Obstarožní motocykl přezdívaný prase byl dárek k otcovým narozeninám; jenže dárek uspěchaný - tichý, nepojízdný. Přesto, že otec se strýcem (kdysi mívali vozidla stejného typu a rochnili se v nich) dali hlavy dohromady, na závadu nepřišli. Ani se k tomu vlastně moc nepřiblížili a čas plynul. Jen jsme o problému hodně mluvili a bylo to otravné. Přesněji řečeno, žena mi řekla, ať už s tím prasetem jdeme do prdele, a měla pravdu.
Teď tu ale stojíme na radotínské ulici, motor bublá, z výfuků jdou světlemodré jedy a zapatlaný mechanik chrlí další nadávky vůči nebohému stroji, pod nímž se nezadržitelně vytváří nedůstojná loužička. "Chčije z toho volej, nebrzdí to a to zdaleka není všechno," mávne rukou muž a přeje nám, potměšile, šťastnou cestu.Skútr má bydlet na chalupě a druhý den ráno se ho tam pokusíme dostat. Je to zhruba osmdesát kilometrů. Táta je jezdec, má zářivě bílou přilbu jak dobrovolníci v Sýrii, kolem krku šálu a na rukou pracovní rukavice. Vypadá docela vyrovnaně na to, že na tom 35 let neseděl. Já jsem řidič doprovodného vozidla, jako mají na Dakaru. V kufru máme asi nějaké nářadí, pokud ho otec naložil, kromě toho i nealkoholické pivo, kdyby pilotovi z prachu cest vyschlo hrdlo. Za autem máme pro všechny případy přívěs, byť kolem toho proběhla výměna názorů: podle otce to skútr uráží, podle mě dojedeme nejdál do Břežan a pak za ten vozík budeme strašně rádi.
Kladu otci na srdce, ať jede pomalu. "Pomalu ne, to je nebezpečné," odtuší, motor, nebo spíš motůrek zaburácí, nebo spíš zaskřehotá a jezdec se nejistě dává do pohybu. Ještě méně jistě se otáčím s přívěsem, mezitím otec mizí, takže v nové roli doprovodného vozu poprvé selhávám.
Najdu jej až u pumpy v Dolních Břežanech, které jsou oproti všeobecnému očekávání na kopci. Oproti mému očekávání na mě otec už nějakou dobu čeká. Návštěvník z jiných časů budí rozruch. Modrobílá čezeta v lidech vyvolává podobné sentimentální pochody jako jiné tuzemské vynálezy té doby, jako třeba kofola, Karel Gott nebo měnová reforma. Motorkáři při míjení natahují jednu nohu - buď tím otce zdraví, nebo jej upozorňují na nesklopenou stupačku. Zase mi ujel. Při průjezdu Mukařovem proto bílou helmu na krajnici málem přehlédnu. Motorka utichla a stojí v pangejtu. Asi jsme dojeli, ovšem jako doprovodný vůz mám konečně šanci vyniknout. V praxi to vypadá tak, že otci podávám chlazený nápoj a sleduji, jak hasákem, nebo co to je, přidělává uvolněný výfuk. Asistenční služby vynalezli zřejmě mnohem později než čezety.
Výfuk nepadá a cesta odbočuje z hlavní silnice na rozbitou okresku mezi lesy, plnou zatáček a horizontů, ale skoro bez provozu. Tentokrát se držím na dohled a občas se přistihnu, že se nahlas směju. Skútr se na každé větší díře nebezpečně rozvlní a to zadní kolo rozhodně není ve správném úhlu, při náklonech tajím dech, ale cíl se rychle blíží.
Za vraty chalupy otec otvírá šampus, polévá karoserii a pár kapek sektu se v louži mísí s unikajícím olejem. Vlastně nevíme, jak skútr pokřtít. Podle otce by měl takový stroj mít indiánské jméno. Tedy jméno s příběhem, ale zároveň i přesahem. Zatím z toho vychází něco jako Ten, kterému v Mukařově upadl výfuk, ale nevzdal se a před obcí Nučice normálně v kopci předjel osobák.
text a foto Řízek
fotogalerie je zde
fotogalerie je zde
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat