VAŠEK_ČLÁNEK_.DOCX

Máme rádi fotbal. Byla sobota sedmá ranní a my jsme vyjeli na Berlín. Hertička spolu s Dariďáčem tam hrají proti Vlkům z Wolfsburgu.

Představa Berlína se v sedm ráno zdála býti relativně daleká, a tak jsme si cestu zpříjemňovali tak, jak to umíme. Každý trošku jinak a přesto všichni spolu. Kája obdivem k soudobým dějinám, já focením na mobil, Vlastík bratry Nedvědy, Lukáš řízením, Péťa soustředěním před velkolepou návštěvou olympijského stadionu, Luboš bavením ostatních a Tomáš pozorováním toho, co se v tom autě děje.

Cesta nakonec uběhla rychle a my jsme konečně vystoupili tam, kde se psaly před více než 80 lety dějiny, které nám přibližoval Kajetán - a to jak slovně, tak i názorně. Berlínský olympijský stadion, který hostil hry roku 1936, vypadal opravdu velikášsky.

Po prvním obdivování jsme vyrazili do centra, kde jsme pokračovali v prohlídce Berlína. Braniborská brána, Bundestag, Alexanderplatz - to vše neuniklo našim zrakům. Berlín je opravdu krásně město.

Při poznávání Berlína jsme stihli pár občerstvovaček, viděli demonstraci a nakonec se i vrátili včas na stadion.

Atmosféra na stadionu byla strhující, 43 tisíc převážně německých fanoušků dodávalo zápasu šmrnc. Lukáš si už v autě přál výsledek 0:0, ale přepočítal se.

Bohužel ne o tolik, o kolik by si přála většina fanoušků. Hertha vyhrála 1:0. Bylo příjemné, že se na tomto výsledku přímo podílel Dariďáč, jeho centr využil Ibiševič a Hertha mohla slavit.

Jako třešnička na dortu byl příslib nás všech, že naše příští fotbalová fanouškovská štace bude Londýn či Barcelona. Chcete další důkaz, že máme rádi fotbal?

text Vašek, foto Řízek a V.

ZOO BERLÍN

Zdálo se mi o Aj Wei-weiovi. Normálně se mi sny nezdají a tím méně o čínských umělcích. Třásli jsme si rukou a já mu slušnou čínštinou říkal, jak obdivuju jeho práci. Tuším, že mi říkal něco podobného, solidní češtinou. Byl to trochu servilní sen. Pořád ale dával větší smysl než vyrazit ráno do Berlína a ten samý den se vrátit zpět. Jepičí výlet. Fotbalová turboturistika.

Aj Wei-wei postavil úplně jiný olympijský stadion, než je onen berlínský. Ten na rozdíl od Ptačího hnízda (neplést s Čapím) podpírají mohutné sloupy a nad Východní branou jsou pověšené olympijské kruhy. Přijedete-li v sobotu dopoledne v den zápasu domácí Herthy s Borussií Dortmund, je obří parkoviště před ještě větší ošuntělou budovou prakticky prázdné a na jeho okraji teprve stánkaři z dodávek vykládají bratwursty a hektolitry piva. Sedmdesáti čtyřem tisícům lidí, kteří dnes dorazí fandit, určitě přijde obojí vhod.

Jižák

Máme zamluvené dva lístky, tátovy připravené bagety jsme snědli a ještě asi čtyři hodiny zbývají do výkopu, vyrazíme do města - jak jinak než žlutým U-bahnem. Jet linkou U2 přes "Zoo station" je magické. Koukáme na vykachlíkované stanice, smějeme se Kubovi, který se marně snaží stáhnout si německý slovník a s jeho pomocí vyluštit brožuru dopravního podniku. Píší v ní, že v Pchjongjangu jezdí staré německé soupravy metra. Jen že místo reklam v nich visí portréty různých Kimů. Vylézáme na náměstí Alexanderplatz, kolem proudí davy lidí a občas je vidět i potácející se žlutočerný dres Dortmundu.

Nad námi se tyčí jakýsi Sputnik na párátku. "Když je člověk v Berlíně, měl by se podívat na Televizní věž," zavelí otec a nemá cenu mu odporovat, ostatně platí to on. Na řadu máme přijít za hodinu a půl, vyrážíme na procházku k Braniborské bráně. Na třídě Unter den Linden je čilý stavební ruch a fanoušků Borussie přibývá. U brány se nám na chvíli ztratí Kuba, protože se šel pozeptat, za co že to tam vlastně protestují Balúčové z Balúčistánu. V poklusu okukujeme Reichstag a zpět pod věž jedeme dvoupatrovým autobusem. Otec je dojatý: vzpomíná, jak naposledy jel dvoupatrákem po nějaké šílené pařbě z Brna, a to v roce 1992. (Jen o rok dřív U2 vydali Achtung baby, které se částečně natáčelo v Berlíně a začíná peckou Zoo Station.)

Ve věži se zařazujeme do fronty. Když nás pustí dál, následuje další fronta - na bezpečnostní rámy. Po ní fronta na frontu na výtahy. Začíná se mě zmocňovat nervozita. Výtah letí do dvousetmetrové výšky rychlostí šesti metrů za sekundu a z ochozu je vidět celé město. Paneláky na východě se lesknou. Řeka se leskne. Leskne se i moje čelo, je tu fakt horko. Po polovině ochozu začíná další fronta - na výtahy směrem dolů. Tato fronta se pohybuje rychlostí šest centimetrů za minutu.

Jedna ze dvou šancí utkání

Otec a bratr si zatím nepřipouštějí vážnost a absurditu situace: být zavřený na vysoké věži uprostřed Berlína, zatímco utkání, kde jsme měli být, za chvíli začne. Připouštím si to za ně. Tak nenápadně, jako se na prosklené báni dá, předbíháme. Mladý pár se do nás španělsky pouští. Španělsky neumím, ale gestikulace je jasná - paní ukazuje na konec fronty. Vysvětluji, že situace je vážná, protože nestíháme fotbal (el fútbol!).  Doporučují, abychom šli dolů pěšky, je to jen 968 schodů. Ptám se dámy u výtahů, ale prý to nejde. Výtah se snaží, padá rychlostí šesti metrů za sekundu, ale už to nestíháme. Při úvodním hvizdu jsme někde pod zemí mezi Bismarskstrasse a Deutsche Oper.

A vlastně jsme nevyřešili jeden problém. Jsme tři, lístky máme dva. Táta s Kubou dvacet minut po výkopu mizí v hučícím stadionu, já se v autě převlékám do běžeckého. Na mapě jsem našel jakýsi lesík, směřuji k němu. Probíhám přes pěkný, až příliš úhledný park plný skalek a stinných míst. Ano, je to trapné, je to hřbitov. Naštěstí končí a za hlavní silnicí začíná Grunewald. Jak zjišťuji, je to berlínský Krčský les. Na hodinu v něm zmizím, zpátky na hřbitově už slyším hukot ze stadionu. Zápas právě graduje, zbývají poslední minuty. Dávám si Bratwurst mit Senf a pánové ve stánku žertem porovnávají kalorickou hodnotu buřtu s tím, kolik jsem právě spálil v lese. Kdybych uměl jazyk, něco bych jim řekl, takhle se jen blbě směju a přitakávám.

A pak se z nitra stadionu začnou valit modrobílí a žlutočerní. Samozřejmě, že zápas skončil 0:0. Nejvíc šancí bylo prý v prvních dvaceti minutách, tedy když jsme byli ještě pod zemí. Na druhou stranu, zážitek to i tak byl velký a sloup trčící hned ve výhledu vadil prý minimálně. Někdo v hledišti měl na sobě i sepraný dres Kollera. Dáváme nějaké další bratwursty a kakao v půllitrovém kelímku. Na nádraží S-bahnu čeká několik tisíc lidí. Kuba se opět ztrácí a nachází. Jedeme ještě někam do centra, vlak nás ale vyplivuje s fanoušky někde na předměstí. V tureckém bistru končíme výlet kebabem, nacházíme žluté U2, už zase prázdné parkoviště a jedeme domů. Řídím, táta vypráví, Kuba spí.

Druhý den mi píše Hertha a děkuje mi za návštěvu. "Byl to vzrušující zápas o čelo. Sice bez branek, ale s nesmírným zaujetím," rozplývá se mailový automat a nabízí mi slevu 30 procent na příští domácí zápas s Wolfsburgem (zvážím to). A takový byl ostatně i náš bleskový Berlín. Sice jsme za těch pár hodin pořádně nic neviděli, ale to zaujetí bylo nesmírné.

text Řízek, foto táta Luboš, Kuba a Ř.

STOPÁČ NACH BERLIN

Mašíny jsme nepotkali
text Venál, mobilní foto Kajetán

Zdarec Kájo, slyšíme se? Jo, vem prosím tě ještě ten německo-českej slovník, ať to vypadá, že aspoň lehce umíme německy.

Tak to byl začátek naší cesty do Berlína. Naneštěstí ho nevzal, a tak to zůstalo na mě. Česko-německý slovníček (cca dvacetistránkový slovníček k učebnici) Německy s úsměvem to jistil.

Po nezbytných zastávkách v potravinách u Hurdálků jsme nabrali směr Praha, konkrétně exit na Chomutov. Za krátkou chvíli, kdy na nás lidi troubili a ukazovali, ba co více, smáli se nám, jsme pochopili, že taková legrace to stopování asi nebude. Naštěstí po dvou hodinách nám zastavil jeden týpek z Chomutova . Tak jak pak dlouho tady stojíte? Asi tak dvě hoďky, opověděl jsem mu a už to začalo, co posloucháš za hudbu a neznáš náhodou tyhle lidi z Chomutova? Zkrátka jsem byl ve svém živlu.

Poté, co nás vyhodil na exitu na Chemnitz, jsme s Kajetánem zvolili jinou politiku stopování a hned po pěti minutách se osvědčila. Zastavila nám taková rodinka přímo z Chemnitzu a my se těšili na další cestu. Z Chemnitzu jsme nabrali dráhu na Drážďany a z Drážďan to už byla brnkačka.

Berlin byl tu. Pohodový Ďrážďaňák nás nechal u brutálně ukrutně mega vobrovskýho areálu bývalého letiště Templhoff.

Naše první kroky směřovaly k zastávce busu, jelikož jsme předpokládali, že tam bude plánek a nemýlili jsme se, skutečně tam byl.

Po krátkém rozkouknutí se jsme se odebrali spát do nedalekého parku, kde jsme to zakufrovali. Ranní probuzení bylo opravdu velice zajímavé, obzvláště buzení lišky, jež se v parku vyskytla. Zkrátka někdo chodí s liškami spát a my s nimi vstáváme.

Na centrum! zvolal jsem a my se skutečně odebrali nikolivěk po stopách bratří Mašínů, jak to navrhoval Kajetán, ale po naší vlastní ose. Procházeli jsme Berlínem a vstřebávali jsme krásy tohoto opravdu zeleného města, když tu najednou jsem ji spatřil. Berlíňandu ve věku cca mezi padesáti a šedesáti lety. S Kájou jsme na sebe mrkli a říkáme si, ta byla jasná. Ta hrála v péčku. Po tomto uvědomění jsme se rozhlíželi nejen po krásách města, ale i po slečnách a paních a nestačili jsme se divit. V průměru jsme označili tak každou třetí jako když už ne herečku do německého porna, tak jako adeptku rozhodně.

Procházka Berlínem byla opravdu náročná, viděli jsme snad vše, co jen stojí za to v Berlíně vidět. Počínaje Alexander Platzem až po rozbombardovaný kostel, Brandenburskou bránu, Checkpoint Charlie, Reichstag, galerie, muzeum, zoo, metro… Vůbec jízda metrem je v Berlíně docela specifická, ale to vám budu raději vyprávět osobně.

Made by Vencán 313 reg. ochr. znam. Kos OŘ