BOTNICKÝ ZÁLIV

Botnický záliv leží jihozápadně od Samozavíracích dveří, je to výběžek Počůrané chodby ústící do Nedokončené kuchyně. Pojmenován je po elegantním botníku, který zde měl původně vyrůst, ale dozorčí radě se za něj nechtělo utratit dalších deset tisíc.

Mladý muž, který na jiných místech bytu vyráběl vestavěné skříně a knihovnu, tak přišel o část zakázky. Sebral svého pomocníka, ten sebral svou pohozenou mikinu počůranou Pepanem a už jsme je nikdy neviděli. Ale ty zbylé skříně jsou zatím v pořádku a vlastně i na toho truhláře celkem rádi vzpomínáme.

Nikdy už totiž asi neuvidíme ty další dva, kteří mají na svědomí Samozavírací dveře a Nedokončenou kuchyň. Český výrobce stavebních otvorů, který spáchal ty dveře, sem kvůli reklamaci vyslal velmi sympatického padesátníka a trvalo to jen asi tři týdny.

Ten velmi sympaticky a tak nějak lidsky připustil, že neví, čím to je, že se dveře do obýváku samy pokaždé zavřou. Po seřízení se nicméně zdálo, že vše funguje. Popřáli jsme si hodně zdraví a za hodinu, když jsem mu volal, že se problém vrátil v původním rozsahu, zněl v telefonu věrohodně zkroušeně.

Před měsícem sliboval, že se do čtrnácti dnů staví. Před týdnem sliboval... To víte, on je ten covid a musím sehnat ten papír od zaměstnavatele. Ale určitě se stavím. Jasně, dá se to zajistit balíkem kojeneckých vod, jen to nevypadá úplně elegantně.

Autor Nedokončené kuchyně taky sliboval a slibuje dál. Kuchyň je krásná a odpovídá tomu, co jsme si navymýšleli. Akorát tam chybí polička, kam chceme dávat koření (pan truhlář ji omylem udělal obráceně). A stříbrná lišta, která oddělí desku od obkladu, aby nám tam neteklo.

Obě tyto věci, jejichž přidělání by mohlo trvat třeba sedm minut i se společenskou konverzací, jsou patrně už několik měsíců asi dvacet kilometrů odsud na skladě firmy, jenže jsou pro mě nedobytné. Pánovi sice ještě dlužíme pakatel za dodatečně dovezenou baterii, ale on už o zakázku přesto zjevně ztratil zájem - protože jsme ji jinak zaplatili (hrubá chyba). "Vidíte, to jste hodnej, že voláte. Jak se máte? Já se přiznám, že jsem na vás zapomněl. Jak se vlastně daří dětem? Jo aha, vy máte jen jedno. Tak já se u vás do týdne zastavím, až budu mít cestu." Čas od času to zkusím a zavolám, ale začíná být nad slunce jasnější, že to dopadne katastrofou. Jinými slovy, že si to budu muset dodělat sám.

Ostatně jako ten botník. Maruška měla ten krásný nápad podívat se do katalogu Ikea a najít něco, co nebude stát deset tisíc a desítky hodin přemlouvání přeci jen ne úplně spolehlivých truhlářů. Vysněný kus měl jedinou nevýhodu: byl bílý, ale měl být černý: "To nevadí, vždyť to přece můžeš natřít."

Což o to, můžu asi cokoli, nebo se o to aspoň můžu pokusit, ale něco a jeden známý, s nímž jsem problém diskutoval, mi říkají, že se na tom ikeáckém laminu žádná barva neudrží. Ono vlastně bude problém i nějakou koupit. Černá barva v benešovské prodejně všeho záhadně chybí – čert ví, co tím ti lidi natírají –, ale zase tam mají hodně barvy na tabule, které se asi při online výuce spotřebuje méně.

Přiznám se, že jsem si dokonce v hlavě maloval ta krásná odpoledne, tatínek si s hodňoučkou dceruškou kreslí křídou po botníku domečky a kuchyně a nikde žádný mráček ani truhlář a tak.

Jenže ono to fakt nedrželo a čím víc jsem tam té barvy nakydal, tím to bylo horší. Přesto jsem veledílo přidělal ke zdi a nechal obdivovat. Jenže jakmile se na botník cokoli položilo nebo se o něj jen otřel kocour svými proporcemi, barva se elegantně sloupla. Tři týdny to tam stálo takhle a opadávalo. Jako když se člověk moc opálí.

Než jsem to zase celé rozmontoval, seškrabal (nebo spíš sfoukl) černou vrstvu a několik hodin brousil ty desky a šuplíky šmirglem a dýchal ten bordel a pak začal natírat znova. Čmárat na to raději nebudeme, ale černé to zatím je, aspoň na většině míst.

Zbývá vyřešit ty automatické dveře, lištu v kuchyni a pak jakési tajemné zvuky ze zdi u Hedvičina pokoje. Vždy přesně v šest ráno se odtamtud začne (dle míry fantazie) ozývat několikaminutové protahování rozespalého lidožravého obra, nebo to mohou být trubky s teplou vodou, když se ráno probudí čerpadlo. Anebo jsou tam zazděni zbloudilí truhláři či jejich duchové a dobře jim tak. Hedviku to sice bude budit, ale když už to nedokážu spravit, aspoň jí k tomu vymyslím nějakou pěknou legendu.

text a foto Řízek

KLASTR ZLIČÍN

Všichni tam jednou musíme, ideálně všichni naráz. S pocitem nevyhnutelnosti a naprostým odevzdáním se svému osudu jsme v houstnoucím provozu přijeli do Skandinávské ulice a já už dobře vím, že je to past, že nás zde sauna, tisíce jezer, bizarně krvavé detektivky ani prsaté blondýny nečekají.

Je to totiž jen obrovské parkoviště, kde se dnes lidé dělí na dvě skupiny: ti, kteří své nesmyslné, ale o to urgentnější nákupy před zítřejším tzv. lockdownem na český způsob už stihli obstarat, a ty méně šťastné, které to ještě čeká. Jejich auta se teď pokoušejí nějak domluvit a vymotat. Z nápisu na obchodním domě bůhvíproč svítí jen dvě litery: I, A. Severský oslík se nám směje.

Jsme ti méně šťastní, ale zato máme plán. V sektoru 29, regál 7 samoobslužného skladu se nachází placaté krabice, do nichž šikovní inženýři dokázali nalámat komodu Koppang. Ta se má stát nedílnou, protože zatím jedinou součástí budoucího dětského pokoje. Ano, platit 700,- za dopravu nám přišlo moc. Náš tým je složen z řidičky a běžce. Skutečně jsem na sobě měl přiléhavé elastické hadry, protože jsem se pro zachování duševní rovnováhy po očekávaném traumatu hodlal následně proběhnout Prokopským údolím.

"Vyběhneš po schodech, vydezinfikuješ si ruce, všichni půjdou doprava, ty se dáš doleva. Ne naopak. Seběhneš schody. Tam jsou ty plyšáci, domácí potřeby, polštáře, tam se nezastavuj, to nepotřebujeme. Nic neshoď. Vezmi si mobil, poslala jsem ti kód té komody. Tady máš dárkový poukaz. Nic neplať, naopak ti tam ještě něco zbude. Opravdu. Čekám před východem. Roušku!"

Nejsem jediný v poklusu; spousta lidí zřejmě počítá s chybným předpokladem, že čím dříve se dostanou k pokladnám, tím dříve budou doma, jenže tak jednoduché to není. V řadě 29 atmosféra houstne, nacházím volný vozík, k němuž se nikdo nehlásí. Takový vozík může mít ještě velkou cenu, až dojde na lámání chleba. Našel jsem komodu, je těžká, ale naše.

Za řadou 29 je další řada zhruba 29 vozíků táhnoucích se k pokladnám. Je tu možná víc lidí než na demonstraci proti rouškám. Lidé, kteří si vybrali mou paní pokladní, rozhodně nestojí dva metry za mnou a zpravidla mají roušky symbolicky, tedy tzv. na debila (já tedy nevěřím v čarovnou moc hadrů přes obličej, ale tak nějak si říkám, že to je v téhle situaci minimální slušnost). Paní má ale decentní piercing na nose, který by nebyl vidět; starší dáma má roušku posazenou na spodním rtu, což se dá docílit pravděpodobně jen při určité konfiguraci rtů; muž hlasitě žertuje, že ten koronáč beztak už mají všichni a on nejvíc, paní pokladní se směje, že je tu tolik lidí, že tu budou snad do jedenácti.  

Tři čtvrtě roku neřeším v práci prakticky nic jiného než pandemii, což někde muselo zanechat své následky - přiznám se, že se bojím, a asi víc, než by bylo racionální. Cítím, že tohle je špatně a že tady být nemám a rozhodně ne tak dlouho.

Ale fronta je proti a nehýbe se, sem tam někdo pokašlává a moje zmasírovaná představivost vidí poletovat kapénky od paní s obrovským květináčem k staršímu páru, který si pro jistotu vzal ty chatrně vypadající lžíce na boty raději dvě. Patnáct tisíc potvrzených nákaz denně.

Jsem pryč, myju si nad tím vším ruce dezinfekcí. Bude to krásná komoda, ale jsme hloupí.

text a foto Řízek

ZABRUŠOVÁNÍ 4.0

Zedník Milan o tom patrně neví, ale s 82procentní pravděpodobností jej v budoucnu nahradí robotický dělník. Přijde do zcela rozbombardovaného bytu na barrandovském sídlišti, v kuchyni odrhne krámy ze stolu tak, aby vykoukl kousek ubrusu, na něj vybalí housky a salám a začne usrkávat kafe.

"Vokaž to, děláš to blbě. Musíš takhle přitlačit. Jako se ženskou, akorát pod úhlem 45 stupňů, hehe," ukazuje mi ještě opravdový Milan správný postup odstraňování staré malby pomocí jakéhosi obouručního nástroje. "Nó! Ták! Vidíš, že to jde," nesnesitelně míchá lžičkou o hrnek.

Neřeknu mu, že jsem sice manuálně nešikovné vemeno, ale na rozdíl od něj jsem v pohodě, protože roboti mají aspoň podle webu www.replacedbyrobot.info v budoucnu editovat zprávy jen s 31procentní pravděpodobností. Takže budoucí Milani se na pracáku spíš než s mými následníky sejdou s potomky elektrikáře Jakuba, který momentálně cosi vytváří v jiné místnosti. Tam je to skoro jistota, na 97 procent nám prý budou zapojovat zásuvky a opravovat zničená sluchátka - děkuji, Jakube! - roboti.

Když myslím na robotickou budoucnost a takzvaný průmysl 4.0, škrábání mi očividně vázne. Pod zašedlou bílou malbou se skrývá meruňková, populární v 90. letech, pod ní je ještě nějaký povlak - prý dvě vrstvy štuku - a pak už vykukuje panel místnosti jen vzdáleně připomínající někdejší obývací pokoj, kde mi kdysi bratr o jednu ze stěn rozbil ret, když mě parádně roztočil na křesle. Mimochodem, já jsem mu pak na oplátku vyrazil kus zubu činkou.

Obouruční nástroj má zespodu přidělané jakési pilky, které odškrabované vrstvy drolí na barevný prášek, který okamžitě vdechuji a polykám. To, co nestihnu vdechnout, se usazuje jinde na těle, třeba ve vlasech a v očích. Nemůžu se dočkat, až budu zase bezbarvý.

Já, mladší bratr, který se mezitím vzbudil, a ta hyperškrabka navíc děláme šílený rámus. Jako nehtem po tabuli, ale přes zesilovač. Zabrušujeme, ale je to děsná námaha. Makají ruce, záda, břicho, všechno naráz. Jsou hlupáci, kteří za to utrácejí peníze v posilovně. Do toho se dost nejistě kymácím na dřevěném lešení. "Hehe, jako na moři," glosuje to zespodu Milan a nepokrytě se mi směje.

Majitel bytu a organizátor rekonstrukce mezitím obchází jednotlivá pracoviště a vymýšlí harmonogram dalšího přemísťování věcí a lidí. Pak táta načas mizí a vrací se se svačinou.

Elektrikář, zedník a editor (t. č. pomocný odstraňovač maleb a štuků) odhrnou zaprášené věci ze stolu, srkají kávu, ťukají lžičkami do hrnků a pojídají teplou sekanou v housce s medovníkem. Takovou kompozici a kombinaci pokrmů by žádný robot nevymyslel. Nejen proto je můj otec zcela nenahraditelný.

text Řízek, foto táta

POSTEL

Kupovat postel, to není jako dojít pro housky do lahůdek přes ulici, zapomenout na máslo a nechat se okrást od prodavačky-učnice Ivanky. To prostě není jen tak, postel je klíčová část domácnosti, kolem ní se vše podstané odehrává, a proto se nemá vybírat chaoticky v novoročním výprodeji v přeplněném nákupním centru.

Sobotu jsem si, pravda, představoval jinak. To, že z plejády aktraktivních víkendových variant běžky, tábornický výlet a studium nakonec zvítězilo lenošení, mi ale zas tak nevadilo. V nastalé dobré náladě jsem dokonce bez výhrad přitakal na to, že odpoledne pojedeme s Maruščinou maminkou kupovat botník. A že bychom se mohli konečně podívat po té nové posteli, kterou si už asi rok chceme koupit.

To, co následovalo, byla taková popletená pohádka podle klasického mustru: aby chudý idiot (my) získal spanilou princeznu (postel), musí s pomocí řetěžce magických bytostí (Maruščina maminka, prodavači v IKEA, naše fábie a šikovný soused) splnit bizarní úkoly (najít parkovací místo, vybrat botník, vybrat postel, narvat krabice do auta, složit a přidělat botník, poskládat postel) a popravit zlého draka (vyházet ty všudypřítomné kartonové krabice!).

Že lenošení tím pádem vzalo za své, není třeba dodávat, ale bylo to dobrodružství a především zážitek.

Postel se nehla, musely uhnout knížky.

Před skandinávským obchodním domem jsme seznali, že botníky a postele u většiny lidí také zvítězily nad lenošením a turistickým výletem. To, co chceme, jsme i v davu našli, jen s malou výhradou: potřebujeme hnědou postel, ne černohnědou, a tu mají jen na Černém Mostě. Černou by podle téhle pohádkové logiky měli na Hnědém Mostě, ten ale neexistuje, i když v pohádkách třeba jo.

Cestou tam se dá obstojně zabloudit a překvapí mrňavé parkoviště. Kroužením okolo jsem si vzpomněl na beznadějně plný parkhaus ve Vídni, kam jsme jeli na U2, a kroužili jsme zrovna tak, ale místo Bona byla tentorkát trpělivost odměněna postelí. Pravda, je příliš světlá. Ale Tmavěčerný Most taky neexistuje, takže bereme tuto a jedeme pryč. A v pěti objemných krabicích si princeznu konečně odvážíme domů. Ale nejdřív musíme vlastně postavit na chatě ten botník. Ten se oproti všem předpokladům musí přidělat do zdi. Jenže kde vzít vrtačku?

Pan Slávek byl naší delegací poněkud zaskočen. Pravda, v půl desáté večer obvykle příklepovou vrtačku nepůjčuje. Přesto nakonec paní matku uvítal růžovým vínem a mě uvedl do zahradního království puntičkářského kutila. Spadla mi čelist - ten člověk měl v mrňavé kůlničce snad veškeré myslitelné náčiní, poschovávané do malinkatých přihrádek, jako by to třeba bylo koření. Vše v úzkostlivém pořádku. Hřebíky a šroubky a hmoždinky, srovnané podle abecedy, velikosti, nebo snad popularity. Ale totálně přehledně.

Soused bleskurychle nalezl vše potřebné a s takovou tou přehnanou skromností opravdového fachmana ledabyle ukázal svůj čerstvý výrobek, jakousi skříňku. Teď by asi zčervenala i IKEA. Švédsko-polsko-čínský velkovýrobce by středočeského chemického inženýra vmžiku měl zaměstnat.

Ke každé pohádce patří kouzelné postavy, které pomohou hrdinům zdolat nebezpečenství. V našem příběhu se nevystupoval Dlouhý, Široký ani Bystrozraký, ale vlčanda Fanča a kocour Pepan (zlí jazykové by řekli dva Širocí). Za jejich asistence totiž probíhalo jak následné montování botníku, tak postele. Fanču vzrušoval pohled i poslech příklepové vrtačky, Pepan pomáhal svému veliteli při sestavování postele.

Asi nepřekvapí, že všechny úkoly naši hrdinové nakonec zdárně splnili, jinak by ta pohádka byla asi trochu defektní, ne? Mohli si tak vychutnat zaslouženou odměnu.

Dobře se jim to spalo.

text Řízek s přispěním Marušky, mobilní fotky Ř.