HOU HEJ HOU

Naše fotbalová hanspaulská reprezentace neprožívá zrovna příliš úspěšnou sezonu. Popravdě řečeno, naše vítězné zápasy by se daly spočítat na dvou prstech jedné ruky. Kromě toho, že se oba tyto výjimečné zápasy odehrály na stejném hřišti v Braníku, měly ještě jednoho společného jmenovatele – týmovou kocovinu po nějaké párty. Asi nám to svědčí.

Zatímco poprvé jsme legendárně otáčeli po svatbě jednoho ze spoluhráčů, tentokrát jsme před zápasem potrénovali v novém bytě našeho bývalého kapitána a nynějšího pokladníka Péti.

K našemu překvapení je jeho nový byt na podobném konci světa jako ten předchozí, jen se nachází blíže bohnické léčebně, což může být za jistých okolností praktické. A taky je mnohem větší, dokonce má jednu vymoženost horních deseti tisíc – a sice dva záchody. Zatímco nás Péťa vítal, současný kapitán rozléval panáky a v televizi jsme zrovna prohrávali se Švédskem.

 

Během hokeje následovaly panáky a chlebíčky a panelová diskuse s experty na zajímavá témata, tedy především problémy subsaharské Afriky, etické otázky současné lékařské vědy a proč ten hokej hrajeme tak blbě. K tomu později večer následoval decentní hudební doprovod z nitra bizarní stanice TV Pohoda a CS Muzika a později z YouTube. A panáky. 

Anebo tenhle úlet. Protože jsem si vědom důležitosti funkce brankářské jedničky a vedoucího mužstva, přemluvil jsem Marušku, ať už rychle jedeme domů do hajan. To ještě nebyla ani jedna hodina ráno, policie ještě nevypnula proud a nezačala se dobývat dovnitř. Z vyprávění vím, že tím pak večírek už skončil; dá se jistě říct, že Péťa při budování dobrých vztahů s novými sousedy nezačal nejlépe.

Druhý den po obědě, který mnozí z taktických důvodů vynechali, jsme se pustili do mnohem fotbalověji působícího soupeře, týmu Godotovi čekatelé, na hřišti, kde máme dosud unikátní 100% bilanci. Teď, po druhém vyhraném zápase, už vlastně 200%. Chyběl nám jen kapitán, který si na kocovinu vzal místo brufenu kango a prý někde rozbíjel podlahu či co. Majitel kolaudovaného bytu dostal od Marťase, asi jako poděkování za skvělý večírek, nabídku na skórování, kterou nebylo možné odmítnout, a tak jsme šli do vedení. Sám Marťas pak přidal další gól, ale soupeři dokázali snížit.

Před druhým poločasem několik Godotů odešlo, asi na ně také někdo čekal. To nám určitě pomohlo. Marťas přidal další branku, oni snížili, ale pět minut před koncem završil hattrick. Volal jsem "Hoďte na hřiště čepice!" a někdo mě usadil, ať neřvu, nebo tam hodí něco jiného.

Každopádně jsme tedy vyhráli. 

Ne jako včera, kdy jsme narazili na mužstvo Kluků z Vršovic, které se ironií osudu octlo v našem těsném sousedství v tabulce, byť jeho projev horší polovinu tabulky nejnižší fotbalové ligy na planetě nepřipomínal ani za mák.

Rozvinuli jsme celoplošný presink (prostě jsme je okopávali, zuřivě to posílali pryč a nedostali se za půlku). Padali jsme do střel, hráli jsme fakt obětavě a bojovali jsme až do konce, jenže kvalita je nejlepší recept a z hovna bič neupleteš, že. Tak jsme si za celý zápas vytvořili jednu jedinou šanci a náhodně trefili tyčku, jinak nic. Soupeř se dlouho nemohl prosadit, udeřil až chvíli před poločasem a pak, jako tak strašně často, jsme dostali druhý gól až úplně na konci, v poslední vteřině, ale ten už moc důležitý nebyl, spíš jen tak zamrzel. 

Kluci z Vršovic byli letos druhým týmem, který bychom neporazili, ani kdybychom je nalomili Petrou Janů a sedmi diskžokeji.

Navíc jsme před zápasem nic neslavili, a to asi rozhodlo. Hou, hej, hou!

text a fotky Řízek

U PÉTI

 

Pomyslným úderem půl osmé spustila za oknem vrtačka hyperaktivních dělníků. V dlouhých monotónních sekvencích se mi zavrtávala do hlavy. "Dyť je svátek, volové," pomyslel jsem si vrávoraje zavřít okno. Kocour vytušil šanci na snídani a začal nějak mlátit plechovou miskou o dlaždičky. Aby do vás všech husa kopla! Marušku ani to nevzbudilo. Tak začalo bolavé a mlhavé svatováclavské ráno po Péťově kolaudaci.

Jak se vstávalo ostatním účastníkům prvního ze dvou zabydlovacích večírků, se lze jen domnívat. Předpokládám, že třeba těm, kteří podlehli svodům školníkovy samohonky a odpadávali už v průběhu večera, nesnadno.

Ale popořadě. Péťův nový byt je na opačném konci světa než byty jeho radotínských kamarádů, i tak se jich sešlo požehnaně. To bylo naše štěstí, trošku jsme bloudili, ale už u vchodu 565 byl slyšet Jirkův smích z čísla popisného 973. Jinak bychom byli asi ztraceni, Bohnice totiž vypadají jako všechny pražské Jižňáky, i když jsou na druhé straně.

Prý pojedeme do Portugalska.

V útulném obýváku se uprostřed lidí na stole vršilo jídlo a lahve, v pravidelných intervalech se zvedaly sklínky (hlavně) se samohonkou, která sice specificky nevoněla, ale chutnala velmi obstojně. Když došla, v tu ránu se odkudsi objevila whiska v plastu.

Péťa dostal od Milana a Terky božské tričko, pak už byl zase čas na samohonku. Potom Péťa zapnul svůj obstarožní přehrávač dlouhých videí a stroj se po dvaceti minutách rozběhl. DJ Marťas nám na něm pustil Pé Es Há. A pak i Neckáře.

Pan Václav se tu cítil jako doma.

Jedli jsme česnekovku od paní Basítkové, jež naši pomazánku doslova deklasovala (náš výrobek jsme si potupně zase odvezli domů, ale o nic jste fakt nepřišli).

A pak se ozvalo první zvonění. Naštvaní sousedé? Policie? To jen dobře naladěný soused pan Václav přišel na drink a pokec. Paní Václavová jej až po chvíli zpacifikovala a odtáhla domů. A později asi jako odškodné dodala jakési ovoce naložené v čemsi. Někdo Marušku polil pivem, asi Jirka. Petr mě potřísnil lihovinou a pak někam zmizel.

Najednou byla popůlnoc. Odcházeli jsme, když už několik lidí porůznu spalo. Noční bus nám napoprvé velmi trapně ujel, třebaže za ním bleskurychle vyběhl Bobík. A tak jsme se trochu prošli po nočním sídlišti.

Péťa má moc příjemný byt a první polovina kolaudačky se zdařila. "Dopadlo to jako tradičně, bylo mi dnes celej den blbě. Petrovi bylo taky zle, musel tu asi řádit nějaký vir napadající Petry," zhodnotil pro Řízkovy stránky pan domácí.

text a fotky Řízek