MÁME KOMÍN

Táta je stavař a kutil a byl jím odjakživa, minimálně odméhojakživa. Jako takovému mu vždy bylo nepříjemné svěřit práci, kterou může zastat sám, specialistům. To je samozřejmě krásné, ale má to i jisté nevýhody, třeba když vás jako dítě nutí do podobných kousků. Tahali jsme takhle třeba s bráchou kýble (a plíce) plné škváry po schodech z budovaného podkroví. Trpělivě jsme přibíjeli palubky, zatímco naši vrstevníci někde honili mičudu anebo holky a opravdoví řemeslníci možná neměli co žrát. Dvacet let poté se otec rozhodl na chalupě přebudovat komín. Samozřejmě vlastnoručně.

K jakýmkoli komínům mám respekt, zesílený praxí v černé kronice v jednom ze zpravodajských serverů (samé osoby otrávené zplodinami). Takže když mi otec na jaře oznámil, že je potřeba na chaloupce vytvořit uvnitř starého komína nový kouřovod, znervózněl jsem a doufal jsem, že to třeba vyšumí. Jenže můj otec takový není. Jakmile se dny začaly krátit a letní žár vyhasínal, nahromadily se na chalupě nejrůznější trubky, roury, tmely a kolínka a byl jsem povolán coby pracovní síla.

Hlavně bezpečnost práce.

Zvykl jsem si a nevadí mi to, že při podobných procesech jsem pouhá lopata. Naprosto nic netušící trouba, jehož úkolem je nepřekážet a mezi neustálými vydatnými svačinami poslouchat povely a v hrubých rysech pomáhat naplňovat tvůrčí představy mého otce. Ten třeba projektuje budoucí trasu kouře z kamen a cizeluje její jednotlivé zatáčky a křižovatky, zatímco já bouracím kladivem z Lidlu demoluji původní zdivo, abychom jím mohli protáhnout novou rouru, a snažím se moc neškodit. Teď mi jedna cihla spadla. Snad si toho nikdo nevšimne. "Hm, zničil jsi vymetací otvor. Ale to nevadí, já ho slepím, běž si zatím vzít švestkový koláč a kafe, jo?" konejší otec.

Na konci září už potřeba topit začíná být hmatatelná. Zvlášť ve staré chalupě s tlustými zdmi. Její obyvatelé se přes den hřejí na slábnoucím slunci a přes noc jsou zachumláni do peřin a zahříváni domácími zvířaty. V podkroví tma a prach, skelná vata zalezla i pod rukavice, na něž mi táta napsal Luky, abych k tomu dílu získal osobnější vztah. Komín je zhruba v polovině. Z otce sálá budovatelské nadšení, ale není to to komančské zprofanované, je to prostá radost - nakažlivá.

Trochu se nám to komplikuje. Tmel má tu nepříjemnou vlastnost, že je nejprve hustý a hrudkovitý jako šťouchané brambory s cibulí a slaninou, ale jen pár kapek vody z nich udělá nemocniční vývar, zatímco žádoucí by bylo něco jako pyré. Historická kuchyňská váha je sice krásná, ale ve stavebnictví nepoužitelná, jak zjišťujeme. Navíc odhození nepotřebné vodováhy při minulé fázi budování se mi nyní v mé oblíbené pozici pobitevního generála zdá chybou, ale nahlas si to říct netroufám. Komín zjevně není kolmý. Nu co, tak toho vybouráme trochu víc. Chaloupka se otřásá v kopulačním rytmu sbíječky a pod peřinami se třesou zmrzlé ženy a děti.

O týden později, na začátku října, přijíždím na vymrzlou chalupu a pod rychloměrem mi svítí kontrolka se sněhovou vločkou. Když odjíždím, z komína se pořád nekouří. Aby ne. Je jím potřeba protáhnout poslední metr a půl roury, která vypadá jako poslepovaná kremrole. Na to by bylo samozřejmě žádoucí si povolat experty, jeřáb anebo aspoň pracovníky s dobrou životní pojistkou. (O tu jsem nedávnou změnou zaměstnání přišel.) Na střechu však lezeme s kolegou Kajetánem po svázaných žebřících jištěni jen modrým nebem a tátovou důvěrou a na vše máme jen jediný pokus.

Když se o den později nad střechou jak nad Sixtinskou kaplí objeví bílý obláček kouře, chtělo by se zvolat: Habemus caminum! Máme komín!

"Mohl jsem si zavolat odborníky, kteří by to měli za den hotový," zamyslí se nakonec otec a já na chvíli zadoufám, že ho tahle zkušenost přeci jen změnila. Jenže on dodá: "Ale to by nebylo ono. Dej si ještě buchtu a kafe."

text Řízek, foto táta Luboš