OD XXX K BOŽENĚ

Je zajímavé, nebo možná zas tolik ne, ale už jsem to nakousl, že žádné naše auto nemělo jméno, jak to tak bývá zvykem (ovšem toho neznámého člověka, který nám ho nedávno nevybíravě odřel a posléze ujel, jsme pojmenovali hned několikrát a poměrně kreativně).

Jasně, až na Fávo. Ale je Fávo vůbec jméno? Je v autovém kalendáři? Navíc Fávo bylo spíš životní styl než auto.

Zato třeba chleby, které rád relaxačně peču a pak intervalově užírám, protože nikomu jinému zas tak nechutnají, mají jméno všechny.

Podivnou tradici založila moje žena někdy během pandemie. Má to poměrně prostá pravidla: po upečení zjistíme v kalendáři, kdo zrovna slaví, a uctíme dotyčného či dotyčnou tím, že oním jménem nazveme šišku ze dvou druhů mouky, vody, soli a kmínu.

Veronika.

Naposledy se tedy velmi povedená, křupavá a chutná Šumava jmenovala Veronika (podobně jako bývalá kolegyně, podle které se jmenuje naše žluté křeslo, ale to trochu odbočuji a o tom zas jindy). Ještě upřesním, že sice máme duální kalendář s kočičkami, který kromě lidských uvádí i rádoby kočičí jména, ale chleby nesou jen ta lidská. Ostatně i kočkám (a křeslům) dáváme lidská jména, ale to už odbočuju až příliš.

Otýlie.

Má to i druhou stranu mince, v tomto případě kůrky (haha): pokud se chleba nevydaří, tedy zpravidla tvarem připomíná v lepším případě lázeňskou oplatku (Otýlie) nebo nějakou hostii (Ingrid), v horším kravinec tvrdý jako beton (Čestmír a Milena I., přitom Milena II. se povedla), anebo je krásný, ale přesolený jako Hynek (doteď nechápu, jak se to stalo), dá se to vždy svést na nevhodné jméno.

Následující pasáž už tedy opravdu není zajímavá, ale pro kontext je důležitá: peču pořád více méně tentýž primitivní recept, který mě naučil pan Cuketka. Je to Šumava pro blbce bez robota; jediné, co od pekaře-amatéra vyžaduje, je starat se o kvásek.

Radovan I., Radovan II.

Ten je vlastně takovým hipsterským tamagoči, velmi snadno hyne, když na něj člověk zapomene. To třeba zjistíte, že vám v lednici zezelenal. Tam už je na připojení k plicnímu ventilátoru pozdě.

Milena I., Milena II.

Proč peču? Protože mám rád chleba a jsem zároveň vybíravý a líný chodit jej lovit někam dál, než jsou okolní prodejny zdecimované Penamem a obří továrnou na univerzální mražené pečivo někde na Kladensku. A líbí se mi, když to v bytě voní tak, jako když jsem v dětství čekal na autobus na konečné na starém sídlišti v Radotíně a na zastávku vedl jakýsi průduch z blízké pekárny. Kolem Penamu jsem jel párkrát na kole – nevoní.

Bohdana I., Bohdana II.

Nový impuls tomu navíc dala má žena (nejspíš ke své nelibosti, protože po mně zůstává v kuchyni fakt nastláno). Loni na podzim mě poslala na úplně skvělý kurz pečení chleba do opravdického mlýna v Chotči.

XXX.

Tehdy jsem si z tříhodinové nalejvárny s podobnými pošuky na silničním kole odvezl obrovský bochník pojmenovaný XXX. Netypické a zcela nesystematické pojmenování odráží to, že šlo o experimentální chleba a že jsme si při společném pečení měli bochníky na cedulku podepsat, abychom si je poznali, a mě nic lepšího nenapadlo. Kromě chleba, který byl vážně výborný, jsem proti větru dovezl také celou řadu nápadů. Bylo by jich ještě víc, ale zapomněl jsem si tam poznámky.

Kravinec Čestmír.

Spousta těch věcí je až trapných: vysvětlili mi třeba, že žitná mouka lepí (aha, takže vysypávat jí ošatku nebyl zřejmě dobrý nápad). Od té doby rovněž dávám do trouby plecháček se žirafou (namalovanou) s vodou (skutečnou). Kvásek už taky jako předtím nežije a neumírá v lednici (paní mlynářka si ostentativně ťukala na čelo, až jí na něm zůstaly bílé moučné tečky), nýbrž na lince a dostává papání jednou denně. A vybodl jsem se na římský hrnec a peču vše na plechu.

Silvestr.

Celkově si domýšlivě troufám tvrdit, že tam určitý progres je, když si člověk odmyslí Hynky a Ingridy. Byť by se na foodstylingu, jak na to teď zpětně koukám, ještě dalo zapracovat. 

Heda spí, Maruška paří a já bych vám o tom ještě pověděl víc, ale musím se rozloučit, nebo se mi připálí Božena.

text a fotky Řízek

ŠUMAVA Z BUDĚJOVICKÉ

Nejkrásnější den života právě začíná, zpívá Vltava. Platí to každý den a především pak tehdy, pokud má člověk volno, na okně pomalu bobtná chleba, který bedlivě hlídá černý kocour – ve snu, protože to v devět ráno zalomil na svém odpočívacím křesle a vzbudí se počítám tak ve dvě. Ovšemže bych měl psát diplomku, ale povím vám něco o tom chlebu, dokud mám prsty zalepené těstem a je to autentické.

Nejsem psychopatický ochránce spotřebitelů ani líbivě neválčím proti potravinářským magnátům šidícím a předražujícím jídlo, Babiše považuju za takového roztomilého skřítka… A z jedu na krysy v polských sušenkách taky nevyšiluju. Jen prostě nemám rád rozmrazované a dopékané pečivo a chleba balený v igelitu nakrájený na plátky. To je prostě tak hnusné! Tuhle jsem vlezl do Belgické pekárny v Lidické a zeptal se, jestli mají čerstvé, nebo rozmražené pečivo. Prý zmražené, ale zato až z Belgie. Už tam nepůjdu, protože rozdíl mezi dopékárnou a pekárnou je asi jako mezi mojí diplomkou a pořádnou diplomkou.

A vůbec, jakékoli pečivo z našeho domovského Adalberta se prakticky nedá žrát. Abychom si rozuměli, mně vůbec nejde o nějakou chemii nebo éčka. Mně to prostě nechutná, dokonce jsem se kvůli tomu ráno naučil krmit se jak zvíře müsli, a navíc jsem vybíravý pozér – a tak jsem si jednou přivezl domů ve skleničce kvásek a děly se věci.

Protože dnešní lidé se tak rádi pokoušejí o činnosti dávných předků, slavíce mírné úspěchy za cenu obrovského úsilí a energie i nákladů. Když se ta v podstatě banální věc podaří, zuřivě si své počiny fotí na mobilní telefony a diskutují o nich na sociálních sítích. To mě vystihuje, ale trochu jsem odbočil.

Jak asi tušíte, nejsem zrovna zručný kuchař, tím méně pekař. Přesto jsem si jednou ráno až úchylně přivstal a přibližně podle návodu nějakého chytrého pana Cuketky jsem s pomocí našeho nového kamaráda kvásku zadělal těsto a celý byt tím těstem. A pak jsem šel do práce a rozespalá Maruška mi trochu vyčetla, že jsem ji k tomu nepřizval – pravda, škody by byly patrně menší.

V té mouce jsme to vyváleli asi moc, co?

Těsto pak zakryté v míse odpočívalo na parapetu, zrovna jako teď, a já jsem co hodinu volal domů, jestli se s ním něco děje, jak vypadá a kdy už to bude.

Kvásek mezitím tužil své mazlavé svaly, a když jsem se navečer vrátil z kolbenky, těsto se poněkud změnilo. Pak jsem důkladně pomoučnil linku, kuchyň, podlahu i ženu a společnými silami jsme těsto poskládali (Cuketkův recept je pro retardy, nemusí se hníst ani robotem, ani Vlastíkem) a nechali ho ještě na dvě hodiny odpočívat v ošatce, kterou jsme neměli. 

Já jsem zatím šel vyvenčit nejmenovaného kamaráda do Krčského lesa, tedy šli jsme běhat, a když jsme se vrátili – těsto v improvizované ošatce zjevně nabylo na objemu a vypadalo trochu jak v nějaké pohádce.

I naložili jsme do naší elektrické trouby několik statných bukových polen a rozfajrovali ji doruda, až se hloupému Honzovi, který za pecí spal, začala zapalovat lýtka a že by prý do světa. Ve skleněném kastrolu stačilo chlebu jen pár minut, aby to v bytě začalo vonět jak v pekárně – ne v dopékárně! Za půlhodinu jsme měli chleba, který v podstatě vypadal jako chleba, měl nádhernou kůrku, jen tedy nebyl moc velký. Spíš než Šumava to byly takové Brdy. Měl jsem pocit takového zbytečného zázraku, který vlastně nikoho nezajímá, ale bylo to ohromné.

Nejlepší byl jen tak s máslem. A protože ho bylo málo, nikomu jsme nedali, tak snad příště. Musí ti stačit fotka. Kdyby měl Adalbert na Budějovické zájem, naučím je to.

Nicméně pokud to takhle dělali předkové pravidelně, nechápu, kdy koukali na fotbal, seděli na Facebooku nebo chodili do práce.

text a mobilní foto Řízek

ŠÉF NA PLECHU

Láska neprochází žaludkem. Ta naše v něm naopak ulpívá a usazuje se v přilehlých oblastech; jak si jinak vysvětlit mé soustavné zakulacování? Vaříme a pečeme rádi - a zdokonalujeme se. Dnes švestkový koláč s jogurtem. Jako od maminky, ale ve skutečnosti od nás.

Zajedeme na chalupu pro domácí švestky. Jsou obrovské, šťavnaté a voňavé. Červivá byla jen jedna, takovou je lepší vyřadit.

Blízkou prodejnu napadli Šmoulové, je to odporné, čumí snad i z mrazicích boxů. (Přirozeně, nemám rád Šmouly!) Koupíme jen dva bílé jogurty a vajíčka, jinak asi všechno máme a padáme pryč ze šmoulí vesničky.

Přísady do těsta odměřujeme v kouzelné plastové nádobce, kterou jsme před časem pořídili na trhu v Uhlířských Janovicích za 19 korun. Jsou na ní totiž rysky, které absolutně neodpovídají realitě - když do ní ušmoulíte (údajně) půllitr mléka, z láhve ubude jen necelá třetina. A to se vyplatí!

To byl jen příklad, mléko vůbec potřebovat nebudeme! Do mísy nalijeme oba nízkotučné bílé jogurty prestižní značky Albert, "odměříme" asi 180 gramů polohrubé mouky (borci prý míchají hrubou a hladkou, ale to mi přišlo trochu zbytečné, hlavně hrubou nemáme), k tomu sto gramů cukru, kypřicí prášek, vanilkovej cukr a dvě vejce. Přidáme pět lžic oleje, klidně i víc (jak říká otec známého televizního kuchaře: Prdel si to přebere).

Na tomto místě by šéf patrně neváhal připomenout, jak je potřeba mít čerstvé a domácí suroviny, ne ty blafy z Alberta. Takže fajnšmekři ať nejprve zasadí švestku a cukrovou řepu, po sklizni umelou mouku a z nadojeného mléka vytvoří bílý jogurt. A ten rozdíl určitě poznají.

My ostatní zapojíme šlehač do zásuvky, nasadíme odpovídající nástavce a šleháme. Pokud máte po ruce otroka, může zatím rozkrájet obří švestky na čtvrtiny. Když ne, tak to musíte udělat sami.

Ještě uděláme drobenku z másla, cukru a mouky; toho másla tam prokrista nedávejte moc, protože pak musíte jako já pořád něco přisypávat, aby se z patlánky ta drobenka skutečně stala.

Přítelkyně Maruška vymaže plech a posype ho bílým práškem, asi moukou. Nalijeme tam těsto, a obezřetně na jeho vrstvu klademe lahodné švestky slupkou dolů. Hmota se poněkud propadá pod tou tíhou. Ale nenechme se zmást, ono to určitě ještě vyskočí.

Zavřeme plech do trouby a pečeme asi na dvě stě, dokud to nezhnědne. Nemá cenu čekat, dokud to nevyskočí, protože to nevyskočí.

Ale až to trochu vystydne, bude to dost dobré. O jogurtovém těstu se nedá rozhodně říct, že by bylo suché, ba naopak, spíš se trochu blemcá. Nakyslé šťavnaté švestky spolu se sladkou drobenkou rozehrají nezapomenutelný duet dvou dočista protikladných živlů, jako onehdá Aťka Janoušková s Landou. Pochutnáte si.

"Je to moc dobré, povedlo se vám to. Ale je znát, že vám s tím pomáhala žena," zasní se při ochutnávce kolega z práce, pan Josef. A má pravdu.

text a fotky Řízek