
Cestovat nočním vlakem do Polska bez lehátka či lůžka může jen švihlý dobrodruh anebo člověk, kterému nic jiného nezbylo, protože mu manželka zabavila auto. V našem kupé se cestujících obojího typu tísnilo celkem osm a kolem půlnoci se s většími i menšími úspěchy pokoušeli vykolíkovat si prostor vhodný ke spánku. Ve čtyři ráno kousek za Bohumínem už jsme byli poskládaní jako docela dobře organizované puzzle. S protisedícím pánem jsme vyřešili příhraniční spory a dokonce se přestali okopávat (já dal nohy stranou, on pode mě), než nás všechny v půl páté probrala drsná průvodčí zvoláním “Vítejte v Polsku!”.
Nevstal jsem správnou nohou. Vlak je určitě od slova vléci se, nikam nepospíchá, i když je rychlíkem - najednou však začal brzdit před krakovským předměstím, kde jsem zřejmě měl přestupovat. Hodil jsem krosnu na záda a za nimi jsem nechal všech sedm zábavných dosud zkroucených společníků. Vylezl jsem na peron, ale ten byl úplně pustý, tohle nevypadalo jako to správné nádraží. Mezistátní rychlík zapískal a ujel a ponechal mě napospas. Z jedné strany fabrika, z druhé dálnice. Vystoupil jsem omylem o pět kilometrů dříve a asi nestíhám přestup. Naštěstí se najednou objevil starodávný osobák a dovezl mě tam, kam patřím.
Vedlejší krakovské nádraží vypadá jak Smíchov, jen nádražka je ještě zavřená. Aspoň kafe z automatu. V jedné ruce horký kelímek, v druhé mobilem fotím odjezdovou tabuli, protože mezi rychlíky je i půvabný vlak Bolek a Lolek. Je to ovšem to poslední, co se do jeho paměti otisklo, protože mi padá na dlažbu displejem napřed. Paní v mezinárodní pokladně neumí jazyky, ale dobře mi rozumí, že bych si rád půjčil její počítač a napsal Milanovi třeba e-mail, že žiju, když už můj mobil ne, a že přijedu a ať na mě počká. Rezolutně kroutí hlavou. Nakonec mi mladý muž půjčí telefon a už o mně svět zase ví.
Můj hostitel mě po skoro dvanácti hodinách putování vítá v Řešově a ukazuje mi ještě jednu pamětihodnost. Nad řekou se tyčí obrovský pomník charakteristického orgánového tvaru, kterému místní neřeknou jinak než “wielka cipa”. Ta podoba je natolik přesná, že je až škoda, že partnerským městem Řešova není Brno s proslaveným orlojem. Přirozeně by se doplňovala.

Zítřek přináší osm stupňů, zataženo a proud lidí valící se do jednoho z nákupních center. “Pánové, co se tu dnes běží?” houkne na nás pán na mostě. “Maraton,” odvětím a snažím se udržet intonaci sebevědomou, ani trochu vyplašenou. “Tak hodně štěstí,” mává na nás. Připravit zázemí běžeckého závodu v unifikovaném obchoďáku mi nejdřív přišlo bizarní, ale ono je to vlastně praktické. Uvnitř je totiž docela teplo. Navíc to město je vlastně pořád tak malé, že by sportovci ani jinam nevešli. Leda do volejbalové haly, pokud by se Prostějov uskromnil.
![]() |
Trenér Prostějova má vždycky nadhled. |
Řešovský maraton je s asi pětistovkou účastníků mnohem skladnější než jiné městské běhy. Proto může po otravné pasáži u hlavní silnice následovat odbočka k řece a dál ven z města po úzké cyklostezce, na niž z evropských dotací dokonce položili asi osmisetmetrový tartanový pás. Pár kilometrů strávíme na jejích březích, na tom druhém bude dost foukat protivítr, ale schovám se za paní v růžových legínách, která se zase schovává za mladíka na kolečkových bruslích, který se schovává za své dobré úmysly. Jsme taková skupinka alibistů. Posledních pět kilometrů okruhu vede k jakési pláži u rybníka, pak se mezi chaloupkami vracíme k obchoďáku, kde mě růžová paní i její ochranka na bruslích přestanou bavit. A pak si to dáme ještě jednou. Obchoďák, obří orgán, náměstí, kaštany, magistrála, řeka a kolem rybníka. A pak meta, neboli cíl.

Dobíhám celou řadu původně rychlejších lidí, které jsem v prvním okruhu nechával utéct, a zejména pro uvadající odhodlání je to vzpruha. “Páni, ty jsi z Česka? Vím, viděl jsem tě ve startovní listině a zaujalo mě to,” říká mi mladík nadšeně, jako bych byl třeba blonďatý černoch. Možná nás Poláci mají prostě rádi, nebo se ten člověk jen stává mým dalším stalkerem - kromě jakéhosi Jindřicha, který mě bůhvíproč intenzivně sleduje a fandí mi přes běžeckou aplikaci Strava. (Jindřichu, pokud to čteš, zanech toho lajkování, najdi si holku a zamysli se nad sebou, není to normální).
Je fakt, že Čechů ve startovním poli moc není. Dokonce i Milan má u svého jména omylem polskou vlajku. Pět kilometrů před cílem jej zdravím. Je pořád nalepený u vodiče, jehož skupinka se však z několika desítek lidí smrskla na posledních pár vytrvalců. Na finiš už síly nemám, i tak dokončuji závod v čase 3:14:16 a dovolím si dokonce v cíli lehce oslavovat, však jsem dost možná i nejlepší Čech, a i kdyby ne, posunul jsem své hranice skoro o čtyři minuty. Zabalil bych se do vlajky, ale žádnou tu nemáme, tak beru aspoň alufólii. Je fakt děsná zima.

Prostějov mezitím poráží další polský tým a vyhrává řešovský turnaj. Těší mě, že i špičkové volejbalistky čeká stejný opruz cesty domů jako mě, jen jedou autobusem. Já mám na rozdíl od nich navíc místenku do Krakova a potom i lůžko.
Jenže na mém místě v jinak narvaném vlaku sedí starý pán. Nejdřív ho vyhodím, pak se ve mně probudí skaut a sednu si na zem a dědu vrátím na sedadlo (dvě hodiny si to pak vyčítám - zas tak starý nebyl). A v mém lůžkovém kupé zase leží sice na první pohled docela sympatický muž, který však po zhasnutí světla okamžitě začíná chrápat a na rozdíl ode mě prochrápe Osvětim, Bohumín, Ostravu - Svinov i Českou Třebovou. Z chrápání ho vytrhne až průvodčí před Prahou, který nám nese snídani.
Strávit třináct hodin ve vlaku má ovšem i tréninkový efekt. Takový maraton v New Yorku nebo Bostonu je pak vlastně hračka. Přinejmenším ta cesta tam.
text Řízek, foto Dominik Matula, Ř.
Žádné komentáře:
Okomentovat