MODRÁ ÚSPORÁM

Není to důležité téma. V kontextu třeba uprchlické krize mohou působit naše starosti s pěticí přebytečných koťat až nejapně. Zvláště když z původních pěti zůstal jen jeden nechtěný tvor. Aleši Brichtovi to asi nevysvětlíme, ale lidská bytost (včetně mé tchyně) se vyznačuje tím, že se postará o slabší tvory. Anebo deleguje někoho, kdo se postarat má. Takže jsme jednoho podzimního dne postavili boudu pro kočky.

Nemá cenu připomínat, že právě Maruščina máma začala onehdy přikrmovat toulavou kočku, jež posléze začala tloustnout a nakonec i rodit. Takže tyhle dvě kočičí populační krizi způsobily. Přes léto se nicméně naštěstí počet nechtěných zvířat na zahradě podařilo pomocí sousedky Heleny, kamarádky Pavly a teorie přírodního výběru pana Darwina zredukovat na jediný kus. Paradoxně nejhezčího mourovatého kocourka nikdo nechtěl, i když na Facebooku sesbíral dost lajků (zbabělci lajkují, hrdinové adoptují). A tak, aniž by to chudák kocour Pluto tušil, čeká ho krutá zima - Pluto totiž vlastně ani netuší, že se jmenuje Pluto.

Rodinné obědy naprosto ovládlo téma nebohého zvířete a katastrofické vize drsné zimy na Benešovsku. (Pan Lada bydlel nedaleko a ty malebné závěje si nevymýšlel, taková je tu realita!) Maruščina máma nakonec zavelela, že se kocourovi zakoupí nebo postaví bouda. Chtěl jsem namítnout, že by se tahle krize měla řešit v místech, kde započala, a taky se zeptat, jak kočku donutíme v boudě bydlet, ale nedostal jsem slovo.

Průzkumem trhu jsme následně se ženou zjistili, že prodávané boudy jsou buď drahé, nebo na nic, případně obojí. Levnou polystyrenovou variantu ochránci zvířat zrovna neměli na skladě, a tak jsme museli zapojit ty zlaté české ručičky a hlavně tu americkou stříbrnou lepicí pásku, s níž se dá mnohé zachránit.

Z hobbymarketu jsme kromě ní přivezli i několik polystyrenových desek, jakousi modrou plachtu a ukořistěnou kartonovou krabici. Švagrová zase zakoupila takovou oplstěnou dřevěnou krychli původně určenou pro domácí kočičí mazánky. Rozměrově skvěle pasovala do toho kartonu. Utěsním ji polystyrenem. Krabici potáhnu možná nepromokavou fólií. Co bude vypadat blbě, schovám pod lepicí pásku. V hlavě se mi zkrátka začal rýsovat plán úžasné kočičí garsonky, na niž bych vzhledem k množství použitého zateplení mohl s klidem zažádat o dotace z programu Zelená úsporám. Pravda, něco podobného jsme viděli na YouTubu, ale tam to vypadalo fakt šíleně. Což to moje rozhodně nebude.

Vybalil jsem své nářadíčko a za ucho jsem umístil lihovou fixu, jak jsem viděl ve filmech o řemeslnících. Někteří členové domácnosti jako obvykle přispívali cennými radami, synovec Mikuláš rovnou nabídl pomocnou ruku, avšak tříleté děti by si asi neměly hrát s řezačem. Naštěstí jej (tak jako mě) nejvíc zaujala ta lepenka, a tak se zatím celý šťastný zalepoval.

Modrý domeček utěšeně rostl. Oproti těm matlákům z instruktážního videa jsem Plutovi vytvořil třeba parádní předsíň (mohl by si tam třeba pověsit kolo, kdyby nějaké měl), dokonce má izolovaný dům i svažující se střechu (okapy mi už Maruška zakázala). Umístili jsme ho pod modřín, kde to má kocour patrně rád.

Zasadit strom, zplodit syna, postavit dům pro kočky. To třetí si tedy odškrtávám. Tchyně tvrdí, že Pluto v doupěti přespává. Důkazy chybějí a sám o tom pochybuji. Přimět kočku, aby dělala cokoli, co ona zrovna nechce, je totiž nemožné. Takový je princip fungování kočky. Ale aspoň jsme to zkusili a třeba Pluto pochopí, že tahle podivná bouda je lepší než úpěnlivě mňoukat na mrazu. Když ne, přijde si pro něj pan Darwin...

text Řízek, fotky Maruška a Ř.

MÁME KOMÍN

Táta je stavař a kutil a byl jím odjakživa, minimálně odméhojakživa. Jako takovému mu vždy bylo nepříjemné svěřit práci, kterou může zastat sám, specialistům. To je samozřejmě krásné, ale má to i jisté nevýhody, třeba když vás jako dítě nutí do podobných kousků. Tahali jsme takhle třeba s bráchou kýble (a plíce) plné škváry po schodech z budovaného podkroví. Trpělivě jsme přibíjeli palubky, zatímco naši vrstevníci někde honili mičudu anebo holky a opravdoví řemeslníci možná neměli co žrát. Dvacet let poté se otec rozhodl na chalupě přebudovat komín. Samozřejmě vlastnoručně.

K jakýmkoli komínům mám respekt, zesílený praxí v černé kronice v jednom ze zpravodajských serverů (samé osoby otrávené zplodinami). Takže když mi otec na jaře oznámil, že je potřeba na chaloupce vytvořit uvnitř starého komína nový kouřovod, znervózněl jsem a doufal jsem, že to třeba vyšumí. Jenže můj otec takový není. Jakmile se dny začaly krátit a letní žár vyhasínal, nahromadily se na chalupě nejrůznější trubky, roury, tmely a kolínka a byl jsem povolán coby pracovní síla.

Hlavně bezpečnost práce.

Zvykl jsem si a nevadí mi to, že při podobných procesech jsem pouhá lopata. Naprosto nic netušící trouba, jehož úkolem je nepřekážet a mezi neustálými vydatnými svačinami poslouchat povely a v hrubých rysech pomáhat naplňovat tvůrčí představy mého otce. Ten třeba projektuje budoucí trasu kouře z kamen a cizeluje její jednotlivé zatáčky a křižovatky, zatímco já bouracím kladivem z Lidlu demoluji původní zdivo, abychom jím mohli protáhnout novou rouru, a snažím se moc neškodit. Teď mi jedna cihla spadla. Snad si toho nikdo nevšimne. "Hm, zničil jsi vymetací otvor. Ale to nevadí, já ho slepím, běž si zatím vzít švestkový koláč a kafe, jo?" konejší otec.

Na konci září už potřeba topit začíná být hmatatelná. Zvlášť ve staré chalupě s tlustými zdmi. Její obyvatelé se přes den hřejí na slábnoucím slunci a přes noc jsou zachumláni do peřin a zahříváni domácími zvířaty. V podkroví tma a prach, skelná vata zalezla i pod rukavice, na něž mi táta napsal Luky, abych k tomu dílu získal osobnější vztah. Komín je zhruba v polovině. Z otce sálá budovatelské nadšení, ale není to to komančské zprofanované, je to prostá radost - nakažlivá.

Trochu se nám to komplikuje. Tmel má tu nepříjemnou vlastnost, že je nejprve hustý a hrudkovitý jako šťouchané brambory s cibulí a slaninou, ale jen pár kapek vody z nich udělá nemocniční vývar, zatímco žádoucí by bylo něco jako pyré. Historická kuchyňská váha je sice krásná, ale ve stavebnictví nepoužitelná, jak zjišťujeme. Navíc odhození nepotřebné vodováhy při minulé fázi budování se mi nyní v mé oblíbené pozici pobitevního generála zdá chybou, ale nahlas si to říct netroufám. Komín zjevně není kolmý. Nu co, tak toho vybouráme trochu víc. Chaloupka se otřásá v kopulačním rytmu sbíječky a pod peřinami se třesou zmrzlé ženy a děti.

O týden později, na začátku října, přijíždím na vymrzlou chalupu a pod rychloměrem mi svítí kontrolka se sněhovou vločkou. Když odjíždím, z komína se pořád nekouří. Aby ne. Je jím potřeba protáhnout poslední metr a půl roury, která vypadá jako poslepovaná kremrole. Na to by bylo samozřejmě žádoucí si povolat experty, jeřáb anebo aspoň pracovníky s dobrou životní pojistkou. (O tu jsem nedávnou změnou zaměstnání přišel.) Na střechu však lezeme s kolegou Kajetánem po svázaných žebřících jištěni jen modrým nebem a tátovou důvěrou a na vše máme jen jediný pokus.

Když se o den později nad střechou jak nad Sixtinskou kaplí objeví bílý obláček kouře, chtělo by se zvolat: Habemus caminum! Máme komín!

"Mohl jsem si zavolat odborníky, kteří by to měli za den hotový," zamyslí se nakonec otec a já na chvíli zadoufám, že ho tahle zkušenost přeci jen změnila. Jenže on dodá: "Ale to by nebylo ono. Dej si ještě buchtu a kafe."

text Řízek, foto táta Luboš

DĚLÁNÍ

Začíná to pokaždé stejně. Zavolá tchán. "Nazdar, Luki," zašvitoří, poptá se, co je nového v manželství a v novinách, načež se svěří, že má "malinkou prosbu." Je potřeba přidělat teploměr. Zasekl se mi na počítači seznam internetu a nic to nedělá. Spadla nám konzole od záclon, leží na zemi a nehýbe se. Já pak třeba jdu a oboustrannou lepenkou nainstaluju teploměr tak, že není zevnitř vidět. Vypadá to, že si stěžuju, ale já jsem za tyhle testy kutilské způsobilosti rád. Ač v nich zpravidla selhávám na celé čáře.

Rodiče mé ženy bydlí o dvě patra níže. Tudíž, když jde tchán naproti do řeznictví pro rohlíky a šunku, můžeme na něj mávat a rozpustile hvízdat, což je pozitivní. Negativní je, že jsem coby potenciální opravář čehokoli dost na ráně - a tomu, že skutečně manuálně zručný jsem, patrně pan docent tchán dál věří, navzdory všem důkazům svědčícím o pravém opaku.

Kupříkladu ten zmiňovaný teploměr nejprve tchán nemohl najít. Nenapadlo ho totiž, že ho přidělám tak důmyslně, že bude celý skryt za okenním rámem. (Pokaždé, když se v bytě kvůli dalším drobným pracím zastavím, kontroluji, jestli tam ještě visí. Zatím jo.)

----

Vyzbrojen příklepovou vrtačkou, ohledal jsem jednou o víkendu místo nehody. Konzole skutečně ležela na koberci bez hnutí. Jako skoro neřešitelné se jevilo samotné rozebrání tohoto zařízení. Vypadalo neproniknutelně. Chtěl jsem to vzdát, ale nakonec jsem objevil malinkaté šroubečky divného tvaru a s využitím fištrónu a cyklistického nářadíčka jsem tyč nakonec rozložil. Dále tu máme tři díry ve zdi. Napadlo mě, že hmoždinky držící konstrukci byly zkrátka příliš drobných rozměrů, proto ta věc spadla. Pogratuloval jsem si k důvtipu a navrhl řešení: použít o fous větší hmoždinky, celé to tam znovu našroubovat a zase jednou být za hrdinu. Jenže větší hmoždinky se do díry nevešly. Bylo potřeba vyvrtat větší díru, ale zase ne moc velkou.

Nevýhodou v těchto situacích je můj drobný vzrůst. Byť mám pořád o několik decimetrů více, než činí průměr ženiny hobití rodinky. Abychom to nezdržovali, z vratkého křesla, které mi sloužilo coby štafle, jsem prostě během vrtání tří děr třikrát spadl, obvykle i s nářadím a okolními předměty. Hrozně nadávám. V bytě je strašné vedro. Vrtačka má moc krátký kabel a asi jsem použil příliš velké vrtáky. Konzole nedrží, ani se mi ji nedaří narafičit tak, aby aspoň jakoby držela. Je potřeba tím pádem najít větší hmoždinky a větší šrouby. Ani pak to nedrží. Vrtám další krátery do zdi. Jeden titěrný divný šroubek padá a navždy se ztrácí někde mezi právnickou či krásnou literaturou a popelem od cigár, ale když se kácí les.... Počtvrté padám. Mám chuť to tu zapálit.

Po čtyřech hodinách konstrukce jakž takž drží, ale mně i konzoli je jasné, že se nevidíme naposledy.

----

Po pár dnech jsem přišel zkontrolovat teploměr a konzoli. Teploměr tam stále ještě je, kupodivu i konzole. Už od pohledu vypadá nedůvěryhodně. Záclonu na ni nikdo raději nepověsil. Dokonce se mi zdálo, že i obývák se trochu zmenšil - židle a stolek, které pod konzolí původně byly, někdo snad raději odsunul od okna dál do místnosti. Někdo tak vytvořil dopadovou plochu. Někdo, kdo se na mě s důvěrou a veselým "Nazdar, Luki" brzy obrátí s dalším odpovědným džobem.

A já budu šťastný, že je mi důvěřováno, a rád se zase pustím do díla. Koneckonců, jsem přece manuálně zručný zeťák.


text a ilustrační foto Řízek

JAK ZBOHATNOUT

"Pšššššššššššššš, dzzzznk, bžžžžžžžž," ozvalo se ve 4:45 z koupelny a nebylo to vůbec blízké jakýmkoli zvukům obvykle pocházejícím od anebo z kocoura či sousedů. Podivný neutichající hukot přehlušil i ptactvo v parku a mě napadlo, že je potřeba násilím přerušit sny, setřepat kočku z peřiny, nohou i z postele a jít hasit, vyhánět, zachraňovat, vypínat, volat o pomoc, utíkat či co vlastně.

Bytost či síla odpovědná za bytové katastrofy v okolí Zelené lišky nad námi naštěstí trpělivě drží ochrannou ruku; dochází k nim totiž výhradně tehdy, pokud jsme doma. Sice v době, kdy spíme nebo bychom aspoň rádi spali, ale zase si nemůžeme moc vybírat.

Tentokrát praskla jakási hadička vedoucí k záchodu vodu, divné zvuky pocházely od jejích proudů nedočkavě prýštících na podlahu. Ocenění si zaslouží červený kýbl na vytírání podlahy, který byl prozíravě náhodou umístěn přímo pod místem, kde se hadička protrhla. Kulminaci tím pádem zpozdil podobně jako vltavská kaskáda a dal záchranným týmům čas aspoň na to, aby si protřely oči.

Zbývalo jediné: zorientovat se v místnosti, nalézt uzávěr vody a pak svolat krizový štáb. Dohodli jsme se, že my vytřeme podlahu a Pepan že na nás bude znepokojeně čumět, jak se mu motáme kolem jeho záchoda, který to tak jako obvykle přežil bez újmy. Pak půjdeme ještě na chvilku spát a ráno pak že si hlava rodiny (já) přivstane a v hobbymarketu se pokusí najít něco, co by tvarově odpovídalo prasklé hadičce, a následně se to pokusí instalovat.

Hobbymarket se v sedm teprve probouzel, ale i tak byl plný nepřátelských předmětů, jejichž funkci zpravidla ocením až ve chvíli, kdy se v domácnosti rozbijí. Zpravidla raději vadný kus pro demonstraci předem vymontuji a pak se nechám odborným personálem dovést do míst, kde se podobné předměty nacházejí.

Mezi padesáti regály s desítkami různých hadiček se dvakrát ptám jakési "asistentky prodeje", jak se teď poanglicku říká, načež hadičku podobné barvy i délky odnáším od pokladny domů doufaje, že tentokrát to vyjde. Ne jako když jsem tu minule kupoval špunt, který je příliš malý do velkého umyvadla, ale příliš velký do malého.

Pro nás humanitně vzdělané s oběma rukama levýma je zkrátka taková prodejna místem frustrace. Řešením by bylo zavést jakýsi přátelský hobbymarket pro blbce: každé zboží vybavit cedulkou podobnou té v zoo, kde je důkladně vypsáno, čím se který tvor živí, kde žije a co je na něm zajímavého. Takže u hadičky k hajzlíku by bylo napsáno, že se to používá ke spojení nějakého kohoutu s vodou a hajzlíku. Že je to něco jiného než hadička pod umyvadlem (proč, to už vědět nepotřebuju). Že to občas praskne, ale že to zvládne vyměnit i novinář s hasákem. Ale že se vyplatí mít ten hasák. Že je dobré vodu zapínat až po utažení. Že krmit se to nemusí, avšak že se tam hodí dát těsnění. Možná by tam mohl být i takový testovací hajzlík, kde by si to člověk mohl zkusit přidělat pod dozorem asistentky, anebo opravdického instalatéra (ne toho z porna) tak říkajíc nasucho. I když to by možná bylo už trochu potupné.

Pokud byste to někdo chtěli zavést a šíleně na tom zbohatnout, pusťte se do toho. Je to rozhodně díra na trhu - ještě mám další podobně dobré nápady, ty vám ale hned nemůžu vykecat, koneckonců, taky chci být milionář. Dodám jen, že záchod jsem spravil, ale žena teď raději při odchodu z bytu zavírá vodu.

text a fotka Řízek

BAGR JE BAGR

Moje milá nesnáší reklamy na hobbymarkety, zvlášť ty divné. Tahle by se jí taky nelíbila. "Můžete nám prosím pěkně nějak hodit nebo kopnout ten oranžový míč, co leží mezi tou zlevněnou zahradní židličkou a nablýskaným krbem?" škemrá po zákaznících hobbymarketu, u jehož vysokého plotu končí hřiště, srandovně vypadající brankář, který míč do prodejny předtím nešikovně zakopl.

A pán překvapuje, volejbalově míč napoprvé odpálí přes plot. "Bagr je bagr, kluci," glosuje muž. Brankář se směje, přeje mu příjemný nákup a pár s úsměvem vyráží utrácet korunky do obchodu, kde mají prostě vše, určitě i bagr, a je tam pohoda. A všichni se radují. Zvlášť my. Ten míč jsme totiž našli před týdnem a bylo by nešťastné o něj záhy přijít, byť je hrozný.

Muž zápasu.

Pak už jsme se věnovali fotbalu. Podruhé za sebou jsme vyhráli, už to začíná být fádní. Naši zlepšenou formu v závěru podzimní sezony odskákali klokani.

Kenguru FC měli totiž dresy jako Bohemka, a to jistě nebyla náhoda. Naše zelená však byla na hřišti zpočátku mnohem lépe vidět. Dokonce jsme se záhy ujali vedení, kdy po Jirkově akci Vlastimil dorážel do prázdné. K mému údivu se ani moc neradoval, jako by se mu podobné věci stávaly častěji než dvakrát do sezony. Nicméně i nadále jsme měli převahu a vytvořili jsme si asi tolik šancí, kolik by průměrnému týmu stačilo na solidní zesměšnění soupeře. Ale my nic, my takoví nejsme. Nejblíže měl ke zvýšení Matyáš, který svou střeleckou mizerii neprotrhl, jen dělovkou napálil tyč.

Kluziště na Lhotce.

Soupeř byl, jak by řekl tenisový odborník Marek Svačina, v morální defenzívě. Dobře jsme bránili, protože se klokani moc nedostávali za půlku, než kapitán Václav nepochopitelně promáchl a Kenguru situaci dvou na jednoho se štěstím využili. Reklamní brankář selhal. Byl to vlastně gól do šatny.

A bylo ještě hůř. Na začátku druhého dějství nejenže jsme se nevrátili do vedení, nýbrž jsme vytvořili další nevynucenou chybu a soupeř vedl 2:1, aniž si to zasloužil. Na síti (myslím tím branku) se mi prostě nedařilo.

Padla na nás taková dočasná deka, ovšem především na Jirkovi bylo znát, že prohrát nehodlá. A tak to zkoušel tak dlouho, až vymyslel Rádošovi přihrávku před prázdnou branku a mistr Placírka srovnal. Na rozdíl od Vlasty měl radost. To nám však bylo málo, protože jeden bod by naši tabulkovou situaci vylepšil jen kosmeticky. Znovu jsme si vytvořili tlak a celé tucty, kopy a věrtele šancí.

Ale furt nic. Ujala se až Jirkova přesná rána z dálky, jíž za záda brankáře pomohly obě tyče. To zbývalo sedm minut do konce, ovšem už se nic zajímavého nestalo kromě dvou žlutých karet; za nás se takto do historie zapsal Karel. Byl to taktický faul, řeklo by se.

Vyhráli jsme 3:2. A klokani kolem prodejny smutně odskákali domů, zatímco chudák Vlasta musel jet autobusem, protože se do týmového auta nevešel. A to musel být ve čtyři doma, protože měl návštěvu.

text a mobilní fotky Řízek

POSTEL

Kupovat postel, to není jako dojít pro housky do lahůdek přes ulici, zapomenout na máslo a nechat se okrást od prodavačky-učnice Ivanky. To prostě není jen tak, postel je klíčová část domácnosti, kolem ní se vše podstané odehrává, a proto se nemá vybírat chaoticky v novoročním výprodeji v přeplněném nákupním centru.

Sobotu jsem si, pravda, představoval jinak. To, že z plejády aktraktivních víkendových variant běžky, tábornický výlet a studium nakonec zvítězilo lenošení, mi ale zas tak nevadilo. V nastalé dobré náladě jsem dokonce bez výhrad přitakal na to, že odpoledne pojedeme s Maruščinou maminkou kupovat botník. A že bychom se mohli konečně podívat po té nové posteli, kterou si už asi rok chceme koupit.

To, co následovalo, byla taková popletená pohádka podle klasického mustru: aby chudý idiot (my) získal spanilou princeznu (postel), musí s pomocí řetěžce magických bytostí (Maruščina maminka, prodavači v IKEA, naše fábie a šikovný soused) splnit bizarní úkoly (najít parkovací místo, vybrat botník, vybrat postel, narvat krabice do auta, složit a přidělat botník, poskládat postel) a popravit zlého draka (vyházet ty všudypřítomné kartonové krabice!).

Že lenošení tím pádem vzalo za své, není třeba dodávat, ale bylo to dobrodružství a především zážitek.

Postel se nehla, musely uhnout knížky.

Před skandinávským obchodním domem jsme seznali, že botníky a postele u většiny lidí také zvítězily nad lenošením a turistickým výletem. To, co chceme, jsme i v davu našli, jen s malou výhradou: potřebujeme hnědou postel, ne černohnědou, a tu mají jen na Černém Mostě. Černou by podle téhle pohádkové logiky měli na Hnědém Mostě, ten ale neexistuje, i když v pohádkách třeba jo.

Cestou tam se dá obstojně zabloudit a překvapí mrňavé parkoviště. Kroužením okolo jsem si vzpomněl na beznadějně plný parkhaus ve Vídni, kam jsme jeli na U2, a kroužili jsme zrovna tak, ale místo Bona byla tentorkát trpělivost odměněna postelí. Pravda, je příliš světlá. Ale Tmavěčerný Most taky neexistuje, takže bereme tuto a jedeme pryč. A v pěti objemných krabicích si princeznu konečně odvážíme domů. Ale nejdřív musíme vlastně postavit na chatě ten botník. Ten se oproti všem předpokladům musí přidělat do zdi. Jenže kde vzít vrtačku?

Pan Slávek byl naší delegací poněkud zaskočen. Pravda, v půl desáté večer obvykle příklepovou vrtačku nepůjčuje. Přesto nakonec paní matku uvítal růžovým vínem a mě uvedl do zahradního království puntičkářského kutila. Spadla mi čelist - ten člověk měl v mrňavé kůlničce snad veškeré myslitelné náčiní, poschovávané do malinkatých přihrádek, jako by to třeba bylo koření. Vše v úzkostlivém pořádku. Hřebíky a šroubky a hmoždinky, srovnané podle abecedy, velikosti, nebo snad popularity. Ale totálně přehledně.

Soused bleskurychle nalezl vše potřebné a s takovou tou přehnanou skromností opravdového fachmana ledabyle ukázal svůj čerstvý výrobek, jakousi skříňku. Teď by asi zčervenala i IKEA. Švédsko-polsko-čínský velkovýrobce by středočeského chemického inženýra vmžiku měl zaměstnat.

Ke každé pohádce patří kouzelné postavy, které pomohou hrdinům zdolat nebezpečenství. V našem příběhu se nevystupoval Dlouhý, Široký ani Bystrozraký, ale vlčanda Fanča a kocour Pepan (zlí jazykové by řekli dva Širocí). Za jejich asistence totiž probíhalo jak následné montování botníku, tak postele. Fanču vzrušoval pohled i poslech příklepové vrtačky, Pepan pomáhal svému veliteli při sestavování postele.

Asi nepřekvapí, že všechny úkoly naši hrdinové nakonec zdárně splnili, jinak by ta pohádka byla asi trochu defektní, ne? Mohli si tak vychutnat zaslouženou odměnu.

Dobře se jim to spalo.

text Řízek s přispěním Marušky, mobilní fotky Ř.

PEPANŮV SEN O HVĚZDÁCH

Každý člověk má svá tajemství, ba i zvíře! Naše rodina disponuje všemožnou havětí, ale ty největší tajnosti má paradoxně ten nejmenší tvor, a to kocour Pepan. Asi si teď říkáte, co to tak může být.

Že by si schovával pamlsky? Ne! Zaprvé mu nechutnají a za druhé je na přísné dietě, aby byl hezký do plavek. Čůrá tam, kam nemá? To ano, ale to už zdaleka není tajemstvím, neboť takové ucáknutí ochromí dýchací ústrojí i agentovi protichemické jednotky.

Pepan klame tukem. Je totiž daleko vynalézavější, než jsme mysleli, a z naší kuchyně si učinil podivnou laboratoř pro jakési kočičí pokusy. Ale pěkně od začátku.

Pusťme se do díla! řekl si totiž Pepan jednou poránu, plivl si do polštářků na dlaních a otřel si je do slušivých černých montérek, které často nosí i normálně. Z kapsy vytáhl metr, špaček tužky založil za ucho a začal mezi hrnci shánět materiál.

Den předtím jsme mu totiž z nejmenovaného nákupního střediska pro kutily přivezli dokonalý pelech. Duch kutilů prošel tělem statného řemeslníka-dlouholetého pivaře, a tak se do toho za velkého rámusu opravdu dal.

Ve chvíli, kdy na oběžné dráze krouží Krteček, celkem logicky každé zvíře touží po hvězdách. Tím spíše Pepan, jenž je vyhlíží každé ráno, oprávněně podezíraje ptáky, že je pokaždé za svítání sezobou. Nestrávené zbytky hvězd se pak válejí po střechách jinak bílých aut.

Pepan chce až nahoru. Už ví, že prostým skokem z okna výšin nedosáhne, proto na dlaždičkách buduje raketu.

Když jsme ještě v peřinách, probudí nás a prozradí jej charakteristický šramot. Mezi nádobím hledá, co by se tak dalo využít, semtam mu při štrachání v dílničce upadne nějaká ta matička a zacinká o podlahu. Vždycky však svůj výrobek dokáže včas schovat, když se někdo přiblíží, takže jeho raketu ještě nikdy nikdo neviděl.

Ale určitě tam někde bude, je pravděpodobně schovaná pod nánosem každodennosti, lehce vyčuhuje špičkou z reality. Až ji Pepan jednou odpálí, protrhne nebe a všem nám vytře zrak. Do té doby se ale musíme jen těšit.

text Maruška a Řízek, mobilní foto Maruška