AUTOMAT NA KULIČKY

Někdy bych našemu kocourovi chtěl - obrazně řečeno - vidět do hlavy. Třeba když jsem tuhle před něj postavil chatrnou konstrukci z ruliček od toaletního papíru pospojovaných zelenou lepenkou. Měl za úkol pochopit, že tohle je jeho nové krmítko. Navenek nedal nic najevo, ale uvnitř to musel být chaos.

Pepan je vášnivým milovníkem jídla, jenže to, co máme nejradši, nám bývá často upíráno. Tak i kocour je více méně striktně omezen důmyslným přídělovým systémem, jinak by nám nakynul až příliš. Už takhle nám dost často “přetéká do basketbalu” ze svého pelechu. Má k tomu sklony, protože je téměř výhradně bytový.

A k tomu pořádně vychytralý - dost často pozná, že chceme (i s ním) vyrazit na chatu ještě dříve, než to sami víme. A zjistil, že občas rezignujeme a oproti původnímu plánu (měl trénovat, létat po zahradě, čumět na ptáky, sežrat něco trávy a vyválet se v šantě) ho necháme celý den zalezlého v nejzazším koutu podpostele. Protože IKEA při navrhování tohoto konkrétního kusu nábytku nepočítala s tím, že z pod něj bude někdo tahat grínpísákující šelmu s drápy usilovně zaseknutými do koberce. Nepomáhá často ani squashová raketa (Srstkovi to neříkejte).

Jednou na mě odkudsi vypadlo video z YouTube, kde paní doporučovala chovatelům černých lenošivých obézních kocourů bytového typu, aby je přinutili k pohybu aspoň tím, co mají nejraději. Pyramida z ruliček, do níž se ukryje potrava, mi přišla jako celkem snadno napodobitelná.

Ale k realizaci bylo ještě daleko. Ono shromáždit tolik ruliček z toaletních papírů není jako sesbírat šest tun víček na dobrou věc. To nějakou dobu trvá, pokud zrovna člověk nepracuje jako obsluha toalet anebo se nechce ztrapnit před přáteli na Facebooku takovou delikátní prosbou. Naštěstí mám tajnou skříň, kam vrším věci na kolo a ostatně i další věci, a pod položku “další” se tohle určitě vejde. Když už ruličky začínaly přetékat, dal jsem se do stavby, která v porovnání s délkou hromadění materiálu trvala opravdu mžik.

Kocourovi jsem dílo ukázal před jeho druhou večeří. Chvíli dumal, co si se zařízením počít, pak ale začal stylem pokus-omyl z jednotlivých koutů kartonového výdejního automatu celkem zručně vyškrabávat schované kuličky, jindy se o vetchou konstrukci kreativně opřel celým tělem. Jako když jsem v práci z přístroje onehdy doloval zaseknutou tyčinku. Trvalo (nám oběma) to dlouho, bylo to pracné, ale nakonec ta odměna přeci jen přišla a stála za to.

Možná by se daly vyrábět (zřejmě ne z ruliček) zlomyslné automaty na nezdravé potraviny, které by tlusťochy přinutily se před nákupem snickersky aspoň trochu pohnout. Vhodíš dvacku, ale než dáš deset dřepů nebo dva shyby, čokoláda nevypadne, ani kdyby ses postavil na hlavu. Anebo až potom.

Budeme bohatí! Už to někdo vymyslel?

text a fotky Řízek

POTTER A SKLENĚNKY

Cvrnkání s mistry
text Janek, foto Řízek

Kdybyste byli kolemjdoucí Japonci, Angličani, Francouzi nebo jiná havěť, určitě byste se také pozastavili, podívali, podivili. Letná letní přivítala kuličkový turnaj. Abychom předešli nepříjemným sófá, kuličky jsou hra, ve které se snažíte docvrnkat své skleněnky do díry v zemi dříve, než soupeř.



Deset špičkových cvrnkačů si přineslo své náčiní, aby následně svedli nelítostný a krutý boj o hrnečky a dvoubarevné propisky.



Spolu s Marťasem, Milanem a Řízkem jsme poctili tuto akci svou návštěvou. A určitě jsme toho nelitovali. Turnaj začal asitakvedvě. Účastnil se mimo jiné nahý mistr světa, olympijský vítěz a Superman v jedné osobě a s tatínkem se přijel podívat také Harry Potter. Cvrnkalo se ve dvou disciplínách podle švýcarského systému. Tento systém se vyznačuje tím, že mu nikdo nerozumí, ale prej je spravedlivej.



Když se hrálo, panovala nad celým kolbištěm příjemná nálada, doprovázená občasnými lehce slaboduchými výkřiky čaroděje, který se zběsilým pohledem mával klackem a pokřikoval zaklínadla. Možná proto s jeho tatínkem nikdo nechtěl hrát. Jak jsem již naznačil, naše zábava budila značnou pozornost v očích kolemjdoucích turistů. Cizinci se podivovali, obdivovali, fotili a někteří odvážlivci se odhodlali a po krátké domluvě s tiskovou mluvčí si opodál vyrobili vlastní důlek, do kterého cvrnkali naše erární kuličky.



Až na dlouhé prostoje, během kterých jsem stačil koupit a sníst klidně i celého Kubu, mohu tuto akci pouze pochválit. Každý odjel domů spokojen a dokonce i s hrnkem, panákem, propiskou nebo třeba s konvičkou. Příště pojeďte taky. Jen se ale smiřte s tím, že vás budou bolet kolena.

"MÁME HO!"

Kocour a kuličky
text Milan a foto Řízek

Jednou jsme si - je to již řada asi tří dní - s Řízkem usmysleli, že už jsme si dlouho necvrnkli do kuliček a že by teda bylo prima chopit se pytlíků a dopřát si trochu té klukovské radosti. Bylo zrovna plesový ráno, čili něco po poledni. A bylo krásně. Aby si taky užil tu nevídanou exhibici sluníčka, vzali jsme s sebou kocoura Pepu, který tehdy na Silvestru pochcal Jirkovi spacák. Naše první kroky vedly do chovatelských potřeb, kde jsme pro kocoura pořídili slušivý postroj a vodítko. Sice na něm byly kostičky, ale ty prý mají rádi nejen pejskové, nýbrž i kočky, takže to bylo v pohodě.

U řeky jsme se pokusili kocoura osedlat, ale spadnul.

Na turisťácký pozemek se tedy nechal přenést v Řízkově náruči. Sotva byl všemi čtyřmi na zemi, zmizel pod klubovnu mezi stanové konstrukce, kůly, prkna, prach, divné železné ostré věci trčící ledabyle ze stropu, tam mezi krbové plechy a mezi dřevo, které za svojí existenci vděčí nedávné brigádě. Zmizel tam a tvářil se zhůvěřile. Mezitím se dvojice duatlonistů, triatletů, letenských šampiónů, cyklistů, milovníků rumu s kofolou i bez kofoly, nadprůměrných imitátorů podprůměrných muzikantů, lakrosových novinářů, webmástrů, stavitelů stanů i stánků nebo, chcete-li, myčů oken pustila do prozkoumávání hrací plochy. Pro hru v kuličky jsme chtěli coby podklad využít antukové hřiště, jenže když jsme na něj vkročili, pohlédli jsme na sebe rozmrzele - Řízek po kolena a já po bradu ponořeni do rozmělněné hmoty. Bylo to zkrátka příliš měkké, na tak tvrdý sport, jímž kuličky jsou. Zahráli jsme si tedy v klubovně pingpong.

Vyhrál jsem. A pak jsme chtěli jít domů. Jenže kocour byl pořád mezi harampádím, a to i přesto, že jsme ho vábili ven na salám - pravda, byl to jen herkules. Nezbývalo, než si pro něj mezi ty prkna a kůly, mezi stanové konstrukce, prach, trčící věci a mezi dřevo na zátop z nedávné brigády dojít. Taktizovali jsme jako zkušení honiči a kocoura jsme brzy obklíčili. Už jsem ho téměř držel! ale moje ruce jsou zvyklé spíš na psí kožich a Pepa mi proklouzl. Celou akci jsme zopakovali a napodruhé už neměl ten černý neřád šanci! Byl rád, že jsme ho chytli, protože předl. Kuna, který mezitím přišel na schůzku, aniž bych se o něm zmínil, protože jsem psal o důležitějších věcech, ho skrz mříž chránící naše konstrukce převzal a podržel, než jsme vylezli ven a než si pro kocoura došel vyčerpaný, šťastný a neskutečně zaprášený páníček.

Příště už tě, Pepane, z vodítka nepustíme!

KRIZOHRY A TOMBOLA

text Milhauz a foto Ř.
Milhauzova kuličkářská premiéra

Byl skoro čas oběda a najednou se objevil řízek… kdo by si stěžoval? Dozvěděl jsem se, že Radotínští kulínští mne potřebují, tak jsem neotálel a vyrazil na pomoc (teda asi dvakrát předtím jsem je nechal ve štychu, ale o to teď nejde!). Favorit WRC s gay posádkou Werner – Mittelbach (pro přátele "ten s tim divnym jménem") dorazil na velký vrch na Ohradu. Měli jsme rezervované parkovací místo v podivné uličce nedotčené magistrátem a jejich skvělou modrou čarou.

Účast se jevila býti jen tak "aby se neřeklo", ale kuličkáří jsou pohodáří, tudíž se nakonec počet účastníků vyšplhal na neskutečných dva...náct. S jistotou dvanáctého místa jsme se vydali vstříc startovacímu poplatku, já se ještě musel upsat kuličkářskému svazu a jejich kodexu práv a svobod – máte právo prohrát, do čehokoli cvrnknete, může být použito proti vám apod. Stihli jsme se rozehřát u jedné hry a šlo do tuhého. Po vykopání všech masových hrobů pro kuličky jsme byli rozřazeni proti vybraným soupeřům.

Systém rozdělení byl ve znamení švýcarsko-české spolupráce řazení, čili zpatlat, co se dá. Výsledkem byla snaha vybrat pokud možno podobné hráče k sobě. První dvojkolo jsem dal víc cizích kuliček než svých tuším a Řízek se nechal zdolat… někým. Poté se Lukáš rozhodl, že mne potěší focením mé krizohry, to mne velmi potěšilo. V druhém dvojkole Řízek pokračoval ve své formě… a já též, tentokrát na crossové lesní dráze – aspoň bylo na co svádět mou neschopnost. No co, svůj plán "jedna kulička na kolo" jsem splňoval s úctyhodnou efektivitou v řádu stovek až tisíce procent.

Třetí dvojkolo už Řízek nějaký ten bod ukradl, ale já viděl, jak tam ty kuličky schovává v kapse… všichni to viděli. Já stále držel svou bilanci a mířil nekompromisně na dvanáctou příčku, tentokrát již mé zápolení chvílemi vypadalo i jako hra… a pak zas už ne. Následovalo čtvrté dvojkolo, které jsem s velkým vypětím sil znovu prohrál. Řízek snad i někoho porazil, to ať si sem doplní sám. Nyní už začalo přituhovat – jak teplotou, tak i ve hře… začínalo už semifinále a zbylá lůza hrála o místa mimo výsluní (rozuměj v mlze). O turnaj již začalo jevit zájem i obecenstvo v pozadí dětského hřiště, také okolo pobíhal malý hoch s kuší, což zvyšovalo napětí u již tak adrenalinového sportu.

Nevím, jak ostatní elitní sportovci, ale já začínal bojovat spíše se zmrzlými prsty než s kuličkami. Zajímavé také bylo, že nezáleželo na kvalitě mého soupeře ani tak jako na mé nekvalitě – vždy jsem dal sedm až dvanáct kuliček, ať jsem hrál s kýmkoli… teda s Řízkem jsem nehrál, protože by neustál ten náklep, co by dostal.

Zkrátka já stále zvyšoval lichotivou bilanci proher a Řízek občas i vyhrál, ačkoli o jedné plichtě, ze které byl vykolejen, jsem slýchal celý zbytek odpoledne. U mne to vypadalo, že dokonce jednou i vyhraji, ale skutek utek, jelikož jsem konec hry nehorázně po****. Připadal jsem si jako fotbalista, který pořád trefuje tyčku (a občas tribuny), kupříkladu poslat kuličku k důlku, kde se o okraj otočí a vrátí se zpět, odkud jsem ji chtěl dostat, mi přišlo velice efektní, však již méně efektivní... No, mé dvanácté místo bylo zajištěné tak od poloviny turnaje a Řízek se posunul z desítky tuším na devítku.

Ti, co to trochu uměli, ještě dohrávali finále. Chvíli to vypadalo na bitku, atmosféra houstla, nakonec byla hustá akorát padající mlha. Po vyhodnocení a náležité administrativě kuličkářského svazu přišla tombola. Dá se říct, že nikdo nic nevyhrál, pouze asi dvě propisky a jedno CD (prý plné, ale nebylo sděleno, co na něm je… možná i-legální Windowsy). Hlavní výhra se posouvá na další turnaj, na kterém nebudeme, tudíž se nás zlatá horečka netýká.

Opilí svými nadpozemskými výkony jsme se vydali zpět do kruté reality, kde pro kuličkáře není místo. Každopádně jsem pro Radotínské kulínské jasným přínosem. Těžko říci, zda jsem byl víc špinavý od samotné hry, či od bezpečnostního pásu fáva, který vypadal, jako by jím pár volů vytahoval auto z bahna. Po pohodové jízdě s rozsvícenou kontrolkou brzd se kuličkářské duo rozdělilo.