HLUBINY BOWLINGOVÉHO BAHNA

Minulé pondělí nás jako vždy a neodvratně čekal čtvrtý a zároveň poslední hrací den „pralesní“ 7. bowlingové ligy na Proseku v hotelu Duo. Tentokrát jsme dorazili v tradiční sestavě bez Citróna, tedy moje maličkost v roli týmové trojky, Péťa a Řízek kolísající mezi týmovou dvojkou a jedničkou.

Velkým problémem celé letošní sezóny bylo především zbytečné ztrácení bodů s outsidery. Zvlášť poté, co se nám mnohdy naopak podařilo obrat o body favority. A také skutečnost, že pokud jeden z nás zahrál dobře, ostatní ho svými výkony stáhli opět do hlubin bowlingového bahna.

Tímto úvodem bych chtěl nastínit naše ambice na dobrý výsledek, popřípadě nějakou tu individuální či týmovou cenu v tomto hracím dni. Cíle byly samozřejmě nejvyšší, jaké jsme si mohli dát, ale přiznejme si to otevřeně, bez jakéhokoli reálného základu.

O to více všechny naše příznivce překvapí následující řádky.

V posledním hracím dni, když už nám o nic nešlo, se nám podařilo neskutečné. Hráli jsme všichni ne dobře, ale výborně. Konečně, máte to možnost posoudit sami:

V tabulce hracího dne jsme sice skončili až na třetím místě s 19 body z šesti her (první tým měl 23 bodů ze sedmi her, druhý 21 bodů ze šesti her), ale s neuvěřitelným průměrem 498 bodů, což bylo o 51 bodů více než vítěz kola a o 35 bodů více, než měl tým na druhém místě!

V průměrovém žebříčku jsme byli za celé čtyři hrací dny nejlepší. Řízek měl z hracího dne na 1. místě průměr 184 bodů, já na 6. místě 158 a Péťa na 8. místě 155 bodů. Dále získal Řízek cenu za nejvyšší nához dne, a to když se mu podařilo dokonce dvakrát zahrát 201 bodů. Dále jsme se mohli radovat z několika lahví piva, což byla odměna za nejvyšší nához týmu v průběhu celé soutěže. To jsme dokázali (na nás) neuvěřitelným skóre 557 bodů.

Co z toho všeho plyne, mi řekl pořadatel při přebírání jedné z cen. "Pokud byste takto hráli celou dobu, bez problémů byste postoupili o ligu výš," konstatoval.

Bohužel nestalo se tak a my obsadili „pěkné“ páté místo z osmi týmů.

Poučení pro nás: Jsme srdcaři s velkým týmovým duchem, a proto je náš cíl pro příští sezónu jediný možný: postup do méně pralesní 6. ligy.

Zdraví dlouholetý kapitán Vlastík

foto Řízek

KDE JE TEN DEBIL?

"Kde je ten debil?" zaúpí jeden z účastníků bizarního moderního cirkusu na kraji proseckého sídliště. Kolem naší branky v soustředných kruzích rotuje množství nařachaných fotbalistů v tmavě modrém, které marně stíhá citelně menší množství udýchaných hráčů v oranžovém. Ti navíc ani moc nesledují probíhající utkání ani spletitou dráhu míče; jejich zraky míří výhradně k vchodu do areálu, hospodě a řadě paneláků. 

Někde z těchto míst se měl vynořit, ale měl se vynořit už dávno. Kdyby se býval vynořil včas, mohli jsme se týmu 4 TD Ala Bundy B vyrovnat aspoň počtem hráčů na ploše, když už ne umem. "Kde seš, ty debile?" tázal jsem se do telefonu Luboše pár minut před zápasem. V mém hlasu byla patrně slyšet nervozita a blízká hlavní silnice. Byl jsem nesvůj, protože jsem si pomocí trojčlenky ověřil, že nám skutečně minimálně jeden hráč chybí.

Ono to není snadné být manažerem mužstva FC Forejt. I když už jsem na veškeré další povinnosti rezignoval a jen se snažím zajistit, aby nás na zápas aspoň přijelo dostatek, všechno mi hází větve a stromy pod nohy. Tentokrát se toho sešlo docela dost. Považte: Kuba je ve Vietnamu, Vašek v Amsterodamu, Marťas si v Americe zlomil ruku, Matyáš si ve Štěrboholích zvrtl kotník. Péťa je na koncertě Ebenů a stejně má berle, Dan má rýmičku, Alex nemá prachy, Vlasta zase čas. Celá řada dalších si udělala děti a mysleme si třeba, že se věnují výchově budoucí juniorky našeho týmu, jiní na mě prostě pečou. Můžeme být rádi, když nás nakonec bude tak akorát.

Tedy aspoň doufám. Luboš mě uklidňuje, že jde od metra po sídlišti a že tam za chvilku bude. Trošku mě děsí jeho následný dotaz na přesnou adresu. Udal jsem pouze adresu přibližnou s tím, ať si to vygooglí, když má ten chytrý telefon. A ať pohne. A pokračuji jsem v předzápasových rituálech. Tedy přepočítávání hráčů a rovnání batohu s věcmi na převlečení k postranní čáře.

Pro neznalé: při Hanspaulské lize týmy kočují, nezřídka po celé Praze. Tentokrát třeba hrajeme zkraje noci na pro nás neobvyklém hřišti Novoborská. To je problematické ze dvou důvodů. Předně na druhém konci města je čtvrť Novodvorská s podobným hřištěm, kde hrajeme přeci jen častěji. Trochu mě uklidnilo, když Luboš upřesnil, že kráčí od metra Střížkov. Druhým problémem je to, že hřiště Novoborská nemá vstup z ulice Novoborské. S tímhle rébusem si bohužel Luboš neporadí, je tak odsouzen ke kroužení. Zeptat se nemůže, je stydlivý.

V hanspaulce existuje institut čekací doby. "On už tady za chvilku bude," chlácholím rozhodčího i soupeře nadržené vrhnout se na oslabenou kořist. Zrovna když s opozdilcem popáté mluvím, kde ksakru je, ozve se hvizd, který naše mužstvo rozdělí na dvě části: hrající a putující.

Tým Ala Bundy se soustředí okolo masivního hráče, který se celý zápas maskuje v jakési vestě (možná je to Al Vesta) a administruje pohyb ostatních i balonu před naší brankou. Brzo jdou modří do vedení. Čtyři naši hráči zoufale běhají po hřišti, pátý po sídlišti. Když se konečně Luboš objeví za plotem, zbývá do poločasové přestávky asi deset minut a zrovna dostáváme druhý gól. Luboš se aklimatizuje, načež inkasujeme třetí gól krásně do šibenice. Soupeřům to stačí a my se do konce nezmůžeme na nic, jen na nadávky Lubošovi. Ten od příště cestuje na zápasy jen s doprovodem.

text a foto Řízek

NAŠI FURIANTI

Naše třetí letošní fotbalová hanspaulka fiktivním divákům nabídla návrat v čase, setkání s televizní celebritou a několikanásobné furiantství a chvástounství. A taky jsme samozřejmě prohráli. FC Forejt - La Famiglia 1:4...

Kolemjdoucí a svatebčané se nedaleko Libeňského zámečku divili, když jsme s kapitánem přímo na ulici shodili saka a jali se ze svatebního převlékat do fotbalového, v našem případě do páchnoucích běžeckých trenýrek respektive fešného modelu složeného z termoprádlové soupravičky doplněné mým starým brankářským dresem. Jestli hádáte, že ten jsem si vzal já, tak jste vedle.

Cesta autobusem a tramvají měla svou logiku: náš týmový vůz musel zůstat Marušce a transportovat těhotnou kamarádku, a tak jsme se museli učit číst jízdní řády a jet potupně sockou. Samozřejmě, že bychom tramvají mohli jet i v oblecích, ale to by nebylo ono. Takhle přesně cestoval na zápasy (a především z nich) Vlastimil tak před jedenácti lety, kdy naše slavná fotbalová kariéra byla ještě v dupačkách, než poznal kouzlo když už ne sprchy, tak aspoň převlékání. V teplákách a zeleném dresu, kapající škvárovou emulzí znečišťující koženku a zaujatě popisující klíčové momenty zápasu, zpravidla opačně s většinovým výkladem.

Václav navíc po cestě zkoušel žonglovat se třemi míči. Já jsem se zase netajil tím, že jedu načerno. Byl na nás pěkný pohled. "Luki, ta paní se nás bojí," poznamenal při pohledu na stařenku, která s obdivuhodnou rychlostí vyklidila prostor autobusové zastávky, v jejíž blízkosti jsme se dočasně nacházeli.

Korunu všemu nasadil Václav právě na zastávce Bulovka, jenž se na liduprázdném plácku u dálnice jal chvástat svým fotbalovým uměním. Předvedl velmi slušnou kopací techniku či driblování o skleněnou výplň, než jej o míč připravila položená taška. Unikátní videodůkaz mi zakázal zveřejnit, bude nám muset stačit přepis:

"Ahoj, jsem Vašek a jsem kapitánem FC Forejt. Rád bych se tímto představil. Mezi moje přednosti patří nožičky, teď vám ukážu ještě kličky... driblink s balonem (míče utíkají a zastavují se o lavičku)... Vidíte, umím ovládat dva balony najednou. Tohle je improvizovaná brána (ukazuje na tašku), ukážu vám střelbu dvěma míči. Vidíte, zasáhl jsem dvakrát svůj cíl. A teď se vrátím k nožičkám (míče opět utíkají). Vidíte, umím si nahrát i o zastávku (zadribluje o přístřešek). To je vše."

Pak už nám to naštěstí jelo. Zápas samotný nicméně poznamenalo to, že jsme sestavu slepili na poslední chvíli, a především fakt, že soupeři byli mnohem lepší. Přesto jsme se ujali vedení, Péťa vyslal zákeřnou přihrávku před branku, která k radosti FC Forejt skončila gólem. Klasicky nám vedení vydrželo asi třicet sekund a do poločasu nám důraznější La Famiglia dala další dva góly, přičemž ten druhý tam spadl těsně před poločasem, jako pokaždé - začal jsem sprostě nadávat, až jsem spoluhráče poděsil, že mi něco je, ale byl jsem jen hrozivě naštvaný.

Druhou půlku jsme neodehráli špatně. Matyáš, driblér Venál, Luboš, Péťa, navrátilec Franta i nováček David bojovali a vizuálně vyrovnali obraz hry, ale ke snížení jsme se nijak nepřiblížili. Největší šanci vyhlavičkoval Péťovi kdysi populární moderátor Pavel Zuna z brankové čáry, ale myslím, že už mu to odpustil. Na konci už jsme to trochu otevřeli a La Famiglia tak dlouho nezištně přihrávala na nikým neobsazeného chlapce v útoku, až se mu v posledních vteřinách poštěstilo mě zostudit a uzavřít výsledek na 4:1.

Nutno říct, že zápas byl velmi příjemný, atmosféra víkendová, hrálo se  nezákeřně a až na debilní mokré kluzké hřiště na druhém konci planety se to každému muselo líbit. Snad i proto jsme se pak odebrali všichni do hospody, Vašek pokynul moderátorovi, jak jinak - a furiantství posedlo i mě a nechal jsem se vyhecovat k tomu, že jsem svůj údajně vodotěsný telefon Sony ponořil do půllitru s vodou - původně jsem se holedbal, že ustojí i pivo, ale vyměkl jsem.

Piva jsme dali dvě, jak dopadlo potápění, se podívejte na videu. Dovoláte se mi i nadále, jen vás někdy možná neuslyším, ale třeba je to shoda náhod.

Ke dnu tabulky po nadějném začátku opět klesá i FC Forejt, ale jak říkám, byla to tentokrát příjemná prohra.

text, mobilní fotky a video Řízek

STÍHAČKA, NESTÍHAČKA, PRO(S)HRAČKA

Forejt FC - No fear KK 1:4
text a foto Venál

Jak se stalo tradičním zvykem, při odjezdech na zápasy FC Forejt má někdo zpoždění. Někdy já, někdy Vlastík, někdy Matyáš, zkrátka vždy alespoň pět minut nabereme. Tentokráte to ovšem nebylo pět minut, ovšem hned pětatřicet, což se na první pohled může zdát jako dost velká nestíhačka, ovšem to bychom nebyli my, kdybychom z toho neudělali stíhačku.

Zkrátka a dobře nechci na vás machrovat, ale jsme dobrý a stihli jsme to, a tak v podstatě mohl být zápas zahájen přesně na čas. Po úvodním výkopu jsme k mému velkému překvapení drželi pomyslné otěže zápasu my a to především díky dvěma velkým šancím, které jsme si dokázali vypracovat. Bohužel ani jednu z nich jsme nedokázali proměnit, a tak přišel čas soupeře, jenž dokázal využít zaváhání naší obrany a po nedůrazném odkopu nechytatelnou dělovkou do pravého horního rohu Lukyho brány zasadil první ránu.

Po obdržené brance jsme zvýšili naši aktivitu a přidali jsme pár polínek pod kotel, tak jako každý tým, který se nechce vzdát a chce zápas když už na vyhrát, tak alespoň zremizovat. Odměnou nám za to bylo pár předvedených pohledných akcí, ovšem soupeře jako kdybychom neuchlácholili a obdrželi jsme po brejkové situaci jeden z nejsmolnějších gólů, jaké jsem za celé účinkování v Fc Forejt viděl. Opět to byl náš nedůraz a naprosté nedorozumění mezi gólmanem a obranou. Nechci jmenovat, ale Vlastíku měl jsi to prostě odkopnout co nejdál a ne se pokoušet nahrávat.

Po odpískání první půle nám jeden z obránců (Vlastík) řekl, že má něco s achilovkou, což mohlo sehrát roli i u druhého gólu, ovšem znáte Vlastíka. Do druhé půle nastoupila lehce pozměněná pětka, kdy moje maličkost vystřídala Vlastíka. Střídání to bylo vcelku povedené, jelikož kuloární zprávy uvádějí, že moje střídání přineslo velké oživení hry a podařilo se nám snížit stav na jedna dva.

Snížení stavu proběhlo po stříleném rohu, kdy jsem zachytil balón u brány a z otočky jsem chtěl střílet, ovšem všiml jsem si lépe postaveného (zařval si samozřejmě, já bych si ho nevšiml) Kajetána, který dělovkou prostřelil vše, co mu stálo v cestě.

Po tomto kontaktním gólu jsme soupeři takřka nic nedovolili a veškerá iniciativa byla jen na našich kopačkách. Soupeř se zmítal na vlastní polovině, ovšem kýžený efekt to nepřineslo a tak po mém vystřídání (zdravotní důvody) jsme obdrželi ještě dvě branky po standardních situacích. Góly to byly spíše takříkajíc zadarmo, kdy si obrana nepokryla hráče soupeřů, a ti již nikým neatakováni pohodlně hlavičkami skórovali na jedna tři a po několika málo minutách na konečných jedna čtyři.

Hodnocení zápasu: Hodnotí Špíňák
Zápas nadprůměrné kvality osmé ligy, kde oba týmy po poločase za stavu jedna dva mohli zápas strhnout na svou stranu. Prvních deset minut druhé půle to vypadalo na FC Forejt, ale ten jako kdyby se zalekl toho, že by snad mohl i vyrovnat, ba co víc otočit zápas a vyhrát. Možná i to hráčům svazovalo nohy, a tak aby se dočkali zaslouženého gólu, góly ještě dostali.

Hodnocení hráčů: Dnes se mi hráči budou hodnotit velice špatně, jelikož jsem přesvědčen, že se všichni velmi snažili, přesto musím říci, že snaha není vše a budeme muset již konečně proměňovat šance či si najít elitního střelce.
Lukáš Řízek Werner – Občas mu vypadl některý z balónů z ruky, ovšem po tak dlouhé pauze zaviněné zraněním nic neobvyklého. Za obdržené branky nemohl. 1-
Petr Péťa Forejt – Na Péťovi bylo vidět, že by rád konečně v této sezóně vyhrál, snažil se makal, jak vzadu, tak vepředu, ovšem na třetí brance má jeden z podílů proto 2.
Vlastík Hroch Jansa – Na Vlastíkovi se podepsala bolavá achilovka, která mu neumožňovala hrát tak, jak by sám mohl. Vlastík se snažil, dokonce podnikal i vpády na soupeřovu polovinu. Bohužel však první dvě branky jdou na jeho rub proto 3.
Filip Rádoš Řehoř – S pomyslnou kapitánskou páskou se vydal na hřiště a nezklamal, ale výrazně nenadchl. Vyhrál poměrně dost hlavičkových soubojů, což s jeho výškou pravda není takový problém, ovšem zde je důležitý rovněž timing, který se v něm projevil. Co se týče ovšem přesnosti nahrávek a důrazu, není to ono, proto 3.
Kajetán Karles Bek – Neohrožený bojovník, co nevynechal jediný souboj, běhavý, technický, odměnou za jeho aktivitu byla vstřelená branka. To je velice dobrá vizitka, ovšem nahrávání spoluhráčům by mělo být lepší, mohl by je více zapojovat do hry. Rovněž po jeho chybě v rozehrávce padl druhý gól, proto 2-.
Matyáš Maty Jirčík – Maty hrál jak na houpačce, krásné okamžiky střídaly takřka totální kolapsy, snažil se s výsledkem v první půli něco dělat. Škoda pro nás, že neproměňuje šance a jeho nasazení v druhém poločase a veškerá motivace v druhém poločase úplně odpadla. Maty se lepší, ovšem tento zápas k jeho top utkáním rozhodně patřit nebude. Jsem si ale jist, že se bude zlepšovat zatím však 3-.
Josef Václav Špirek – nehodnocen, odehráno jen jedno střídání

RAKETY A PEŘÍČKA

O fotografovi v návlecích a tak
text a foto Ř. (s využitím Vlastíkových myšlenek)

Badminton. Plácání nepovedeného opeřeného míčku do vzduchu ve snaze nachytat soupeře na švestkách – pro někoho dovolenková zábava, když už vše ostatní selže a voda v rybníce je moc studená, pro jiného sport. Pro mě osobně bezesporu to první. Ti, jež hrají badminton jen občas, třeba na oslavě potmě a pomocí lopatky na smetí, tomu nebudou věřit, ale i při tomto sportu je potřeba mít trochu fyzické kondice. Aspoň se mi to tak jako laikovi zdálo. Po dvou hodinách intenzivní tréninkové hry totiž obézní chlapečci, jež jsem při fotografování pozoroval, za svými štíhlými kolegy zjevně zaostávali. Jako by ta raketa, kterou celou dobu bez problému používali ke svému plácání, byla čím dál těžší.

Spolužák Tomáš badminton hraje, ba nejen to, dokonce jeho hře vyučuje i žactvo a dorost. Nepopírám, že mi to bylo dosud dost jedno - docela mi stačí podivné sporty, které sám provozuji. Jednoho rána mi však poštou přišla nabídka, abych i se svým foťákem zavítal na jejich vánoční tréninkové soustředění a pokusil se ulovit nějaké snímky – a to se přece neodmítá. Badminton jsem v té akční podobě ještě nikdy neviděl (pomiňme Frantovo někdejší půlení sršňů raketou), byl jsem proto zvědav a skoro lačný.

A tak jsem v pátek sedl do auta a vydal se na Prosek. Cestou jsem zabloudil jen malinko, začátek dvouhodinového tréninku jsem sice o prsa, ale přece jen stihl. V hale byla zima, spousta badmintonových nadějí a několik trenérů. Od počátku jsem budil až nechtěnou pozornost, byv omylem legrační postavičkou, jež směšnými návleky leštila parkety, neustále přehazovala objektivy na aparátu a pořád se někde pletla. Trochu jsem zájem publika čekal, ale mírou předvádění dětí jsem byl lehce zaskočen – úsměvy byly strojené a moje kamera mladé hráče vábila jako cukrátko hejno vos. Skoro to vypadalo, že trénují jen tehdy, když na ně míří objektiv.

Ale blýskal jsem a po několika desítkách snímků jsem byl zase o něco moudřejší. Badminton má zřejmě cosi společného s baletem a šermem. Krokové variace, které hráči předváděli především „nasucho“ bez míčku, nepostrádaly estetiku a dynamiku. Raketa připomínající obrovský kráječ na brambory jim při tom byla kordem a snad jen ta nízká síť zabránila tomu, aby se soupeři na obou stranách hřiště do sebe pustili. Zároveň jsem pochopil, že ty křehce vypadající košíčky, kterým samotní hráči pomýleně říkají míčky, jsou opravdu velmi snadno rozbitné. Peříčka padala k zemi jak při klepání staré peřiny a hromada zničeného materiálu neustále narůstala. Stačilo pár pinknutí a míček odlétl do drůbežího nebe. Bylo mi těch vypelichaných kuřátek svým způsobem líto.

Děti vesměs dělaly blbiny a bordel, a tedy posléze kliky a dřepy – taková turisťácká klasika. Pořádnou akci přinesla až hra velkých. Jejich vzájemné duely byly svou rychlostí často až za hranicí mého vnímání a snímání přístroje. Šermířské pohyby a baletní kreace nabraly neskutečně na obrátkách, až peříčka létala na všechny strany. Zde bych asi se svým rekreačním stylem neuspěl.

Kolem sedmé hodiny jsem měl zaplněnou zhruba polovinu karty (v přepočtu tak osm klasických filmů), hráči se počali trousit k domovu a parkety už vypadaly čistě, i odložil jsem návleky a odjel do Radotína. Tam měli časem přistoupit další jedinci a mělo se vyrazit směr Broumov. Ale o tom zase někdy jindy.

Bylo to každopádně zajímavé. Asi zůstanu u parketového plavání, kuliček a bowlingu, avšak badminton má jistě také své půvaby. Určitě si ho zase někdy na dovolené či podroušen na oslavě rád zahraju.

(Jinak přibližně stovku takových badmintonových fotek lze nalézt na stránkách SK Prosek, kde je trpělivý Tomáš všechny okomentoval. Klobouk dolů.)