JÁ JEDU

Na konci léta jsme jezdili na Ivanův úštěcko-holanský triatlon v Milčanech a já jsem se strašně těšil, jak nás deset až patnáct statečných simultánně rozvlní stojaté zelené vody rybníka proudem vulgarit, protože naprostá většina z nás plavání upřímně nenáviděla a ti dva, kteří měli na sobě triatlonové kombinézy, byli málem považováni za zrádce. 

Vyhlížel jsem hlavně druhou disciplínu, tedy horské kolo, protože mi náročná trať seděla a zpravidla jsem dohnal všechny, kteří si s vodou rozuměli výrazně víc. A běh kolem rybníka už byl za odměnu. Mám doma někde poházené diplomy a vlastně je mi dost líto, že tenhle sportovní svátek něco, asi covid, zabilo.

Opravdický triatlon se skutečnými závodníky, ne kamarády, jejichž doménou byly jiné sporty, pokud vůbec, mě nikdy ani moc nelákalo zkusit, právě kvůli té plavací části. 

Letos se ale staly dvě věci, které to změnily: 1) kvůli chronickému zánětu v achilovce jsem hodně omezil běhání a s neskrývaným odporem chodím plavat do Podolí, navíc mám ze stejného důvodu konečně celkem naježděno na kole a 2) jeli jsme kolem plakátu na triatlon na Konopišti a zjistili jsme, že se nám to celkem hodí do našeho rodinného itineráře. A že je poslední den, kdy se člověk může přihlásit. 

V online bazaru jsem si našel obnošenou kombinézu, aby aspoň někdo z nás měl zkušenosti, a bylo to. V 38 jsem dal ve fotbale první hattrick, v 39 si dám první "sprint" triatlon. Já jedu! 

Potom už se stalo akorát to, že zrušili plaveckou část a nahradili ji kratším během. Když jsme pak běželi kolem zelenkavého rybníka, chápal jsem proč - strašně smrděl. Pochopitelně se ze mě za těch pár měsíců žádný plavec nestal, takže jsem rozhodnutím organizátorů nijak zvlášť neutrpěl. 

Kombinéza mi byla samozřejmě moc těsná, vypadal jsem v ní jako legenda české řekněme sportovní žurnalistiky Petr Pravda, když se kdysi řítil ze svahu na Monínci. Vlastně jsem ji vůbec nemusel mít, ale když už jsem si ji koupil, přece nepoběžím v triku. 

Kolem Konopiště jsem to moc nehnal v očekávání věcí příštích. První zádrhel nastal v depu. Mám ve zvyku utahovat boty na krev a zavazovat je na dva uzle. Nenapadlo mě, že se to celé nějak zašmodrchá a že se to pak bude tak dlouho rozvazovat. Strašně dlouho. Ještě bych se mohl trochu napít z flašky. Tu helmu mám nějak křivě. Zkrátka: to, co špička zvládla za půl minuty a kdokoli normální aspoň do minuty, mi trvalo dvě. To, že mi oblékání nikdy moc nešlo, ostatně potvrdí většina oslovených: kolegové, přátelé, manželka. 

Tak to doženeme aspoň na kole, jemuž Heda přiřkla jméno Červenáček. Jenže v polovině startovního pole, kde jsem se odhadem pohyboval, se hned od startu jel na moje poměry šrot. Trasa navíc neměla úplně odpočinkový profil, vlastně jsme jeli více méně pořád do kopce, což bylo zvláštní. Na otočce po deseti kilometrech se to mírně zlepšilo, jenže to už jsem zas moc nemohl. Nicméně zpět do depa jsem dojel, a to bez pádu, což se mi poslední dobou moc nestává. 

Pochopil jsem, že depo opravdu nebude mou silnou stránkou. Okoukal jsem, že závodníci nechávali svoje tretry připnuté k pedálům a sami pokračovali v ponožkách až do míst, kde bylo možné kolo odložit a vzít si zase běžeckou obuv. Podle všeho tohle řešení mělo být nejefektivnější. Akorát že moje nohy mezitím úplně zapomněly, jak se běhá. 

Když jsem se po dvou kilometrech závěrečné disciplíny trochu stabilizoval, přišla zrada v podobě prudkého kopce. Přece nepůjdu pěšky jako okolí. Jenže když se to zas narovnalo, zdecimovaným nohám jsem nemohl vůbec vysvětlit, že bych potřeboval zas tempo kolem čtyř minut na kilák, ne pět třicet. Hodně lidí mě předběhlo, staří, mladí, dívky. Ale pak nás to zavedlo zpět k rybníku a uviděl jsem hlouček svých rodinných ultras a najednou to zase šlo. 

Skončil jsem přesně v polovině startovního pole (depo jsem měl vůbec nejpomalejší) a vítězové mi nadělili propastných šestnáct minut. Trochu jim závidím, ale jsem si skoro jistý, že si v cíli nedali čtyři skvělé utopence, pivo a naložené maso jako účastníci Ivanova triatlonu a neseděli u ohně u kytar až do pozdních nočních hodin. Jasně, vím, že jsem většinou odjel nebo šel spát první. Ale je škoda, že už to není. 

text Řízek, foto Maruška a Vašek Kolář

TRIATLON V UVOZOVKÁCH

Balil jsem si: kartáček na zuby a pastu, kdyby na ně došlo, ponožky, tričko a trenýrky (taky spíš záložní), horské kolo, běžecké boty, švýcarský nožík, přilbu, roušku a pak jsem se zarazil. Je to přece jenom triatlon, i když (už) spíš společenský. Takže jsem tam ty plavky, brýle a ručník přece jen přihodil, ale moc jsem tomu, že vůbec vlezu do rybníka, nevěřil. 

Nevím, kdo z nás dvou první přiznal, že se nám do Holan zas tak moc nechce. Každopádně panovala shoda  - jakkoli tu akci máme hrozně rádi, volných víkendů je pomálu a tlaky okolí se taky nedají úplně přehlížet. Nicméně v sobotu ráno nakonec zastavil na Zelené lišce modrý transportér, což je jakýsi tradiční posel dobrodružství, pohltil mé hanebně špinavé kolo, krosnu i strašně moc věcí, které jsme si za poslední dobu nějak nestihli říct.

A jelo se na sever, přes jedinou pumpu na světě, kde nemají kafe. Obdivoval jsem kamarádovo nové, lehoučké a zářící kolo S-Works, i péřovku, kterou si s sebou prozíravě vzal s vidinou chladného večera.

Na triatlonu se od mé poslední (předloňské) účasti změnilo ledacos, třeba i kemp, jenž měl být naším zázemím, jak jsem dezorientovaně zjistil. Na druhou stranu takový Péťa tu pořád jako vždycky byl, ale nevypadal, že by se chystal soutěžit. "Kde jsou závodníci?" ptali jsme se, zatímco se z chatek trousili rozespalí účastníci předchozího večírku. Smích potvrdil, co jsme více méně očekávali. Dostali jsme diplomy za účast a pak jsme dohustili pneumatiky, načerpali vodu do bidonů, přibrali ještě Mílu a vyrazili aspoň projet krásnou trasu cyklistické části.

Babí počasí vyhnalo do pedálů celou řadu lidí. V mém oblíbeném stoupání na Vlhošť bojovala silnější paní na elektrokole s loužemi, které ji obklíčily a chtěly ji snad ten samohyb zkratovat. Dostal jsem se díky tomu na čelo fiktivního pelotonu, ale pak, v nejprudším kopci u hájovny, se ozvalo bzučení a madam se kolem mě prosmýkla a nezadržitelně mířila k etapovému vítězství, protože ve skalách už žádné louže nebyly.

Vlastně poprvé jsem se rozhlížel kolem sebe. Třeba na Hvězdě je hezká alej, kterou jsem nikdy dřív nezaznamenal, protože už jsem se mentálně připravoval na blížící se technický sjezd zvaný Broučci. Však jsem se z něj taky několikrát skutálel. Dneska jedeme opatrně, vyhýbáme se houbařům s plnými koši i trempům a už jsme za Úštěkem a cesta vede po písčité, místy plážové cestě vzhůru na Skalku.

Tam už na nás čekají ostatní účastníci "triatlonu" a přesolené jídlo a pokračuje se k další pivní zastávce zvané U tlustejch prdelí (není to sebereflexe závodníků). Na stole bufetu nacházím hopíka, zato opět ztrácíme skupinu a bez nehod se vracíme do kempu a je to poslední pohyb tohoto dne, protože v rybníku plavou jen labutě a šlapadla, dojít na blízkou zříceninu se nám nechce a o pingpongu za 20 korun na hodinu jen uvažujeme, ale bez konkrétního závěru.

Večer, sotva se unavení "závodníci" vzbudí, se zapálí oheň. Péťovi pění pivo, v poměru 42 ku 58 se namíchá australské víno se žirafou s kolou a kdo se včas nevzdálí, dostane za úkol opékat maso a přijímat reklamace. Vzpomíná se na někdejší pitky, provádí se vztahová archeologie a vedou se důležité řeči o homosexualitě ve večerníčcích a o tom, za jakých okolností se po souboji v kuličkách nemusí podávat soupeři ruka. Dostáváme se poblíž klíčového poznání: proč s námi nerady jezdí (některé) manželky a přítelkyně (protože vzpomínáme na někdejší pitky a řešíme homosexualitu ve večerníčcích). Akorát na to pravděpodobně do zítřka zapomeneme.

Po půlnoci zalézáme do obytného transportéru, který na šikmé ploše parkuje bez zatažené ruční brzdy. Kde se vzbudíme, tak nikdo předem neví. Vzbudíme se uprostřed koncertu Hop tropů, protože kolegové ohleduplně počkali, až ve dvě ráno skončí reprodukovaná hudba od sousedů, a vytáhli nástroje. 

Bylo to vlastně hrozně příjemné, i když to nebyl tak úplně triatlon. Ostatně ani Frantovo kolo není tak úplně S-Works, nýbrž ve skutečnosti přestříkaný rám z Tchaj-wanu koupený na Alibabě. A taky je fajn.

text Řízek, foto Ivan a Ř.

ZDRAVÉ JÁDRO

Na začátku byla Péťova oranžová bunda. Vyhlížel jsem ji v hustém dešti už od mostu Barikádníků. Na každé autobusové zastávce jsem zpomaloval, protože si nepamatuju, jak jdou po sobě. Na Kuchyňce nebyl, nebyl ani na Rokosce, čekal přesně na Vychovatelně, jak slíbil. Na Ivanův triatlon přece člověk nechce jet sám.

Na hladinu rybníka u Holan na Českolipsku padaly kapky deště, ale to byla pozdní lítost - už to nezachránily, voda byla zelenější než kdy jindy a byla určitě jedním z důvodů, proč byl 25. ročník závodu hlavně pro zdravé jádro.

Byť se k jeho okraji počítám, vycítil jsem, že zde nemám tak úplně dobrou pověst. Terčem posměšků je především moje přehnaná soutěživost. Nedám si čtyři piva před startem a další ještě na trase na posilněnou. Od toho mám energetické gely v kapse. Místo závěrečné procházky kolem rybníka opravdu běžím. A celkově jsem prostě divný patron. Když už v cíli volám na Jiřinu, ať maká, odpoví mi: "Seš čůrák!" a tohle všechno v tom je.

Také každý automaticky předpokládá, že se hned po vyhlášení výsledků seberu a pojedu zpět domů za ženou a kocourem, zatímco ta hlavní část závodu přece začíná teprve potom. To se na gril hodí naložené maso a klobásy a rozezní se kytary a basa.

Ale jsem tady. Všichni jsou schovaní pod střechou, i když déšť pomalu ustává, je jedenáct stupňů a zhruba tolik závodníků se s neskrývaným odporem opravdu svléká do plavek. Dokonce i Péťa oproti svým předpokladům odkládá oranžovou bundu a stává se součástí pořadatelova týmu. Ivanův triatlon má totiž tu výhodu, že se dá v případě potřeby rozkrájet na třetiny.

Pokaždé si při plavání hrábnu na dno. Tentokrát je obzvláště mazlavé. Stav vody umožňuje horším, ale chytřejším plavcům popojít až do třetiny rybníka. My hloupější jsme na to přišli pozdě. Plavu tradičně v uctivé vzdálenosti za kraulujícími Mílou a Jiřinou, ale zase s náskokem před chytřejšími plavci. U bójky ztratím orientaci, protože ten zelený sajrajt se mi dostal do brýlí a do očí a místo otočky o 180 stupňů jsem zahnul rovnou o 240 a vyrazil jsem směrem k jinému kempu. Naštěstí mě cákání jiných závodníků navedlo zase na správnou trasu a ke břehu. Mílu míjím ještě v kempu, s Jirkou si jen pod prvním kopcem vyměníme shodné pocity z vody a jsem sám na kole.

Klouže to, takže chci sjezdy hlavně absolvovat vcelku. Poslední dva ročníky jsem v jednom z nich zvaném Broučci zvolil pokaždé špatnou stopu a pak se potupně kutálel ze srázu. Toho jsem se tentokrát vyvaroval. Hned pod ním jsem se ale v nájezdu do lesíka plného kořenů nevešel mezi dva kmínky, ty mě ale k mému údivu šetrně zastavily, takže jsem si mohl klidně sesednout a dál tlačit.

Nikde nebyla ani noha, až kousek před Úštěkem se v nepřehledné zatáčce objevilo stádo myslivců. Při pohledu na můj dres Božkov jistě řada z nich nostalgicky zavzpomínala na předchozí večer. Ale váhavě uhnuli. Pak už jen skrz tekuté písky stoupám na Skalku a cítím, jak mi měkne zadní kolo. Mám ale opět štěstí, protože vzduchu ubývá jen velmi zvolna a donese mě to zpět do Holan ještě dříve, než bych jel úplně po ráfku. V rokli u Dřevčic proběhla násilná depilace lesa, vůbec to tam nepoznávám, ale na konci se objeví tradiční logo Tří sester na stromě, takže vím, že jedu správně.

Baví mě, jak časomíra Pružan pokaždé legračně dobíhá k počítači, aby zaznamenal můj příjezd s veškerými náležitými sekundami a desetinami. Odhazuji kolo a pětikilometrový závěrečný běh kolem rybníka je tentokrát opravdu za odměnu. Druhý je Jarda - dal jsem mu 29 minut, ale on má 20 let náskok. Třetí Jiřina. Tedy stejně jako loni. Ivan s Péťou vyhrávají kategorii týmů (a na to, že jiné týmy nebyly, se historie neptá). Kolemjdoucí civilista nám vytvoří abstraktní společnou fotku pro dva nepřítomné zraněné borce - jednoho pobodalo kolo, druhý spadl z višně. Snad se i díky téhle fotce dají brzy dohromady.

Poukaz na guláš vyměňuji za nejlepší jídlo, které jsem tam kdy měl. Provozovatel kempu zřejmě konečně zjistil, že vařit neumí, a sehnal si na to nějakou paní. Bohužel po sezoně oba v kempu končí. Životnost dvacetikorunového žetonu na sprchu chytří závodníci prodlužují přerušováním přísunu vody tlačítkem a v suchých pauzách se mydlí, my hloupí se prostě jen myjeme rychle. Stejně budeme všichni vyuzení ohněm. Tentokrát nikam nezdrhám, naopak mi před půlnocí svěří i kytaru, což dopadne o málo lépe, než když mi předtím svěřili oheň a maso. To bylo pořádně vypečené.

text Řízek, foto pán v zelených montérkách, Ř. a Ivan

KŘIVÝ STŘIH

Jsem sobecký asociál, v podstatě samotář, introvert. Dokonce i při kolektivních sportech - třeba při fotbale jsem se jako dítě tak umně skrýval spoluhráčům, že na mne zapomněli, a tak mi jako krajnímu záložníkovi zpravidla nikdo nepřihrával. V důsledku toho jsem spíš připomínal zbloudilého a velmi nešťastného orientačního běžce. Celkem logicky jsem se pak přesunul do branky.

Příště radši tmavé barvy

Ivanův tradiční triatlon, letos 24. ročník, je naopak naprosto společenský. Lidé se v Holanech každoročně shromáždí právě kvůli těm lidem, aby si s nimi mohli večer u ohně zazpívat, že Duní kláda korytem. Pak taky kvůli naloženému masu, utopencům a Holbě. Závod je jen záminka. Jako když jdeš na výstavu, ale ve skutečnosti tě daleko víc zajímá raut; leckdo to bere spíš tak, že si projede parádní trať na horském kole, třeba i s partnerkou, a pak to u piva rozebere. "Tady o ty výsledky tolik nejde," řekl mi po závodě Ivan a možná mi tím chtěl naznačit, že už jsem velký, a tak bych svůj přístup taky mohl přehodnotit. Neštvat se, uklidnit se. Třeba zoufale neškemrat pět minut před startem, jestli mi někdo nepůjčí bidon, a místo toho si cestou někde koupit kofolu. (Ivan mi ho nakonec půjčil).

Nejlepší žena

Do plavek se nicméně převléklo zhruba dvacet subjektů, jak nás nazval časoměřič. Ve dvanácti stupních se nám, pravda, moc nechtělo. Ale voda byla milosrdně vlažná. Plave se tam-->zpátky, tam-->zpátky, dohromady kilometr. Od počátku je to taktická bitva. Břeh se svažuje jen velmi pozvolna, takže méně inteligentní závodníci mého typu třeba už plavou, když ti vychytralí ještě kráčejí.

Křeč!

Je to souboj prsařů s kraulaři a plavců s těmi, kteří mají alergii na plavání. A lidí, kteří s hlavami nad hladinou s přehledem plavou rovně, s těmi se zamlženými brýlemi, kteří se groteskně motají. Málokomu se v té zelené páchnoucí kapalině líbí, jenže bez toho by to byl jen duatlon. V čele máme Jiřinu a Mílu, přičemž první jmenovaný je muž, druhá žena. Někde jejich směrem se kymácí oranžová bójka. Plavu stylem, který kdysi nějaký plavčík, jenž se duchapřítomně bál o můj život, označil za "křivý střih" (anebo možná říkal "střik"). Na třetí příčku to mezi plavci nicméně stačí.

V rychlosti si sušíme zadky a sedáme na kola. Od rána mi hraje v hlavě písnička Elefant od Tame Impala, takže šlapu v jejím sedmdesátkovém rytmu. Asociálové si často v hlavě přehrávají písničky, pak jako by nevnímali realitu. Je to dobrý song, protože hned za Holany dojíždím Jiřinu s Kubčou. Kde se tam vzal? Plavala za něj jeho žena, takže se nemusel převlékat. Jeden by čekal, že s kluky aspoň prohodím pár slov, jenže to bych nesměl být já. Namísto toho se při předjíždění lehce otřu o Jirkova řídítka, on z toho málem chytne psotník. Hej, bacha dej.

Jedu radši pryč a přede mnou už nikdo není, jen houbaři. Nosí plné koše a zadělaný člověk na zabláceném kole je baví i děsí. Celý včerejšek propršel, mohlo by to klouzat, ale mám nové gumy, které nemají duši. Možná mají proto o jednadvacet gramů méně, nevím. Jsem tu snad podesáté a pořád mě tenhle trať hrozně baví. Skály a pěšinky a sjezdy s výmoly a hlubokým pískem. Koneckonců i s tou blbou roklí za Dřevčicemi jsem se smířil. Brodím se a klopýtám přes vyvrácené lávky a je mi vlastně trochu líto, že už jsem na konci.

Zbývá jen oběhnout rybník a to je disciplína, kde umí zabloudit jen můj bratr. Však se ho pak radši s jeho kamarádem vypravíme hledat. Najdeme ho a k jeho úžasu ještě pár lidí dorazí do cíle po něm. Závod pokaždé píše parádní mikropříběhy, dost často se v nich bloudí: Milan při běhu uteče své přítelkyni, ta ale omylem běží po staré, kratší trati a v cíli je dřív. Milan je udiven a rozčarován (foto nahoře).

Zabloudí Míla i Jarda, který nakonec dojede druhý před Jirkou. Zákeřní houbaři jej pošlou někam mezi chmelnice. A do výsledků výrazně promluvili i mladí jezdci: Pavel, Kubajz, Martin a koneckonců i můj brácha Kuba. Já za vítězství dostávám tu chybějící duši, ale moje podnikavá žena ji vyhandluje za sadu skleniček. Takže na vaše zdraví!

Druhý den za úsvitu mám nějaký záchvat empatie a dobrosrdečnosti, sedám do auta a v České Lípě kupuji snídani. Na srandovně malé pánvičce pak mícháme vajíčka a padají nám na zem. Koupil jsem vám, zcela nesobecky, i koblihy a obstaral utopence. Umím i nemyslet na sebe a na to, abych se něco pokoušel vyhrát, ale dá to hrozného přemáhání.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška


P. S. Cestou domů jsem Marušce a Milanovi v autě pustil Tame Impala. Vůbec se jim to nelíbilo.
P. P. S. Starší články o triatlonu jsou tady.

DILEMATA

Svého času byly populární takzvané gamebooky, které jsem si, už notně ohmatané, jako dítě půjčoval z knihovny a pak si je četl pod lavicí. Nešlo tam ani moc o čtení, nýbrž o příběh, který mohl čtenář aktivně ovlivňovat, a do nějž bylo proto snadné se vžít. Bylo to poutavé. Hrdina, třeba jednatřicetiletý novinář se zálibou v běhání, celou knihu řeší sled závažných dilemat. Čteš: "Máš zánět šlachy v prstu, poslední dny tě trápí jakási rýmička a za čtrnáct dní máš běžet maraton v Rakousku. Opravdu chceš jet na tradiční úštěcký triatlon do Holan k Milčanskému rybníku?

Team spirit

Pokud ne, otoč na stranu 27 (zůstaneš v sobotu celý den doma se svou milující manželkou a obézním kocourem a nic ti nebude chybět). Jestli ano, otoč na 87 (nalokáš se kalné vody, spadneš z kola ze srázu, ale vyhraješ duši a propisku)."

Když hráč zvolil stranu 27, tedy manželku a kocoura, mohl si pak dále maximálně vybrat, jestli si dá k obědu svíčkovou se šesti (strana 112), nebo mu žena uvaří kuře na paprice (strana 145). Což obojí v jisté míře přispělo k jeho regeneraci a i manželskému štěstí. Zdálo se to jako racionálnější volba, ale dítě čtoucí si pod lavicí bude nepochybně škodolibé.

Neprohlíží si dacii, ale mapu

A pošle hrdinu na triatlon. Do auta mu navíc posadí osmnáctiletého bratra; jeho maminka ho na závod ani nechtěla pustit, protože patrně v televizi viděla nějaký jiný triatlon. Nějaký, kde na těch pár, kteří se vůbec doplazí do cíle, rovnou čekají sanitky a havrani. Je pravda, že bratr jede jen štafetu, takže pouze terénní cyklistickou část. Ale zase nikdy neseděl na horském kole a absolutně nezná trasu, která není v terénu nijak značená. Hrdina nicméně věří, že to se nějak poddá.

Jsme na místě, v kempu Milčany. Ukazuje se, že závodníků je hrstka, zhruba stejně jako loni. Na druhou stranu mnozí pracují na tom, aby se startovní pole v budoucnu rozrostlo - druhé a čtvrté místo v letošním absolutním pořadí (Miloš a Rádoš) mají dohromady šest dětí.

Odložte půllitry a utopence, jde se na start. Voda je teplá, ale mazlavá. Má si vzít si ty plavecké brýle, ve kterých není po chvíli nic vidět? Ano, ano! tleská čtenář. Patnáct lidí se máchá v rybníce a ostatní na to koukají. V čele krauluje Mažňák, muž s vojenskou disciplínou i kondicí, proslulý schopností zabloudit kdekoli vyjma rybníka. Pár diváků si dokonce Mažňáka spletlo s hrdinou, protože mají podobný účes, respektive takové vlasové reziduum. Znalci ale vědí, že novináři kraulovat neumějí, zato se se zamlženými brýlemi napájejí zelenohnědou tekutinou daleko vzadu. Kromě ní je tíží i vědomí, že se novináři stali proto, že nic neumějí.

Hrdina čelo závodu vidět nemůže, protože nevidí vůbec nic, ale z vody vylézá první právě zmiňovaný vojenský lékař. Následuje plavkyně Míla a oba trojnásobní otcové. Pak konečně i náš závodník a po něm i Kubča, Milan i další borci a borkyně. Na chvilku odvraťme pohled, protože teď se všichni budou převlékat do cyklistického. Až na Mažňáka, který má speciální triatlonový obleček vhodný do všech živlů a už všem ostatním na kole vybaveném obrovskou mapou nepolapitelně ujíždí. Bohužel pro něj úplně špatným směrem.

Zbloudilý voják

Čtenář ani nedutá, protože musí vyřešit další dilemata. Jestli červené rukavice, nebo ty šedivé s prodřenými dlaněmi (šedivé, strana 101). A náš závodník už je v prvním kopci. Čteš: "Rádoš jede docela slušně, navíc má pěkný černo-zelený dres a taky bys s ním mohl cestou pokecat třeba o dětech, skutečně ho chceš předjet?" No dobře, tak tedy pojedeme bez něj.


Po přelistování na patřičnou stránku je tak hrdina osamocen a čeká ho sjezd zvaný Broučci. "Chceš slézt z kola a vyhnout se těm obrovským šutrům, nebo to hodláš riskantně sjíždět a nahnat pár mrzkých sekund?"

Bratr se našel

Jasně, budeme sjíždět. Jezdec končí v parakotoulu, kutálí se ze stráně, z jeho startovního čísla se přitom chvílemi stává ležatá osmička. O chvíli později dopadne i kolo, na něj. Pak je ticho. Ale on nakonec, odřený a orvaný, vstává jak fénix z popela, respektive z jehličí a šutrů. A zbylých třicet kilometrů (tedy asi osmdesát stránek knížky, které můžeme přeskočit), po trase projede maximální rychlostí v zoufalé snaze dojet domněle vedoucího Mažňáka. To se mu, jak se čtenář může uchichtnout, nikdy nemůže povést, protože voják bloudí někde daleko za ním.

Johny Troska senior se přezouvá

U kempu, kde je start i cíl, se stane divná věc. Oba bratři se potkají. Jeden se z kola vrací, ten mladší zjevně teprve vyráží. Staršímu to vrtá hlavou, ale pravdu se dozví až v cíli. Co se stalo bratrovi? Přetrhl řetěz a z kola udělal nepraktickou koloběžku. Vrátil se do kempu, zkušenější mu stroj spravili a vyrazil znovu. A nestačil se divit. "Nikdy by mě nenapadlo, že existují i sjezdy, které jsou horší než šlapání do kopce," vyzná se nakonec, po asi šesti hodinách sportovního zážitku, kdy už měli všichni trochu obavy o jeho osud.

Našemu závodníkovi zatím zbývá uběhnout necelých pět kilometrů kolem rybníka. Už ví, že Mažňák je za ním. Ale co když je jen TĚSNĚ za ním? Stošedesátkrát se ohlédne, mnohokrát zastaví, protože nemůže, ale do cíle dokulhá jako první. Zbloudilý voják i další odvážlivci dorazí až za čtvrthodinu a později. Pokud třeba cestou nezničí sedlo jako Milan.

Měsíc

Ivanův legendární triatlon, tedy jeho 23. ročník, nekončí vyhlášením a rozdáním cen, ale unaveným večírkem. Sportovci se při něm stávají hudebníky a pěvci, střídavě usínají a probouzejí se; lampa předstírá, že je měsíc, a ve dvě hodiny nastane potřeba usnout pod širákem v uschlých březových listech.

Poslední dilema čeká čtenáře v neděli ráno. Hrdina se vrací domů. Zbývá určit, jestli dostane doma dršťkovou a kázání, anebo to kuře na paprice.

(Bylo tam to kuře, děkuji).

text Řízek, fotky Natálka a Řízek

Starší (lepší) triatlonové texty najdete zde

BEZ BASETA S BASETEM

Vyhrát triatlon v Holanech (dříve v Úštěku) nebývalo zas tak složité. Stačilo se na začátku neutopit v zeleném rybníku a na kole trpělivě čekat, až soupeř (nejčastěji Jirka a zpravidla několikrát) píchne. Závěrečný běh už proto býval více méně formální. Zvolené tempo bylo katalyzátorem žízně a přímo určovalo spotřebu piva v cíli. Letos mi však z několika důvodů obhajoba nevyšla. Předně Jirka nestartoval, a tím pádem nepíchal. Navíc nepíchal ani takzvaný pražský Milan, který tak po zásluze vyhrál. A svůj podíl měla i dietní chyba: když si večer před závodem moldavský modrý portugal nesedl s americkou kolou a koneckonců i s českým Řízkem.

Ještě pár minut před startem to vypadalo, že kilometrové plavání bude oproti loňsku vylepšeno útoky krvežíznivých labutí. Opeřenci však naštěstí odtáhli někam mimo plavecký koridor.

Legendární a suverénní Hurďas i jeho neoprén připomínající spíš erotický obleček z NDR tentokrát na startu chyběli, tudíž se labutím i divákům patrně naskytl dost bizarní pohled na čelo závodu: první plavala Šunka, jediná žena ve startovním poli, následována Rádošem. Ten doslova čněl nad ostatními závodníky, neboť jako paní radová plave prsa dočista bez namáčení a potápění hlavy. Vypadá to šíleně, ale na zbytek pelotonu záběry jeho mnohametrových končetin stačí. Hned za nimi jsem se okopával já s Milanem a v tomto pořadí jsme vylezli i na pevnou zem.

Šunčin štafetový kolega Petr, toho času v čele, byl na kole odsouzen k nováčkovskému bloudění. Trasa cyklistické části totiž není nijak značená. Je to vlastně anarchie, na rozdíl od demokracie, kterou nastolil DJ, který nám hrál cestou do Holan. Hra se shodou okolností jmenovala Demokratický dýdžej. Každý v transportéru (kromě Aničky, která spala) mohl kdykoli zahlásit "Dál" a skladba přestala hrát. Pokud ovšem jiný cestující nevybalil takzvanou divokou kartu. Tou se dal požadavek na předčasný konec skladby vetovat.

A tak si třeba chudák Péťa musel vyslechnout Gottův Mistrál v němčině až do konce, i když Mistra opravdu nemusí. Pak nám Franta taky zastavil u cesty, protože tam byla kočička a koťátka. A potom jsme pili nějaké opravdu hnusné víno s kolou, k čemuž už bych se nerad vracel, jenže to víno ano.

To jsem ale trochu odbočil. Rádoše při přepřahání do cyklistické části zdrželo to, že se převléká pomalu jako paní radová. Nejdřív si musel vyfénovat vlasy, což už víme, že bylo zbytečné, protože si je nenamočil. Pak bylo potřeba plavky a mokrý ručník úhledně složit do komínku. Pak možná ještě sháněl u šatnářek ramínko, nevím. Možná taky přebaloval jedno dítě a hrál si s druhým. "Skutečný důvod mého dlouhého převlíkání je, že si prostě po plavání potřebuju odpočinout...," vysvětlil Řízkovým stránkám Rádoš.

Nicméně tou dobou už jsem se řítil směrem na kopec Vlhošť a věrný Milan za mnou.

Věrný Milan za mnou vytrval s drobnými přestávkami další dvě hodiny. Jeli jsme svižně, jak se na závodníky sluší. Však taky trať byla suchá a počasí přímo vybízelo: "Pojď na kolo, lenochu, odpoledne bude zase horko a za pár dní přijde podzim, lijáky a plískanice a nebude se ti chtít, uvidíš".

Jak jsem již zmínil, Jirka (řečený Baset) se letos neúčastnil. V polovině závodu při stoupání na Skalku jsme nicméně potkali skupinku lidí se psem basetem. Zatímco Milan šťastně prokličkoval, já jsem se málem zamotal do jeho dlouhých uší a byl jsem nucen téměř zastavit. Tohoto zaváhání v táhlém kopci vsetínsko-pražský závodník využil k drsnému nástupu, jemuž jsem se v duchu bránil nejsprostšími nadávkami vůči jeho osobě a v reálu šlapáním na hranici mých a lidských možností.

Když pak Milan pochopil, že tudy cesta nevede, nechal mě po zbytek závodu zase tahat tempo s tím, že mě porazí až v závěrečném běhu kolem rybníka. Když jsme do Holan přijížděli, dokonce si rozepínal cyklistické tretry ještě před kempem. Nevěděl, že to já ani dělat nemusím, protože moje letité sucháče stejně už nelepí. Zaznamenal jsem nějaké pokřiky typu: "Makej, Řízku," ale moje představivost v tak vypjatých chvílích umí vytvořit různé věci, takže to není úplně jisté. Možná to jen někdo volal na své děti, aby nekrmily labutě. Nebo to přicházelo z hospody, že je hotová klobása a ať si ji někdo vezme.

Pravdou je, že hned po prvních běžeckých metrech bylo prakticky hotovo. Milan běžel, já jsem se kolébal. Stíhal se při běhu osvěžovat i občerstvovat, přesto se mi nenávratně vzdaloval. A tak byl v cíli skoro o minutu dříve. O další minutu před ním dorazila i moje žena, ale ta byla mimo soutěž, protože jela autem a ještě k tomu z Prahy. Asi čtvrt hodiny po nás přiběhl i Péťa, reprezentant účelově vytvořeného týmu Franta+Péťa, a pak i Rádoš a další borci.

Ivanův triatlon pak pokračoval tou oblíbenější, nezávodní fází, jež oplývá gulášem, pivem, utopenci, grilovaným masem a takovou tou pohodou. Tedy aspoň předpokládám, že oplývala, protože jsme tradičně odjeli už večer, ještě než se pohoda stačila plně rozvinout.

Závěrem, jako poměrně pravidelný účastník a sběratel takzvaných pódiových umístění, nabízím aktualizovaný zaručený recept na vítězství. Chce to samozřejmě svědomitý trénink, odříkání a načasování formy. Vyvarujte se moldavského portugalu. A pak je třeba nějak se zbavit Milana: poslat ho na nějaký jiný atraktivní závod, strčit mu klacek do drátů anebo do cesty psa s dlouhýma ušima.

text Řízek, fotky radotínský Milan. Více fotek naleznete v galerii tady.
Starší články o této velkolepé akci jsou zde.

SRDÍČKA A KOSOČTVERCE

S koncem léta chladnoucí rybník v Holanech pokryje zelená hmota, do dřevěných chatek s rozvrzanými palandami přijedou závodníci i jejich podporovatelé a Ivan narazí první sud. Koncem léta je čas dát si triatlon.

Tyhle dva znali ostatní plavci jen jako
barevné skvrnky na obzoru.

Počasí se umoudřilo, ale do toho chladného žabince se stejně nikomu dobrovolně nechce. Hurďas a Jirka se hned po startu mocnými tempy okamžitě vzdalují mně i zbytku letos prořídlého startovního pole - leckdo z atletů totiž tentokrát dostal pozvánku na prestižnější mítink zcela jiného druhu.

My ostatní - plavci jen shodou okolností a z donucení - se pomalým cákáním zvolna přibližujeme k bójce, pak znovu ke břehu a to celé pro velký úspěch ještě jednou. Trochu jsem té vody vypil a byla nechutná.

Péťa, jak ho známe.

Z rybníka vylézám třetí, když už ti dva výše jmenovaní dávno točí svá horská kola ve vysokých otáčkách. Hned za mnou se ze zelených vln vynořují další postavy, proto je potřeba nelenit a navléct na sebe dres co nejrychleji. I při téhle banální činnosti se dá v elastických rukávech zabloudit, což se mi daří každoročně.

Vyrážím na rudém kole a jsem odhodlaný dohnat aspoň Jirku. Ten totiž každý rok píchne a zpravidla několikrát, takže by to nemusel být takový problém. Ale Jirka furt nikde, až pod sjezdem zvaným Broučci najednou uvidím - Hurďase. To mě překvapilo, protože jsem ho považoval za robota. A jelikož Jirka je opodál, jsme kompletní.

Moje nohy jsou fakt ekl.

Následujících dvacet kilometrů se z mé triatlonové historie asi nejvíc podobalo závodu v obvyklém slova smyslu. Tedy, když si odmyslíme, že trať není značená a že se úspěšný průjezd stanoveným okruhem prokazuje obkreslením srdíček a kosočtverců. Snažil jsem se těm dvěma chrtům všemožně ujet, ale ke mně byli snad přilepení izolepou. Až v dlouhém a náročném stoupání na Skalku odpadl Jirka a, jak se později dozvíme, posléze píchnul, aby dostál tradici, a přišel o třetí místo (z toho se na konci radoval Jimi).

Hurďas kráčí.

Hurďas se ale zjevně rozhodl, že se mnou pojede asi až domů. Neopustil mě ani v té rokli, která vypadala apokalypticky - lávky a chodníčky asi strhla velká voda, ležely bezvládně na hromadách spolu s vyvrácenými stromy a my jsme přes ně přelézali - já nadával, Hurďas mlčel, protože je robot. A do kempu, kde je centrum závodu, dojíždíme naráz.

Milan běží.

Tady opět následuje problematická pasáž, a to obouvání před závěrečným během. Na ten jsem si celkem věřil, byť jsem v něm ještě nikdy v dějinách nikoho nepředběhl. Rival mezitím získal tak dvacetivteřinový náskok, který si hýčkal i nadále. Ale pak najednou přešel do chůze, pustil mě před sebe a až do cíle jsem o něm nevěděl.

Pružan dostal tenhle pohádkový hábit.

Guláš po závodě byl senzační. Jako vítěz jsem dostal zvláštní prémii - musel jsem ostatním čepovat pivo. Šlo mi to střídavě, ale v průměru asi tak jako plavání. Většinou to dost pěnilo. Na sobotní afterparty, již většina startovního pole vyhledává, jsem chyběl, ale Ivan mi přibalil láhev s těmi senzačními utopenci, abych z toho taky něco měl.

Trochu nálevu se mi vylilo v autobuse, takže i další cestující z toho triatlonu něco měli.

text Řízek, fotky Anička

JAKO BY TO BYLO VČERA

Jako by to bylo včera, když jsem poprvé lezl do rybníka Chmelaře a podél hráze plaval nekonečný kilometr. Jenže to nebylo včera, ale před sedmi lety! Slušelo by se říct: No ty krávo. Tenkrát jsem se při jízdě na kole rozhodoval na rozcestích spíš nahodile a vysloužil jsem si pověst člověka, co má problémy s orientací. Letos už je všechno jinak. Triatlon začíná v Holanech a já projíždím trasu se strojovou přesností.

Start závodu atraktivních kulturistů

Ráno před závodem jsem podlehl společenskému tlaku a natočil jsem si k snídani chmelový ionťák. Možná to člověka nenakopne tolik jako EPO, ale na uvolnění předstartovní nervozity funguje výborně. Obzvlášť, když si dá člověk třeba čtyři jako Jiří.

Z vody jsem se vysápal ve stylu pobřežní hlídky přibližně na pátém místě a za chvíli jsem už seděl na kole, na kterém jsem letos pro změnu v rámci přípravy najel aspoň pár set kilometrů, neboť v sázce byla čest, rum a tatranský čaj.

Ionťák pro majitele rozbitého kola

V Holanech jsem potkal zmateného Milana s Kubčou a velkoryse jsem je provedl úvodním labyrintem. Po plavání jsem ale byl jak pytel, a tak netrvalo dlouho a kluci mi ujeli se svým novým vodičem Frantou a za chvíli mi ukázal záda i Jimbo, když jsem odevzdaně tlačil kolo do kopce u Vlhoště.

Za sjezdem z Vlhoště byl Koště a rozebíral svoje kolo, aby vydoloval zapadlý řetěz. V duchu jsem ho politoval a pokračoval po asfaltu na Hvězdu a pak na kořeny. A tam mě dojel Jarda, stará garda, a za Blíževedly mi zmizel z dohledu.

Depo Hostivař

Při klesání do Úštěku jsem se konečně zbavil žabincového prokletí a chytil jsem druhý dech. Během výjezdu na Husí cestu jsem minul Jimiho, nahoře jsem si nedobrovolně dáchnul za ploužícím se traktorem a potom jsem svištěl po stezkách jako ďábel.

Snad až příliš ďábelsky jsem se rozvášnil na posledních metrech před Holany a svaly mi daly výstražnou křečí najevo svůj názor na mou snahu stáhnout náskok soupeřů. Raději jsem proto šetřil sílu na závěrečný běh.

Běhání s Milany

V depu jsem se zdržel rekordně krátkou dobu, protože jsem větřil, že Kubča a Jarda by mohli být na doběh. V duchu jsem si vybavoval pasáže z knížky Běháme s Keňany, kterou mám rozečtenou, ale techniku černých běžců se mi zřejmě napodobit nepodařilo. Pro příště si zkusím sehnat spíš nějakou příručku Běháme s křečemi.

Po několika minutách, když už jsem začínal být nervózní, jsem konečně v zatáčce zahlédnul běžce. Byl to Kubča, cucal nějakou pastu a bonzoval: „Franta není daleko. Zkus to!“ Myslel jsem, že si v únavě spletl jméno a chtěl mě upozornit na Jardu, který byl po chvíli na dohled, ale půl kilometru před cílem jsem skutečně uviděl Frantův růžový dres.

Franta už se na závěrečný spurt necítil a jen mi poblahopřál ke třetímu místu za vítězem Řízkem a druhým Milanem druhým.

text Milan, fotky Terka a Maruška. Další fotky od Marušky a od Řízka jsou tady.
o některých minulých ročnících vyprávíme zde, tady, tuhle a támhle.