NEBUDEME SE OPAKOVAT

O Chotěmicích nemusíte vědět takřka nic, snad jen to, že tam muzikant Václav Koubek vlastní statek se stodolou a říká tomu vesnický hudební klub. Místní ho musí milovat: víkend co víkend Pražáci, kteří se přijeli podívat na Zrní nebo Muchu, zablokují svými auty příjezdové komunikace a druhý den v koloniálu budou marně shánět pečivo a něco proti kocovině. To už všechno vykoupili jiní Pražáci.

Jedeme v pátek večer z Prahy a v autě bůhvíproč posloucháme Marsyas. Moje žena pro ni neznámou hudbu dost často posuzuje podle bulvární zajímavosti interpreta. Tam může být cokoli - aféra s modelkou, třetí manželství, nějaká opilecká eskapáda, svatba v džungli anebo jen jistá rozervanost. Všechno tohle z běžné hudby vytváří zajímavou. Nicméně, i když jí bryskně najdu nahou fotku Zuzany Michnové (hodně dávnou), má Zmrzlinář smůlu a spolu s Domem z obilí putují zpátky do krabičky.

Ale kdyby si Michnová třeba začala s Milanem Caisem, bubeníkem a zpěvákem Tata Bojs... Každý se na ně těšíme jinak. Maruška má na kraťasech placku Není malých rokenrolí a hodlá po skončení koncertu ulovit neostrou fotku se svým idolem. Já se po loňské zkušenosti nebudu opakovat. Rozhodně nebudu nikomu desítky sekund obdivně třást rukou a něco zmateně blekotat.

To nechám na Mardošovi. Stodola je plná k prasknutí a před nás trpaslíky si bohužel stoupla nějaká maminka a vzala dceru do náručí. Má pěkná záda. "Pusť tu lolitu," syčí manželka a paní to po chvíli skutečně vzdává. Každý tak vidíme to, co chceme.

Prezident ČR

Je úplněk a nějaké neopakovatelné zatmění Měsíce. V televizi o tom ráno mluvil Dan Stach a celý se přitom rozzářil, jako by sám byl Sluncem. Jenže Chotěmice jsou podle radaru na samotném okraji mraku. O přestávce se všichni vyhrnou před stodolu, načež sklopí hlavu a zklamaně odcházejí do baru nebo na toaletu. Jako kompenzace by se hodila píseň Vesmírná, ale ta je asi taky schovaná pod mrakem a nevešla se.

Ve druhé půlce se stodola dostává do varu, ovšem může to být jen zdání způsobené vinnými střiky a neskutečným vedrem. Po pár přídavcích se umělci uklánějí a začínají nakládat nástroje do přilehlého volva. Moje žena se někam na dlouhé minuty ztrácí, protože bez té fotky s umělcem to prostě není ono.

My ostatní jsme mezitím zcela zapadli do kolektivu. Jeden z místních štamgastů nám vypráví o svém plánu ucházet se o post prezidenta. V tu chvíli nám to nepřijde jako špatný nápad. A vlastně ani teď ne. Další má na rukou vytetováno, že chce zemřít svobodný. Do toho vypráví, jak ho jeho stará štve. V nejlepším se má přestat, takže se loučíme a jdeme bivakovat někam do lesa.

Ráno v koloniálu leží na pultu mrtvá ryba. Škemrám aspoň teplý čaj anebo nějaké rohlíky. "Všechno už vyjedli ti před vámi," konstatuje prodavačka. Prezident sedí na lavičce před krámem, pije lahváče a panáky a spolu s dalšími rozebírají dopady klimatických změn na sklizeň, spotřebu tvrdého alkoholu a Tour de France.

text a foto Řízek

F

Utíkám po Žižkově, ujídám kebab, odřezky masa a proužky zeleniny ulpívají na chodníku a tuk z neidentifikovatelného zvířete mi kape na boty, jak zjišťuji posléze. Ale je mi to fuk, Tata Bojs dnes v Akropoli mimořádně přehrají celé sedmnáct let staré album Futuretro, které hudební veřejnost považuje za jejich nejlepší desku. A já vlastně taky. Důležitější je však to, že žena má lístky a vzala mě s sebou.

Futuretro bylo na svou dobu progresivní a znamenalo v tvorbě kapely velký, elektronický zlom. Nicméně tehdy mi ani to nestačilo, abych si ho koupil, protože jsem byl pouhá gymnaziální socka. Místo toho jsem si album vypůjčil v Městské knihovně. Na pořadníku přede mnou bylo asi pětačtyřicet lidí, čekal jsem několik měsíců, takže když jsem si desku nahrával do počítače - jen pro vlastní potřebu, samozřejmě -, byl už booklet dost ohmataný a cédéčko upatlané. Dá se na to pohlížet jako na přiznání k primitivnímu pirátství, nebo k velké oddanosti. Vyberte si.

Tohle všechno jsem mohl vyprávět manželce, ale ona i bez kebabu přišla ještě později, tak jsme hned mlčky šli do fronty a i kvůli ležérním šatnářům jsme v ní prostáli polovinu předkapely Hm... Ta se s Tatabojs částečně prolíná, protože kytarista Marek Doubrava byl jedním z hlavních pachatelů Futuretra. Však se taky hned po skončení vystoupení na pódium vrátil. U Hm... mě především zajímalo, jestli z pietních důvodů vypustí z písně Můj příběh pasáž, kde posílají do prdele Wabiho i Daňka. Nevypustili, jsou hustý.

Po pauze začal na pódiu vyzdobeném symbolickým F nádherný nářez, kdy kapela doplněná Markem Doubravou, Klárou Nemravovou a východoněmeckými elektronickými varhanami postupně odkrajovala všech jedenáct písniček téhle úžasné desky. Všechny provázela velkoryse pojatá projekce, což mě vlastně až rušilo, protože jsem propadal panice, že to všechno nestihnu naráz povnímat. Že když se nechám vtáhnout do těch digitálních obrazců tvořících třeba různé galaxie, neuslyším varhany a jen periferním viděním zahlédnu Mardošovy roznožky. Nebo že se moje koncentrace ztratí při pohledu na reklamní poutače prodejce lahůdek, který návštěvníky vábil na "bagetaty". Naštěstí do mě čas od čas někdo strčil a vyvedl mě z transu.

Po odehrání bonusové skladby Oba dva, na níž se dají demonstrovat rozdíly mezi námi dvěma - já ji miluji, ona ji přeskakuje -, by koncert klidně mohl skončit a lidi by se mohli rozutéct domů a pustit si třeba nějaký pořad Jaromíra Soukupa. Ale to by byla dramaturgie asi příliš radikální.

Pokračoval "normální" koncert s novými písničkami z alb Ležatá osmička a A/B, které zase spíš přeskakuji já. Právě srovnání s Futuretrem pro ně dopadá krutě - postrádají nápaditost jak ve slovech, tak v notách, splývají jedna v druhou. Jasně, ono skandovat v písni Toreádorská otázka pět minut "Býk, či nebýk? To je to, co tu běží" taky nezní nijak zvlášť oduševněle, ale prostě to funguje.

Těžko říct, co běželo tím kebabem, protože z těch bot to fakt nejde dolů.

text a foto Řízek

TRAPNÁ

V životě ženy se objevuje většinou pár naprosto zásadních mužů – otec, manžel, bratr, druhý manžel apod. Vedle takových jedinců se pak ještě vyskytuje další druh – nedostižné celebrity. Třeba takový oblíbený filmový herec, s kterým prožíváme jeho životní i profesní zvraty, nebo hokejista, kvůli kterému se naučíme pravidla hokeje. Prostě kluci, které jen tak sledujeme zpovzdálí. Já jich mám několik od útlé puberty – Pavel Nedvěd, Darren Hayes, Petr Honzejk a Milan Cais. A právě na koncert toho posledně jmenovaného jsme se vypravili jeden červencový pátek.

Byla to shoda náhod. Každoroční tábor radotínských turistů se rozprostíral pouhé tři kilometry od stodoly undergroundové legendy Václava Koubka. Když jsem zjistila, že od nenáviděné kratochvíle mého muže (rozuměj táborový rej) a milované kapely Tata Bojs mě dělí tak zanedbatelná vzdálenost, zapomněla jsem na všechny malichernosti typu latrína, stan a absence vody a rozhodla se zamířit do jihočeských hvozdů.

S Péťou, Milanem, Naty, Jimmym, Pájou (ten hraje důležitou roli) jsme se potkali v pátek večer nedaleko Červené Lhoty, konkrétně ve vesnickém hudebním klubu Chotěmice. Je to velká soustava stavení, kde najdete hospodu, místo na stan, stodolu, kde hrají kapely, ale ne jen tak ledajaké (Mňága, -123 minut, Mucha...). Tatáči dorazili na místo v obležení svých rodin a s půlhodinovým zpožděním začali s tím nejlepším vystoupením, co jsem od nich zatím slyšela.

Stodola byla nacpaná k prasknutí, Milan zpíval jako bůh a Mardoša skákal zběsile jako vždycky. A jak to bylo celé takové fajn, pojala jsem podezření, že bych si ten zážitek měla uchovat nejen v hlavě, ale i ve fotografii. "Lukáši, chci, abys mě vyfotil s Milanem." - "Neni ti patnáct, to dělat nebudu." Jakkoliv měl můj manžel pravdu, neodradil mě od bláhového nápadu. V tu chvíli naskočil do příběhu Pája, který se se mnou jal čekat před improvizovanou šatnou Tatáčů s fotoaparátem – rozuměj mým mobilem v ruce.

"Pane Milane, mně je to trochu blbý, ale vyfotíte se se mnou?" "Jo, jasně!" Několik zkažených fotek, small talk o sprchování a vlivu omamných látek na živé vystupování, tykačka. Střih - řítí se k nám můj muž, který do té doby ostentativně postával s hloučkem kamarádů opodál. "To je manžel," povídám podle vzoru legendární filmové věty "Přinesla jsem meloun." V tu chvíli začalo to nejdelší potřásání rukou mezi Lukášem a Milanem, které dá dost možná vzniknout další hitovce Tata Bojs s názvem Trapná. "Já..já..já vás poslouchám už od devadesátejch let a jste fakt dobrý," koktal Lukyn. "Jo, díky. Tak já si jdu dát pivo," odtušil frontman hanspaulské partičky a zmizel kdesi v noci.

My jsme zmizeli v noci asi o dvě hodiny později, v podroušeném stavu po zmoklé cestě nás čekaly tři kilometry pěšky směr tábor. Trochu jsme se cestou poztráceli, ale ráno jsme se zase všichni našli. Takové štěstí ovšem neměly fotky, které nenávratně zmizely z paměťové karty naší zrcadlovky. Jediná fotka, která z toho večera zůstala, je ta fotka s Milanem.

text Maruška, foto Pája