ŠUMAVA Z BUDĚJOVICKÉ

Nejkrásnější den života právě začíná, zpívá Vltava. Platí to každý den a především pak tehdy, pokud má člověk volno, na okně pomalu bobtná chleba, který bedlivě hlídá černý kocour – ve snu, protože to v devět ráno zalomil na svém odpočívacím křesle a vzbudí se počítám tak ve dvě. Ovšemže bych měl psát diplomku, ale povím vám něco o tom chlebu, dokud mám prsty zalepené těstem a je to autentické.

Nejsem psychopatický ochránce spotřebitelů ani líbivě neválčím proti potravinářským magnátům šidícím a předražujícím jídlo, Babiše považuju za takového roztomilého skřítka… A z jedu na krysy v polských sušenkách taky nevyšiluju. Jen prostě nemám rád rozmrazované a dopékané pečivo a chleba balený v igelitu nakrájený na plátky. To je prostě tak hnusné! Tuhle jsem vlezl do Belgické pekárny v Lidické a zeptal se, jestli mají čerstvé, nebo rozmražené pečivo. Prý zmražené, ale zato až z Belgie. Už tam nepůjdu, protože rozdíl mezi dopékárnou a pekárnou je asi jako mezi mojí diplomkou a pořádnou diplomkou.

A vůbec, jakékoli pečivo z našeho domovského Adalberta se prakticky nedá žrát. Abychom si rozuměli, mně vůbec nejde o nějakou chemii nebo éčka. Mně to prostě nechutná, dokonce jsem se kvůli tomu ráno naučil krmit se jak zvíře müsli, a navíc jsem vybíravý pozér – a tak jsem si jednou přivezl domů ve skleničce kvásek a děly se věci.

Protože dnešní lidé se tak rádi pokoušejí o činnosti dávných předků, slavíce mírné úspěchy za cenu obrovského úsilí a energie i nákladů. Když se ta v podstatě banální věc podaří, zuřivě si své počiny fotí na mobilní telefony a diskutují o nich na sociálních sítích. To mě vystihuje, ale trochu jsem odbočil.

Jak asi tušíte, nejsem zrovna zručný kuchař, tím méně pekař. Přesto jsem si jednou ráno až úchylně přivstal a přibližně podle návodu nějakého chytrého pana Cuketky jsem s pomocí našeho nového kamaráda kvásku zadělal těsto a celý byt tím těstem. A pak jsem šel do práce a rozespalá Maruška mi trochu vyčetla, že jsem ji k tomu nepřizval – pravda, škody by byly patrně menší.

V té mouce jsme to vyváleli asi moc, co?

Těsto pak zakryté v míse odpočívalo na parapetu, zrovna jako teď, a já jsem co hodinu volal domů, jestli se s ním něco děje, jak vypadá a kdy už to bude.

Kvásek mezitím tužil své mazlavé svaly, a když jsem se navečer vrátil z kolbenky, těsto se poněkud změnilo. Pak jsem důkladně pomoučnil linku, kuchyň, podlahu i ženu a společnými silami jsme těsto poskládali (Cuketkův recept je pro retardy, nemusí se hníst ani robotem, ani Vlastíkem) a nechali ho ještě na dvě hodiny odpočívat v ošatce, kterou jsme neměli. 

Já jsem zatím šel vyvenčit nejmenovaného kamaráda do Krčského lesa, tedy šli jsme běhat, a když jsme se vrátili – těsto v improvizované ošatce zjevně nabylo na objemu a vypadalo trochu jak v nějaké pohádce.

I naložili jsme do naší elektrické trouby několik statných bukových polen a rozfajrovali ji doruda, až se hloupému Honzovi, který za pecí spal, začala zapalovat lýtka a že by prý do světa. Ve skleněném kastrolu stačilo chlebu jen pár minut, aby to v bytě začalo vonět jak v pekárně – ne v dopékárně! Za půlhodinu jsme měli chleba, který v podstatě vypadal jako chleba, měl nádhernou kůrku, jen tedy nebyl moc velký. Spíš než Šumava to byly takové Brdy. Měl jsem pocit takového zbytečného zázraku, který vlastně nikoho nezajímá, ale bylo to ohromné.

Nejlepší byl jen tak s máslem. A protože ho bylo málo, nikomu jsme nedali, tak snad příště. Musí ti stačit fotka. Kdyby měl Adalbert na Budějovické zájem, naučím je to.

Nicméně pokud to takhle dělali předkové pravidelně, nechápu, kdy koukali na fotbal, seděli na Facebooku nebo chodili do práce.

text a mobilní foto Řízek