DĚKUJI

Pět dní a pět hodin mi trvalo projet letošní trasu závodu Race Through Poland. Bylo to zhruba 1 750 kilometrů po silnicích, prašných i kamenitých cestách i pěšinách, na svém červeném silničním kole anebo vedle něj jsem nastoupal přibližně 25 kilometrů – ne nadarmo o letošním ročníku organizátoři hovoří jako o nejtěžším (kromě jednoho, kdy na konci května sněžilo, a nedojel téměř nikdo). 

Skončil jsem desátý a vzpamatovávám se z toho vlastně doteď. Ani ne tak z toho úspěchu, jako z nedostatku spánku a přemíry různých útrap.

Napsal jsem o tom dlouhý text do Enka. Má asi třicet tisíc znaků, přesto se do něj nevešla důležitá pasáž, a to poděkování. Tak tady jsou:

Marušce - Za to, že jsem na tuhle blbost mohl jet. Ono to tak sice asi nevypadá, ale byla to skutečně krásná a pro mě důležitá blbost (vím, nezní to úplně přesvědčivě). Za to, že mi posílala vzkazy typu "Zlato, neblbni, jdi už spát" nebo "Heda zas vytváří ty děsivé sochy". A za větu "Máš doma ten steak" a za její dokonalou následnou realizaci. 

Vaškovi - Myslí si o tom samozřejmě svoje, i tak jsem mu to po dva společné běhy mohl prakticky celé vyprávět včetně řady nezajímavých detailů. Doteď si sice myslí, že ta loňská liška, co mi prokousala lahve a vypila kofolu, byl jen přelud. Ano, ani tohle nebylo přesvědčivé.

Pavlovi - Za větrník s vlaječkou na mém pracovním stole a za nekončící palbu motivačních vět, které se ode mne čtyři dny odrážely, protože jsem je nepotřeboval, ale pátý den jsem si je vzal všechny naráz k srdci a začal konečně závodit.

Tátovi - Za motivační vzkazy s mezigeneračním přesahem ("Tam to znám, tam jsem bivakoval" nebo "To, co ujedeš za den, jsem snad za životě na kole neujel celkem") i za vzkazy vztažené k našim oblíbeným stolním hrám ("Ještě jednou oběhnout a hurá do domečku!"). Já jsem na to většinou neodpovídal, ale hrozně mě to bavilo.

Tádovi - Za ponožkoboty, kterými mě zachránil loni, a za hrazdu na řídítka, kterou mě zachránil letos, když jsem dva dny před závodem zjistil, že kvůli zádům potřebuju jinou. Za to, že nás sledoval a že nám s Vojtou držel palce, a za to, že příště pojede taky.

Vojtovi - Za to, že se postaral o cestu do Polska a zařídil nám parádní bydlení. A za to, že mi s Tádou o tomhle skvělém závodě řekli. A taky za to, že to nevzdal. 

Madle - Za to, že mi nejen zapsala dovolenou do tabulky, ale celou dobu fandila vzkazy typu: "Nějakej Piotr tě nemá co předjíždět. Toho dáš!". A za to, že mi odpustí další ztracenou čipovou vstupní kartu. 

Radovanovi - Za to, že mám v Trenčíně sponzora, který mi v parádním servisu schovaném na hnusném sídlišti zdarma opravil ohnutou patku, prodal náhradní duše a přidal spoustu vtipných průpovídek a energie.

Anně, Sylwii, Noře a Joanně - Shodou okolností jsem se celou dobu závodu pohyboval uprostřed lítého boje o první místo mezi ženami. Bylo pro mě inspirativní sledovat, jak výborně a neúnavně jely, pomáhaly mi jejich úsměvy a pár slov, která jsme stihli při setkáních prohodit. A když mi první dvě začaly ujíždět, přimělo mě to bojovat.

Rafałovi - Za to, že pochopil můj příběh o maratonském běžci, jenž se přihlásil na cyklistický ultrazávod, aniž letos vůbec jezdil, ale chce sám sobě ukázat, že to nevadí. Je to klidný, vnímavý dobrovolník a fotograf; věřím, že se příště potkáme na startu.

Jakobovi - Za to, že mi poradil, že nemám v cíli spát přímo na nejprudším slunci zachumlaný ve spacáku. Že ho napadlo, že mi domů možná pojede i autobus, nejen vyprodaný vlak (byl jsem zrovna v pozávodním útlumu). Že bych si mohl do autobusu nafouknout polštářek, aby se mi lépe leželo. Že mi ve čtyři ráno ve Vratislavi na autobusáku pohlídal kolo a ukázal spoustu vychytávek na svém dokonalém stroji. To, že jsem si až do našeho rozloučení myslel, že se jmenuje Tim, na věci vůbec nic nemění.

Hedě - Že mi pomůže umýt to kolo. A že se za mne ještě pořád nestydí. Čeho víc může člověk dosáhnout?

text Řízek, foto Adrian Crapciu, © Race Through Poland

POLSKÁ HOVADINA

Proslýchá se, že jsem se opět zúčastnil nějaké hovadiny, tentokrát na silničním kole. Rád bych tyto spekulace v plném rozsahu potvrdil. A jelikož jsem si na konci mimo jiné v těžkých chvílích pomáhal samomluvou, je snad celkem omluvitelné zveřejnit exkluzivní rozhovor sám se sebou.

Tak co to bylo tentokrát?

Race Through Poland. Asi 1600 kilometrů přes české hory na silničce na těžko.

Dobře, to zní svým způsobem jako zábava. Ale co to má, u všech čertů, společného s Polskem?

Pořádají to Poláci už sedmým rokem a pokaždé se jede jinudy. Působí to tedy dojmem, že jim došlo Polsko. 

Začínalo to ve Stolových horách, pak jsme se přesunuli do Jizerek, potom do Krušných, na Šumavu, pak na chvilku do Jeseníků a pak zpátky na start.

Jak tě takováhle věc vůbec napadne? To nemůžeš chvilku sedět doma na zadku? Maraton ti nestačil? 

Tak nenapadlo to mě. Řekli mi o tom kluci z Děkanky, kteří už se dvakrát zúčastnili. Zaujalo mě to, a tak jsem se zeptal doma, co by na to řekli, a...

... určitě byli nadšeni. 

No, Maruška mi řekla, ať si dělám, co chci. Což se dá samozřejmě interpretovat různě.

Podle mě dost záleží na tónu, kterým se to řekne. Ale spíš bych si to překládal tak, jakože z toho neměla radost.

Na tom asi něco je. Každopádně jsem se začal chystat.

Jelo se na silničních kolech, ale nejspíš přes řadu kopců a hor. Takže to asi nějakou dobu trvalo. Možná to bude jeden z těch důvodů, proč tyhle tvoje akce nejsou moc populární.

Ano. Vítězi to trvalo přes tři dny. Nejlepšímu Čechovi, což jsem byl shodou řady okolností já, pět dní a pět hodin. Jelo to asi 140 lidí a dojela jich zhruba půlka.

A to se jakože jede celé v kuse, nebo se může někde zastavit na obídek a spinkání? 

Takhle, to má každý trochu jinak. Jsou tam borci, kteří jedou prakticky nonstop - třeba s vítězným Švýcarem (fajn kluk, i když zrzavej) jsem se v cíli krátce bavil a on říkal, že nespal vůbec, akorát první noc mu už tělo řeklo, že toho má dost. Takže si chvilku odpočinul, což mi říkal takovým omluvným způsobem, jako by to doteď považoval za svoje selhání. 

Já jsem naopak zastáncem taktiky, že spíš jedu rychleji, ale zase často stavím na kafíčko a kebab a chodím dřív spát, nesnáším jezdění v noci. Ráno si pak přivstanu a ideálně vyrážím třeba ve čtyři. Tentokrát jsem měl ale se spaním dlouho problém: první noc jsem se pokoušel usnout venku v zimě neúspěšně a ani druhou noc jsem se nevyspal.

Na konec května bylo minulý týden poměrně chladno a deštivo, ne?

Říkáš to naprosto přesně. Ukázalo se, že ne vše, co je prezentováno jako nepromokavé, takové ve skutečnosti je. Na druhou stranu, asi by to počasí mohlo být i horší, ale ne o moc. Hodně času jsem strávil v různých návlecích. 

Co se ti na trase nejvíc líbilo? 

Obecně první půlka výletu, dokud mě nic moc nebolelo. Hezké a pestré mi přišly Jizerky i Krušné hory, bohužel jsem z nich vinou mlhy a mraků moc neviděl. Ale stejně jsem většinu času zíral do navigace. 

Co jsi tam viděl tak zásadního?

Tak hlavně jsem koukal na cestu, ale sledoval jsem i jiné veličiny, co mi navigace nabízí. Třeba Hill Climb Pro ti graficky ukazuje, kolik už jsi ukousnul z kopce a jak to ještě bude prudké, což je úplně super. Hlídal jsem si třeba i kadenci, abych moc nezatěžoval nohy. Stejně mám teď celkem problémy s kolenem. 

Jsi celkově známý jako bolestínek. Co dalšího tě trápilo?

Zhruba od Vysočiny jsem bojoval s unaveným krkem. Nechtělo se mu už držet hlavu vzhůru. Ale dalo se s tím nějak jet, i když pomaleji. 

Co se ti naopak nelíbilo? 

Dlouhý přejezd mezi Šumavou a Jeseníky byl psychicky velmi náročný. Před Jihlavou byly i hnusné silnice. Antimiss mezi silnicemi byla však ta před Kadaní kolem Tušimic, kde mi přišlo, že byla i největší koncentrace debilů za volantem. Tam jsem se regulérně bál, že mě někdo z těch degenů sejme.

Co ta samomluva na konci? Co mi k tomu řekneš?

No, pod Pradědem jsem trochu vykročil z komfortní zóny. Místo abych zůstal v teple a blahobytu na Švýcárně do rána, pokusil se pár hodin spát a zbytek závodu dojel svým klasickým způsobem, rozhodl jsem se to docvaknout a vyrazil jsem o půlnoci s tím, že bych rád někdy během rána byl v cíli - zbývalo asi 130 kilometrů. 

Jenže z únavy jsem začal potmě dělat hrozné blbosti. Přestávaly mi svítit blikačky a světla a všechno mi padalo, rozerval jsem nějaké věci, ztrácel jsem se, a jak jsem tam byl úplně sám, nahlas jsem si nadával a pak jsem si zpíval. No a pak tam byla ta scénka s liškou...

To mě zajímá. 

Napsal jsem to do dlouhé reportáže do Deníku N, tak si to tam můžeš přečíst. Ale v kostce šlo o to, že jsem si dával krátkou pauzu, kterou mi narušila liška. Začala mi žrát moje dobroty, a dokonce okusovat elektroniku a bidony...

Proč je to proboha za paywallem? Myslím, že podobné zásadní texty by měly být dostupné všem.

Tak ono to něco stojí dělat kvalitní noviny. A kupovat si nesmysly na cyklistické závody a tak.

text a fotky Řízek

EL-BLOG

Na návštěvu rodiny Řízkovic (jistě, oficiálně jsou to tedy Wernerovi, ale pojďme si říct, že toto německé příjmení by jim tady na severu, v místě, odkud Hitler napadl Polsko, mohlo lehounce pokazit PR) jsme se těšili už v dubnu. Rozjeli jsme tehdá důkladnou teoretickou přípravu, to jest objednali jsme krásných deset stupňů a déšť, aby si naši přátelé ten novodobý Karibik východní Evropy nemalovali zas tak úplně růžově. O co míň bylo stupňů, o to víc jsme nakoupili všelikých polských laskomin (a opřeli se do studia Tlapkové patroly). Že to bude návštěva, jakou svět neviděl, to bylo téměř jisté, protože když jste s někým prakticky denně sdíleli katedru žurnalistiky (a Václava…!), ani to jinak nejde.

Že to celé ale začne doslova jejich nepřítomností, nečekal nikdo, možná jen zpropadený Ryanair, který nám vyrazil dech tím, že pro jednou zavřel gate načas, a za zoufalých pohledů zpoza letištního skla odroloval do dáli úplně bez řízků. Pokusili jsme se sice vyhledat jiná spojení, leč bohužel byl v nabídce jen vlak jedoucí asi 11 hodin a let s přestupem ve Varšavě v ceně celé rodinné dovolené ve Španělsku. Takže nesmysl. 

V následujících měsících to u nás začalo působit dojmem, že holčička Heda, teta Maruška a strejda Lukáš jsou jen jakýmisi imaginárními kamarády v našich hlavách, alespoň teda naše tříletá dcera si to myslela stoprocentně. „Heda” s námi snídala, Hedě bylo potřeba “jako” ukázat každý unikátní šutr nebo šišku, co jsme našli venku, znovu a znovu jsme poslouchali dojemný příběh o tom, jak Heda ztratila figurku Marshalla a my jí ho dáme, až se potkáme. I proto jsme byli fakt rádi, že to nevzdali, v červenci učinili ještě další pokus a do spoje Praha - Gdaňsk dokonce i nastoupili. 

Protože nebydlíme v Gdaňsku, ale ve městě Elbląg, což je dalších asi sedmdesát kiláků východněji směrem na Kaliningrad, kromě přesunu a ocachtání se u nás ve Viselském zálivu jsme toho už moc nestihli. Přesto už první odpoledne přineslo pár zásadních poznání.

    1. Když hodíte dětem do vany duhovou šumivou koupelnovou bombu, bude ta voda pak vypadat ne jako kouzelná tůň jednorožce, nýbrž jako eskalace nějaké ošklivé střevní nepohody. #colortheory

    2. Dvě malé cácorky, které obvykle vyžadují precizní spánkovou rutinu (respektive spánek ke svému životu prakticky nepotřebují), nám všem vytřou zrak a usnou spolu v jedné posteli ještě před 21:00

    3. … a to i když tomu předchází pohádka strejdy Lukáše o hořícím letadle.

Společnost nám, příjemně šokovaným rodičům, tak dělal jen kocour Pepíno, což je taková naše oživlá sedmnáctiletá fosilie. Přilnavé chlupy ze svého kožichu trousil férově jak na Marušku, tak na Lukáše, a my jsme přitom vzpomínali na jeho vrstevníka. Legendárního kocoura Pepana, se kterým dokonce Pepíno jeden čas sdílel domácnost (a přišla řeč i na to, jak si střídavě buď lízali zadky, nebo se rvali za pračkou, podle nálady). Dalo by se vlastně i napsat, že tyhle dva Josífky spojovala i společná kastrace, ale to už by znělo skoro jako kriminálně-romantický příběh z detenčního zařízení pro devianty. 

Druhý den jsme vyrazili ke skutečnému Baltu, protože náš záliv je jen takové málo slané moře z Wishe. Volba padla na Mikoszewo, což je v čase vrcholící turistické sezóny jedno z posledních míst, kde pobyt na pláži není obohacen o hlučný polský cirkus. Poněvadž, jak jsem vypozorovala, jakmile je tu kdekoliv v přírodě něco hezkého, Polák má tendenci u toho nafouknout tři skákací hrady, udělat bludiště v kukuřici, pouštět z repráků Italodisco a prodávat zapiekanku. Na pláž Mikoszewo se ale jde z parkoviště lesem přes takovou písečnou dunu, což je docela dobrá pojistka proti všem těm hrajícím nafukovacím šapitó. 

Po cestě jsme museli naši výpravu zásobit v místní sámošce. Tam jsme kromě jídla, které naše děti stejně nebudou jíst, zakoupili i několik bizarních plážových drinků (liči radler Lech cítím na patře ještě dnes). A protože jsme zkušení rodiče, také jsme holčičkám koupili na písek dvě naprosto identické červené lopatky. Za čtyři zlotý, navíc s kočičí hlavou na rukojeti. Poplácávali jsme se po zádech, jak jsme to dobře vymysleli. Bohužel ale jen do chvíle, než Fína nabrala do lopatky první baltský písek a ten začal propadávat skrz drobnou mřížku. A to způsobem, který jsme už všichni někde viděli. Protože máme ty kočky, že jo. 

Tři dospělý lidi nebyli schopný vybrat dětem na celý den jinou hračku než polskou prosejvací lopatku na kočičí hovna. Koukali jsme na sebe způsobem, který dlouho nezapomenu. Vysvobodila nás nakonec Heda, která zvolala: „Jé, pršící lopatka!” A my tak mohli společně předstírat, že to celé byl samozřejmě záměr. 

Na pláži, která sousedí s ústím řeky Visly do Baltu, se dají často v písku najít jantary. Je to tu taková oblíbená kratochvíle, takže tu potkáte hodně lidí, co v plavkách chodí podél moře v hlubokém předklonu a vypadají, jako by houbařili. Prakticky hned vidíme v písku oranžovo červené tečky, takže se ohýbáme taky. Tyhle jantary se ale po pláži nějak podezřele hemží. Dnes je tu totiž nějaká obří invaze berušek. Jsou jich tu tisíce. Vedeme zasvěcené entomologické diskuze o tom, zda sem tito broučci přicházejí souložit, nebo naopak umřít. 

Jenže bez valného závěru. Ozývají se mi totiž bývalí kolegové z Kavčích hor, že dneska točí do Událostí reportáž o tom, kam letos Češi jezdí na dovolenou, a že by potřebovali nějaké záběry z polského pobřeží. Ideální! Obratem nabízím i synchrony a ilustráky s naprosto anonymní českou rodinou z Prahy. Zbytek odpoledne se bavíme pokusy, jak do vysílání propašovat větu: „Mámo, tak tahle plážová lopatka za čtyři zlotý je na stavění hradů úplně perfektní!” 

Lukáš pak jde vystát frontu ke stánku na rybu a hranolky. Přesto, že tento food truck nabízí pouze rybu a hranolky, a každý, kdo stojí ve frontě, chce rybu a hranolky, paní tu předvádí snad tu nejpomalejší možnou kuchařskou performance a každému zákazníkovi smaží jeho objednávku zvlášť až poté, co si tu rybu a hranolky objedná. Tím se jí povedlo vytvořit ve frontě tak bizarní situaci, která spontánním nadáváním spojila různé lidi všech možných národností, že by mě ani nepřekvapilo, kdyby se ta skupina dodnes přátelila. Lukáš se po půlhodině vrátil se slušnou polštinou, ale bez ryb.

Protože jsme se načas přesunuli do Polska celá rodina, a tedy i náš kůň, zajeli jsme ho poslední den rychle obstarat. Ač mu v žilách koluje horká španělská krev, byl jako obvykle přepnutý do módu “plyšový houpací”, takže v jednu chvíli na něm seděly holky i obě najednou. 

Letní vesnický zážitek jsme si tak mohli odškrtnout a tak jsme na závěr výletu vyrazili do Gdaňsku. Tam se to hemží loděmi všech tvarů a velikostí, včetně pirátské Černé perly, a to byl přesně náš cíl. Ačkoliv samozřejmě víme, že to je autentické asi tak, jako dát si na Staromáku trdelník.

Loď jsme krásně stihli, bohužel jsme ale obratem zjistili, že jinou - a ta naše že vyplouvá až za hodinu. Takže jsme si koupili dopředu lístky až na čtvrtou a vydali se ten lán času (tu hodinu) vyplnit procházkou do jantarové uličky a do kavárny, kde dělají nejlepší gofry, to jest čerstvé vafle s kopcem šlehačky a ovoce nebo čehokoliv jiného. 

Už v půlce se ukázalo, že ani jeden z nás nevynásobil ten volný čas konstantou tříletého dítěte. Než jsme vůbec do toho podniku došli a objednali si, pochytali padající otevřené limonády, čepice, utřeli nosy a rozdali pár úpěnlivých proseb a výhrůžek, bylo po půl čtvrté. Což v kombinaci s narvanou kavárnu plnou lidí, co měli stejný nápad, nevypadalo úplně dobře. Začalo nám docházet, že jediný možný plán je nechat si ty vafle zabalit s sebou. Bohužel uplynula další čtvrthodina a nic. Specialistka výroby vaflí pracovala ten den úplně stejným tempem, jako kdyby ta kavárna byla nově franšízou onoho slow-food stánku na pláži. 

Obří vafle se šlehačkou, rychlá chůze a dvě děti je něco, co se ani trochu neslučuje, takže jsme se museli rozdělit. Skupina A, tedy Lukáš, měl za úkol vzít obě holky a co nejrychleji se s nimi přesunout do přístavu. Skupina B, to jest já s Maruškou, jsme měly za úkol totéž, jen tedy se třemi vaflemi na rukou a v kratším čase. Bylo to skoro jako ve filmu. Letěly jsme s Maruškou jako Luftwaffle. Úplně jsem viděla tu infografiku z ptačí perspektivy, na které se posouvá pět teček. Baví mě myslet na všechny ty lidi, kteří ten den jen o kousek unikli tomu, aby jim někdo v ostrém odpoledním slunci připlesknul gofra na zátylek, ani se nezastavil a běžel dál. Protože chytal pirátskou loď. 

Když jsme doběhly, loď tam furt ještě byla, skupina A taky, a dokonce nás nikdo z posádky neprudil s tím, že ty vafle musíme sníst ještě před vyplutím. Vybalili jsme v podpalubí náš šlehačkový catering a vzájemně si svěřili dvě tajemství. Luky se opatrně zmínil, že se mu na lodi dělá blbě, a my jsme ho na oplátku informovaly, že si s tím nemusí tolik dělat starosti, protože jeho pistáciovou vafli jsme stejně musely nechat ležet v kavárně. 

Pluli jsme gdaňskými loděnicemi, kde elektrikář Lech Wałęsa v roce 1980 stanul v čele hnutí Solidarita, udělali otočku u Westerplatte, kde padly první výstřely druhé světové války, a cestou zpátky míjeli obří lodní jeřáby a nákladní terminály. Konec plavby nám svým vystoupením opentlil vousatý námořník s kytarou. Zpíval dlouhou tklivou píseň v jakési staropolštině, což bůhví proč znělo jako výčet míst na těle, kde ho “cosi svědí”. 

Ona ta polština je vůbec zajímavá. Když už pak naši kamarádi letěli domů, přišlo mi na messenger zvolání:

Záchranná vesta se řekne kamizelka ratunkowa!  

Což netrumfnu, ale prosím vás, fotbal se řekne… PIŁKA NOŻNA!!!

Přijeďte zas, M+L+H!❤️

text Míša Janečková, foto Řízek, Maruška a Míša

NELETECKÉ KATASTROFY

Vždycky je víc cest. Blbé je, když je víc cest než šipek na ceduli nad silnicí. 

Na tomhle místě před příjezdem k ruzyňskému Terminálu 2 zmatkuju a selhávám pravidelně. Jsou tam čtyři pruhy a já nejsem s to si zapamatovat, že musím zahnout do levého, který vede do přízemí areálu, jinak se stane neštěstí. I tentokrát jsem místo k dlouhodobému parkovišti dojel o patro výše k tomu expresnímu, vzal lísteček, počkal na závoru, dojel k další závoře, stáhl okénko, počkal, až se závora zvedne, a zase se oklikou vrátil. Nic velkého, ale tak tři čtyři minuty nás to stálo. A aniž jsme to tušili, někde v těchto místech se začal psát scénář epizody ze seriálu Neletecké katastrofy.  

"Ohni to tady do protisměru," nabádá mě bledá spolujezdkyně, která si podpírá čerstvě opíchnutou a zjevně dost bolavou ruku. Druhá spolujezdkyně na zadním sedadle zatím střídavě spí a vyhlíží letadla a těší se na krátký deštivý výlet ke studenému moři, na vrstevnici Josefínu, kterou nikdy neviděla, na starého kocoura Pepína, o kterém jsme jí vyprávěli. A hlavně na to letadlo.

Samozřejmě jsem to celé objel (přece nepůjdu špatným příkladem) a začal znovu a tentokrát dojel tam, kde jsme měli zamluvené parkování. Holky vystoupily s částí zavazadel, já jsem se ještě usmyslel kosmeticky přeparkovat, protože mi přišlo, že se v úzkém parkovacím domě příliš lepím na souseda. To je minutka, běžte napřed. Ještě by nám to někdo mohl odřít.

Letištní hala působí ospale. Ani my nijak zvlášť nechvátáme: máme pořád skoro hodinu do odletu. Míříme rovnou k bezpečnostním kontrolám. Tam se objeví další mikrozádrhel: čtečka nám odmítá vzít čárové kódy našich boarding pasů. Zkoušíme to neúspěšně oba (Heda to sice pravidelně trénuje na dětské pokladně v Národním zemědělském muzeu, ale bohužel jsme jí to nesvěřili), načež se všichni vydáváme přes celou halu k přepážce nízkonákladovky. Jejímu osazenstvu lístky normálně fungují, zvláštní. 

Vracíme se přes celou halu zpět a teď už to jde. Turniket se otevírá a před námi se rozprostře obří, převážně frankofonní fronta. Její konec není vidět, ale hýbe se to, nebo se nám to tak aspoň jeví. Fronta střídavě telefonuje, opírá se o zavazadla a nervózně se dívá na hodinky. Taky se dívám. Nejdřív co pět minut, pak co minutu. Poslední zatáčka. Pár lidí předbíhá. Kroutíme nad tím hlavou, to my takoví nebudeme. 

Už jsme skoro u těch bezpečnostních rámů, když se postup velmi zpomalí. Na hodinky se už dívám co dvacet sekund. Asi se zrovna mění služba u rentgenového pásu. Paní volným krokem přichází, a než usedne do křesla, s dalším zřízencem nekonečné sekundy společensky klábosí, kolik kdo dnes ušel kroků. VŮBEC MĚ TO NEZAJÍMÁ, FUNGUJ, BABO, myslím si, ale navenek jsem bohužel klidný. Koukal bych se na hodinky, ale musel jsem je sundat. 

Fronta nejenže přestala postupovat, ale ještě jako by si zaměstnanci škodolibě vyhlédli naši skupinku. Hedina dětská lahvička putuje na rentgen (nedal jsem ji do průhledného igelitového sáčku s maximálním objemem 1 litr, protože jsem ji v zavazedlech nemohl najít) - to je tak minuta navrch. Kufry si také zvolily špatnou cestu, protože putovaly na nějakou důkladnější rešerši (další minuta až dvě). Notebook ven. Maruška s bolavýma rukama musí bůhvíproč sundávat boty. A tak dál. 

Konečně jsem naštvaný a nervózní, ale bohužel pro nás je příliš pozdě, což mi začíná docházet až poté, kdy si na odletové tabuli přečtu "gate closed". "Dý van," odvětí někdo z Ryanairu zcela nevzrušeně na dotaz, odkud letí Gdaňsk (na vtip, že by mohl projevit trochu solidarity, není čas). V rámci možností pádíme z D6 na D1 - bolavá žena s nezavázanýma botama, já s Hedou na krku a třemi menšími kufry (včetně jednoho parádního s Tlapkovovou patrolou).

Na D1 už nikdo není. Letadlo ještě stojí u rukávu, ale vypadá to už zcela nedobytně. Já se naopak snažím být neodbytný. Pokouším se vést asertivní konverzaci s anonymním zřízencem, který (snad) patří ke stejné společnosti, ale vede to ke stejnému konci jako následné pokusy o autenticky zkroušený tón. Pán odchází, letoun se dává do pohybu. Hedi, koukni, támhle je naše letadlo. A kdy poletíme? Jindy, zlato.

Pár slz snadno spraví hranolky z Mekáče. Náhradní letenky tak jednoduše vyřešit nejdou. Ale vždycky je více cest. Po několika hodinách googlení a kombinování třeba zjistíme, že se nízkonákladové letadlo může úplně jednoduše proměnit v Pendolino a takový Gdaňsk v krásný třídenní výlet do Olomouce.

Navíc nám nikdo neodřel auto.

text a foto Řízek

ZAŘÍKÁVAČ KOL (Mílení, díl II.)

Probudil jsem se za rozbřesku na křižovatce lesních cest někde nad Děčínem. Vypadalo to tam mnohem nevábněji než za tmy. Kolem mě projelo pár naložených cyklistů, ale já jsem neměl kam spěchat. Rozhodl jsem se, že blízkost většího města využiji k opravám a obměně svého zdecimovaného vybavení, protože takhle to dál nejde a nejede. Můj včerejší souputník, který včera prohlašoval, jak vyrazí ve 4, ještě spal. (PRVNÍ DÍL SERIÁLU NAJDETE ZDE)

Opustil jsem trasu závodu a klesl asi o dvě stě výškových metrů k řece a trati a volně jsem došlapal do Děčína. Hledal jsem voňavé pekařství a slunnou lavičku na náměstí, kde bych s obloženou houskou a štrúdlem v ruce ještě na chvíli usnul, než mi otevřou cykloservisy. Uspěl jsem u druhého, který trochu netradičně sídlil v útrobách zimního stadionu. Uvnitř by mi i naostřili brusle, ty jsem však jako jednu z mála věcí s sebou nakonec nevzal.

Majitel byl velmi ochotný, když viděl mílaře v nouzi. Prodal mi brašnu pod sedlo a celkem velký batoh, oboje značky Author. Ostatně nebylo moc z čeho vybírat. Ta brašna byla zřejmě jediná a poslední na Děčínsku. Do obou zavazadel jsem chtěl systematicky a logicky rozložit svou bagáž, nakonec jsem ji tam chaoticky nacpal pod tlakem, což je mému naturelu bohužel bližší. Pepřový sprej proti medvědům o velikosti středního hasicího přístroje - povinnou součást výbavy - jsem umístil do boční kapsy. Staré kamioňácké brašny i pokroucený nosič jsem nechal na zimáku a opravář mi za stálého nadávání na má bezdušová kola opravil výplet a vycentroval kolo.

Zdánlivě jsem mohl znovu vyrazit závodit. Jenže čínské děti, které zřejmě šijí ty brašny, měly zrovna slabší chvilku. Jednu z přezek našily obráceně, nešlo to proto utáhnout. Přesunul jsem se tudíž do provozovny na druhém konci města. "Blani, mohla bys pánovi předělat přezku?" ptala se vedoucí šička. Blani by mohla, ale až odpoledne. Musí nejdřív paní dodělat plavky. A paní na ně čeká. "Vždyť já jedu závod!" zaúpěl jsem. Nakonec se jedna ze dvou dalších dam skloněných nad stroji uvolila tu vadnou součást rozpárat a našít správně. Stálo to padesát korun a zabralo jí to podstatně méně času, než mně trvalo napsat tento odstavec. Píšu totiž na mobilu s kompletně rozsekanou a skoro neprůhlednou obrazovkou, která připomíná spíš vitráž.

To spolu nesouvisí jen zdánlivě. Když už jsem konečně chtěl a mohl vyrazit, uvědomil jsem si stoupající teplotu a jal se odkládat jednu vrstvu oblečení. Neuvědomil jsem si však, že v kapse u dresu mám telefon. Po následném pádu přístroje na asfalt bylo jasné, že se v Děčíně vlastní blbostí ještě trochu zdržím.

"Mobily? To nemáme, ani jeden, fakt ne," dušovala se majitelka pofidérního bazaru, v jehož regálech se přitom vršila autorádia a další věci, které člověk má, a pak najednou ne. Zřejmě mě v páchnoucím pruhovaném dresu považovala za rafinovaně maskovaného policistu. V prodejně nového elektra dlouho nebyli s to pochopit sousloví "nejlevnější telefon s Androidem, jen jako záloha". Pět hodin i přes pět tisíc utracených v Děčíně nicméně uplynulo jako voda v Labi, v půl dvanácté jsem se vydal na trať z místa, kde jsem spal.

Kolo se z kamionu proměnilo na celkem pohledný sedan, i se podstatně lépe řídilo. Batoh měl však nejméně deset kilo a zarýval se mi do zad. Ostatně ani nová brašna pod sedlem nepůsobila moc trvanlivým dojmem. Při rychlejší jízdě se rozkmitala, kolo tak vypadalo trochu jako pejsek radující se, že se jeho pán vrátil.

Bez excesů a další demolice čehokoli jsem dojel do Hřenska a zaradoval se, kolik závodníků taky čeká na přívoz. Při bližším ohledání jsem bohužel zjistil, že se jedná o německé důchodce na elektrokolech. Po porovnání jejich plochy s ložnou plochou plavidla se mě zmocnila oprávněná obava. Naštěstí moje kolo bylo mezi posledními třemi, která se vešla. "Die Fähre is leider voll," ozvalo se těsně za mnou.

V Českosaském Švýcarsku vedly silničky nahoru a dolů, trápil jsem se a neutíkalo to. Měl jsem hlad, protože oběd jsem z časových důvodů vynechal. Dojel jsem Tomáše, rovněž majitele kola značky RB. Má od tohoto malého výrobce asi páté kolo a u všech čtyř předchozích zlomil rám. Oceňuji tu oddanost, jestli se to tak ještě dá nazvat. "Nechceš meruňku?" zeptal se mě uprostřed pustiny. Já ovoce moc nemusím, tak jsem se chystal odmítnout, Tomáš však vytáhl malou petku s domácí lihovinou a věřte nebo ne, šlapalo se pak mnohem lépe. A chybělo málo a šlapal bych si i na jazyk.

Na nedaleké rozhledně Tanečnice naštěstí měli smažák poslední záchrany, mezi jinými tam hodoval i vousatý Ondra. Věrný svým zásadám se moc nezdržel. Než jsem u baru zaplatil, zmizel. Poprvé jsem tam však uviděl Gábinu, jediného člověka, kterému mezi námi pomalejšími jezdci o něco šlo.

Gábina se totiž přetahovala s Jiřinou o průběžné prvenství mezi ženami (i když dlouhým sezením na kole se rozdíly mezi pohlavími poněkud stírají). Jiřina jela s Rosťou o něco pomaleji, ale jela stále. "Ona snad na tom kole i spí a jí," zaznívalo obdivně i nazlobeně z Gábinina tábora. Závodnice si na odchodu vylila vak s vodou do batohu. Nejsem škodolibý, ale nebýt jediným nešikou závodu mě potěšilo. Ovšem uznávám, že voda v batohu je proti mně slabý odvar. Já bych na jejím místě batoh zároveň rozpáral nebo nechal přejet traktorem.

Než zaplatím, vyzvednu u obsluhy nabíjející se telefon a zabalím sušící se spacák, jsou všichni pryč. Zjišťuji, že z rozhledny vede hodně cest. Tu správnou nacházím po dvojím tlačení až napotřetí a je to můj druhý největší navigační lapsus. Ten největší si nechávám na poslední den.

Blížili jsme se ke Šluknovskému výběžku, k nechvalně proslulému místu přezdívanému Nordkapp. Poznalo se to podle toho, že se do té doby slušná cesta změnila v kopcovité koryto plné kořenů klikatící se mezi hraničními kameny. Tempo opět zpomalilo skoro na nulu. Displej navigace chvílemi působil dojmem, že se zasekl, běžel jen čas. Po desítkách minut lopocení jsme byli na nejsevernějším bodě země. Kolegové se fotili s obeliskem, já jsem si zatím v potůčku oplachoval zpocený a špinavý obličej, přičemž jsem do něj nohama spadl a vůbec mě to nepřekvapilo. Svěřil jsem se Ondrovi se svou radostí, že ten Nordkapp máme z krku. "To vůbec ne, to teď teprve začíná," osvětlil mi.

Cesta dál vedla více méně potokem nebo přes šutry, kořenů přitom ještě přibylo. Nedávalo to smysl - kolem bylo celkem normální množství stromů. Jako by každý strom měl pro jistotu ještě několik náhradních kořenů, stejně jako já mám s sebou tolik tužkových baterií do navigace, že bych mohl cestovat měsíc. Každý kořen znamenal velkou nepříjemnost pro můj těžce zkoušený zadek. Drncali jsme ještě snad hodinu.

Poslední kilometry už jsem převážně stál a navzdory celkem ubohému sotva stokilometrovému nájezdu už bych to směřoval k noclehu, i když jsme původně chtěli dojet někam ke Krásné Lípě. S Tomášem a Ondrou jsme už za svitu čelovek vybalili spacáky na louce u obrovské hromady klád a balíků sena, vyčistili si zuby meruňkovicí a spali skoro do šesti. Zase mi byla zima a hučela tam dálnice.

V první následující vesnici byla otevřená večerka, nakoupil jsem hromadu těžkých nesmyslů, kupříkladu půlku chleba. "Všichni tu byli včera, vy jste poslední, že jo?" smál se na mě vietnamský prodavač. Na asfalt někdo nakreslil šipky a připsal "Občerstvení pro mílaře". Po sto metrech jsme objevili ráj. Hrozně milá paní nám uvařila kafe, nakrmila nás chlebem se škvarky a čerstvou buchtou a zalitovala, že jsme u ní nepřespali. My jsme toho litovali ještě víc. Pokoušel jsem se jí vecpat nějaké peníze, jelikož už od pradávného putování po Černé Hoře jsem alergický na zneužívání dobroty místních lidí, ale paní se nedala.

Nordkapp

Ujíždím oběma klukům na širokých šotolinových cestách, na kterých dopolední desítky kilometrů utíkají samy. Z obrovského traktoru mi mává jakási selka. Jenže pak se při jednom nenápadném sjezdu ozve pšouk od zadního kola. Není to samozřejmě jen tak obyčejný defekt, ale z boku proseknutý plášť. Z rány uniká vzduch a tmel bezdušového pláště připomínající řídké těsto na palačinky. Podniknu několik směšných pokusů zalátat skoro centimetr dlouhou díru knoty určenými k opravování těchto divných kol. Všechno mi trvá děsně dlouho; všichni ti, které znám jménem, mezitím projedou. Pak už nikdo nejezdí. Nakonec nasazuji rezervní duši, která se tou dírou v plášti neposedně pokouší dostat ven.

Plazíme se skrz Lužické hory. Jsou to pěkné cestičky, ale spíš pro pěšáky, kterým nevadí přelézat padlé stromy. Stále kontroluji zadní kolo. Naštěstí v Hrádku nad Nisou, kam dojíždím bok po boku Jiřiny, mají prodejnu kol. Vyměňuji plášť a kupuju rezervní duše.

Následuje dlouhé stoupání k větrným elektrárnám, kde zase pár lidí dojedu, a pak rychlý asfaltový sjezd do prvního checkpointu po 476 kilometrech. Je zde k dispozici i pivo a servis, pán je však spíš zaříkávač kol než skutečný mechanik. "Promiň, ale tyhle brzdy vůbec neznám. Nezasahoval bych do toho. Máš dobrý kolo a věřím, že ti vydrží," pohladí rám a věnuje se dalším strojům.

Kromě toho mě upoutá rybník a krátce poté už jsem v něm a je mi krásně. "To snad není možný. Tamhle se někdo myje šamponem a mýdlem. No viděls to někdy? To je tak sobecký!" ukazuje mým směrem nějaká tetovaná slečna. Opáčím, že jedu závod a že jsem se čtyři dny nemyl. A se slovy, že se přírodě omlouvám, k ní otáčím svůj opruzený zadek. Dotaz, jestli k vodě přijeli autem, nás bohužel napadl až později.

Do Hejnic a Lázní Libverda by to mělo být z kopce, ale překonávám první mentální i fyzickou krizi, plácám se na lehké převody a nemohu si sednout. Až stoupání na hřeben polských Jizerek mě probere. Dojíždím zkušenější jezdce Pavla a Tondu a společně se prodíráme borůvčím. Je to zvláštní dvojice. Pavel je extrovertní moravský rentiér a dredatý Tonda špatně slyší. Oba mají krásná drahá kola.

Asi dvanáct kilometrů před Harrachovem nacházíme horskou chatu a slovenského závodníka Janka, jak na jejím zápraží hoduje. Janko je jeden z exotů, kteří se vždycky odněkud vynoří a zase zmizí. Teď si zrovna stěžuje na techniku. Není divu, má uvolněné zadní kolo a kolečka kazety v něm jezdí jak korálky. Janko nad tím mávne rukou a za chvíli tam není.

Ceduli Noclegi 30,- jsem si dokázal přeložit a česko-polsko-anglicky jsme se bryskně ujistili, že mají volno. Nemám důvod jezdit až do Harrachova. Posunul jsem svou podobiznu na stránkách závodu o přibližně 130 km na východ, takže mám splněno. Sprcha a postel jsou výrazně nad plán. Tonda a Pavel souhlasí a zůstávají též. Pavel nám vypráví o svých 300 maratonech na kole. U 121. zavřu oči a hned se mi rozběhnou zevnitř na víčkách divoké barevné obrazy. Vidím příšery s otlačenými zadky, nekonečné pokroucené kořeny, nezastavitelnou Jiřinu a všechno, včetně mě, krájí lopatky větrných elektráren - je to buď důsledek úpalu, nebo polského piva Lwówek.

Najednou se začne chatou ozývat nepředstavitelný rámus.

Co to bylo za rachot? Kolik stojí oběd v bufetu Na Rozcestí? Může se vůbec ještě něco dalšího rozpadnout? Mají v Klášterci nad Orlicí bankomat? Na tyto otázky odpoví poslední díl našeho seriálu.

text a foto Řízek

WIELKA CIPA

Řešov je město na jihovýchodě Polska, které v posledních dekádách vyrostlo natolik, že si do něj nadnárodní auditorská společnost jednoho dne převezla celou svou českou IT pobočku včetně mého běžeckého kamaráda Milana. Mezi největší řešovské turistické magnety patří místo, z nějž lze vidět naráz dva McDonaldy, a prazvláštní vyvýšený kruhový objezd pro pěší (takže asi obchod) vybudovaný z evropských peněz nad jednou z rušných křižovatek. Co je důležité, nemají tu metro, a jsem za to rád. Ve vagonu metra totiž mívám po maratonu tendenci omdlévat, což tedy řešit nemusíme. Na rozdíl od jiných problémů.

Cestovat nočním vlakem do Polska bez lehátka či lůžka může jen švihlý dobrodruh anebo člověk, kterému nic jiného nezbylo, protože mu manželka zabavila auto. V našem kupé se cestujících obojího typu tísnilo celkem osm a kolem půlnoci se s většími i menšími úspěchy pokoušeli vykolíkovat si prostor vhodný ke spánku. Ve čtyři ráno kousek za Bohumínem už jsme byli poskládaní jako docela dobře organizované puzzle. S protisedícím pánem jsme vyřešili příhraniční spory a dokonce se přestali okopávat (já dal nohy stranou, on pode mě), než nás všechny v půl páté probrala drsná průvodčí zvoláním “Vítejte v Polsku!”.

Nevstal jsem správnou nohou. Vlak je určitě od slova vléci se, nikam nepospíchá, i když je rychlíkem - najednou však začal brzdit před krakovským předměstím, kde jsem zřejmě měl přestupovat. Hodil jsem krosnu na záda a za nimi jsem nechal všech sedm zábavných dosud zkroucených společníků. Vylezl jsem na peron, ale ten byl úplně pustý, tohle nevypadalo jako to správné nádraží. Mezistátní rychlík zapískal a ujel a ponechal mě napospas. Z jedné strany fabrika, z druhé dálnice. Vystoupil jsem omylem o pět kilometrů dříve a asi nestíhám přestup. Naštěstí se najednou objevil starodávný osobák a dovezl mě tam, kam patřím.

Vedlejší krakovské nádraží vypadá jak Smíchov, jen nádražka je ještě zavřená. Aspoň kafe z automatu. V jedné ruce horký kelímek, v druhé mobilem fotím odjezdovou tabuli, protože mezi rychlíky je i půvabný vlak Bolek a Lolek. Je to ovšem to poslední, co se do jeho paměti otisklo, protože mi padá na dlažbu displejem napřed. Paní v mezinárodní pokladně neumí jazyky, ale dobře mi rozumí, že bych si rád půjčil její počítač a napsal Milanovi třeba e-mail, že žiju, když už můj mobil ne, a že přijedu a ať na mě počká. Rezolutně kroutí hlavou. Nakonec mi mladý muž půjčí telefon a už o mně svět zase ví.

Můj hostitel mě po skoro dvanácti hodinách putování vítá v Řešově a ukazuje mi ještě jednu pamětihodnost. Nad řekou se tyčí obrovský pomník charakteristického orgánového tvaru, kterému místní neřeknou jinak než “wielka cipa”. Ta podoba je natolik přesná, že je až škoda, že partnerským městem Řešova není Brno s proslaveným orlojem. Přirozeně by se doplňovala.

Každé pořádné město, když patřičně vyroste, musí mít kromě sprosté pamětihodnosti i vlastní maraton. A opravnu mobilů. Snažíme se najít nějakého všeuměla, který by můj přístroj dokázal přivést k životu, ale marně. Neuspějeme ani v maringotce s velkou cedulí “Tady řádí Slávek”, kde patrně dříve prodávali repasovaná grilovaná kuřata. Když nás už slovní spojení telefon komórkowy přestane bavit, najdeme v jednom krámku úplně stejný, jen bez zničeného displeje. Beru ho - můžu se tak tvářit, že se epizoda s Bolkem a Lolkem nestala. Milan si navíc kupuje tablet a pro svůj první maraton i vychytaný držák na číslo a pak se jdeme do blízké sportovní haly podívat na volejbalistky Prostějova, jak porážejí domácí. Jsme jediní dva hooligans hostí. A pak to jdeme spláchnout dýňovou polévkou. Zkrátka si to umíme užít. Vždyť kdoví, co bude zítra?

Zítřek přináší osm stupňů, zataženo a proud lidí valící se do jednoho z nákupních center. “Pánové, co se tu dnes běží?” houkne na nás pán na mostě. “Maraton,” odvětím a snažím se udržet intonaci sebevědomou, ani trochu vyplašenou. “Tak hodně štěstí,” mává na nás. Připravit zázemí běžeckého závodu v unifikovaném obchoďáku mi nejdřív přišlo bizarní, ale ono je to vlastně praktické. Uvnitř je totiž docela teplo. Navíc to město je vlastně pořád tak malé, že by sportovci ani jinam nevešli. Leda do volejbalové haly, pokud by se Prostějov uskromnil.

Trenér Prostějova má vždycky nadhled.

Po startu se trať kolem “cipy” obtočí kolem titěrného historického centra, proběhne se po kostkách na malebný rynek, kaštanovou alejí k zámku tušenému za vysokou zdí a pak po kraji čtyřproudové magistrály k řece. Jakkoliv si Řešov na své nezvládnuté silniční dopravě zakládá, jakákoli další uzavírka by už asi byla příliš. Klušeme proto v jednom vyhrazeném pruhu podél kolony kouřících aut a ostatní se dusí. Já ne. Tady se přesně zohledňuje moje systematická dechová příprava - z práce někdy běhám po Nuselském mostě.

Řešovský maraton je s asi pětistovkou účastníků mnohem skladnější než jiné městské běhy. Proto může po otravné pasáži u hlavní silnice následovat odbočka k řece a dál ven z města po úzké cyklostezce, na niž z evropských dotací dokonce položili asi osmisetmetrový tartanový pás. Pár kilometrů strávíme na jejích březích, na tom druhém bude dost foukat protivítr, ale schovám se za paní v růžových legínách, která se zase schovává za mladíka na kolečkových bruslích, který se schovává za své dobré úmysly. Jsme taková skupinka alibistů. Posledních pět kilometrů okruhu vede k jakési pláži u rybníka, pak se mezi chaloupkami vracíme k obchoďáku, kde mě růžová paní i její ochranka na bruslích přestanou bavit. A pak si to dáme ještě jednou. Obchoďák, obří orgán, náměstí, kaštany, magistrála, řeka a kolem rybníka. A pak meta, neboli cíl.

Běžím rychleji, než je zdrávo, protože je mi zima. Milan se drží plánu a vodiče na čas 3:45. Dost lidí má sluchátka, protože fanoušků u trati moc není. Popravdě je víc i labutí. Zato před kostelem na rynku je narváno! Je ovšem možné, že taková tichá podpora závodníků modlitbou je nakonec účinnější.

Dobíhám celou řadu původně rychlejších lidí, které jsem v prvním okruhu nechával utéct, a zejména pro uvadající odhodlání je to vzpruha. “Páni, ty jsi z Česka? Vím, viděl jsem tě ve startovní listině a zaujalo mě to,” říká mi mladík nadšeně, jako bych byl třeba blonďatý černoch. Možná nás Poláci mají prostě rádi, nebo se ten člověk jen stává mým dalším stalkerem - kromě jakéhosi Jindřicha, který mě bůhvíproč intenzivně sleduje a fandí mi přes běžeckou aplikaci Strava. (Jindřichu, pokud to čteš, zanech toho lajkování, najdi si holku a zamysli se nad sebou, není to normální).

Je fakt, že Čechů ve startovním poli moc není. Dokonce i Milan má u svého jména omylem polskou vlajku. Pět kilometrů před cílem jej zdravím. Je pořád nalepený u vodiče, jehož skupinka se však z několika desítek lidí smrskla na posledních pár vytrvalců. Na finiš už síly nemám, i tak dokončuji závod v čase 3:14:16 a dovolím si dokonce v cíli lehce oslavovat, však jsem dost možná i nejlepší Čech, a i kdyby ne, posunul jsem své hranice skoro o čtyři minuty. Zabalil bych se do vlajky, ale žádnou tu nemáme, tak beru aspoň alufólii. Je fakt děsná zima.

Ten druhý Čech v pořadí na posledních kilometrech neuvěřitelně zrychlil a pláchl vodiči i závodníkovi z konkurenční firmy, což ho prý zdravě namotivovalo. V cíli je za 3:41. Oba pajdáme přes most zpátky a hřejeme se představou, že odpoledne strávíme regenerací v sauně a vířivkách čtyřhvězdičkového hotelu Blue Diamond, vybudovaného jak jinak než z evropských dotací.

Prostějov mezitím poráží další polský tým a vyhrává řešovský turnaj. Těší mě, že i špičkové volejbalistky čeká stejný opruz cesty domů jako mě, jen jedou autobusem. Já mám na rozdíl od nich navíc místenku do Krakova a potom i lůžko.

Jenže na mém místě v jinak narvaném vlaku sedí starý pán. Nejdřív ho vyhodím, pak se ve mně probudí skaut a sednu si na zem a dědu vrátím na sedadlo (dvě hodiny si to pak vyčítám - zas tak starý nebyl). A v mém lůžkovém kupé zase leží sice na první pohled docela sympatický muž, který však po zhasnutí světla okamžitě začíná chrápat a na rozdíl ode mě prochrápe Osvětim, Bohumín, Ostravu - Svinov i Českou Třebovou. Z chrápání ho vytrhne až průvodčí před Prahou, který nám nese snídani.

Strávit třináct hodin ve vlaku má ovšem i tréninkový efekt. Takový maraton v New Yorku nebo Bostonu je pak vlastně hračka. Přinejmenším ta cesta tam.

text Řízek, foto Dominik Matula, Ř.