MŮJ BABLBAM

Je to jako vrátit se z náročné a nebezpečné vesmírné mise a cestou domů na parkovišti kosmodromu urazit zrcátko. Smíšené pocity. Udělal jsem zkoušku a čerstvě se honosím certifikátem z angličtiny, jenže mi chyběly pitomé dva body, abych dostal "áčko", tedy abych místo pouhé C1 měl na diplomu prestižnější C2. Tak se mimochodem na vodáckých závodech označují deblkanoe.

Stálo mě to několik tisíc korun, pár let nespojitého studia a dost odříkání, když jsem třeba častokrát odřekl domluvenou lekci těsně před jejím začátkem. Nadto jsem se musel kvůli tomu vrátit mentálně do školy, což bylo na tom všem nejhorší.

Třeba si nepamatuju, kdy naposledy jsem byl takhle nervozní. Seděl jsem na chodbě neznámé budovy, se mnou slušně oděný hoch. Na internetu psali, že ústní část zkoušky skládáme ve dvou a že se hodnotí i to, jak navzájem fungujeme. Třeba že spolu můžeme i nesouhlasit, ale hlavně mluvit, mluvit, je jedno o čem, ale hlavně nedělat dlouhé dramatické pauzy přecházející do trapného ticha přecházejícího do bobříka mlčení.

Odkládám masku asociála a zahajuji konverzaci, abych nás (=sebe) rozptýlil. Chlapec je milý a skromně poznamenává, že se právě vrátil z Londýna, kde půl roku studoval. S rakouskou přítelkyní hovoří výhradně anglicky. Přemýšlím, čím kontrovat. Kdysi jsem byl na olympiádě v angličtině. Na školním kole. Pak mě vyhodili z anglistiky. A taky mám kurs vedoucího základní turistiky. V češtině.

Naštěstí už jdeme dovnitř, chlapec poprvé otvírá ústa a spustí kulomet dikcí a výslovností moderátora BBC a před dvěma zkoušejícími okamžitě zaujímá polohu týmového lídra. Já se měním v koktavého chybujícího přitakávače, jenž je po zkoušce uklidňován a konejšen, že to vlastně tak zlé nebylo. Kolega mi mává a vrací se domů do Cambridge, já jdu do práce.

Nazítří se přesouváme do Národní technické knihovny na písemné a poslechové části zkoušky. Vnímám i další adepty na certifikovaný jazyk. Studentky a studenti humanitních oborů a víceletých gymnázií. Vypadám nejspíš trochu jako školník. Nebo dokonce taťka, který se přišel podívat na ratolest.

Podmínky jsou přísné. Akreditovaní bachaři nás vedou do počítačové místnosti, kde jsou naše pracoviště ohraničena plastovými zábranami. Zabavují nám pochutiny a z tekutin v plastových lahvích strhávají etikety, aby se snad někomu nezachtělo používat nějaké necertifikované taháky. Knížku o Miloši Zemanovi jsem taky musel nechat v předsálí, což je samozřejmě další z podlých útoků Pražské kavárny.

Nejdříve gramatika a porozumění textu. To jsem se svou lektorkou na těch několika nezrušených hodinách nad drahým kafem piloval opravdu pečlivě a k uzoufání mi to nešlo. Ale někde to přece jen zanechalo stopu. Tentokrát válím a moje sebevědomí až nebezpečně narůstá. Vědom si zkušenosti, že když si to po sobě čtu, většinou opravuju původně správné věci na špatné, raději test odevzdávám mezi prvními a zvesela odcházím za odloženým Milošem na chodbu.

Následuje slohovka. Tu jsem nenacvičoval vůbec a ctím jedinou zásadu: esej musí být prošpikován výrazy jako "nicméně", "nadto" a "jak již bylo výše uvedeno". Není vůbec podstatné, o čem vlastně píšu, ovšem "nicméně" tam mám nejméně sedmkrát a jsem spokojen. Pak si ze tří možností volím "žádost". Píšu svému nadřízenému, aby mě poslal na týdenní kurz "jak se stát lepším šéfem" do Špindlu. Připadá mi to ohromně vtipné a píše se to tak nějak samo. Samozřejmě to po sobě nečtu a odevzdávám to zhruba v polovině časového limitu a při odchodu za svými zády přímo cítím, jak mladším kolegům padají ty jejich holé brady.

Před poslechem - poslední částí zkoušky - trénuji a poslouchám Zemanův legendární "bablbam" projev v Evropském parlamentu. Protože nám mimo jiného zabavili mobily, pouštím si ho na počítači v městské knihovně, zatímco ti pečlivější ještě píší sloh. Pustili mě na internet jen na patnáct minut, které nemám jak odměřit, protože mi zabavili i hodinky. Vyšoupnul jsem nějaké dvě holčičky, mají růžové aktovky (co tam v sobotu dělají?) a tváří se pěkně kysele. Taky jsem chodil do knihovny na internet, holky. V roce 1997 na XChat. Píšu ženě a lektorce, že na mě mají být hrdé, jak si to tam vodím.

Poslech je strašně rychlý. Když lidé na internetových diskusích uvádějí, že je nejtěžší, mají pravdu. Je potřeba se fakt půlhodiny neuvěřitelně soustředit. Nečumět k sousedům a nesmát se jim, jak jim ta univerzální sluchátka nesluší a jak blbě se tváří, když se snaží koncentrovat. Chvílemi mě to i baví. Poslouchali jsme třeba dva dřevorubce, jak řeší zajištění na důchod. Nebo vyhořelé sportovce, kteří museli navštívit psychologa. Jedu domů a jsem taky vyhořelý.

-----
Z Cambridge mi o čtrnáct dní později napsali, že jsem uspěl (přežil jsem svou vesmírnou misi). Dostal jsem prakticky plný počet bodů z gramatiky, čtení a poslechu. Nevídané. Popovídání se mnou však inspektoři ohodnotili jen jako průměrné a můj sloh dokonce jako podprůměrný, protože asi nepochopili ten humor, jako i ty dramatické pauzy v mluveném projevu. Takže tady máte béčko, have a nice day. Nejdřív jsem se chtěl odvolávat, soudit a hnát to nejdříve do Brna a pak až do Štrasburku, pak jsem se s tím smířil. Oni hlavně za přezkoumání chtěli 90 liber. Prostě mám místo deblkanoe jen kanoi. Ale i s tou se dá nepochybně zahrát velké divadlo.

text a foto Řízek

CHLOE A JEJÍ PIZZA

Dívka sedí v restauraci a po dlouhém zkoumání jídelního lístku, když už ostatní spolustolovníci nervozně koukají na hodinky a mobily a sami na sebe, konečně mávne na číšníka. A začne mu zdlouhavě vysvětlovat, že chce támhletu pizzu s mořskými plody - pokusí se s roztomilou, ale spíš debilní italštinou ten název vyslovit, ale dopadne to asi jako "gnoči". Načež nebohému pinglovi zdůrazní, že na vrchu musí být houby. "Protože já, když si dávám pizzu, TRVÁM NA TOM, aby na vrchu byly houby," dodá a lidé u stolu si opět potvrdili, jaká kráva to je.

Dívka se jmenuje Chloe a ve skutečnosti neexistuje, je to jen náhodné jméno z učebnice angličtiny. Symbolizuje můj donkichotský boj s certifikátem z cizího jazyka, do nějž jsem se pustil před několika lety ze stejného důvodu, jako když ti dojemně staří lidé studují univerzitu třetího věku. Tedy určitě z dobrého, ale už jsme ho já i oni mezitím zapomněli. Já totiž angličtinu používám v práci leda na to, abych si přečetl titulky na BBC, dokázal pochopit pointy vtipů Cyanide & Happiness (tedy Kyanid a štěstí) - a abych si občas přečetl v angličtině něco od Nesboa; a na pochopení strastí detektiva Harryho Holea opravdu bůhvíjaký lingvista být nemusíte.

Krátká věta, v níž fiktivní dívka vystupuje, slouží jako návod k úkolu, kdy je potřeba určitou frázi vymyslet jinak. Ovšem tak, aby smysl zůstal zachován - nelze tedy jen napsat Chloe je kráva a má problém. Zároveň ono řešení nesmí být na méně než tři a víc než šest slov. Dokonce vás i navedou tím, že vám jedno dvě slůvka poradí.

Moje učitelka Tracey, která na rozdíl od Chloe ve skutečnosti existuje, sice dokáže ledacos, ale v tomhle se mnou za těch několik let společných lekcí absolutně nehnula. Zlepšil jsem se třeba v mluvení - už jsem schopný říct místo jedné holé věty tak dvě až tři, než mi do toho skočí a začne vyprávět o tom, jak její extrémně nadaný pětiletý syn už umí odmocňovat v latině, nebo tak něco. Vlastně jí ani moc nerozumím ani ji nevnímám. Ale v tomhle jsem pořád bezradný.

Takže spolu s Tracey a Chloe sedíme v kavárně. Tracey usrkává presso, něco ťuká do telefonu a připravuje se na další zoufalce, což sleduji periferním pohledem, stejně jako periferním poslechem vnímám Micka Jaggera, jak z repráků zpívá Paint it black a dumám, proč chtěl mít všechno černé, vždyť je to hnus, jako Depešáci, se na ně podívejte.

Zbytek pozornosti už dvacet minut upírám na papír, na němž jsou naznačené mikropříběhy dalších hrdinů, které mám v pár slovech převyprávět. Sáře její otec, zjevně po špatné zkušenosti, zakazuje být venku po setmění (dobře jí tak), Alex se těší, jak napíše úkol a vyrazí na kolo (být jím, tak to otočím, ale nechci mu radit, třeba to má vyzkoušené naopak). Frank se chystá přestěhovat do města, protože na venkově není práce (zní to logicky, jenže bacha, Franku, ať tě to nesemele). Všem jim rozumím, jenže nic víc.

Párkrát už jsem se odhodlal k tomu, že jsem si ve vyhledávači našel termíny té zkoušky. A pak jsme se s Tracey vrátili k Chloe a já tu stránku raději vymazal z historie.

Jsou na tom možná i jiní hůř, nicméně v mojí třinácté komnatě sedí fiktivní dívka z učebnice a spokojeně chroupá pizzu zprasenou houbami. A ještě dlouho bude. Odevzdávám poloprázdný, spíš prázdný papír a tvářím se omluvně. Tracey mávne rukou. Její syn se mezitím plynule naučil třetí jazyk a přemýšlí, do čeho se pustí dál. Než zvládne čtvrtý, určitě spolu na ten certifikát vyzrajeme. Nebo spíš pátý.

text a foto Řízek

P. S. Při rešerších k tomuto textu jsem objevil, že na Filipínách má Chloé dokonce vlastní restauraci Chloe's Pizza. To jen tak na okraj - na takový ten křupavý, co necháváte na talíři. Magsaya at mabusog!

LONDÝN OD A PO ZET

Freddie a Napoleon ve staré dobré Anglii
text a fotky Péťa

Minulý týden jsem absolvoval pětidenní zájezd do metropole Velké Británie. Po devatenácti hodinách cesty autobusem (včetně devadesáti minutového přejezdu trajektem přes kanál La Manche) jsem vstoupil na anglickou půdu. A začala relativně rychlá třídenní návštěva Londýna.

Za pět minut dvanáct.

Těžko říci, co mě zaujalo nejvíce. Bylo toho opravdu hodně, tudíž vyberu jenom několik záležitostí:
1) rozkročení se na západní a východní polokouli v Greenwichské observatoři;
2) hodinová plavba po řece Temži s neutuchajícím cvakáním fotoaparátů;
3) Big Ben;

Setkání ikon šoubyznysu.

4) Trafalgarské náměstí s admirálem Nelsonem, který mi připomínal (vůbec nevím proč) Napoleona;
5) Windsor a jeho vtipnou výměnu stráží, která je ale myšlena naprosto vážně;
6) jízda klasickým londýnským autobusem, do kterého naše výprava vtrhla jako utržená ze řetězu;
7) úžasná panoramata z Londýnského oka;
8) Tower s korunovačními klenoty;
9) Tower Bridge s vysmátým Slovákem;
10) totálně komerční muzeum voskových figurín Madame Tussaud´s (které mě však totálně uchvátilo), kde se můžete vyfotit se svým oblíbencem z řad sportovců, politiků, herců, zpěváků,………………;
11) neschopnost se při přecházení ulice podívat nejdříve doprava;
12) neskutečné množství národností.

Jak jste asi z výše uvedeného pochopili, Londýn mě úplně nadchnul. Zařadil se tak do mého seznamu míst, která musím znovu vidět (jako např. Řím, Paříž, Čimelice, Pencovka). Proto můžu návštěvu tohoto kosmopolitního města všem vřele doporučit.

P.S. : A až mi zase někdo bude vyprávět, že se mu Londýn nelíbil, tak mu řeknu, že byl asi v nějakém jiném městě než já.