ZOO BERLÍN

Zdálo se mi o Aj Wei-weiovi. Normálně se mi sny nezdají a tím méně o čínských umělcích. Třásli jsme si rukou a já mu slušnou čínštinou říkal, jak obdivuju jeho práci. Tuším, že mi říkal něco podobného, solidní češtinou. Byl to trochu servilní sen. Pořád ale dával větší smysl než vyrazit ráno do Berlína a ten samý den se vrátit zpět. Jepičí výlet. Fotbalová turboturistika.

Aj Wei-wei postavil úplně jiný olympijský stadion, než je onen berlínský. Ten na rozdíl od Ptačího hnízda (neplést s Čapím) podpírají mohutné sloupy a nad Východní branou jsou pověšené olympijské kruhy. Přijedete-li v sobotu dopoledne v den zápasu domácí Herthy s Borussií Dortmund, je obří parkoviště před ještě větší ošuntělou budovou prakticky prázdné a na jeho okraji teprve stánkaři z dodávek vykládají bratwursty a hektolitry piva. Sedmdesáti čtyřem tisícům lidí, kteří dnes dorazí fandit, určitě přijde obojí vhod.

Jižák

Máme zamluvené dva lístky, tátovy připravené bagety jsme snědli a ještě asi čtyři hodiny zbývají do výkopu, vyrazíme do města - jak jinak než žlutým U-bahnem. Jet linkou U2 přes "Zoo station" je magické. Koukáme na vykachlíkované stanice, smějeme se Kubovi, který se marně snaží stáhnout si německý slovník a s jeho pomocí vyluštit brožuru dopravního podniku. Píší v ní, že v Pchjongjangu jezdí staré německé soupravy metra. Jen že místo reklam v nich visí portréty různých Kimů. Vylézáme na náměstí Alexanderplatz, kolem proudí davy lidí a občas je vidět i potácející se žlutočerný dres Dortmundu.

Nad námi se tyčí jakýsi Sputnik na párátku. "Když je člověk v Berlíně, měl by se podívat na Televizní věž," zavelí otec a nemá cenu mu odporovat, ostatně platí to on. Na řadu máme přijít za hodinu a půl, vyrážíme na procházku k Braniborské bráně. Na třídě Unter den Linden je čilý stavební ruch a fanoušků Borussie přibývá. U brány se nám na chvíli ztratí Kuba, protože se šel pozeptat, za co že to tam vlastně protestují Balúčové z Balúčistánu. V poklusu okukujeme Reichstag a zpět pod věž jedeme dvoupatrovým autobusem. Otec je dojatý: vzpomíná, jak naposledy jel dvoupatrákem po nějaké šílené pařbě z Brna, a to v roce 1992. (Jen o rok dřív U2 vydali Achtung baby, které se částečně natáčelo v Berlíně a začíná peckou Zoo Station.)

Ve věži se zařazujeme do fronty. Když nás pustí dál, následuje další fronta - na bezpečnostní rámy. Po ní fronta na frontu na výtahy. Začíná se mě zmocňovat nervozita. Výtah letí do dvousetmetrové výšky rychlostí šesti metrů za sekundu a z ochozu je vidět celé město. Paneláky na východě se lesknou. Řeka se leskne. Leskne se i moje čelo, je tu fakt horko. Po polovině ochozu začíná další fronta - na výtahy směrem dolů. Tato fronta se pohybuje rychlostí šest centimetrů za minutu.

Jedna ze dvou šancí utkání

Otec a bratr si zatím nepřipouštějí vážnost a absurditu situace: být zavřený na vysoké věži uprostřed Berlína, zatímco utkání, kde jsme měli být, za chvíli začne. Připouštím si to za ně. Tak nenápadně, jako se na prosklené báni dá, předbíháme. Mladý pár se do nás španělsky pouští. Španělsky neumím, ale gestikulace je jasná - paní ukazuje na konec fronty. Vysvětluji, že situace je vážná, protože nestíháme fotbal (el fútbol!).  Doporučují, abychom šli dolů pěšky, je to jen 968 schodů. Ptám se dámy u výtahů, ale prý to nejde. Výtah se snaží, padá rychlostí šesti metrů za sekundu, ale už to nestíháme. Při úvodním hvizdu jsme někde pod zemí mezi Bismarskstrasse a Deutsche Oper.

A vlastně jsme nevyřešili jeden problém. Jsme tři, lístky máme dva. Táta s Kubou dvacet minut po výkopu mizí v hučícím stadionu, já se v autě převlékám do běžeckého. Na mapě jsem našel jakýsi lesík, směřuji k němu. Probíhám přes pěkný, až příliš úhledný park plný skalek a stinných míst. Ano, je to trapné, je to hřbitov. Naštěstí končí a za hlavní silnicí začíná Grunewald. Jak zjišťuji, je to berlínský Krčský les. Na hodinu v něm zmizím, zpátky na hřbitově už slyším hukot ze stadionu. Zápas právě graduje, zbývají poslední minuty. Dávám si Bratwurst mit Senf a pánové ve stánku žertem porovnávají kalorickou hodnotu buřtu s tím, kolik jsem právě spálil v lese. Kdybych uměl jazyk, něco bych jim řekl, takhle se jen blbě směju a přitakávám.

A pak se z nitra stadionu začnou valit modrobílí a žlutočerní. Samozřejmě, že zápas skončil 0:0. Nejvíc šancí bylo prý v prvních dvaceti minutách, tedy když jsme byli ještě pod zemí. Na druhou stranu, zážitek to i tak byl velký a sloup trčící hned ve výhledu vadil prý minimálně. Někdo v hledišti měl na sobě i sepraný dres Kollera. Dáváme nějaké další bratwursty a kakao v půllitrovém kelímku. Na nádraží S-bahnu čeká několik tisíc lidí. Kuba se opět ztrácí a nachází. Jedeme ještě někam do centra, vlak nás ale vyplivuje s fanoušky někde na předměstí. V tureckém bistru končíme výlet kebabem, nacházíme žluté U2, už zase prázdné parkoviště a jedeme domů. Řídím, táta vypráví, Kuba spí.

Druhý den mi píše Hertha a děkuje mi za návštěvu. "Byl to vzrušující zápas o čelo. Sice bez branek, ale s nesmírným zaujetím," rozplývá se mailový automat a nabízí mi slevu 30 procent na příští domácí zápas s Wolfsburgem (zvážím to). A takový byl ostatně i náš bleskový Berlín. Sice jsme za těch pár hodin pořádně nic neviděli, ale to zaujetí bylo nesmírné.

text Řízek, foto táta Luboš, Kuba a Ř.