PO VĚTRU

Uzlování a četné další tábornické dovednosti, jako třeba udržovat stan a osobní věci v aspoň zdánlivě ne úplně odporném plesnivém hnoji, mi nikdy nešly, zato v práci s mapou jsem když už ne exceloval, tak jsem si to minimálně myslel. Žádné vrstevnice a ty jejich triky, jestli vedou nahoru, nebo zase dolů, mě nedokázaly oblafnout, dokázal jsem dešifrovat tajuplné symboly skokanského můstku, větrného mlýna či hranice chráněné krajinné oblasti.

Je to magie v současnosti využitelná právě jen pro potřeby vytahování se v takovýchto zbytných textech – s malinkatým (skvělým) dítětem a pracovní dobou od nevidím do nevidím (a vidět je teď sakra dlouho) si člověk moc výprav do neznáma, kde by se hodilo neztratit se, neužije.

A když už, všechno za něj obstará mobil. Navigační aplikace v telefonu mám rád obdobně jako fyzické mapy, před víkendovým výletem k tátovi na chalupu jsem navíc nadšen zjistil, že Mapy.cz umějí plánovat výlety i v režimu pro silniční kola. Napodruhé se mi jednu z vygenerovaných tras podařilo i stáhnout do hodinek a mohlo se jet.

Teda ještě ne. Vypravit sám sebe mi trvalo bezmála stejně dlouho jako sedmdesátikilometrová cesta. Třeba v bidonu jsem našel živého slimáka a bylo potřeba ho přemístit do jiného výběhu, což mi zas trochu připomnělo ty tábory, bodování stanů a humus, který čas od času odněkud poněkud trapně vyhřezl.

Jenže když už jsem konečně jel, zjistil jsem, že ty internetové mapy ještě nejsou tak chytré, jako bych býval byl já, kdybych další dvě hodiny věnoval studiu cesty. Předně: silnicím, kde jsou tři pruhy, kruhové objezdy a složité křižovatky, kde na mě celkem oprávněně troubí autobusy, bych se propříště vyhnul.

Za další, je zajisté hezké jet po cyklostezce a oceňuji, že systém vybral ji, nikoli paralelně vedoucí dálnici D1. Jenže polní cesta s kořeny, třebaže disponuje žlutými cedulkami s číslem trasy, je něco zcela mimo komfortní zónu mého současného silničního kola, tudíž i mě.

Naštěstí jsme zpět na silnici, a to v logistickém areálu, kde ještě před pár lety byla jen pole. Otočím-li se, nebo pokud špatně odbočím, což se mi taky stalo, uvidím na obzoru pražská sídliště. Na opačné straně, kam mířím, se za šedivými halami skladů dá tušit zvlněná středočeská krajina, silničky s alejemi a křížky v pangejtech. Tak do toho šlápnu a trasa je chvilku zase fajn, protože mezi Světicemi a Mnichovicemi někdo uprostřed polí postavil jakousi cyklistickou dálnici.

Pořádný stoupák, jak se ukazuje, je do Ondřejova, kde sídlí observatoř, protože to má blíže k nebesům. Jsem celkem srovnaný s tím, že budu muset zase rychle spadnout k Sázavě, jenže automat, který vyrobil mou trasu, mě z hezké venkovské silničky najednou poslal na stále se zužující a zhoršující polňačku, která snad nějakým kamenolomem a přes panely prudce spadla do údolí.

Vody je dost, asfalt je hladký a vítr, jak Jarina Sochorová, kterou máme s tátou rádi, správně předpovídala, je příznivý a vane téměř přesně tam, kam mířím, jako když se snažím Hedu trefovat bublinami z bublifuku. Kolo na rovině skoro letí a je to docela podmanivé. Kousek před Uhlířskými Janovicemi jsme kdysi cestou na chalupu viděli čerstvou bouračku, škodovku ve škarpě, táta se strejdou šli těm lidem pomoct a nás zahnali do auta.

Anebo si to celé blbě pamatuju, jako když pak na chalupě, kam v mezidobí motorizovaně dorazily obě holky, vyprávím historku, jak jsme došli ke dceřině jménu Hedvika – načež mě táta koriguje, že mi v dětství nos rozbil někdo úplně jiný a úplně někde jinde a že se takhle určitě nejmenoval. Kdoví. Ale historka je to pořád dobrá.

Fouká podle Jariny šest metrů za sekundu, možná víc, ale přijel jsem aspoň symbolicky pomoct (a sežrat řízky a bábovku), takže i přes očividně nepříznivé podmínky kácíme tři vzrostlé stromy nad plotem.

Přemýšlím o tom rozbitém nosu a tahám za lano, které má usměrnit pád kmenů, protože jablko nepadá daleko od stromu a strom nepadá daleko od plotu. Jenže zjišťuji, že jsem provaz špatně zavázal a zajistil, takže se povoluje a je zcela k ničemu. Volám a zuřivě gestikuluji, ale tátova pila řve a nekompromisně ukrajuje kmen, který se užuž chystá kamsi nekontrolovaně zřítit (na nás, na sousedova psa, na plot). Nakonec se mi přece jen povede dřevorubce včas zastavit a napodruhé už to vyjde a padne tam, kam má.

Jsem si téměř jistý, že tahle banalita jednou hypertrofuje do skvělého dobrodružného příběhu. Možná zase pomotám jména, jisté však je, že to uzlování mi vážně nejde.

text Řízek, foto Strava/OpenStreetMap