ČESKO - ŠVÉDSKO

Ta kapela má prostě blbý název. Pamatuju si, že když jsem kdysi hledal její videoklipy, bylo snazší se doklikat k pornu, a hackeři za to určitě nemohli. Obráceně to naopak nefungovalo.

Geniální -123min. možná i kvůli tomu lehce změnily název na Minus123minut (nevím, zda to pomůže) a po několikaleté pauze se vrátily a zase dobře hrají. Včera a dnes večer v Jazz Docku na břehu Vltavy. Cestou jsem myslel na to neúspěšné hledání klipů. A omylem i na hokej Česko - Kanada, který odehrával simultánně a jemuž dala přednost má žena.

Utvrdili jsme se v tom, že nesnášíme lidi. Malý klub prakticky na vodě byl narvaný a někdo moudrý místo kotle před pódiem vymyslel stolečky, kolem nichž seděli slušně odění lidé. Rafinovaným manévrem jsme se však dostali až na samotný okraj jeviště, takže ti ze zadních řad by nás bývali mohli považovat za nehrající součást kapely.

Minuty jsou kytara, basa a bicí, přesně jak to mám schematicky znázorněné na deset a více let starém sepraném tričku. V Jazz Docku v prvních řadách však převládaly košile a sáčka, a i když nás frontman neustále ujišťoval, jak kvalitní publikum jsme, na židlích se blbě tančí, když vám překážejí stolečky s drahými koktejly, stejně jako se blbě tančí, když vám překážejí židle a stolečky a lidi.

To nic nemění na tom, že to byla jízda jako před lety, i když se hlavní česko-švédská dvojice mezitím poněkud zakulatila a hraje s jiným bubeníkem, kterého importovala ze Slovenska. Sólo střídalo nářez a obráceně, dechoví hosté dýchali a hráli, ale nejsem Honza Vedral, takže si to spíš zajděte poslechnout sami. Třeba uslyšíte i historku o hokeji, jak Minuty kdysi vystupovaly v nějaké díře a zrovna se hrál hokej se Švédy a všichni štamgasti měli dresy. Basista tam pochopitelně přišel ve švédském. Švédi vyhráli. Ale nezmlátili je.

No a ten opravdový hokej prý vyhrála Kanada.


text a foto Řízek

VESELÁ DEPRESE

Jako kdyby Gott zčistajasna zapomněl, s kým že to ten muž snídá. Nebo kdyby Landa omylem zaměnil bílého jezdce za černého pěšce. Tak jsme se cítili, když písničkáři Jakubu Maláškovi přezdívanému Trsáč při vystoupení vypadly slova jeho největšího hitu Au revoir čokosong. Malý velký bytový koncert však jinak neměl chybu.

Vašek mě přivezl a spěchal koupit dárek místo vstupenky do privátního klubu v přístavku domu na Bořislavce, kde měl Jakub i jeho spoluhráč, cellista Honza vystupovat. Vašek z večerky donesl slivovici. Já vytáhl z batohu domácí švestkovou marmeládu, což krásně ladilo. Cítil jsem se krásně konspiračně, jak nějaký disident, když jsme zvonili na neznámé jméno.

I klukům to vážně ladilo. V prostoru zaplněném asi deseti kamarády, sochou a Honzovou přítelkyní, z které se vyklubala moje někdejší spolužačka, jejíž přezdívku jsem taktně propálil, hráli asi dvě hodiny a občas byli i vtipní. A i když zrovna nebyli, díky Péťově smíchu to na nahrávce bude vypadat málem jako sitkom.

Jakub je písničkář, jehož nejveselejší skladba se jmenuje Deprese. Tak by zřejmě zněl slogan, jímž by ho jeho vydavatelství, pokud by nějaké měl, prodávalo do rádií. Jeho texty jsou často dost zásadní. Třeba když zpívá o dvou dámách, které popíjejí kávu - paní Parkinsonové s paní Alzheimerovou.

Ostatně i on sám je i už úplně jiný než pošuk, který na táborech místo dovádění v lese soustředěně bubnoval do stromu či stočeným ručníkem šikanoval Řízka a ve stanu jménem Lipno po něm házel sýr Lipno a jindy zase prohlašoval, že jej přitahují květiny, motýli a další věci. Mimochodem, stal jsem se kdysi i spoluhrdinou jedné jeho zásadní skladby ("Johana balí Řízka, když do kytary tříská").

Ta tentokrát nezazněla, asi ji Honza nemá v notách na cello. Zato předvedli celou řadu nových písní. Poslouchali jsme a jedli jsme skvělou budapešťskou pomazánku, pili víno a rajčatový džus a já jsem se snažil fotit, akorát mi do záběrů pořád lezla ta nakukující socha. A možná i ona mohla za to, že Trsáč zapomněl začátek svého největšího hitu a popletl sloky, ale my jsme mu to odpustili, zvlášť poté, co Čokoládu nakonec zahrál ještě jednou a dokonale.

Jakubovi onehdy chyběl jen krůček ke hvězdné slávě, když se doprovázen právě Honzou probojoval do finále obskurní soutěže Česko hledá písničku. Tehdy však více kamarádů ochotných posílat esemeskové hlasy zapojil jakýsi odulý pan Ládek... A netrvalo dlouho a pan Ládek se stal pak ještě odulejším Xindlem X, nazpíval celou řadu umělecky hodnotných písní a stal se jakousi celebritou.

Že něco takového (jako je třeba Olga Lounová) Jakuba zatím těsně minulo, asi jemu ani nám tolik nevadí. Asi by pak třeba bylo složitější nakupovat v samoobsluze nebo jít jen tak po ulici nepoznán, případně odehrát koncert a zároveň každého z diváků znát jménem.

text a fotky Řízek

ZAHRAJ SLAVÍKY

Když máš na táboře na krku kytaru, jsi král. Nemusíš být Radim Hladík, Petr Janda ani Martin Maxa, klidně si mutuj anebo šeptej, ale sotva spustíš pravdy typu, že nebe je modrý a zlatý a slova jsou jen kapky deště, dívky všech věkových generací ti padnou k nohám na ušlapanou podlahu v jídelně, nebo aspoň začnou kvílet ve snaze zpívat anebo budou naprázdno otvírat pusu zároveň s tebou.

Už se ten večer šeřilo a v jídelně se naskládaly děti všech věkových kategorií. (Jménem bych dokázal označit tak polovinu, protože většina z nich za rok hrozně vyrostla, část se ztratila v nenávratnu a zbytek se asi někde líhne.) Většina z nich si povídá, jiné dělají bordel, další to prostě jen nebere a nechce se jim sedět ve stanu. Uprostřed toho všeho stojí malý muž s kytarou, ale bez pódia, a zkouší z dětí vydolovat refrén Tří čuníků. Připojuje se vysoký chlapík (obvykle) se směšným kloboukem a já, jelikož jsem někomu sebral kytaru.

Napínáme hlasivky a naše neškolené hlasy si prorážejí cestu skrze břehy písně a vytvářejí nová harmonická řečiště, nebo se taky dá zjednodušeně říct, že zpíváme celkem falešně a trochu jinou melodii, než autor zamýšlel. K čuníkům se to moc nehodí, ale nasazuju zaujatou grimasu skvělého kytaristy a jen o málo horšího zpěváka okoukanou z rockových koncertů. Podle mě je výborná a přesná, žena ji nenávidí - jak mi zhruba dvakrát do měsíce připomíná.

Vzhledem k tomu, že bez grimasy hrát neumím, na kytaru se doma spíš práší, a je to znát. Občas se mi třeba mezi ty pořád stejné tři akordy vloudí nějaký čtvrtý, nepatřičný. V tom hluku to stejně zaniká. U Slavíků popleteme sloky a spiklenecky na sebe mrkneme, že o tom víme, ale necháme si to pro sebe. Stejně jako to, že nám to dneska zrovna dvakrát neladí, i když máme všichni na kytarách profesionálně připnuté ladičky.

Menšina zpívajících dětí je náročná. Výkřikem Budku! nebo Obchodník s deštěm! se dožaduje přehrání oblíbeného hitu. Někteří zvlášť dotěrní posluchači dokonce hudebníkům vnucují jakési otrhané zpěvníky. Bohužel na ně přestává být vidět, padá tma. Na této scéně jsou ještě osvětlovači velmi nedostatkovou profesí. Blikotáme čelovkami a mžouráme na drobná písmena ušmudlaných stránek. Ale tak to má být a jsme přece rockeři.

Po několika hodinách koncertu, cirkusu, besídky, estrády anebo co to vlastně je, někdo zavelí, že tohle je dnes poslední písnička. Agilní děti naposledy zakřičí a pak zklamaně vydechnou, když se místo Tomáše Kluse ozve něco od Jana Nedvěda, jehož pleš imituji podstatně lépe. Ale večerka je neúprosná, jako je neúprosná role táborového kytaristy.

Ale i tak to budeme zkoušet dál, jako i naši následníci. Protože tábor bez kytaristy je jako tábor bez latríny anebo tábor bez pruzení, že řvaním porušuješ noční klid.

text a fotka Řízek

JAK JÁ SE TĚŠÍM!

 Už teď se těším na další ročník naší oslavy! To bude polovina prosince 2014 a zase se sejdou oslavenci Jirka a Řízek a taky třeba Šárka, Petr, Ivan, Radek, Eva a Karel a společně oslavíme naše další dvojité narozeniny. To nám bude už asi dohromady devětapadesát. Je potřeba to pokaždé přepočítat. Bohužel to nikdy nebude kulaté, protože i příští rok budu o rok starší než Jirka.

Přezujeme se, zatopíme v klubovně v kamnech a na stůl rozložíme česnekovou pomazánku od maminky Jirkové a dort od Marušky Řízkové. Vybalíme veky, zapojíme pípu i hudební doprovod a pak na chvilku znervózníme, protože nikde nikdo. Trochu se zalekneme, jestli naše aura už nevyhasla, jestli naše charisma nevyvanulo, jestli naše pozvánka nenašla adresáty či jestli jsme na ni nenapsali blbé datum.

A pak se tam lidé začnou hrnout.

Přijde třeba legrační pán, co pracuje na úřadě, a začne se ládovat chlebem obloženým chlebem. Bude nám vyprávět o tom, jak se má správně řídit auto, a všichni si přitom budou vybavovat veškeré dramatické i komické situace, které s ním v autě zažili.

Ukážou se i nějaké dívky, což nikdo moc nečekal. Anebo svalnatý horolezec, který si česnekovou pomazánku rozhodně nedá, protože jí jenom tvaroh. Proto bude přítomným ženám ukazovat pekáč buchet, bicepsy i tricepsy, možná i kvadricepsy, a dívky, v tváři samý ruměnec, budou tleskat ručkama.

Dostaneme spoustu lahví, povětšinou nazrzle rumových, ale objeví se i nějaký ten snadněji mrznoucí alkohol. A taky spoustu pus, což se musí, když budeme ti oslavenci.

Po půlnoci se ti méně vytrvalí začnou trousit k domovu, anebo prostě někam úplně pryč. Mám tušení, že zrovna v tu dobu se objeví Marťas oblečený jako slušňák, který přitáhne z jakéhosi plesu.

 Šárka s Petrem a Ivanem se bezmála propadnou do oblíbeného debilia, na kterém budou celý večer poctivě pracovat. 

Předtím ale vyrazí spolu s dalšími hledat ztraceného Karla, zatímco se přetopenou místností ponese nadšené hulákání a břinkot neladících kytar a hlaholení.

A pak pojedeme domů taxíkem s divným nemluvným řidičem a já se budu těšit na prosinec 2015, až se budu zase v klubovně těšit na prosinec 2016.

text a fotky Řízek

MILANPÁRTY

 

Milan si na to nepamatuje, ale před pár dny slavil narozeniny. Své kamarády a lidi dobré vůle sezval jednoho večera do klubovny, aby se s nimi mohl podělit o radost, že je tady s námi už tak dlouho. Jak dlouho vlastně? To už si zase nepamatuju já.

Ale dá se to vlastně spočítat. Před dvěma lety totiž slavil dvacetiny. Letos jsme si měli taky vzít kytary, protože Milan je má rád. Jenže rychlý spád mejdanu či pingpong mezi lahvemi způsobil, že můj dvanáctistrunný nástroj, který se po drahné době podíval z pankráckého kopečku, se nakonec nedostal z futrálu. Tak snad příště.


Ale ne že by nebyla muzika. Domča a Petr třeba secvičili pro oslavence táborákovou verzi populárních Patnáctin, k nimž se mnoho účastníků večera pomalu blížilo.


A zatímco pro někoho bylo vrcholem mejdanu nenápadné balení neznámých patnáctek, jiní je pomocí špionážní techniky zdokonalené soukromými bezpečnostními agenturami šmírovali fotoaparátem. My jsme zase ocenili poslech alba coververzí písniček Mňágy, které Milan také darem obdržel.


A tak kvalifikovaný hudební recenzent "Vedral" Forejt pokaždé po dohrání skladby rozvážně, ale vědoucně pokrčil rameny a opáčil: "Co na to říct? Typický Wohnouti. Typický Tatabojs. Typický Vrbovský víťazi!" Byla to docela bžunda. Mimochodem, nejzábavnější mňágovští plagiátoři jsou jednoznačně Ty Syčáci.

 
To Milan kromě několika galonů rumu obdržel i další neméně hodnotné dary. Třeba skládacího panáka, který se velikostí dokáže operativně přizpůsobit různě velké žízni! Od své milé dostal i ukulele, takže muziky bude ještě víc, byť má nástroj pouhé čtyři struny. Jeho maminka zase vytvořila celou řadu chutných věcí a pomazánek. A dokonce se objevil i Vašek, který sám o sobě je takový dáreček, pak ale zase zmizel někde venku. Když se opět našel, rozhlédli jsme se po klubovně a zjistili jsme, že jsme fakt staří. Anebo ti lidi okolo byli fakt mladí. Nevím, dál.


Potom někdo přenesl stoly na druhý konec místnosti, načež se po čase zase vrátily zpět. Jako my. Po půlnoci jsme rozvezli kamarády do Kosoře i jinam a mohli jsme jít na kutě. Snad se i Milanovi něco hezkého zdálo, dobrou noc.

text a fotky Řízek

PAŘÍŽ MÉHO SRDCE

72 hodin na Západě
text Maruška a Řízek, fotky Řízek

Dozněly poslední tóny blues. Na schodech Sacre Coeur se ozval spíš zdvořilý potlesk turistů. Starší muž sundal z krku kytaru a nakvašeně řekl: „You only know Oasis and R.E.M. but I don’t play that shit,“ nástroj předal populárnějšímu kolegovi, vzal batůžek a zmizel. Když jsme scházeli po schodišti z Montmartru, za zády už jsme slyšeli, jak si dav baťůžkářů prozpěvoval With or without you.

Taková je Paříž. Všichni mají stejné foťáky, znají ty samé písničky, v rukou třímají jazykové mutace jednoho turistického průvodce. Odlišit se člověk může tím, že si v nejlevnějším hotelu ve městě pronajme pokoj, kde se předchozímu nájemníkovi stal small accident, a proto jsou stěny čerstvě a smradlavě vymalované; nejezdí taxíkem, ale používá spletité metro; nebo pije jen růžové víno. (To proto, že ostatní barvy vína mají nehledě na kvalitu korkový uzávěr a naši hrdinové nejsou vybaveni vývrtkou.)

Jedna Paříže je nadzemní – v té se prohánějí peugeoty, Francouzi na kolech, voní tam bagety a běhají tam všichni ti fanoušci heavy metalu (rozuměj Eiffelovky), obrazů a francouzských parků.

Druhá Paříž je ta pod povrchem. Vypadá spíš jako taková upravenější kanalizace, je kosmopolitní, plná afrických dialektů a muslimských fezů. I tady se hraje, ale trochu jiná muzika než Imagine a Losing my religion.

To přijde chlapík s harmonikou a mezi dvěma stanicemi do skřípění unavených kolejnic a syčení brzd vybalí efektní šanson oceněný posléze několika eurocenty do kelímku doprovodného dítěte. Dvojice ten celý svůj dům pak přesune o vagón dál. Ale vydělat se dá i jinak – někdo prostě po zavření dveří vstane a odvypráví metru svůj mezistaniční kelímkový příběh. Tady je to spíš blues.

Město umí být shovívavé ke všem. Kde jinde totiž můžete sedět v parku na lavičce, popíjet víno a poslouchat nedaleký klavírní koncert Chopina. Ať už si člověk vybere ten svět nahoře nebo ten dole, jisté je, že vždy budete mít dojem toho francouzského výjimečného cirkusu dole páchnoucího a nahoře vonícího nadevropským pozlátkem.

JAK MI ZOBÁK NAROST'

Tři příběhy z první poloviny týdne
text a ilustrační foto Řízek

Vstával jsem chvíli po páté. V parčíku mezi činžáky byla ještě noc a pusto, ale ptáci vyhrávali, jako že normálka. Obvykle tímhle parkem nechodím, obvykle nevstávám v pět, a tak mi to způsobilo akustický šok. Ještě teď mi to ptačí jamování hučí v hlavě. Takové to otravné, vlezlé tramtadá píp lalala píp umcaca.

Že je vlastně jaro, jsem si naplno uvědomil až v práci. Přehříval se totiž server, pro který byla zřejmě roční doba dostatečně dogmatickou výmluvou, i navzdory deseti stupňům panujícím za oknem. Ptáci zde nezpívali, pravděpodobně také přehřátí. Ironický Apríl tak udělal z webového periodika off-line deník. Ale svět se kvůli tomu nezhroutil, tedy aspoň jsem si nevšiml. Ostatně jsem ani nemohl, když mi místo něj z obrazovky svítily chybové hlášky.

O dva dny dříve jsem jel na horní okraj Žižkova, čímž se celý případ začíná anachronicky uzavírat. Vezl jsem dvě kytary do opravny, která sídlí v zašlé vilové čtvrti. Na dvoře odjakživa stojí žigulík, paní na zahradě okopává záhonky a pan Znamenáček (aby to bylo hudebnější, přezdívám mu vtipně Předznamenáček) kvapně zavírá dveře, aby kočka nedejbože nevlezla do dílny. Ta je ve sklepě, voní klihem a po stěnách a skříních se na návštěvníka po očku koukají kostlivci strunných nástrojů.

Padá na mě atmosféra Čapkových povídek."Kdo vám ten krk lepil, mladý muži? No helemese, páni, ten tomu dal. Počkejte, nechte mě hádat - Podojíčko ze Smíchova? Ne? Tak Zemánek z Hrdlořez. Nene, ten to nebyl. Ten si tam, ostuda, vždycky ještě nalepí cedulku, a ta tu koukám není." Bystré oči za tlustými brýlemi pak upřel na tu druhou polámanou kytaru. "Hádám, že na ni spadl nějaký těžký, tak stokilový předmět, není-liž pravda?" Vysvětlil jsem mu, že ne předmět, ale můj osobní Dean Václav to byl. Chápavě pokýval hlavou. "Já to dám do kupy - ale vašnosti, bude to něco stát."

Když odcházím, v domě je ticho jak v nekonečné pomlce. I ta kočka chodí dočista neslyšně - jen prosím rychle zabouchnout, proboha. Ani naše kroky nezazní. Nemá to moc logiky, ale Žižkovem se ozývá jen tramtadá píp lalala píp umcaca.