlastně až rušilo, protože jsem propadal panice, že to všechno nestihnu naráz povnímat. Že když se nechám vtáhnout do těch digitálních obrazců tvořících třeba různé galaxie, neuslyším varhany a jen periferním viděním zahlédnu Mardošovy roznožky. Nebo že se moje koncentrace ztratí při pohledu na reklamní poutače prodejce lahůdek, který návštěvníky vábil na "bagetaty". Naštěstí do mě čas od čas někdo strčil a vyvedl mě z transu.

Po odehrání bonusové skladby Oba dva, na níž se dají demonstrovat rozdíly mezi námi dvěma - já ji miluji, ona ji přeskakuje -, by koncert klidně mohl skončit a lidi by se mohli rozutéct domů a pustit si třeba nějaký pořad Jaromíra Soukupa. Ale to by byla dramaturgie asi příliš radikální.

Pokračoval "normální" koncert s novými písničkami z alb Ležatá osmička a A/B, které zase spíš přeskakuji já. Právě srovnání s Futuretrem pro ně dopadá krutě - postrádají nápaditost jak ve slovech, tak v notách, splývají jedna v druhou. Jasně, ono skandovat v písni Toreádorská otázka pět minut "Býk, či nebýk? To je to, co tu běží" taky nezní nijak zvlášť oduševněle, ale prostě to funguje.

Těžko říct, co běželo tím kebabem, protože z těch bot to fakt nejde dolů.

text a foto Řízek